V květnu tohoto roku oznámil předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula svou kandidaturu na prezidenta. Jeho rozhodnutí předcházel sjezd ČMKOS, na němž byl Středula opět zvolen do čela odborů 153 hlasy z celkového počtu 173 hlasů (88%). Co se však s ČMKOS dělo před tímto sjezdem a představoval by Středula vhodného „kandidáta pracující třídy“?
Skutečnost, že tento odborový předák vyhlásil svou kanditaturu na prezidenta, byla ve vzduchu spekulací cítit již měsíce, ne-li roky předem. Sjezd ČMKOS samozřejmě posloužil jako symbolické gesto podpory ze strany pracujících a právě na tomto gestu Středula odborářům oznámil, že o jejich podpisy stojí, přičemž zmínil, že odbory mají více členů než politické strany. Tato skutečnost sama o sobě nám již napovídá, že se Středula před pracujícími prezentuje jako jejich kandidát, což sám v některých médiích zmiňuje.
Kandidát Josef Středula
Je ale Středula skutečně kandidátem pracujících?
V rozhovoru[1] pro Prostor X (spadající pod deník Reflex) ze dne 13. 6. 2022 pronesl: „Jsem kandidát, který hájí zájmy zaměstnanců, a myslím si, že to je zcela fér“. Toto tvrzení však absolutně nic nedokazuje právě tak, jako samotná pozice předsedy odborů. V dřívější části rozhovoru však můžeme poslouchat, že to nejsou pouze zaměstnanci, jejichž zájmy by chtěl možný budoucí prezident hájit: „Česká republika by si měla mnohem více vážit vlastních lidí. To znamená tak stejně občanů jako lidí, kteří tady pracují, stejně tak podnikatelů jako zaměstnanců. Myslím si, že to ČR za těch 30 let poměrně schází“. Na jednu stranu o sobě Středula prohlašuje, že hájí práva zaměstnanců avšak na druhou hovoří i o zájmech zaměstnavatelů - kapitalistů.
„Podnikatelé se obrací na nás na odbory, že jsou nespokojeni s tím jak se pomáhá teď v té době vysoké inflace, vysokých cen, že je to ničí a že se obávají budoucnosti,“ pronesl dále v interview Středula. Je nám otázkou, proč se zaměstnavatelé obrací zrovna na odbory a proč právě ony či Středula by se měli zabývat nespokojeností zaměstnavatelů vyjma starostí o pracující.
Celkové tvrzení o kandidátu hájící zájmy zaměstnanců se nám nyní boří Středulovou odpovědí na otázku redaktora, jaké voliče by chtěl oslovit. Bez váhání tázaný kandidát odpovídá: „všechny“, na což navazuje i jím vyslovené přesvědčení o tom, že si myslí, že je schopen oslovit i voliče středové a liberální. Nejsou to jen zástupci reformistických či buržoazních stran, kteří mnohdy považují voliče, nejen z řad proletariátu, za idioty, které lze opít rohlíkem. Jak se zdá, patří mezi ně i někteří předsedové odborových organizací.
Třešničkou na dortu z celého interview je, alespoň podle autora tohoto textu, Středulův obdiv k osobě Václava Klause – konkrétně otevření brány pro podnikatele a reprezentaci „zlatých českých ručiček“. Že se však ona brána otevřela i hrůzám kapitalismu, jakými jsou vleklé ekonomické krize, rozkrádání a vykořisťování, krize bydlení, bezdomovectví a sociální vraždy jako takové společně s aktuální politickou situací, to již nejspíše pana předsedu netrápí.
Josef Středula se tedy ze své pozici předsedy ČMKOS i dnes, během své kandidatury, projevuje jako ukázkový příklad reformistického třídního kolaboranta. Jak si Středula představuje své fungování na postu prezidenta?
