Vyhledat
  • IMT

Wolfgang Václav Salus – Osvěčim - Továrna na mrtvoly (část 1. - Jízda tam)

Dobytčí vagony jsou na nádraží. My, vybraní vězňové mezi osmnácti a padesáti lety jedeme – jak nám sdělili SS – někam do Říše na práci. Je chladné ráno, a každý je zimou rozechvělý. Nebo není to snad jen ranní chlad toho 28.září, dne sv. Václava, nýbrž nejistota a strach z budoucnosti? Těšíme se navzájem. „Vždyť ta válka nepotrvá věčně“ – nebo optimisté: „28 Října budeme stejně všichni doma!“




Nejdříve se nakládají zavazadla. Z kufrů se staví uvnitř dobytčích vagonů stupínkovitě sedadla, navrch se dávají batohy a balíky dek. Vždyť máme dlouhou cestu před sebou, což se dá odhadovati dle přídělu jídla: 1 kilový chléb, 6 dkg margarinu, 10 dkg cukru a marmeláda, která však záhadně zmizela, jakož i jedno kolečko salámu.


Esesáci stojí s připravenými kulomety po obou stranách rampy. Teď zapískal vedoucí výpravy: „Pozor! Kdo se pokusí o útěk, bude zastřelen. Kdo vyhodí z vlaku zprávu nebo dopis, ba jen papír, bude rovněž okamžitě popraven!“

Nastupujeme do vagonů. Vždy 50 mužů. Dozorce nás počítá, a je-li vůz kompletní, zavře dveře. Štěrbinami dvou zamřížovaných okének se line trochu světla do vnitřku vozu, kde nastal boj o místa. Každý by chtěl blízko okna, nikdo nechce seděti uprostřed, kde stojí vědro na výkaly, které již nyní, kdy ještě nebylo použito, odporně zapáchá. Slyšíme po krátkých přestávkách zabouchnutí dveří, jak se vlak postupně plní. Padesát vagonů po padesáti vězních – dva tisíce pět set mužů, a poslední vůz je osobní, tam jedou páni SS.


Konečně se vlak hnul. Jedeme směrem na Drážďany. Nálada ve vagoně je dobrá. „Když budou chtít, abychom dělali, tak nám budou muset dát nažrat.“ To je všeobecné mínění. Nevím, odkud se náhle vyrojila zpráva, že jedeme někam k Drážďanům, že tam bude zřízen velký nový koncentrační tábor u kterési továrny. Avšak Drážďany zůstaly za námi a my jeli po úbočí Krkonoš, po vedlejších tratích, ale vytrvale na východ. A východ – to nevěstilo nic dobrého. Přesto se nálada ještě držela. Všude, kde vlak zastavil – a to bylo velice často a zastávky byly velice dlouhé – vylezla posádka SS s kulomety a hlídky chodily podél vagonů. V noci mimo to osvětlovaly ostré světlomety boky vlaku. Pitnou vodu jsme nedostali, takže nás trápila žízeň a vyprázdniti kbelík s výkaly nedovolili, ač byl plný a páchl pekelně. Vylili jsme jej na jedné stanici pod vůz, když esesák dělal prohlídku vagonu a nezavřel při vstupu za sebou dveře. Ale byl to opravdu odvážný čin, který mohl některý z nás zaplatiti životem.


V jedné stanici, někde u Vratislavi, se najednou přehnal SSman do vagonu. Že prý někdo z našeho vozu vyhodil mezi touto a minulou stanicí dopis. Žasli jsme. Nikdo nic o takové věci nevěděl. Tak prý po lhůtě pěti minut bude zastřeleno všech padesát mužů, nepřihlásí-li se pachatel dobrovolně. Nastalo hrobové ticho. Všichni jsme zbledli, neboť jsme znali metody našich katanů až příliš dobře. Nebylo nejmenší pochyby, že jsme se všichni nalézali na okraji smrti. Vteřiny lhůty se vlekly jak hodiny. Náhle se zdvihl v koutě u okna hoch, asi osmnáctiletý, a řekl lámanou němčinou: „Já vyhodil obal od fasovaného margarinu z okna.“ Poslední jeho slovo bylo již přehlušeno ranou z revolveru do břicha nešťastníkova.

Zmítal se v smrtelných křečích. SS-man přistoupil k němu, obrátil mu nohou hlavu na stranu a vpálil mu ještě tři rány do spánku. Pak odešel a zavřel za sebou vůz.


Krev se řinula po vagoně a utvořila uprostřed vozu velkou kaluž. Vzali jsme mrtvého a uložili vedle vědra s výkaly. Museli jsme se ještě více stěsnati, neboť ležící tělo zabíralo příliš mnoho místa. Všichni jsme měli boty od krve. Mrtvý pasažér zůstal ve voze až ke konci naší pouti. A krev stále tekla z jeho ran…


0 zobrazení