V únoru 2021, v měsíci, kdy Marxův a Engelsův Manifest komunistické strany oslavuje 173. výročí od svého prvního vydání, vydala Marxistická Alternativa tento v jeho nové edici, s novým grafickým zpracováním a s doplňujícím textem od Lva Trockého, který tuto slavnou brožuru zhodnotil při jejím 90. Výročí sepsání. Námi vypuštěnou informaci o jeho novém vydání na Facebooku zobrazilo zatím přes pět tisíc lidí, kdy se v určitých kruzích objevily i otázky, týkající se toho, proč jsme se jej vlastně rozhodli opětovně vydat. Úkolem tohoto textu je právě tyto otázky zodpovědět.
Novou edici Manifestu komunistické strany si můžete objednat zprávou FB stránce Marxistická Alternativa.
Strašidlo komunistické literatury
Marxistická literatura zaznamenala za poslední roky v Česku i na Slovensku svůj strmý úpadek. Oproti tvrzení KSČM o tom, že má jejich strana stále desítky tisíc členů, vyhledávání marxistické literatury v knihovnách, antikvariátech, ale i od soukromých prodejců, se čím dále tím více podobá houbaření, a to ještě poté, co bylo hodně dlouho sucho.
Buržoazní antikomunistická propaganda nás varuje před strašidlem komunistické literatury. Metternicha a Guizota v jejich svaté štvanici proti strašidlu komunismu pouze nahradili Donald Trump a Václav Klaus mladší. A stejně jako dříve, nemají ani dnes kapitalistická nakladatelství zájem na tvorbě nových, nezkreslených výtisků z per Marxe, Engelse, Lenina, Trockého a dalších. Známější vyjímkou snad byla jen nová edice Zrazené revoluce od Lva Trockého, vydaná nakladatelstvím Doplněk v roce 1995, která však byla doplněna zcela odpornou padesátistránkovou předmluvou Jaroslava Šabaty, ve které se snaží celkový význam díla předem znehodnotit.
Marxistická literatura je pro kapitalisty, vedle jejich církve uctívačů obchodu a soukromého profitu, literaturou ryzího rouhačství. Soukromý profit se však v roce 2021 již dávno stal místo nástroje rozvoje výrobních sil pohromou pro světovou populaci, a důvodem její současné čím dále tím větší technologické i kulturní stagnace. Aneb jak stojí v první kapitole Manifestu „Buržoové a proletáři“:
„Buržoazní výrobní a směnné vztahy, buržoazní vlastnické vztahy, moderní buržoazní společnost, která vykouzlila tak mohutné výrobní a směnné prostředky, že se podobá čaroději, který už není s to zvládnout podzemní mocnosti, jež vyvolal v život. Dějiny průmyslu a obchodu jsou už po několik desetiletí jen dějinami vzpoury moderních výrobních sil proti moderním výrobním vztahům, proti vlastnickým vztahům, které jsou podmínkou existence buržoazie a jejího panství. Stačí poukázat na obchodní krize, které se periodicky opakují a stále nebezpečněji ohrožují existenci celé buržoazní společnosti. Za obchodních krizí se pokaždé ničí velká část nejen vyrobených produktů, nýbrž i vytvořených už výrobních sil. Za těchto krizí propuká společenská epidemie, která by se všem dřívějším epochám zdála nesmyslná - epidemie nadvýroby.“
Kapitalistický horor bez konce
V roce 2021 žijeme ve světě ovládaném kapitalistickou krizí, kdy kapitalistický systém postihuje epidemie nadvýroby ještě mnohem mocněji, než v časech mladého Marxe. Tato epidemie je navíc doplněna epidemií smrtícího viru, který kosí světovou populaci v důsledku toho, jak nejsou buržoazní vlády celého světa schopny a ochotny s tímto virem efektivně bojovat. V době takovéto pandemie velí formální logika uzavřít veškeré neesenciální sektory produkce a služeb, a využít efektivně dostupné zdroje společnosti pro eliminaci nutných kontaktů, pro efektivní trasování, pro co nejrychlejší vývoj co nejlepší vakcíny, pro její co nejrychlejší výrobu, a pro dostatečné investice do zdravotního systému, a výroby zdravotních pomůcek.
