V pátek 20.9.2019 jsme se spolu s našimi kontakty zúčastnili probíhající studentské a celospolečenské stávky za klima, minimálně ve dvou městech, přičemž naše pražská účast měla charakter politické intervence. Prodávali jsme přítomným nové číslo našeho magazínu „Konfrontace“, s textem poukazujícím na příčiny klimatického chaosu, a zároveň jsme s lidmi se zájmem vedli na toto téma přátelské rozhovory.
Tání ledovců, posun podnebných pásem, extrémní teploty, sucha, nárůst skleníkových plynů v atmosféře a povodně jsou důsledky zločinů spáchaných na naší planetě, kterou všichni obýváme. A proto je třeba se postavit do pozice detektivů, kteří musí objevit toho, kdo tyto zločiny spáchal, a přijmout příslušná opatření. Jinak bude zločinec a viník těchto zločinů stále mezi námi, a pokračovat ve své činnosti na úkor jediné obyvatelné planety v okruhu miliard kilometrů, a tedy na úkor nás všech.
Mezi přítomnými lidmi na stávce se objevilo mnoho názorů, ohledně řešení dané problematiky. Mnozí lidé velmi správně požadovali změnu systému místo změny klimatu. To je i náš program, coby marxistů! U jiných zase převládala představa toho, že je ve prospěch klimatu třeba omezit svou osobní spotřebu.
Tento druhý přístup má však nepříjemné vedlejší následky. Kladením důrazu na osobní uskromnění ve prospěch klimatu se v našich myslích rozostřují důkazy, vedoucí k usvědčení skutečného pachatele zločinu, zatímco jeho vinu přebíráme sami na sebe. To je něco, co se mu velice hodí, a nad čím si mne ruce.
Při aplikaci principu kolektivní viny v otázce škod na klimatu je totiž ten zásadní problém, že není zodpovězena otázka, kdo konkrétně má jaký podíl na vině. A je skutečností, že my jakožto lidé v rámci světové společnosti rovný díl viny na změnách klimatu nemáme.
Žijeme na planetě, kde podle letošních statistik hnutí Oxfam, 26 nejbohatších lidí vlastní tolik, jako 3,8 miliardy – tedy jako celá polovina obyvatel planety. Světoví dolaroví miliardáři každý den zbohatnou o dalších v přepočtu 56 miliard korun, zatímco nejbohatší člověk planety a majitel Amazonu Jeff Bezos vydělá za pouhých deset sekund svého života tolik, jako jeho průměrný zaměstnanec za celý rok. (odkaz) Jakožto stávkující studenti a pracující se musíme ptát, kde se obscénní zisky těchto lidí berou.
Tito dolaroví miliardáři jsou vlastníky a akcionáři těch největších světových společností, kde je práce nás všech – pracujících - přetavována v jejich soukromý profit. A jsou to tito magnáti – tito kapitalisté – kteří ve snaze na trhu porazit jeden druhého zavádějí ve svých dolech a fabrikách nové a nové technologie, s motivem co nejvýše zvýšit produkci se zachováním či dokonce snížením nutných výdajů. A to vše za situace, kdy předem nevědí, jestli svoje zboží budou moci následně na trhu vůbec prodat, což způsobuje obrovskou světovou nadvýrobu, která vyúsťuje v pravidelné krize kapitalismu – v krize z nadvýroby, kdy dochází k „ucpání“ trhu přebytečným zbožím, a krachování celých fabrik a průmyslových odvětví – aby se tento způsob produkce mohl rozjet nanovo. Tedy dochází ve jménu takzvaného „kapitalistického volného trhu“ k naprosto zvrácenému plýtvání zdroji naší planety i lidského potenciálu, kdy je v současnosti například odhadováno, že každé čtvrté auto, které se vyrobí v prostoru Evropské unie, nenajde svého zákazníka, a je třeba ho ihned zlikvidovat.
