Vyhledat
  • IMT

Vlasovci se snažili zabránit osvobození Prahy

Aktualizace: kvě 10

V období 75. Výročí osvobození Prahy, Československa a celého světa od fašismu můžeme ve veřejném prostoru pozorovat mnoho projevů snah o přepsání dějin podle ideologické formy kapitalistického režimu. Tato forma se snaží za každou cenu umenšovat zásadní podíl Sovětského svazu, Rudé armády (a tím spíše komunistů) na osvobození, a do vzniklého vakua instalovat klidně i zřejmé kolaboranty nacistického režimu. Na jedné straně jsou establishmentem se zavilou rusofobií barbarsky devastovány pamětní desky, sochy a památníky hrdinům Rudé Armády a komunistických partyzánů, zatímco o řadu dalších se musí starat dobrovolníci. Na straně druhé ten stejný establishment věnuje zapálenou péči o památníky vojákům armády Americké, kterým pořádá i každoroční oslavy, a buduje památníky nové, a to i těm vojákům, kteří na straně Hitlera válku trávili kolaborací, a pácháním válečných zločinů. Boj, který kapitalistický establishment vede, však není bojem týkajícím se dávné minulosti. Je to boj proti budoucnosti. Je to boj, který nabývá o to větší křečovitosti s tím, jak se současný kapitalismus utápí ve své nejhlubší krizi za dobu své existence, zatímco se lidé celého světa po nových milionech každý rok vydávají do ulic světových měst, hledajíce revoluční východisko z tohoto systému. Je to boj proti socialistické revoluci, proti komunismu. A úkolem marxistů v této situaci je udržovat paměť pracující třídy, a připomínat, kdo skutečně Prahu osvobodil.



Kdo začal Druhou světovou válku? Každá společenská třída má své vlastní zájmy a svou vlastní morálku. A rovněž i své historické postavy, jejichž odkaz brání jako hodný následování. Právě z tohoto důvodu jsme s návratem kapitalismu konfrontováni s masivní revizí historie z řad buržoazních historiků, která nemá takřka žádné meze. Pro tyto lidi je vše dovoleno. Na základě zamlčování zásadních historických faktů a zdůrazňování faktů sekundárních, případně vytržených z kontextu, nám tito lidé nabízí celkově nový obraz druhé světové války, deformovaný třídními zájmy buržoazie a současnými geopolitickými vztahy. Jedním z příkladů této historické revize je událost ze září 2019, kdy Evropským parlamentem prošel návrh usnesení o „významu evropské paměti pro budoucnost Evropy“, ve kterém tento parlament odhlasoval, že byla druhá světová válka zahájena v důsledku smlouvy „Ribentropp-Molotov“ – což byla dohoda o neútočení mezi Třetí Říší a SSSR, na základě které si i tyto mocnosti rozdělily své sféry vlivu v Evropě. Ve své podstatě se jedná o frontální útok proti všem památníkům věnovaným rudým osvoboditelům Evropy a celého světa od fašismu, které jsou trnem v oku buržoazním politikům celé Evropské unie. Součástí této hysterie je i současné geopolitické rozvržení moci, kdy zejména liberálové, pokrytecky hýřící frázemi o „boji za demokracii“, jako věrní lokajové Evropské Unie a NATO osočují Rusko z totalitářství, zatímco podporují například novou vojenskou diktaturu v Bolívii, a každou snahu o nedemokratické svržení vlády ve Venezuele, bez ohledu na ztráty na životech. A zatímco tito stejní liberálové překreslují Únorovou revoluci v Československu v roce 1948 na „puč“, tak drží palce žoldákům Spojených států při jejich teroru v této druhé jmenované latinskoamerické zemi proti jejímu demokraticky zvolenému prezidentovi, s cílem nastolit zde fašismus, případně vojenskou juntu. Současné Rusko je však kapitalistickou zemí jako je každá jiná, a v případě ohrožení Ruska socialistickou revolucí se vládnoucí třída západního kapitalismu velice rychle spojí se svými soky na východě

