Vyhledat
  • IMT

Proč prostituce není „sexuální práce“ ale placené znásilnění

Návrat kapitalismu po roce 1989 znamenal katastrofu pro pracující třídu, zejména pak pro pracující ženy. Kapitalismus přinesl zpět mnoho z dlouho zapomenutých věcí, jakými jsou například nezaměstnanost, bezdomovectví, chudoba či široké působení organizovaného zločinu, jehož jednou z hlavních zdrojů příjmů je právě prostituce, tj. obchodování se samotnou osobou (zejména ženy) jako s kusem masa sloužícím k vlastnímu obohacení. Zatímco v režimu deformovaného dělnického státu byla prostituce sice existujícím, ale velmi nezvyklým jevem, o kterém neexistují věrohodné statistiky, jelikož byla oficiálně považována za potřenou, dnes se samotnou prostitucí v Česku živí desítky tisíc žen, jejichž počet Česká katolická charita odhaduje na nejméně 30 000. K tomu je třeba ještě připočíst další nevypočitatelné množství zejména žen, které se živí či přiživují různými formami prostituce v její audiovizuální podobě – tj. zejména různými formami pornografie. Z klávesnic a úst buržoazních komentátorů, jako například pana Antonína Havlíka z webu refresher.cz je nám přitom vysvětlováno, že nárůst prostituce je důsledkem rozšíření svobody v oblasti sexu po pádu minulého režimu.(1) Jakoby si celé masy žen za minulého režimu z celého srdce přály být prostitutkami, ale onen zlý „komunismus“ jim to soustavně zakazoval, až nakonec přišel pan Havel a tyto ženy osvobodil, aby se mohly plně realizovat. Toto idealistické vnímání prostituce však nemá nic společného s tím, co zastáváme my, marxisté. Naším cílem je osvobození ženy ze jha její společenské degradace, kdy je i smyslem tohoto textu načrtnout cestu, jak existenci prostituce jako takové historicky překonat.




Kapitalistická transformace a degradace žen


Devadesátá léta se v celém východním bloku stala obdobím zásadních společenských přeměn. Původní byrokratismem a totalitářstvím prohnilý dělnický stát za cinkání klíčů padl, a lidé vzhlíželi k nové budoucnosti s očekáváním. Dnes jsme takřka nuceni věřit tomu, že to, za co lidé v roce 1989 cinkali klíčemi bylo to, co tu máme teď – tj. kapitalismus. Jako by si lidé v roce 1989 přáli, aby dnes 1% nejbohatších oligarchů vlastnilo stejně jako 90% nejchudších Čechů, jako tomu uvádí think tank bankovní společnosti Credit Suisse – Credit Suisse research institute. Jako by si lidé přáli masivní nárůst státního i veřejného zadlužení a privatizační horečku, při které bylo téměř vše veřejné rozprodáno, peníze se rozfofrovaly, a při které se odhad ztrát v důsledku hospodářské kriminality pohybuje okolo číslice 600 miliard korun českých. A jako by si lidé přáli čtyřnásobný nárůst kriminality mezi lety 1989 až 1999.


Návrat kapitalismu tedy v praxi znamenal pro pracující zejména jedno – to co se dříve budovalo jako veřejné, a jako co nejvíce dostupné pro potřeby společnosti najednou začalo být povětšinou soukromé, a bylo potřeba za to platit, k budování něčího soukromého kapitálu, kdy i samotné státem poskytované služby začaly v důsledku nárůstu státního zadlužení vyžadovat stále narůstající poplatky. Toto se týká prakticky všeho na co si vzpomeneme, ať už se jedná o bydlení, energie, městské parkování, mateřské školky, jesle, veřejnou dopravu, domovy pro seniory, vysoké školy a další věci.