Jelikož však jsou tyto zdroje společnosti v roce 2021 v rukách soukromých vlastníků, a nikoliv pracujících, kteří je produkují, tak tento logický postup není možný. Nelze plně uzavřít neesenciální sektory produkce, protože je kapitalismus závislý na již tak nedostatkovém soukromém profitu jejích vlastníků - kapitalistů. Státy jsou závislé na příjmech z daní, zatímco pracující nemohou být tak snadno na čas vyřazeni z provozu, a zásobováni ze zdrojů společnosti. Uzavření ekonomiky je tak pouze částečné, a limitované na drobné kapitalisty, kteří nemají takový význam pro domácí trh. I tito maloburžujové jsou však dotováni z veřejných rozpočtů, tedy z kapes pracujících, při skokově narůstajícím státním zadlužení. Soukromým vlastnictvím trpí i vývoj vakcíny, kterou vyrábějí desítky různých soukromě vlastněných konkurenčních laboratoří, které tak nejsou schopné společně, tj. efektivně, využívat zdroje světové vědy, a jejichž motivací je patent dané vakcíny – tedy zabránění ostatním v jejich svobodné produkci – a dosažení soukromého profitu. K dosažení maximálního profitu tyto nadnárodní korporace lobbujíce státy nadále hledí na to, jak udržet cenu jejich vakcín co možná nejvyšší, a nemají tak zájem v jejich urychlené produkci, udržujíce jejich umělý nedostatek.
„Moderní průmysl proměnil malou dílnu patriarchálního mistra ve velkou továrnu průmyslového kapitalisty. Masy dělníků, směstnané v továrně, jsou organizovány po vojensku. Jako řadoví vojáci průmyslové armády jsou pod dozorem celé hierarchie poddůstojníků a důstojníků. Jsou nejen raby buržoazní třídy, buržoazního státu, každého dne a každé hodiny je také zotročuje stroj, dozorce a především sám jednotlivý buržoa-továrník. Tato despocie je tím malichernější, nenávistnější a tím více pobuřuje, čím otevřeněji prohlašuje za svůj cíl zisk.“
Tento příklad současné koronavirové krize tedy plně potvrzuje slova Marxe a Engelse o tom, jak se moderní výrobní síly bouří a obracejí proti moderním výrobním vztahům, se kterými jsou v příkré kontradikci, a které ohrožují existenci celé buržoazní společnosti. A existenci buržoazní společnosti tato kontradikce ohrožuje tím způsobem, že přímo motivuje mohutné masy proletariátu, které kapitalismus vytvořil a sjednotil ke svržení těchto výrobních vztahů. Kdy dříve než v roce 2021 ještě více platilo, že lidstvo má na vybranou mezi socialismem nebo barbarstvím?
Soukromí vlastníci, tj. kapitalisté tvoří v roce 2021 pouze malý zlomek světové populace. Jedná se o vlastníky, kteří nevytvořili jimi vlastněné zdroje na základě jejich individuální práce, ale na základě práce miliard těch, kteří soukromými vlastníky nejsou.
Potřeba nových myšlenek?
Komunistický manifest, který vznikl roku 1848 po podzimním londýnském sjezdu nově vzniklého Svazu komunistů toto rozdělení společnosti popisuje a vysvětluje s encyklopedickou přesností, která byla do značné míry dána tím, jak Karl Marx s Friedrichem Engelsem ve skutečnosti neinvestovali do tvorby této brožurky příliš mnoho zápalu. Zejména Marx se chtěl v těchto dobách věnovat hlavně studiu ekonomie, a tvorba manifestu Svazu komunistů z jeho pera vznikla hlavně proto, aby vyhověl vůli jeho vedení.