Samotná produkce nefunguje na principech kolektivních zájmů nás všech, coby obyvatel planety, ale je postavena na individuálních zájmech a profitu vlastníků fabrik, dolů, půdy a strojů – výrobních prostředků. Pokud by světová produkce sloužila kolektivním zájmům obyvatel planety, potom by nebylo možné, aby navzdory obscénní nadvýrobě v oblasti potravinářské produkce, kdy v současnosti vyrábíme potraviny pro asi 1,5 násobek obyvatel zeměkoule, existovala celá miliarda lidí, která dnes a denně trpí nedostatkem potravin, přičemž na tento nedostatek ročně po milionech umírá. Nebylo by možné ani to, abychom měli jen v ČR na 70 000 bezdomovců, umírajících v zimě na podchlazení, zatímco je v Evropě na 11 milionů volných příbytků, které často slouží jako nástroje individuální spekulace.
Žijeme ve světě, kde je za 71% vypouštěných skleníkových plynů do atmosféry zodpovědno pouhých 100 světových společností, mezi kterými se nachází například Exxon Mobil rodiny Rockefellerů, kteří investují miliony do dezinformačních kampaní s cílem vytvořit nejistotu na téma globálního oteplování, či ruský Gazprom. (odkaz) Je tedy zcela zjevné, že při snaze o záchranu naší planety nerozhoduje, zda poletíme, či nepoletíme na dovolenou letadlem, či zda budeme jezdit osobním automobilem, či budeme jezdit na kole. I když je samozřejmě správné být šetrný k životnímu prostředí, tak tato naše individuální rozhodnutí mají ve světovém měřítku zanedbatelnou hodnotu.
Podle statistik DECC (Department of Energy and Climate Change) je pouhých 10% odpadu původem z domácností, přičemž většina náleží velkým průmyslům, speciálně odvětvím jako je stavebnictví, těžařství a zemědělství. Statistiky mluví obdobně i v případě využívání vody, zatímco pouhá 3% emisí oxidu uhličitého má na svědomí letecká doprava, jejíž velkou část tvoří nákladní letecká přeprava.
David MacKay, vedoucí vědecký poradce v oddělení pro energetiku a klimatické změny (dále OEKZ) ve své knize "Udržitelná energie – bez horkého vzduchu" tvrdí: „Když každý udělá něco málo, tak mála dosáhneme.“ Pro skutečnou záchranu naší planety však není možné myslet na své lokální úrovni, a ignorovat skutečného pachatele škod na klimatu – současný kapitalistický výrobní způsob.
Je třeba myslet co nejglobálněji, když mluvíme o celkové záchraně naší planety. Není žádnou nemístnou utopií snažit se dosáhnout revoluce, která celkově umožní racionalizaci celého systému lidské produkce, a zároveň umožní nasazení všech technologií a vědeckých kapacit které má lidstvo k dispozici k takové produkci, která lidem zajistí dostatek životních potřeb bez nutnosti se více uskromňovat, a zároveň bude šetrná k životnímu prostředí. Takovému systému, založenému na demokratické organizaci pracujících říkáme socialismus. Miliony lidí, kteří v současné době vyrážejí do ulic světových měst s požadavkem změny systému a nikoliv klimatu nám dokazují, že zde existuje pro takovouto revoluci potenciál.
Oproti tomu je naprostou utopií myslet si, že naším individuálním omezení spotřeby něco významného změníme, či že nějakým způsobem můžeme učinit ze současného kapitalistického způsobu produkce, který je založen na individuální sobeckosti a profitu, produkci pro kolektivní zájmy nás všech. To se ještě nikdy nikomu na rozdíl od revoluce nepodařilo, a skutečnost, že jsou to dnes kapitalisté, kteří diktují své podmínky svým státům, a nikoliv státy, které by diktovaly své podmínky kapitalistům je základním podkladem pro pochopení rozvržení současných společenských sil.
Současné rozvržení společenských sil však vypadá tak, že hrstka nejbohatších oligarchů ovládá světový systém produkce a tím i světovou společnost na úkor drtivé většiny světového obyvatelstva. Tato většina však právě teď dochází k uvědomění si své vlastní síly coby světové pracující třídy, a organizuje se proti zájmům těchto oligarchů. Otázka socialistické revoluce tak opět přichází na pořad dne. Je třeba nasadit všechny své síly za její dosažení, pro možnost záchrany naší planety. Dnes platí více než kdy dříve citát německé revolucionářky Rosy Luxemburg, který nám říká, že lidstvo má na výběr pouze mezi socialismem či barbarstvím.
Za klimatický socialismus!