Pakt Ribentropp-Molotov byl zajisté zradou pracující třídy celého světa, a zejména pak té polské, na který stalinistická byrokracie v SSSR přistoupila, hladová po moci, a neohlížející se na ostatní okolnosti. Místo organizace a koordinace boje světového proletariátu proti hrozbě fašismu mu stalinisté předhodili polské pracující, zatímco anektovali část Polska, pobaltské státy, a vyhlásili válku Finsku. Tím skutečně výrazně přispěli, mezitím co se drželi své zvrácené teorie o „budování socialismu v jedné zemi“ k posílení Hitlerovy rozpínavosti. Teorie o „budování socialismu v jedné zemi“ byla konstruktem stalinistů již od dvacátých let, kteří tvrdili, že je možno dosáhnout socialismu v zaostalých podmínkách izolovaného Ruska. Tvrdili tak v naprosté kontradikci s cíli Lenina a Trockého, kteří si oba uvědomovali, že klíčem k dosažení socialismu v zaostalém Rusku jsou úspěchy revolucí na západě, zejména pak v Německu. Socialismus pro své fungování totiž potřebuje materiální základnu, v podobě určitého stupně rozvoje výrobních sil, která v podmínkách zaostalého Ruska absentovala. Těžko se dá dosáhnout úspěchu proletářské revoluce v zemi, kde se téměř žádný proletariát nenachází, a kde kromě všeobecné zaostalosti existoval i ohromný poválečný úpadek, ze kterého se teprve Sovětský Svaz stavěl na nohy. Stalinisté tehdy vyhodili světovou socialistickou revoluci z okna, aby deaktivizovali proletariát, a získali jej pod svou kontrolu. Izolace revoluce, její deformace, a odvržení internacionalismu v SSSR měly nedozírné následky, kdy jedním z nich bylo ponechání volného pole působnosti fašismu, který v okolí SSSR vyrostl do té míry, že přímo ohrozil existenci jeho samotného. Na druhé straně se však musíme ptát – Kdo až do třicátých let podstrojoval Hitlerovi s Mussolinim, financoval jejich hnutí, a vnímal je jako ochranu před hrozbou socialismu? Byli to kapitalisté celého světa, kteří nástup Hitlera k moci financovali. Byli mezi nimi rodina Thyssenů, Henry Ford, Hugo Boss, majitelé známé ropné společnosti Shell a další. Obrovské finanční sumy v zahraničních valutách proudily z Británie, Spojených Států a dalších zemí na výstavbu Hitlerova hnutí v Německu. A i v období samotné války se Hitler mohl opřít o přízeň zejména domácí buržoazie, ale i buržoazie v porobených zemích, včetně Československa, kde se věrným lokajem nacistické mašinérie stal například i Jan Antonín Baťa, zatímco se ve Zlíně naplno rozjížděla válečná výroba plynových masek, pneumatik, zaměřovačů pro nacistické stíhačky a ponorky, a dílů na rakety V1 a V2. V duchu podstrojování fašismu se poté nesla i celá zahraniční politika západních kapitalistických mocností, které pod pláštíkem „snah o uchování míru“ poskytovaly Německu volné pole působnosti, nechaly ho obnovit jeho demilitarizovanou armádu a celé Porýní, obsadit Rakousko, a v neposlední řadě – předaly mu na stříbrném podnosu v září 1938 Mnichovskou dohodou celé Československo. A pokud byla dohoda „Ribentropp-Molotov“ přímou předehrou k válce, jak tvrdí představitelé Evropské Unie, kde si SSSR a Německem rozdělili moc v Evropě, co potom byla dohoda Mnichovská? Mnichovská dohoda vznikla jako přímý důsledek západní kapitalistické snahy o ukojení Hitlerových ambicí, aby tento dostal co chce, a zároveň dále sloužil západním kapitalistům jako štít proti komunismu. Hitlerovi byly takto z cesty odstraněny veškeré překážky k tomu, aby mohl Druhou Světovou válku začít útokem na Československo. Jediný rozdíl oproti Německé invazi do Polska byl v tom, že Poláci se napadení bránili, zatímco Československá vláda zaujala defétistický postoj, a boje se omezily jen na likvidaci několika ohnisek odporu, jako v případě bojů o Czajánkovské kasárny v Místku, kde se československá posádka Němcům vzdala, až když jí došla munice. Až v situaci kdy západní buržoazie zjistila, že se jí ambiciózní Hitler vymyká z rukou, tak až poté byl z její strany zaujat vůči Ose striktnější postoj. Zároveň si můžeme položit otázku – Pokud by se Polsko vzdalo po dohodě „Ribentropp-Molotov“, stejně jako se Československo vzdalo po Mnichovské dohodě – znamenalo by to pro představitele Evropské Unie, že Druhou světovou válku Sovětský svaz nezačal? Při hledání viníka První i Druhé světové války je třeba si počínat daleko více vědečtěji, než jak tomu činí buržoazní liberálové z EU. V první řadě je třeba si uvědomit, že obě tyto války vychází ze stejného konceptu. Jedná se vlastně o jednu velkou válku, u které existovala dvacetiletá pauza. Základním předpokladem ke světovým válkám byl imperialismus, který V.I.Lenin označil ve své stejnojmenné knize za nejvyšší stadium kapitalismu. Jedná se o stadium, kdy kapitalismus skrze monopoly překračuje hranice jednotlivých národních států s jejich značně vyčerpanými tržními možnostmi, a skrze násilí si razí cestu vstříc novým koloniím, s jejich zdroji, pracovní silou, strategickým umístěním a případným odbytištím. A v okamžiku, kdy byly omezené kapacity naší planety rozebrané jednotlivými mocnostmi, byly následné výviny v poměrech sil mezi imperialistickými mocnostmi, zejména mezi Anglií a Německem, řešitelné pouze válkou, a následným přerozdělením. To platí i do dnešních dob, kdy si na základě své válečné síly hájí svá teritoria jak Spojené státy, tak i Rusko či Čína. Pokud bychom tedy chtěli jít skutečně do nitra věci, potom bychom museli říci, že hlavním důvodem Druhé světové války byla porážka a zrada Německé revoluce v roce 1918, což byl jeden z hlavních předpokladů pozdějšího nástupu Hitlera k moci a jeho imperialistických zájmů, a zároveň i degenerace dělnického státu v SSSR.