Přitom zejména být ženou je v současné společnosti značně finančně náročné. Rozdíl v příjmech mezi muži a ženami se pohybuje v české společnosti okolo dvaceti procent. Pro ženu je podstatně náročnější si zaopatřit zaměstnání, kdy podle statistiky Eurostatu z roku 2018 je na plný úvazek zaměstnáno v celé EU pouhých 62.3% žen, kdy 29,9% žen pracuje pouze na úvazky částečné. Navíc v rámci existence patriarchální jednotky rodiny, kterou kapitalismus udržuje při životě pro bezplatnou produkci nových generací proletářů, je žena kromě své hůře ohodnocené práce nucena k dalším hodinám neplacené práce v domácnosti. Podle výzkumu autorů ze sociologického ústavu Akademie věd ČR z roku 2016 tráví české ženy domácími pracemi a péčí o rodinu průměrně čtyři a půl hodiny denně.


Materiální základna prostituce


Tato nashromážděná data nám v praxi říkají důležité informace o společenském postavení žen a o jejich životních podmínkách ve vztahu k existenci prostituce. Říkají nám, že prostituce je něco, k čemu je neprivilegovaná žena v rámci kapitalistické společnosti přímo nucena jejími objektivními podmínkami. A nemusí se přitom jednat pouze o prostituci pouliční, klubovou či internetovou. Na základě existující příjmové nerovnosti a množství nesocializované domácí práce je žena přímo vedena k tomu, nevybírat si partnera podle osobních sympatií či sexuálních preferencí, ale podle jeho materiálního zajištění. Existence „zlatokopek“ tak není dána špatným charakterem žen, ale jejich společenským postavením. V různých zemích třetího světa, jako například v Thajsku je tato forma prostituce naprosto běžnou věcí, kdy mladé dívky ve vykřičených turistických částech měst často nevyhledávají jednorázový placený sex se zákazníky z Ameriky a Evropy, ale vyhledávají s těmito turisty spíše dlouhodobý vztah, spojený s emigrací z této zaostalé země do země rozvinutější. Rozšířená je zde i možnost „pronájmu“ thajské přítelkyně na týden či déle.





Speciální kategorií jsou v současné kapitalistické společnosti matky samoživitelky. Mnoho těchto žen si v současné společnosti prochází peklem, kdy musí v práci trávit déle času než jejich mužští kolegové aby si vydělaly stejnou sumu, jejich výdaje jsou v současné společnosti při likvidaci sociálních možností státu astronomické, a navíc ještě jsou postaveny před povinnost čelit stu procent všech domácích prací. Jejich situaci navíc ještě zhoršila současná pandemie koronaviru a kapitalistická krize, díky kterým je obtížnější nalézt zaměstnání, kdy při uzavření škol a školek zároveň vznikl pro samoživitelky zásadní problém s umístěním dětí. Během současné krize přišlo v Česku o své zaměstnání více než 10% samoživitelek, kdy si více než 18% muselo pro svou další existenci vypůjčit peníze od bankovní či nebankovní společnosti. (2) Pro tyto ženy je nalezení zajištěného partnera nikoliv volbou, ale doslova otázkou života a smrti. Ne náhodou tak i strmě narůstá počet matek samoživitelek, které jsou nuceny se živit prostitucí. Podle údajů neziskové organizace Rozkoš bez rizika z roku 2019 dokonce tehdy samoživitelky tvořily více než 50% všech prostitutek v Česku, kdy je podle jejich studie typickou prostitutkou rozvedená žena okolo třicítky se dvěma dětmi. V některých českých nevěstincích dokonce dochází k takovým absurdním situacím, kdy mají tyto na Den dětí 1. Června zavřeno, aby jejich osazenstvo mohlo trávit čas se svými dětmi.


Autor článku, který právě čtete by tedy chtěl vyzvat všechny jeho čtenáře, aby si rozmysleli dvakrát, než nějakým hanlivým slovem odsoudí ženu, která si vyhledává svůj protějšek podle materiálního zajištění. Zároveň každý, kdo má alespoň trochu soudnosti při čtení tohoto textu jistě uzná, že jeho smyslem není společenské odsouzení prostitutek, ale analýza toho, proč prostituce existuje, a jak s touto degradací ženy na kus masa efektivně bojovat. Jelikož společenská degradace ženy nevychází z nějakého „mužského privilegia“. Mužské privilegium neexistuje. Existuje pouze útlak žen, který zásadním způsobem škodí pracujícímu muži, jelikož společenská degradace ženy této znemožňuje její boj za zájmy nejen její, ale pracující třídy jako celku, jejíž tvoří pracující ženy významnou polovinu.