Pan předseda má v oblibě termíny, jakými jsou: „domluva“, „společná řeč s vládou“ atd. Ale lze si vůbec představit samozvaného „kandidáta, který hájí zájmy zaměstnanců,“ jak uzavírá společnou řeč s vládou reprezentující zájmy nepřátelské vůči pracujícím – zájmy vládnoucí třídy? Lze, avšak samozřejmě se jedná o rozpor a ukázkový příklad reformistické rétoriky. Společná řeč s buržoazní vládou vede jen a pouze proti zájmům pracujících. V takovém případě by zde termín „kandidát, který hájí zájmy zaměstnanců“ ztratil na jakémkoli obsahovém významu.
Pokud pan předseda přirovnává jednání s vládou ke své práci a „funkci“ odborů – nebo spíše k vlastnímu přesvědčení o tom, jak mají odbory fungovat – tedy stále se snažit o dialog a hledat kompromis, mají se pracující čeho obávat. Středula je velmi dobře znám tím, že se, podobně jako mnoho dalších odborářských reformistických byrokratů, vyhýbá slovům jako stávka, či ještě pro něj hůře, generální stávka a uchyluje se k prostému bezzubému přístupu ve formě dialogu bez nátlakových prostředků. Navíc věřit v to, že pouhým dialogem, vedeným ještě před legislativním procesem s poslaneckou sněmovnou a senátem – institucemi, které momentálně mají pod kontrolou buržoazní strany – přinese potencionální prezident „osvětu“ mezi tyto strany a zároveň pomůže pracujícím, je buďto čistý idealismus a nebo skrytá kolaborace s třídním nepřítelem. Rozhodnutí, které z těchto tvrzení je pravděpodobnější, ponechává autor textu úsudku čtenáře.
ODS a jiné buržoazní strany v podstatě nezajímá, jestli jim nějaký původně odborářský byrokrat bude vtloukat do hlav moudra o důsledcích jejich rozhodnutí, či je určitým způsobem moralizovat. Dokud by pro ně nezačal Středula představovat potenciální nebezpečí – člověka obklopeného pracujícími, kteří by ho nutili vystupovat a jednat proti vládnoucí třídě – potud by si nechaly ony strany s radostí líbit jeho moudra a nadále by bez omezení pokračovaly s tvrdou vládou na úkor pracujících a studenstva. Myslet si opak, který zatím předseda ČMKOS šíří, zavání hnilobou postmodernismu. Navíc Středula vládnoucí třídu do dnešních dnů nikterak neohrozil ani ze své aktuální pozice předsedy ČMKOS.
O postmoderním, reakčním přístupu Josefa Středuly svědčí také jeho vyjádření vůči KSČM: „Já jsem byl ten, který jim taky řekl, že mají vymazat ze svých stanov a úplně změnit jakoukoliv ideologii, mají se přejmenovat a být normální levicovou stranou a mají ten komunismus z toho úplně vypustit (…) Protože podle mého soudu komunistická strana nepatří vůbec do této doby(…)“
Takový přístup není v Evropě ojedinělý. Faktem však zůstává, že kde se komunistické strany vzdaly své terminologie či samotného názvu a transformovaly se do pouhých reformistických loutek v podobě „normálních levicových stran“ – krotkých koní kapitalistů, tam si vládnoucí třída dovolila mnohem více utahovat šrouby svého útlaku vůči pracující třídě a studentům.
Marxistická alternativa naopak hájí názor, že je třeba, aby se z KSČM stala strana kádrová, prosta oportunistických, reformistických a jiných reakčních elementů a navázala na tradici revoluční strany – strany proletariátu. Pakliže toto nedokáže, skončí na smetišti dějin. Každopádně i v tomto případě jsme připraveni budovat naše pozice na vznik silné revoluční marxistické strany, jež zaujme právoplatné místo, jakožto strana nejen československého proletariátu.
Má cenu podporovat Josefa Středulu na post prezidenta republiky?