„Naše epocha, epocha buržoazie, se však vyznačuje tím, že třídní protiklady zjednodušila. Celá společnost se stále více štěpí na dva velké nepřátelské tábory, na dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát.“
Jak tedy na základě uvedených příkladů může uspět myšlenka, že je téměř 200 let starý Komunistický manifest dnes již neaktuální? Jakou váhu má ve skutečnosti argument, že se mezitím vyvinulo značné množství nových teorií, ohledně ekonomického fungování kapitalismu, způsobu jeho překonání, které uvádějí odlišné definice toho, co to kapitalismus vůbec je?
Myšlenka ještě není pravdivá jenom proto, že je nová. Navíc prohlubující se krize kapitalismu, spolu s mobilizací nových a nových vrstev proletariátu usilujících o revoluční změny, nevyhnutelně motivuje celou vrstvu buržoazních inteligentů a akademických „přítelíčků“ marxismu k tomu, aby produkovali pestrou paletu „nových ideí“, snažících se tu otevřeně, tu skrytě, marxismus jako takový zkreslit či diskreditovat. Čím jiným je marginalistická revoluce? Čím jiným je Frankfurtská škola, či postmodernismus? Kým jiným jsou Slavoj Žižek a David Harvey,
když ne domnělými akademickými „přáteli“ proletariátu, kteří jsou připraveni přejít na stranu reakce kdykoliv se pracující masy dají do pohybu?
Komunistický manifest nejen, že nepopisuje svět, který už neexistuje. Komunistický manifest popisuje současný svět, ve kterém jsou závěry jeho autorů čím dále tím více viditelné, a čím dále tím více aktuální.
Neexistující revoluční proletariát?
S tím se celkově ukazují nesmyslnými i další dotazy našich kritiků týkající se toho, jak chceme přesvědčit pracující, aby vůbec četli, a zajímali se o naše stanoviska.
„Podstatnou podmínkou existence a panství buržoazní třídy je hromadění bohatství v rukou soukromníků, tvoření a rozmnožování kapitálu; podmínkou existence kapitálu je námezdní práce. Námezdní práce je založena výhradně na vzájemné konkurenci mezi dělníky. Pokrok průmyslu, jehož bezděčným a povolným nositelem je buržoazie, nahrazuje roztříštěnost dělníků, způsobenou konkurencí, tak, že je revolučně sjednocuje sdružováním. Rozvojem velkého průmyslu je tedy buržoazii pod nohama podemílána sama základna, na které vyrábí a přivlastňuje si výrobky. Buržoazie produkuje především svého vlastního hrobaře. Její zánik i vítězství proletariátu jsou stejně nevyhnutelné.“
Čeští i Slovenští pracující, ale i pracující celého světa, na základě imperialistické expanze kapitalismu do celého světa, hledají v roce 2021 radikální alternativu vůči statutu quo. Tato skutečnost se projevuje různým způsobem. Leckomu by mohlo přijít na první pohled logické, že pokud budou pracující hledat revoluční alternativu, potom zákonitě musí podporovat komunistické strany, bojovat v odborech za svá práva a uznávat jiné organizace pracujících a levicové subjekty. Místo toho si však současní sektářští levičáci s nechápajícím údivem zoufají, že mnoho pracujících volí strany jako je LSNS, jako je Pirátská strana, či volí kandidáty jako je Donald Trump. Jak je to možné?
V myslích těchto levičáků se objevují různé fantastické představy o tom, že proletariát už vlastně neexistuje, případně že byli pracující „buržoazifikováni“ současným konzumem, a že již dávno ztratili svůj revoluční apetit, a tím pádem ani nejsou revoluční třídou. Neuvědomují si, že významné revolucionáře v čele revolučních organizací pracujících nahradili stalinisté a jiní oportunisté a reformisté, kteří pro pracující nemají žádnou relevantní odpověď na krizi kapitalismu dnešní doby, a při sebemenší příležitosti zrazují zájmy pracující třídy pro udržení si vlastních koryt. Chceme skutečně vyčítat pracujícím, že v Česku nevolí KSČM a ČSSD, když obě tyto strany podporují vládu jednoho z největších kapitalistů v zemi, kdy poslanci za KSČM vystupují v parlamentu se slogany jako „Nechme živnostníky podnikat?“. Chceme vytýkat slovenským pracujícím, že nevolí KSS vyzývající k obraně „křesťanských a vlasteneckých hodnot“, se kterými se Komunistický manifest rovněž vypořádal? Je zcela logické, že v takovéto situaci dostávají u pracujících slyšení i různí reakční demagogové, prezentující svoje „radikální alternativy“, vystupujíce slovy proti statutu quo.