Prostituce jako sex z donucení


Jsou to zejména reformisté a buržoazní liberálové, kteří šíří názory o tom, že je třeba uznat prostituci za „práci jako každou jinou“. Bez větších skrupulí a hlubší analýzy označují prostitutky a prostituty jako "sex workers“ (sexuální pracovníci), a staví na piedestal hrdou prostitutku, která si takto zvolila svou životní cestu, na které vlastně není vůbec nic špatného, a společnost by to takto měla uznat. Jako by prostituce skutečně byla nejstarším, a od lidské rasy neoddělitelným řemeslem, které je rovněž třeba uznat za řemeslo a co nejvíc mu otevřít cestu do společnosti, aby se případně i samotné prostitutky a prostituti mohli organizovat za vylepšení svých „pracovních“ podmínek. Podobně jim budou přitakávat i různí pravicoví libertariáni a anarchokapitalisté, vnímající bez chápání širšího kontextu tuto činnost jako svobodné rozhodnutí ženy takto nakládat se svým tělem, do kterého by neměl stát nijak zasahovat.


Jak ale nemilosrdně dokazují první řádky této analýzy, doplněné o nutné množství statistik – dobrovolnost prostituce je v současném systému pouhou iluzí. Ve skutečnosti prostitutek, které dělají svoje „řemeslo“ z lásky k němu a „protože je baví“ je naprosté minimum, pokud vůbec nějaké reálně existují. Pokud nějaká žena miluje sex natolik, že má potřebu jej mít pětkrát denně s pěti různými muži – marxisté jí rozhodně nebudou odsuzovat. Plně respektujeme právo na svobodný sexuální život každého jednotlivce. Jakou úlohu ale poté hrají v tomto bouřlivém sexuálním životě této ženy peníze přijímané za samotný přístup k jejímu tělu? Pokud by to daná žena dělala ze samotné lásky k sexu, nemusela by přeci za samotný akt vůbec přijímat žádnou finanční hodnotu. Peníze v tomto sexuálním styku však hrají úlohu nominálně vyjádřené směnné hodnoty nutné pro pokračování životních funkcí této osoby, na kterých je tedy ona, a případně její okolí závislé.


Nalijme si čistého vína. Prostituce je sex z donucení. Tedy znásilnění. Jedná se o sex, který je vynucen materiálními podmínkami zejména neprivilegovaných žen uvnitř společnosti, ve které jim vládnoucí třída odpírá přístup ke společností vyprodukovaným statkům. Prostitutky nejsou prostitutkami protože tolik milují sex. Prostitutky jsou prostitutkami proto, protože potřebují nějakým způsobem přežít a případně materiálně zajistit svoje děti atd. Znásilnění může nabývat různých forem. Porno je v tomto ohledu například znásilněním nahraným na video. Stačí se zeptat dívek na střední škole, jaké je jejich vysněné povolání. Kolik jich bude takových, které budou místo vědkyně, učitelky či malířky toužit být prostitutkou? Prostituce je v drtivé většině případě něčím, za co se dané ženy a osoby z důvodu své osobní degradace stydí, a co se snaží ze zjevných příčin opustit hned jak je to jen možné.


Vyzdvihování „svobodné prostituce“ má ve skutečnosti za účel zakrýt zcela odpornou úroveň kuplířství, obchodování s bílým masem, znásilnění, omezování osobní svobody, organizovaného zločinu, šířených nemocí, otroctví, násilí všeho druhu, strachu, sebevražd, a drogové závislosti, která je nevyhnutelně po celém světě spjatá s tímto byznysem. Drogová závislost a prostituce spolu jdou ruku v ruce. Drogově závislé ženy mají menší zábrany stát se prostitutkami s tím, jak jim méně záleží na jejich těle, kdy se zase naopak mnoho prostitutek stává drogově závislými v rámci snahy uniknout ze své degradované společenské pozice, či jsou přímo ke konzumaci drog donuceny převaděči a pasáky pro jejich snažší ovladatelnost.