I přes čtenáři již jasný kriticismus Marxistické alternativy vůči osobě Josefa Středuly, nelze vyloučit možnost naší podpory jeho volby. K takovému kroku by samozřejmě došlo po splnění určitých skutečností.
První takovou skutečností by musela být masivní podpora Středuly z řad proletariátu. Již nyní můžeme nepochybně pozorovat jistou podporu ze strany mladých pracujících a levicových studentů. Otázkou zůstává, zda-li se počet těchto podporovatelů z řad zaměstnanců zvýší. Na druhou stranu nelze samozřejmě vyloučit, že by tato podpora v budoucnu nebyla silná v důsledku předešlých zkušeností proletariátu se zradami Středuly.a jeho odborářské byrokracie vůči nim. V případě, že by se vyplnila první možnost, by měly dělnické strany podporovat jeho volbu a získat si podporovatele z řad pracujících na svou stranu. Proč? Jelikož by tito voliči tvořili páteř Středulova zvolení za prezidenta a dělnické strany spolu s nimi, a dělnické strany by následně mohly pracujícím posloužit jako platformy nátlaku na „jejich“ prezidenta.
Pakliže by tedy byla šance, že by byl na Josefa Středulu vyvíjen nátlak pomocí jeho voličů z řad pracujících, představující organizovanější sílu, a on by si nemohl dovolit zůstat na svém teplém místečku s tím, že nehne ani prstem a občas napomene reakční vládu – v tu chvíli má cenu podporovat jeho volbu a agitovat v řadách jeho podporovatelů s cílem tento tlak na Středulu posilovat, aby ze své funkce hájil zájmy pracující třídy. Aby nejen bezvýsledně poučoval vládu, ale též vetoval a ostře kritizoval zákony, které by směřovaly proti pracujícím a studentům a zároveň podporoval pracující v jejich organizování.
I přes to mají však marxisté oči otevřené a i během potencionální podpory Středulovy kandidatury nebudou šetřit s objektivní kritikou.
Přesuňme se nyní k situaci v odborech (hlavně ČMKOS)!
Tragédie zvaná sociální smír
Jak zní jeden méně známý citát: „Odbory jsou kompromisem, který kapitalisté učinili, aby je pracující nevytáhli z továren a neumlátili bačkorami“. My se s tímto citátem plně ztotožňujeme, ale zdá se, že nejen kapitalisté, ale i středulovská byrokracie na tento důvod vzniku odborů zcela zapomněli a že by možná bylo třeba jej prakticky opět „připomenout“.
Po dekády hrály odbory významnou roli ve třídním boji na straně proletariátu. Organizovaly miliony pracujících a dokázaly takto organizovanou silou, přes pot a krev, vydobýt různá práva v buržoazních státech a pozvednout životní úroveň dělníků. Úspěchy jsou nezpochybnitelné: od zákazu dětské práce, přes vydobytí osmihodinové pracovní doby a zpřístupnění zdravotní péče, až po svou podporu v revolucích – jakou byl i Vítězný únor.
Jejich úpadek je přímo úměrný poklesu všeobecné míry zisku – čím méně „volného“ profitu buržoazie má, tím méně odbory vydobyjí (obzvláště se současným vedením). Reformističtí předsedové, kteří byli a jsou zvyklí zlepšovat podmínky pracujících pouze po hranice současného systému, se nyní obávají podnikat další kroky proti kapitalistům. Z revolučních hesel, účastech na bojích proti fašismu či rasismu a generálních stávek se stalo občasné kritizování a demonstrace. Stávka se pro ně stala sprostým slovem. Z bojovníků stojících ve vedení těchto organizací se stali obyčejní oportunisté, jenž mnohdy slouží jako posluhovači kapitalistů. I tak by se dalo popsat dnešní ČMKOS v čele s Josefem Středulou a jeho byrokracií.
