Vyhledat
  • IMT

V obraně marxistické terminologie

Aktualizace: 3. lis 2019

Při naší politické praxi se často setkáváme s argumentací různých levičáků, týkající se toho, že bychom zásadním způsobem měli změnit způsob, jakým prezentujeme svoje myšlenky veřejnosti. Používání marxistické terminologie, tedy výrazů jako „třídní boj“, „diktatura proletariátu“ a dalších, případně revoluční symboliky, vnímají tito lidé jako překážku naší politické činnosti, případně organizace, ve které se nacházejí, nebo rovnou celé levice. V současné době například existují sílící proudy, které se snaží marxistickou terminologii vypudit z KSČM. Tato nenávist k marxistické terminologii vyvěrá u těchto lidí z přesvědčení, že se lidé takovýchto výrazů bojí, případně že je nesnáší, nebo že jsou zastaralé, a že pokud se celkově marxistické terminologie zbavíme, že se lépe přiblížíme lidem, které chceme oslovit. Je tomu však skutečně tak?



Skutečností je, že byste v celé pracující společnosti těžko hledali větší antikomunisty, než jsou právě tito levičáci. Nikdo není více citlivý na užívání marxistické terminologie, než právě oni. Potírají jí systematicky, s chorobnou záští vůči všemu, co jí reprezentuje.


Nenávist k marxistické terminologii těchto lidí sílí o to více, čím více jsou přesvědčeni o tom, že je v ČR celá levice v krizi. Po propadáku ve volbách do poslanecké sněmovny roku 2017, ztratily tradiční dělnické strany ČSSD a KSČM téměř dvě třetiny svých křesel v parlamentu. Vedení těchto masových stran se tímto propadákem a následným vývojem uvnitř nich samotných, co se týče nálady, výrazným způsobem přiblížilo úrovni dlouhodobě uvadajících levičáckých sekt, ve kterých byste dnes jen těžko našli takového optimistu, který by skutečně věřil, že je revoluční transformace společnosti vůbec reálná, a který by pro ni byl ochoten něco obětovat.


Pro tyto lidi radikalizace jejich boje nepřichází v úvahu. Naopak. Pokud v parlamentních volbách drtivě zvítězily buržoazní strany, vysvětlují si to tito levičáci tím, že lidé o žádnou revoluci nestojí. Jinak si nedokáží vysvětlit, proč si jejich politická praxe nezískala přízeň pracujících. Často žijí v izolované bublině své vlastní politické činnosti, či přesněji politikaření, neschopní pochopit instinkty pracujících mas, ani stupeň vývoje kapitalismu jako systému.


Toto podhoubí je strůjcem celé řady revizionistických a oportunistických závěrů. Celé řady rádobyvědeckých analýz různých lidí, jejichž každá druhá věta začíná výrazem „Levice by měla…“. V Českém prostředí toto došlo až k podpoře vlády druhého největšího oligarchy – Andreje Babiše – který si vodí ČSSD a KSČM na vodítku, jako dva poslušné pudlíky, kterým jen trochu přitáhne řemen, pokud ho zlobí, a hned je po problémech. Toto oportunistické chování je něčím, co je vysvětlováno „snahou o záchranu levice“, myslíce si, že pracující odmítají své vlastní zájmy, natož boj na základě nezávislé třídní pozice proletariátu. A proto se musíme snažit být těmi, kdo budou dávat sociální nádech Babišově vládě silné ruky, místo toho, abychom moc vzali do rukou vlastních – do rukou pracující třídy. Svou nedůvěrou v třídu, jejíž zájmy by měli zastávat, si tito levičáci jen nevědomě vykopávají své vlastní politické hroby.


Oportunistické vnímání světa přichází s míněním, že je potřeba „se přiblížit lidem“. A že přiblížení se lidem znamená zbavení se veškeré marxistické terminologie, a tím i marxistické analýzy, jelikož tito levičáci nemají v proletariát navzdory historickým skutečnostem takovou důvěru, aby si mysleli, že je schopen marxistickou terminologii přijmout. Při argumentaci, že v minulosti proletariát byl schopen marxistická stanoviska pochopit, a bojovat za ně, oportunističtí levičáci přicházejí s protiargumentem času. Že zkrátka tehdy byla jiná doba, a tím že i snad existovali i jiní lidé, jakýsi mystický odlišný živočišný druh, či snad jiné společenské třídy s jinými třídními zájmy….


V obraně marxismu!


Marxismus jako takový je věda. A jako každá věda má i svojí vlastní terminologii. Opustit marxistickou terminologii znamená i opustit marxismus jako celek. Tedy přestat být marxistou. Stejně tak biolog přestává být biologem, pokud přestane uznávat existenci živočišných tříd plazů a savců. A pokud by vládnoucí třída útočila na používání výrazů jako „savec“ nebo „plaz“, a tvrdila, že žádní plazi ani savci neexistují, potom není pro biologa řešením tuto terminologii opustit – tedy přestat být biologem - ale vysvětlovat populaci kdo plazi a savci skutečně jsou, a čím je rozlišujeme. Zeptejme se sami sebe, zda se Galileo Galilei stal lepším astronomem, když byl v jeho sporu s církví donucen k upuštění od veřejného zastávání teorie otáčení země okolo slunce.


