Anatol Dniester
Ve čtvrtek 18. ledna 2018 se na Palackého náměstí v Praze sešlo na 150 lidí jako reakce na hrozící zpřísnění protipotratové politiky v Polsku.
Sto tisíc lidí na návsích, ulicích i náměstích od malých vesnic až po velkoměsta. Stávky napříč celou zemí, ženy do práce přicházejí zahaleny v černém. Tak vypadala série Černých protestů v září a říjnu 2016 v Polsku. Na stole byl tehdy návrh zákona pravicové vlády se silnou podporou církve, který by ženám de facto zakázal možnost interrupce. A to i v případě, že by byl život ženy nebo dítěte ve vážném ohrožení, nebo že k těhotenství došlo při znásilnění. Obrovský vzdor zevnitř, ale i vlna solidarity v zahraničí tehdy donutila polskou vládu od zákona upustit. Alespoň prozatím.
Polsko má už dnes jedny z nejpřísnějších zákonů o interrupci v Evropě. Je zde možné žádat o potrat pouze v případě, kdy došlo k znásilnění, život matky je v ohrožení, nebo pokud je plod poškozený. V Polsku, v zemi se skoro 20 miliony ženami, každý rok dojde pouze k 2 tisícům legálních potratů. Neexistují žádné statistiky, které by mapovaly ke kolika nelegálním potratům dojde, a kolik matek takto přijde k vážným zraněním a celoživotním komplikacím. Deník Guardian odhaduje, že každý rok dojde v Polsku k desítkám tisíc nezákonných potratů, které jsou mnohdy provedeny neprofesionálně a bez dozoru lékaře. Polské neziskové organizace mají za to, že okolo 150 tisíc žen každý rok cestuje do sousední České republiky a na Slovensko, aby zde zákrok podstoupily. Zároveň jsou však také desetitisíce žen z chudších poměrů, které si takový luxus jako potrat v zahraničí nemohou dovolit. Právě tyto ženy jsou nejzranitelnějšími oběťmi nesmyslné protipotratové politiky.
Aktivistka Dorota Kawęcka upozorňuje na to, že následkem iracionálního systému ženy málokdy vyhledávají potrat i pokud dojde k znásilnění. Ženy jen zřídkakdy nahlásí znásilněn na policii, protože vědí, že se jim nedostane skoro žádné pomoci. „Je daleko rychlejší nechat si to udělat někde nelegálně na Slovensku než jít do nemocnice tady a nechat se posílat od doktora k doktorovi, často pak už bude příliš pozdě,“ dodává.
Ale i více než rok a půl po Černém protestu v září 2016 je uvolnění protipotratové politiky stále v nedohlednu. Naopak, polská vláda opět projednává zpřísnění zákonů, které by ještě více omezily práva ženy ve věci mateřství. V příštích dnech bude polská vláda projednávat návrh, který by v konečném důsledku omezil možnosti žen vyhledávat potrat i v případě, že plod je vážně poškozený. Některé polské neziskové organizace hájící práva žen jako například Polská společnost anti-diskriminačního práva (Polskie Towarzystwo Prawa Antydyskryminacyjnego) se navíc v posledních měsících staly terčem policejních razií. Černý protest je tak opět potřeba.
Bylo tomu už podruhé co se na Palackého náměstí sešel Černý protest. Poprvé to bylo již v září 2016. Tentokrát byla účast ještě větší, navzdory chladnému počasí. Pořadateli akce byla polská komunita žijící v Praze společně s několika anti-kapitalistickými kolektivy. Okolo sedmé hodiny odpoledne se na náměstí začal shromažďovat dav s transparenty. Následovala vystoupení řečníků z jednotlivých organizací různých názorových proudů a smýšlení včetně RFK, Socialistické Solidarity, QASu, Čtvrté vlny a dalších. Vystoupila i Marxistická Alternativa, jednak se svým proslovem a také s naším stánkem s levicovou literaturou všeho druhu, a hlavně s různojazyčnými časopisy Mezinárodní Marxistické Tendence z celého světa.
Po posledním projevu se shromáždění seskupili okolo sochy Palackého na závěrečné společné foto. Bylo to podruhé, kdy se pod sochou tohoto českého národního buditele sešel v Praze Černý protest. Doufejme, že napotřetí to už nebude potřeba.