Kdo osvobodil Prahu? Zvláštní snahu věnuje soudobá buržoazie zejména otázce pozměnění pohledu na osvobození Prahy od nacismu. Umenšování hanebností fašismu zatím pro buržoazii nepřichází v úvahu, protože společenské vědomí něco takového zatím v dostatečné míře neumožňuje. Proto se buržoazie skrze svůj tisk, a své historiky snaží spíše umenšovat význam osvoboditelů od fašismu, srovnávat je s fašisty, a zastírat co nejvíce kolaborantskou pozici sebe samotné v časech během a před válkou. V tomto ohledu se snaží buržoazie zacházet každý rok dále a dále. Někdy od roku 2015 můžeme na příklad poslouchat hlasy, třeba prostřednictvím novináře Tomáše Klvaňi, že Rudá armáda Československo neosvobodila, ale že jej dobyla. Jako by snad jejím příchodem započala nějaká okupace. Podobným stylem se při letošním výročí konce války vyjadřuje v prohlášení Strany Zelených i její člen Bronislav Tomek, když píše: „Zelení si plně uvědomují, že vojenské vítězství nad nacismem a fašismem znamenalo pro mnoho národů ve východní Evropě začátek nesvobody, která skončila těsně před rozpadem Svazu sovětských socialistických republik v roce 1991.“ Pro Tomka tedy dokonce příjezd Rudé Armády do zemí východní Evropy ultimátně znamená ZAČÁTEK jejich nesvobody. A to navzdory všeobecnému nadšenému přijetí, kteří tito Tomkovi a Klvaňovi „okupanti“ v zemích východní Evropy obdrželi. A rovněž i navzdory faktu, že v Československu nebyla v roce 1945 ustavena nějaká „okupační vláda SSSR“, ale vláda československé lidové fronty, kde měla KSČ suverénně nejsilnější podporu mezi obyvatelstvem, a měla by plný mandát převzít moc už tehdy. Pro buržoazní liberály typu Tomek, Klvaňa a další tak existují jacísi „Schrödingerovi komunisté“, kteří se podle nich dostali k moci „pučem“ v roce 1948, ale zároveň byli u moci už od roku 1945, s příjezdem Rudé armády.

Již od devadesátých let zároveň posloucháme, že Prahu neosvobodila Rudá Armáda, ale tkzv. Vlasovci. Jejich význam na úkor skutečných osvoboditelů Prahy se dnes snaží budovat ti nejhorší a nejpokrytečtější představitelé buržoazního liberalismu – lidé jako primátor Prahy Hřib, či starosta Řeporyjí a syn televizního baviče Novotný, kteří se rádi věnují poťouchlým provokacím ruského kapitalismu, kdy druhý jmenovaný nechal dokonce Vlasovově armádě v Řeporyjích vystavět pomník za peníze daňových poplatníků. Kým ale Vlasovci vlastně byli?