Středulovské vedení odborů se nese v duchu zrad a třídní kolaborace. Dlouho by zde mohl autor článku psát, kolik nožů zarazila do zad vlastních odborářů byrokracie v čele se Středulou. Pro tento rok dal předseda své strategii název „sociální smír“. Fialova vláda útočí na práva pracujících na každém kroku, vůbec nejvíce za poslední dekády, a odborářská byrokracie hovoří o sociálním smíru? Jako nejlepší aktuální příklad fungování sociálního smíru bychom si mohli uvést selhání v jednání Odborového svazu státních orgánů a organizací (OSSOO) s ministrem práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou o valorizaci stagnujících mezd státních zaměstnanců (primárně se hovořilo o zaměstnancích Úřadu práce) – nebo jak rád říká Josef Středula, „zachování kupní síly“.
Od ledna letošního roku se začaly hlasitě ozývat křiky státních zaměstnanců, jejichž platy a pracovní podmínky, obzvláště během imperialistické války na Ukrajině a inflace, zůstaly neměnné a vedou tyto pracující do čím dál více se stupňující bídy. OSSOO tedy s podporou středulovského vedení byl nucen jednat a vyhlásil dne 1. 5. 2022 stávkovou pohotovost, avšak pouze do doby, dokud se ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka nedostaví spolu s nimi na jednání o valorizaci těchto platů. Dne 4. 5. 2022 kývl ministr Jurečka na budoucí jednání. Jednání však ani nezačala a OSSOO ukončil stávkovou pohotovost, jakoby snad zaměstnanci Úřadu práce již dostali přidáno. OSSOO, v čele s jejich lídrem Pavlem Bednářem, poté vyzdvihoval tento „úspěch“ i na svém facebookovém účtu a konferencích. Odbory zkrátka zahodily zbraně ještě před bitvou.
Jurečka poté pouze pragmaticky stanovil termín jednání s odbory na 25. 5. 2022 aby v nich získal komfortnější pozici, jelikož správně počítal s tím, že se do té doby pracující, masírováni byrokratickou propagandou, „uklidní“. Jak překvapen poté z následného jednání s panem ministrem odcházel Pavel Bednář, když zjistil, že ministr Jurečka bezzubým odborům neustoupí. OSSOO po tomto naprostém fiasku taktiky sociálního smíru vyhlásil od 9. června další stávkovou pohotovost trvající do dne vzniku společné dohody mezi odbory a vládou.
Bylo by dobré si říci, že stávková pohotovost neznamená stávku. Obecně se jedná o prosté oznámení vládě, že odbory jsou připraveny vyhlásit stávku. Státní zaměstnanci ,nejen Úřadu práce, tedy i nadále pracují v otřesných podmínkách za otřesný plat. Tento status quo trvá dodnes a stále nepozorujeme jakékoli zlepšení. O to více je zajímavé, jak se celá stávková pohotovost jeví v souvislosti s vítězstvím Josefa Středuly na post předsedy ČMKOS. Pár dní před sjezdem, na kterém se volba odehrála, navštívil Středula schůzi OSSOO, na které mu zástupci tohoto odborového svazu vyjádřili svoji podporu v nastávající volbě. Zůstává otázkou, zda Středula slíbil podporu stávkové pohotovosti výměnou za důvěru ve volbách do čela ČMKOS či nikoliv.
Ze zkušeností se zradami středulovské byrokracie však silně pochybujeme o tom, že by se tato byrokracie, bez silnějšího nátlaku pracujících, pokusila o radikálnější kroky. Stávková pohotovost je pouhé formální upozornění než-li nátlakový prostředek, jak o ní rádi hovoří odboroví byrokraté a buržoazní média. Středula se neodhodlá bez potřebného tlaku pracujících k porušení „zásad“ svého kolaborantského sociálního smíru, stejně jako se v době pandemie neodhodlal k ničemu jinému, než-li k další zradě v rámci které o to více dopomohl k zadlužení pracujících (dotováním částí mezd a kapitalistů ze strany státu) i během pokračující akumulace profitu z vykořisťování proletariátu. „Středulismus“ a jeho potlačování nálad pracujících lačnících po stávkách, neustálé ustupování buržujům a nalézání společné řeči s třídními nepřáteli, degradoval kdysi hrdinské odbory na pouhého bezzubého psa.