„Když starověký svět propadal zkáze, byla stará náboženství přemožena náboženstvím křesťanským. Když v 18. století podléhaly křesťanské ideje idejím osvícenským, bojovala feudální společnost svůj předsmrtný zápas s tehdy revoluční buržoazií. Ideje svobody svědomí a náboženského vyznání vyjadřovaly jen vládu svobodné konkurence v oblasti vědění. "Avšak," namítnou nám, "náboženské, morální, filosofické, politické, právní atd. ideje se v průběhu dějinného vývoje sice měnily, ale náboženství, morálka, filosofie, politika a právo se při těchto změnách vždycky udržely. Mimoto existují věčné pravdy, jako svoboda, spravedlnost atd., které jsou společné všem stupňům vývoje společnosti. Komunismus však odstraňuje věčné pravdy, odstraňuje náboženství a morálku, místo aby jim dal novou tvářnost, odporuje tedy celému dosavadnímu dějinnému vývoji."“
Historie není přímočarý proces
Sobectví, sektářství a omezenost těchto levičáků jim brání v poznání toho, že historie ve skutečnosti není přímočarý proces. Pokud by historie byla přímočarým procesem, ve kterém neexistují porážky revolučních hnutí a kroky zpět, poté by dnes na britském trůně neseděla královna Alžběta II, coby důsledek pádu Anglické republiky v 17. století. Poté by se ve Francii v 19. Století nevrátili na trůn Bourboni, a poté bychom již dnes logicky museli žít v socialismu.
Sovětský svaz však jakožto produkt nejvýznamnější revoluce v lidských dějinách neslavně padl. Pro mnoho reakcionářů tento pád znamená potvrzení toho, že byl historicky poražen i sám socialismus, a proto bude již na věky lidské společnosti dominovat kapitalistický způsob výroby, jak ostatně po pádu SSSR popisoval ve své knize „Konec dějin a poslední člověk“ buržoazní filosof Francis Fukuyama. Podobně si jistě myslel i císař Zikmund Lucemburský, že jeho šlechta bude vládnout v Čechách navěky poté, co byla rozdrcena vojska radikálních husitů u Lipan.
Britský marxista a zakladatel revoluční tendence The Militant Ted Grant však po rozpadu správně hovořil ve svém textu „The Collapse of Stalinism and the Class Nature of the Russian State“ v roce 1996 o tom, že pád SSSR a návrat kapitalismu bude ve skutečnosti předznamenávat novou světovou socialistickou revoluci, a to ještě ve větším rozsahu než v roce 1917. Rozhodně nemluvil jen tak do větru. Pracující třída se od doby sepsání Komunistického manifestu ve své síle zmnohonásobila, a současné podmínky kapitalistické krize jí motivují s o to větší urputností zaujímat radikální stanoviska.
„Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční třídou jen proletariát. Ostatní třídy s vývojem velkého průmyslu upadají a zanikají, proletariát je však jeho nejvlastnějším produktem.“
Naše doba je dobou prudkých politických skoků v tom ohledu, jak proletariát hledá cestu ven ze současného marasmu. Proletáři jednou dávají masovou důvěru levicovým reformistům, jako tomu bylo v Čechách i na Slovensku na počátku minulého desetiletí, aby je následně tito reformisté u vlády zradili, a pracující uskutečnili prudký skok doprava. Ovšem ani pravicoví demagogové nemají pro pracující funkční řešení na současnou krizi, a tak pracující rychle přicházejí o iluze i vůči nim.