Pavel Novotný s jeho deskou za peníze daňových poplatníků, přepisující paměť Čechoslováků. Životopis Andreje Andrejeviče Vlasova je místo životopisu osvoboditele ve skutečnosti klasickým životopisem byrokrata deformovaného sovětského režimu pod Stalinovou nadvládou. Vlasov vstoupil v roce 1930 jako důstojník do KSSS, s vědomím toho, že mu to zajistí další služební postup, který na sebe nenechal dlouho čekat. Během stalinistických čistek v armádě byl Vlasov tím nejloajálnějším z loajálních stalinistickému režimu, kdy působil jako člen vojenského soudu, který odsuzoval jeho kolegy z Rudé armády k trestům smrti, čímž si zároveň získal Stalinovy sympatie.


Andrej A. Vlasov a jeho muži Po jeho nasazení v Číně ve válce proti Japonsku ho Druhá světová válka zastihla už v pozici generálmajora, kde v počátcích války projevil své vojenské schopnosti, a povýšil na generálporučíka, kdy následně začátkem roku 1942 vedl 2. Údernou armádu v útoku na Německé kleště svírající Leningrad. 2. Údernou armádu však čekaly těžké boje, během kterých byly její početné části obklíčeny a rozdrceny. Jedním z obklíčených mužů v těchto bojích byl i generálporučík Vlasov, který byl následně zajat Němci. Po svém zajetí Vlasov velice rychle změnil svého pána, kterému se rozhodl sloužit. V zajateckých táborech se spojoval se svými spoluvězni okolo nápadu změnit strany, a postavit se na stranu Hitlera proti Stalinovi. Tak narazil i na plukovníka Vladimira Bojarského, ze kterého se stal zapálený nacionalista, se kterým začali spřádat konkrétní plány. Jednou z jejich prvních činností bylo vypracování letáků podporujících Hitlera, a odsuzujících vládu KSSS a Stalina v Rusku, které byly následně shazovány německými letadly nad postaveními zejména obklíčených vojáků Rudé armády, s cílem tyto získat ke kolaboraci s nacisty. Vlasovova agitace jeho samotného dostala až do zajateckého tábora pro prominentní sovětské zajatce ve Vinitsy, a následně dokonce i na svobodu, kde spolupracoval s Goebbelsovým ústředím nacistické propagandy v Berlíně. Tohoto času se horlivě snažil o vybudování „ruských osvobozeneckých sil“, jak to nazýval, které by se po boku Wehrmachtu pustily do bojů s Rudou Armádou. Z počátku k Vlasovově záměrům nepanovala mezi čelními nacisty důvěra, jelikož byli slované považováni za méněcennou rasu, určenou k vyhlazení, otroctví či přesunutí, a jejich boj po boku s Třetí říší vnímali jako kompromitující. Ale když se pohyb fronty obrátil, a Wehrmacht se v SSSR dával na ústup, tak Vlasovův nápad dostal zelenou, a z pověření říšského vůdce SS Heinricha Himmlera byla na Pražské konferenci v Rudolfově galerii založena Ruská osvobozenecká armáda (ROA) pod Vlasovovým vedením.