Jednání tripartity. Petr Fiala a Středula mají stejné zájmy a to prosazovat politiku "sociálniho smíru".
Jsou tedy odbory vůbec potřeba?
Již jsme si řekli o historické úloze odborů, jakožto bojové platformě pracujících v krutém systému kapitalismu. Dnes je tato platforma více než důležitá právě tak jako existence revoluční strany. Je bez debat, že mnoho pracujících se při pohledu na dnešní odbory pod vedením středulovské byrokracie pochopitelně uchyluje k pesimismu. A to nejen členové ČMKOS a další pracující, ale i mnoho studentů. Některé reakční „levicové“ organizace a skupiny nejenže v důsledku chybné analýzy (většinou způsobené odstřižením od pracujících mas a třídního boje) upadají do tohoto nebezpečného pesimismu, ale poté i pod jeho vlivem hovoří o zbytečnosti odborů.
Soudruzi v Marxistické alternativě se nicméně nenechávají ovlivňovat pesimismem a přistupují k odborům, stejně jako ke všem otázkám, prostřednictvím dialektické analýzy. Odbory v ČR, stejně jako v mnoha zemích jinde, jsou pod vlivem zaprodaných byrokratů, což však absolutně neznamená, že takovýto status quo musí být nutně pravidlem. Stačí se podívat na odbory UNISONu ve Velké Brtánii, ve kterých nyní obhájilo své vedoucí postavení levicové uskupení s názvem Time for real change (Čas pro skutečnou změnu), jehož jsou naši britští soudruzi ze Socialist Appeal součástí a úspěšně v nich agitují. Zde je slovo stávka na denním pořádku stejně tak, jako boje s pravicovým reakčním křídlem podporovaným zvenčí kapitalisty. Právě díky tomuto vedení zaznamenali UNISON a britští pracující nemálo vítězství. Proč tedy vystupovat proti odborům?
Britská cesta jako taktika zaměstnanců v ČR
V UNISONu si levicové uskupení ve vedení velmi správně uvědomuje nebezpečí, které vliv byznysu představuje pro všechny zaměstnance, i ty neorganizované. Prioritou levicového vedení se tedy stala demokratizace vedení celého UNISONu. Cílem této strategie má být poskytnutí rozšířenější demokraticky volené vedoucí platformy pro pracujíící, aby kapitalisty nasazení byrokraté nemohli případně uzurpovat vedení pouze pro sebe a vliv svých pánů. To se samozřejmě těmto reakčním elementům nezamlouvá a již od začátku letošních jednání v UNISONu se snaží naše bristké soudruhy u kormidla sabotovat. Moc dobře o sobě vědí, že představují jen zrnko ze všech odborářů organizovaných v UNISONu a že pracující, v jejichž zájmu je naklonění vah třídního boje na svou stranu, představují absolutní většinu a potencionální vážné ohrožení zájmů vládnoucí třídy, pokud by v takto širokém vedení UNISONu získali trvalý vliv.
ČMKOS má pod svými křídly 31 odborových svazů s okolo 270 tisíci členy a jak jsme si již řekli, v jejich čele sedí Josef Středula, jenž ovládá odbory spolu se zbytkem odborářské „středulovské“ byrokracie. Je to on a tato byrokracie, kdo zrazuje nejen svých 270 tisíc členů, ale i zbytek pracujících v ČR.