Faktem je, že savci i plazi stále existují. Je tomu snad jinak v případě proletářů a buržoazie? Je tomu snad jinak v případě existence třídního boje? Naopak dnes žijeme v dobách, kdy krize kapitalismu více než kdy dříve dělí obyvatelstvo na majetné a nemajetné, na bohaté vlastníky výrobních prostředků a jejich nemajetné poddané, kteří jsou těmi, kteří jsou nuceni si v této krizi utahovat své opasky, a prodávat svou schopnost pracovat za cenu čím dále tím více neúměrnou k výsledku jejich práce, aby ti bohatí mohli o něco déle bohatnout. Podle letošních statistik charitativní organizace Oxfam, 26 nejbohatších lidí na světě vlastní tolik, jako celá polovina obyvatel planety. Pokud bychom měli zůstat v našich statistikách na lokální úrovni tak zjistíme, že v ČR 10% lidí vlastní 64% veškerého majetku, kdežto 90% obyvatelstva zbylých 36%, což je zároveň stejně jako 1% nejbohatších Čechů. A toto třídní rozdělení společnosti vyvolává konflikty, které jsou v současném světě čím dále tím více viditelné. Každý rok můžeme nyní po celém světě pozorovat aktivizaci milionů a milionů nových proletářů, kteří dříve nebyli politicky aktivními, kteří nyní vstupují na kolbiště historie, a jako politicky nezkušení a často bez schopného vedení aktivně manifestují za své třídní zájmy, proti zájmům buržoazie.


A tyto proletáře není možné získat pod prapory revolučního vědeckého socialismu, tedy směru, který autor tohoto textu považuje za jediné životaschopné řešení daného problému, jinak, než upřímnou a správnou analýzou světa, ve kterém žijeme, a bez nabízení upřímného a správného řešení jeho problémů. Není možné je získat abstrahovanými frázemi o věčné svobodě, lásce a demokracii, už jen z toho důvodu, že svoboda a demokracie je vždy svobodou a demokracií vládnoucí, a nikoliv porobené třídy v třídní společnosti. Aniž by chtěl autor textu zklamat mnoho z těchto oportunistických levičáků tak musí uvést, že lidé nejsou hloupí. Nedají se opít rohlíkem. A je zároveň velmi nezdravé vnímat proletariát jako stádo ovcí, které můžeme získat na svou stranu skrýváním našich skutečných motivací, a jejich nahrazováním abstraktními frázemi. Mimo to jsou pracující se studenty sami hnáni vývojem výrobních sil k marxistickým pozicím.


Za normálních okolností je lidská mysl přirozeně konzervativní. Lidská mysl má ráda známé prostředí, známé politické strany, známé politické programy, a nemá ráda radikální změny. Revoluce je až poslední možnost pro pracujícího člověka. Může trvat desítky let, kdy marxisté hrají roli malé skupinky na okraji zájmu, kdy dokáží oslovovat se svým revolučním programem pouze jednotlivce. To jsou období, kdy slyšení ve společnosti získávají spíše reformisté, vysmívající se radikálům, že odmítají přijmout oportunismus do své politické praxe tak jako oni. Že nemají zájem působit jako každá jiná řadová strana buržoazního parlamentarismu. Ovšem období desítek let klidu střídají v lidské historii i v přírodě krátká období radikálních skoků, kdy se za jeden den odehraje posun uvědomění mas více, než za celých dvacet let. Jak říkala německá revolucionářka Rosa Luxemburgová - "Všechny revoluce jsou nemožné, než se stanou nevyhnutelnými."


Ve společenských zřízeních dochází k těmto výbuchům v dobách, kdy se stane masám zřejmé, že je stávající systém překážkou lidského pokroku. Kdy na základě bouřlivých politických vývojů na bázi vyčerpanosti přínosu daných systémů pro lidskou společnost začínají masy zaujímat vlastní stanoviska. A dnes žijeme ve velmi bouřlivých dobách. Ve skutečnosti bychom měli cítit jako privilegium, že můžeme v těchto časech žít. Revoluce jsou denním chlebem současného světa. Po dobu autorova psaní tohoto textu probíhají revoluce v Hong Kongu, Libanonu, Alžírsku a Súdánu. V Chile a Ekvádoru dokonce revoluce pracujících mas zašla tak daleko, že vládnoucí třída sama vyklidila své pozice, a uprchla z vládních budov před davy v ulicích. Strašidlo komunismu tak již neobchází pouze Evropou, ale celým světem.


Pozice nás marxistů je založená na plné důvěře ve schopnost proletariátu přicházet instinktivně na kloub marxistickým termínům, a odhalovat lži buržoazní propagandy. Neočekáváme sice, a ani po proletářích nechceme, aby byl každý z nich učeným marxistou. Domníváme se však, že nás naše vědecká terminologie v naší politické praxi neomezuje ani v nejmenším, při vysvětlování povahy současného světa těmto lidem, ani při načrtávání řešení problémů, ve kterých se tento svět nachází. A pokud je marxismus jako věda špiněn vládnoucí třídou, potom je to pro nás pouze znamením toho, jaký z něj má vládnoucí třída strach. A naším úkolem v tomto boji nadále zůstává marxismus bránit, a být schopni studentům a pracujícím sami prezentovat a vysvětlit jeho obsah a terminologii.


Marxismus není žádný syfilis. Není to prak, použitý při hodině dějepisu ve škole, za který bychom se museli uličnicky stydět a schovávat jej pod lavicí, ale jediný životaschopný nástroj prosazení vůle většiny obyvatel nejen naší země, ale i celé planety!


Mirko Honcović

107 zobrazení