H.Himler a A.Vlasov Vůdci ROA jako byl Vlasov, Buňačenko a další se jako zapálení nacionalisté netajili svými plány, které v první řadě znamenaly snahu zisku sovětských vojáků na jejich stranu, následně snahu o porážku SSSR ve válce, nastolení fašistického režimu v Rusku a vyjednání míru s Německem. Optimismus těchto vůdců však opadl, když se Rudá Armáda probila až do samotného Polska, a každým dnem se blížila Berlínu. V této situaci, kdy už bylo jasné, že je konec Třetí říše neodvratný, se Vlasov s Buňačenkem snažili spíše vyhýbat nasazení v boji, jelikož si uvědomovali, že válka brzy skončí, a následně bude třeba osvoboditelům skládat účty. ROA v Polsku záměrně zpomalovala pohyb vlastních sil a znemožňovala své bojové nasazení, ke kterému došlo pouze v bitvě u Erlenhofu na soutoku Odry a Nisy, kde byla ROA rudoarmějci poražena. ROA byla mezitím posílena a sloučena s vojsky původní I.Ruské granátnické divize SS pod velením dalšího kolaboranta Bronislawa Kaminského, který proslul svou bestialitou během Varšavského povstání, kde jeho vojska mučila, zmasakrovala a znásilnila tisíce obyvatel Varšavy. Ruští vojáci SS zde páchali zvěrstva, kterým se nevyrovnalo ani konání mnohých německých vojáků Wehrmachtu. Během své existence se I.Ruská granátnická divize SS stala z jakékoliv organizované ozbrojené vojenské síly spíše loupeživou bandou, na základě čehož byla následně rozpuštěna, kolaborant Kaminský popraven jako zodpovědná osoba za „rozkrádání majetku Říše“ a její bojeschopné složky, tedy zejména ti nejhorší kolaboranti a vrazi, zařazeny pod Vlasovovo velení v ROA. Na samotném sklonku války se tak Vlasovci ocitli v nezáviděníhodné situaci. Kolaborantská činnost jim již žádné perspektivy nenabízela, a konec války byl každým dnem blíže a blíže. Jejich jednotky byly umístěny po boku Schornerovi milionové Armádní skupiny „Střed“ v Čechách a na Moravě, kde měly dále brzdit postup Rudé Armády. V tu dobu, z jara 1945 však již Vlasov s Buňačenkem, Archipovem a dalšími byli v kontaktu s československým odbojem, a připravovali se opět na změnu stran. Tentokráte směřovali k západním spojencům. Jejich cílem bylo získat omluvu pro svou předchozí kolaboraci, a získat pro Američany pod kontrolu co největší část Čech, kam by následně nevstoupila Rudá Armáda. Při vzájemné korespondenci Vlasov s velitelem ROA v Praze Buňačenkem doslova uváděli, že je jejich cílem „pomoci Čechům od Němců, aby jim dále bylo pomoženo od Bolševiků“. I v této situaci Vlasov z Buňačenkem neztratili nic ze svého kontrarevolucionářství, zrádcovství a nacionalismu. Při vypuknutí Pražského povstání se tak ROA postavila na stranu povstalců, a dva dny bojovala po jejich boku, kdy skutečně nesla největší tíhu bojů. Již druhý den si však Vlasovci začali přivlastňovat povstání sami pro sebe. Předně si nárokovali ukořistěné zbraně, které následně chyběly československým postalcům, což navyšovalo jejich ztráty na životech, a zároveň se dožadovali v budově povstaleckého rozhlasu, aby bylo vysíláno jimi diktované provolání světové veřejnosti, ve kterém chtěli vylepšit svůj obraz a zajistit si beztrestnost. Když redakční rada jejich nátlak odmítla, rozhodli se nejprve Vlasovci pro vojenský úder na budovu povstaleckého rozhlasu. K tomu však po vzájemném vyjednávání nedošlo, kdy si i rozhořčení Vlasovci sami uvědomili, že taková událost by jim na jejich poválečném obrazu nepřidala. Definitivní tečkou za jejich pražským vystoupením bylo, když se Vlasovci dozvěděli, že vojáci Spojených států dodrží demarkační linii domluvenou se SSSR, a do Prahy nepřijedou. Když od pražských povstalců dále získali informaci, že si přejí osvobození od Rudé armády a ne od armády USA, reagoval na to rozlícený velitel ROA Buňačenko slovy:

"V tomhle městě už nezůstanu ani hodinu! Nestojíte nás ani za jedinou kapku krve. Jděte si k bolševikům. Však oni vám ukážou!" Reagoval tak na dopis od zastřešující organizace českých povstalců – České národní rady, který končil slovy: „Češi děkují za pomoc, ale nemohou zůstat lhostejní k nepřátelskému vztahu vlasovců k nejlepšímu příteli Československa Stalinovi a jeho armádě, a z toho důvodu prosí generála, aby své jednotky stáhl z Prahy.“ Důvěra Čechů v SSSR a dokonce i ve Stalina byla tehdy po zradách západních spojenců na velmi vysoké úrovni. Po opuštění bojových pozic směřujíce do Amerického zajetí, kde se s kolaboranty zacházelo daleko lépe, o dva dny později do Prahy dorazila Rudá armáda, za bouřlivého přijetí Pražanů. Všude se ozývaly salvy slávy, a lidé zaplnili ulice a náměstí se šeříky, a vlajkami Československými i Sovětskými, zatýkajíce kolaboranty, pomáhajíce rudoarmějcům v orientaci ve městě, a navádějíce je na zbylá ohniska odporu fašistů. Vlasovci se navíc museli do amerického zajetí probít přes československé partyzány, kontrolující lesy v Brdech a přilehlé okolí, kteří neměli s kolaboranty žádné slitování. A tak se stalo, že 7. Května byl partyzány zajat a popraven oběšením jeden z velitelů ROA Vladimir Baerskij v Příbrami.