Veškeré foto Maja Wesolowska
Projev za Marxistickou Alternativu:
Polsko má dnes asi nejpřísnější interrupční zákony v celé Evropě, stát v drtivé většině případů upírá ženám právo rozhodovat se o mateřství. Každý rok dochází v Polsku, v zemi se skoro 20 miliony žen k jen asi 2 tisícům legálních potratů. Některé polské neziskové organizace hájící práva žen se v posledních měsících staly terčem policejních represí. Polské parlamentární liberální strany pohřbily naději na uvolnění potratové politiky a odmítají účast v diskuzi. To vše ukazuje neschopnost systému uznávat základní lidská práva.
Utiskování žen není nějaká vrozená lidská vlastnost. Utiskování žen je jen tak staré jako třídní rozdělení naší společnosti. Před vznikem společenských tříd žili muži a ženy v rovném svazku. Tento svazek zanikl s příchodem soukromého vlastnictví v prvních antických společnostech. Slovo rodina pochází z latinského familia a famula, což v překladu znamená „ženský otrok“. Ano, už první třídní společnosti viděly rodinu vždy jen jako právní poměr mezi mužem a jeho vlastnictvím. Tato akumulace majetku dala vzniknout nové vládnoucí třídě, která byla z drtivé většiny mužská. Platí to dodnes. Ženy tvoří 50 % populace, a přitom podle údajů Světové banky vlastní jen 1 % bohatství světa.
Systém, který redukuje každého na úroveň výrobního stroje, nikdy nenabídne všem skutečně rovnocenné příležitosti. Ženy, mladé dívky i matky jsou nuceny snášet neúměrnou ekonomickou zátěž práce, výchovy a rodiny. Kromě neplaceného otroctví v domácnosti totiž kapitalismus vidí ženy jen jako součást bezejmenné pracující masy. Další zhoršení v postavení žen přinesla světová finanční krize r. 2007, která prohloubila platové, a tudíž i společenské rozdíly mezi muži a ženami napříč celou Evropou. V Česku máme třetí nejnerovnější plat mezi muži a ženami v celé Evropské unii. Monetární systém odcizuje lidi od sebe navzájem, nejen na pracovištích, ale také v rodinách a vztazích. Je živnou půdou pro frustraci, nenávist a násilí.
Kapitalismus bude vždy reprodukovat nerovnost a bezpráví. Nerovnost a bezpráví jsou to totiž jediným způsobem jak udržet u vlády bohatou menšinu. Nemluvíme tady jenom o útisku žen, ale také o xenofobii, rasismu a právech zvířat. Kapitalismus je diktát iracionálních institucí s cílem maximalizovat zisk. Zatímco kapitál se akumuluje na vrcholku společnosti, zbylých 99 % populace je drženo v plytké iluzi demokracie.
Ale stejně tak jako útlak žen vznikl, tak je možné ho i ukončit.
Ono se to všechno lehce řekne, ale jak to pak vypadá v praxi? Dějiny opakovaně ukazují, že skutečnou emancipaci žen a utlačovaných dokáže přinést jen radikální změna společnosti. Zespoda, od základů. Jakékoliv reformy, které dokážeme vybojovat v rámci kapitalismu budou vždy neúplně a křehké. Události jako Velká francouzská revoluce, Americká revoluce, Ruská revoluce, nebo současné dění v Rojavě jsou toho hmatatelným důkazem. Nejde jen o historická fakta. I sociologický výzkum posledních dvaceti let opakovaně dospěl k závěru, že rovnější společnosti mají méně násilí, méně vzájemné nedůvěry a jsou celkově šťastnější. Jen vzdělání, demokratická samospráva na pracovištích a aktivní občanská účast ve které je každý slyšet může dát vzniknout takové společnosti. Neznamená to, že naše změna bude jednoduchá a automatická. Stále bude potřeba bojovat s konzervativními předsudky, které za století třídní vlády hluboko zapustily své kořeny. Znamená to, že opravdovou změnu může přinést jen holistická transformace celého systému.
Není možné bojovat za spravedlivější svět, dokud bude většina světa v područí majetné menšiny.
Boj pokračuje! Společně jsme silnější!