Středulovská byrokracie představuje ono pomyslné zrnko z celého počtu všech zaměstnanců organizovaných v ČMKOS. Je to malá skupina u kormidla, která nezastupuje zájmy pracujících, nýbrž slouží, jakožto lokajové, zájmům kapitalistů – stejně tak, jako opoziční reakční prvky v britském UNISONu. Dnes, více než kdy dříve, nastal čas pro změnu. Pracující třída nemá zájem o sociální smír, nýbrž po zuby se vyzbrojit a vyhrát třídní válku, kterou s ní buržoazií vede. V jejím zájmu není slavit úspěch v podobě uzavírání kolektivních smluv, pakliže v důsledku absence nátlakových prostředků se tyto smlouvy ve finále projeví jako pro zaměstnance nevýhodně – jako tomu kupříkladu bylo u Moderních odborů v ČSOB. To co pracující dnes potřebují, je zestátnění podniků a podpora zdravotnictví, nikoliv financování NATO a hrůz militarismu. To jsou požadavky, které se za současné středulovské garnitury budou těžce získávat.
Co tedy dělat?
Do budoucna je tedy bezpochyby potřeba nahradit onu prohnilou středulovskou byrokracii novou progresivní krví, která nebude dělat poskoka vládnoucí třídě. Pracující by samozřejmě ve vlastním zájmu měli již nyní vyvíjet tlak na své odborové předáky. Pakliže požadují zaměstnanci stávku, bude stávka a nikoli snižování se k bezzubým demonstracím, kde si akorát dělníci vyřvou hlasivky a beze změny odejdou ke svým rodinám, které musí živit. Bude také třeba změnit způsob vedení odborů následnou demokratizací a rozšířením pozic v jejich vedení, aby se potencionální progresivní křídlo, reprezentující zájmy drtivé většiny pracujících, udrželo v sedle co nejpevněji a zároveň aby v důsledku těchto změn mělo více zaměstnanců přístup k rozhodování o svých společných zájmech, což v důsledku zasadí tvrdou ránu vlivu byznysu v odborech a tím i vládnoucí třídě.
Úkolem marxistů bude v takovém progresivním křídle aktivně působit a agitovat – bojovat proti snahám vládnoucí třídy prosakovat do odborů a v neposlední řadě razantně hájit práva pracujících. Namísto toho abychom se uchylovali k pesimismu a nabádání proti odborům, jak má nemálo reakčních elementů na levicové scéně ve zvyku, jsme připraveni růst a prorůstat do dělnických organizací, jakými právě odbory jsou a z jejich členů tvořit revoluční kádry. Po vzoru našich soudruhů nejen v Británii a s pozitivním revolučním přístupem apelujeme na pracující, aby vstupovali do odborových organizací, zakládali na svých pracovištích nové, organizovali se v nich a tvořili součást této budoucí nové progresivní síly v nich. Tím dosud bezzubým odborům opět narostou zuby a nebudou se bát pokousat pána, jenž v rukách dřímá bič. Takto se teprve obnoví důvěra pracujících a studentstva v odbory, vymizí jejich pesimismus vůči nim a navíc získají pádný důvod k tomu, proč se v takovýchto odborech vůbec organizovat.
Závěrem opět připomínáme současným odborářům, že jich je daleko více než-li zrádných byrokratů v jejich vedení a třídních nepřátel dohromady. Organizujte se, soudruzi, a vyvíjejte tlak na své vedení! Vraťte svým odborům bojového ducha! Ať žije generální stávka! Pryč s vládou Petra Fialy a jejími lokaji! Ať žije proletářská revoluce!
[1] https://www.reflex.cz/clanek/prostor-x/113667/stredula-jako-prezident-chci-navazat-na-havla-i-zemana-ale-budu-aktivnejsi-oslovit-muzu-vsechny-volice.html?fbclid=IwAR3PEbv-NjD52ojxulZaQM9ZKWJ2_ILXzmQuGeT5DbMRyO7r4p5Y_8G4Pm8
Josef Erleček