Osvobození Prahy 9.5.1945

Závěrem Vojáci Vlasovovy ROA byli pestrou směskou kolaborantů, prostých zajatců, ale i obyčejných hrdlořezů, jejichž hlavní velitelé – Vlasov a Buňačenko - bojovali během několika let na všech stranách válečných bojišť, ale vždy jen za své vlastní oportunistické zájmy. Vlasov sám si nejdříve při podílení se na popravách svých kolegů budoval své postavení v byrokratickém deformovaném dělnickém státě v SSSR, aby následně po svém zajetí vylepšil svou pozici kolaborací s Němci, kterou provozoval až do doby, kdy pro něj bylo výhodnější se snažit o kolaboraci s Američany. Zcela po právu za toto své konání obdržel roku 1946 trest smrti.


Poprava kolaborantů z ROA, Vlasov třetí zprava

Jejich několikaletá kolaborace s Hitlerovským Německem byla celá ve jménu toho, snažit se Rudé Armádě zabránit, aby osvobodila východní Evropu, a tím i Prahu. Po drtivou většinu svého fungování tak ROA sloužila tomu, aby zabránila osvobození Prahy, a když se v květnu 1945 postavila na stranu povstalců tak tomu bylo proto, aby si Vlasovci zachránili vlastní kůži, a nikoliv aby chránili Pražany. Z tohoto pohledu je naprosto zvrácené pohlížet na Vlasovce jako na osvoboditele, jak tomu činí buržoazní liberálové. Jedná se o zjevnou snahu vytrhávat historii ze svého konceptu, a užívat jí ve svůj vlastní třídní prospěch – tj. ve snaze v konečném důsledku co nejvíce pošpinit samotnou ideu socialistické světové revoluce. Zatímco se 18 000 Vlasovových vojáků zapojilo na dva dny do Pražského povstání s vidinou na zproštění své viny z kolaborace, vázala na sebe Rudá Armáda až milion vojáků Schornerovy Armádní skupiny „Střed“ se kterými sváděla líté boje při kterých padlo 144 000 sovětských vojáků. Tyto zbytky fašistických sil tak nemohly být nasazeny pro rozdrcení povstání v Praze. Jen pro srovnání – Američanů padlo při osvobozování Československa 290. Měli bychom být tedy vděční vojákům Rudé armády, kteří za nás nasazovali své životy. A to i bez ohledu na deformovaný stalinistický režim, který je na cestu do Berlína vyslal. Jejich boj zabránil vyhlazení, případně násilné germanizaci československého lidu, ale i lidu dalších zemí. Výsledek osvobození Československa zároveň vyvolal masové obrození československých pracujících, jejichž hlavní motivací bylo dosažení revoluce. Žádný proletář neměl zájem na tom, aby se ke korytům vrátili ti stejní pohlaváři, kteří nás za První a Druhé Československé republiky fašistům zaprodali, a dávali to dost hlasitě najevo organizací v Revolučních gardách a partyzánských oddílech. Socialistická revoluce se tak stala okamžitým cílem prakticky všech československých proletářů, ale i široké vrstvy rolníků. A pokud by stalinistická byrokracie neprosazovala při poválečném uspořádání myšlenku vlády lidové fronty spolu se sociálními demokraty, lidovci, liberály a národními socialisty – mohlo k socialistické revoluci v Československu dojít již v roce 1945. Stalinisté by však nedopustili socialistickou revoluci, u které by nad ní neměli svou kontrolu. A toto byl i hlavní důvod revolučního odkladu až do roku 1948. Nám tak nezbývá než líčit historii ve svých pravých barvách, aby mohlo být socialistické revoluce, bez kontroly Stalina a byrokracie dosaženo v dobách dnešních. V dobách vyčerpaného kapitalismu, utápícího se v krizi, nasazující všechny své síly, jak fyzické tak agitační k odvrácení nevyhnutelného vývoje dějin. K odvrácení vývoje směřujícího k vyvlastnění buržoazie, a k dosažení socialistické společnosti bez existence imperialismu, válek a vykořisťování!



Osvobození Prahy Rudou Armádou, 9.5.1945



Mirko H.

275 zobrazení