Vyhledat
  • IMT

Trockého dnešní relevance 1.

Aktualizace: 18. bře 2019


Napsáno: Léto 1990

Připomínáme si padesáté výročí vraždy Lva Trockého Stalinovým agentem a více než století, které uplynulo od jeho narození 26. října 1879. Byla to epocha nebezpečí a převratů větších, než kdykoliv jindy ve známé historii, možná nejbouřlivější století v dějinách lidstva.


Dvě světové války, ruská revoluce, vzestup stalinismu, vítězství Sovětského svazu ve druhé světové válce, čínská revoluce, přechod imperialismu od otevřené vojenské dominance k neokoloniální nadvládě nad třetím světem – to byly velké události dvacátého století, které se staly milníky světových dějin.

Třetí bod obratu – krize stalinismu v Rusku a východní Evropě – nyní otevírá nové období světových dějin. Představitelé imperialistických mocností si spokojeně mnou ruce. Soudí, že bez jediného výstřelu vrátili východní Evropu zpět na svou oběžnou dráhu a potlačili hrozbu „komunismu“, ve skutečnosti stalinismu. Poslední slovo však bude mít historie. To, co se odehrává ve východní Evropě, bude ničím ve srovnání s politickou, ekonomickou a sociální krizí, která se rozvine na Západě. A jak bude krize postupovat, levicové síly znovu vystoupí do popředí. „Trockismus“, politika sociální revoluce, sehraje svou roli.

Trocký ve svě autobiografii Můj život vzpomíná, jak osm let před revolucí roku 1905 skupina mladých revolucionářů vyzbrojených hektografem (ručním duplikátorem) vydala leták napadající carismus. Takový byl počátek revoluční činnosti Lva Trockého. Revoluční síly byly tehdy mnohem slabší než dnes. O osm let později přišla revoluce roku 1905 a o dvacet let později, roku 1917, byla tisíciletá carská říše svržena.

Ruští sociální demokraté byli organizováni v centralizované straně. Roku 1903 došlo k rozkolu, který – přestože byl nahodilý a týkal se podružné otázky – předznamenal rozdílné cesty, kterými se později měli ubírat bolševici a menševici. Tehdy, jak později vysvětloval Trocký, se projevil rozdíl mezi „tvrdými“ a „měkkými“. Trocký sám strávil rok u menševiků, pak je opustil a zaujal střední pozici mezi nimi a bolševiky. Lenin měl nicméně k Trockému po celý život stejný postoj, jak mu později napsala Leninova vdova Krupská. Lenin totiž chápal Trockého roli.

Rozkol roku 1903 nebyl otázkou okamžitého rozštěpení dvou frakcí sociální demokracie, jak se jej později pokoušeli vykládat stalinisté. Uskutečnil se Kongres jednoty – Stockholmský kongres roku 1906 – po kterém se bolševici a menševici dočasně znovu spojili. Teprve roku 1912 Lenin dospěl k závěru, že pro účely revoluce takováto jednota možná není, a až tehdy vznikla samostatná bolševická strana.

Po roce 1904 stál Trocký vně obou frakcí. Roku 1917 však kráčel ruku v ruce s bolševiky. V květnu 1917, kdy byl Trocký v New Yorku a Lenin ve Švýcarsku, oba nezávisle na sobě zaujali přesně stejný postoj k prozatimní vládě. Po Únorové revoluci bolševičtí vůdci v Rusku (včetně Stalina a Kameněva) propagovali sjednocení s menševiky. Trocký byl neoblomně proti, a stejně tak samozřejmě Lenin. Tehdy, jak Trocký vysvětlil, „se hnutí, které našlo symbol v Kerenském, zdálo být všemocným. Bolševici působili jako pouhá „bezvýznamná skupinka“. Strana sama dosud netušila o moci, která jí poté měla připadnout, ale Lenin ji neochvějně vedl k největším úkolům. Pustil jsem se do práce a pomohl mu.“ (Můj život, s. 332)

7. září 1917 Trocký v Pravdě napsal: „Internacionalismus pro nás není pouhou abstraktní ideou, která bude při každé vhodné příležitosti zrazena, jako pro Ceretěliho a Černova, ale skutečně vůdčím a vrcholně praktickým principem. Rozhodný a trvalý úspěch je pro nás nemyslitelný bez revoluce v Evropě…Permanentní revoluce versus permanentní jatka: to je zápas o budoucnost člověka.“


Jak Trocký komentuje, zatímco „v letech vlády reakce člověk potřeboval teorií podloženou předvídavost, v březnu 1917 patrně nebylo třeba ničeho než politického smyslu, abyste prosazovali heslo boje o moc. A přece „nikdo ze současných vůdců takovou předvídavost ani smysl neprokázal. Nikdo z nich neobstál ve zkoušce historie.“(Můj život, s. 330) V důsledku toho Lenin prohlásil, že jakmile se Trocký přesvědčil o nemožnosti sjednocení s menševiky, „nebylo lepšího bolševika“.

V Mém životě Trocký také načrtává organizaci Rudé armády a bitvy, které rozhodly o osudu revoluce (u Kazaně i jinde). „První podmínkou úspěchu bylo nic neskrývat, zejména ne naši slabost; nezahrávat si s masami, ale nazývat vše pravým jménem.“ To byla politika, kterou Trocký prosazoval celý život: neskrývat před dělnickou třídou pravdu.

V revoluci roku 1905 Trocký jako prezident petrohradského sovětu, a v roce 1917 jako předseda Vojenského revolučního výboru, který organizoval Řínovou revoluci, dosáhl obdivuhodných úspěchů. Už to samo by spolu s organizací Rudé armády stačilo, aby vstoupil do „síně slávy“ dějin. Trocký byl ale spolu s Leninem navíc organizátorem Komunistické internacionály – a oba ji považovali za důležitější než samotnou Ruskou revoluci. Komunistická internacionála sjednotila revolučně smýšlející pracující celého světa. Zmobilizovala větší masy lidí, než světová náboženství v období svého vzestupu. Nabídla nevyhnutelně povstávajícímu hnutí dělnické třídy uvědomělé vůdce. Toto hnutí nevytvořila, ale využila je a připravila cestu světové revoluci.

Zdroj: Militant International Review (číslo 44)

Druhá část textu >ZDE<

#antistalinismus #stát #plánovanáekonomika #teorie #antikapitalismus #demokracie #historie #trockismus #Trocký #Sovětskýsvaz #bolševismus #mezinárodní

14 zobrazení