Relevance marxismu
Současný světový proletariát se dá v určitém ohledu přirovnat ke kuřeti, které hledá způsob, jakým by se mohlo vylíhnout ze své tísnivé kapitalistické skořápky. Z tohoto pohledu nám připadá otázka „Jakým způsobem chceme přinutit pracující zajímat se o marxistickou literaturu?“ zcela irelevantní.
Proletariát, jakožto jediná revoluční třída, není třídou hlupáků, ale reaguje na danou situaci. Z našich vlastních zkušeností, například s prodejem marxistických materiálů na univerzitních kolejích a na různých demonstracích, můžeme potvrdit, že o marxismus nejen v Česku a na Slovensku existuje potenciálně masivní a stále sílící poptávka. To co ve skutečnosti chybí je jen solidní organizace komunistů, kteří by neochvějně a bez kompromisů stáli na straně pracujících v jejich třídním zápase s buržoazií, a kteří by nabízeli revoluční alternativu, skrze kterou by se stali tito komunisté pro pracující majákem tohoto třídního boje jako takového.
„V jakém poměru jsou komunisté k proletářům vůbec? Komunisté nejsou zvláštní stranou oproti jiným dělnickým stranám. Nemají zájmy odlišné od zájmů celého proletariátu. Nevytyčují žádné zvláštní zásady, podle nichž by chtěli přetvářet proletářské hnutí. Komunisté se liší od ostatních proletářských stran jedině tím, že na jedné straně v boji proletářů různých národů vytyčují a obhajují společné zájmy všeho proletariátu, nezávislé na národnosti; na druhé stran tím, že na různých stupních vývoje, jimiž prochází boj mezi proletariátem a buržoazií, zastupují vždy zájmy celého hnutí. Komunisté jsou tedy v praxi nejrozhodnější, stále kupředu pobízející částí dělnických stran všech zemí; v teorii vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí. Nejbližší cíl komunistů je týž jako cíl všech ostatních proletářských stran: ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem.“
V obraně marxismu
Proletariát není třída, která by se dala k revoluci přinutit. Jak jsme již z Manifestu citovali - Revoluce sama o sobě je vzácnou událostí v historii lidstva, kdy kontradikce způsobené rozvojem výrobních sil přerůstají danému výrobnímu způsobu přes hlavu, a objevuje se nutnost tento daný výrobní způsob radikálním způsobem překonat.
Současná situace krize kapitalismu sama vede pracující k odporu. Aby však odpor měl možnost něčeho docílit, musí mít schopné vedení, které mu dá jasný revoluční cíl, a které si získá podporu širokých mas. Je přitom naším tvrzením, že marxismus je jediným nástrojem, skrze který můžeme tuto podporu mas získat, a který v sobě skrývá jediné životaschopné řešení problému před kterým dnes, v roce 2021 stojíme.
Komunistický manifest tak v sobě skrývá ohromné bohatství, kdy nejenže je analýzou situace dnešního světa, ale kdy se stává jeho relevance každým dnem čím dále tím více patrnou. Pochopení jeho významu a významu marxismu je nástrojem dosažení společnosti, ve které “nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“
Uvědomujeme si, že obrana marxismu v dnešní době znamená především jasné vymezení se vůči stalinismu, jehož bahnem se nás současní kapitalisté snaží pomazat. Toto vymezení zcela jistě není jednoduchý úkol, vzhledem k miliardám, které kapitalisté investují na to, aby nás skrze buržoazní media s těmito kontrarevolucionáři před pracujícími násilně spojili. Naším soudem však zůstává, že síla revoluční myšlenky, jejíž historický čas uzrál, může být ve skutečnosti daleko větší, než všechny peníze světa. Tato buržoazií nenáviděná síla marxismu tkví v tom, že reprezentuje zájmy miliard lidí na této planetě, a nabízí životaschopnou revoluční alternativu k pokračování hororů kapitalismu pod nadvládou bankéřů a buržoazie. A z tohoto i z dalších výše uvedených důvodů neváháme ani na okamžik hlásit k analýze marxismu, a k závěrům Manifestu komunistické strany, budujíce naší internacionálu k dosažení jeho cílů.
„Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.
Proletáři všech zemí, spojte se!“