Snaha uvést přesné statistiky ohledně úrovně těchto jevů v rámci existující prostituce by celkově spíše snížila serioznost této analýzy, jelikož je zřejmé, že takovéto věci nejsou možné vzhledem k prostředí, ve kterém se prostituce odehrává, přesně statisticky zaznamenat. Je zjevné, že všechny objevené případy jsou pouhými špičkami ledovce. Můžeme však uvést, že se jen v roce 2016 obrátilo na výše zmíněnou neziskovou organizaci pomáhající prostitutkám a prostitutům s názvem Rozkoš bez rizika podle jejích dat 2046 osob ohledně problémů sociálního, zdravotního a právního charakteru. (3). Špičkou ledovce jsou i skutečné příběhy z prostitucí pověstného severočeského Dubí, kam Bulharská mafie vedená Cvetomírem Belčevem dovážela mladé ženy z Bulharska, kdy je zároveň i dokupovala v okolí za dva až tři tisíce marek. Belčevův gang ovládal různé skupiny prostitutek, které byly vždy hlídány jeho gorilami, jakými byl například již na 15 let odsouzený Emil Dossev, který měl za úkol jemu svěřené prostitutky hlídat a udržovat v permanentním strachu, a bil je před ostatními tyčí do hlavy za sebemenší prohřešky, jako byly malé výdělky, nebo malá povolnost vůči klientům. Trest mu byl uložen zejména za delikt z roku 1996, kdy v Dubí spoutal jednadvacetiletou prostitutku za plánování útěku, a brutálně jí utloukl, až jí kosti pronikaly ven z těla, načež byla zakopána na zahradě Belčevovi vily. (4)


Jak zároveň na téma prostituce pravila ruská revolucionářka a vůbec první ministryně-žena za Sovětský Svaz Alexandra Kollontai v roce 1921 ve svém projevu na třetí všeruské konferenci vedoucích pracovníků regionálních ženských oddělení:


"Prostituce likviduje rovnost, solidaritu a soudružství obou polovin pracující třídy. Muž, který si kupuje potěšení od ženy jí nevnímá jako soudružku či rovnoprávnou osobu. Vnímá jí jako na něm závislou a nerovnou bytost nižšího bytí, která má pro dělnický stát nižší hodnotu. Toto opovržení, které má pro prostitutku, od které si toto potěšení koupil, ovlivňuje jeho postoj ke všem ostatním ženám. Další rozvoj prostituce, místo umožnění rozvoje soudružských vztahů a solidarity posiluje nerovnost vztahů mezi pohlavími."




Práce jako každá jiná?


Úroveň degradace, násilí a strachu však stále ještě nejsou dostatečnými důkazy proto, abychom prostituci sebevědomě označili jako činnost, která není prací. Tyto faktory jsou pouze vnějšími znaky. Indiciemi, které nám naznačují, že prostituce není práce. Pokud bychom se spokojili s tímto argumentem jako důkazem, potom naši oponenti tvrdící, že prostituce je práce jako každá jiná, by lehce mohli přijít s protiargumentem, že věc zavádíme do roviny abstraktního moralismu, kdy i přece různé profese různak bolí, a jsou spojeny s různými úrovněmi rizika.


Další z indicií je skutečnost, že prostituce se zásadně liší od práce tím, že to, co se během ní prodává, se neprodává v žádné jiné práci. Proletář při prodeji svých pracovních schopností kapitalistovi obvykle prodává svou schopnost uvažovat, kdy propojuje tuto schopnost s aktivitou končetin, typicky rukou. Zjednodušeně řečeno pracující člověk typicky prodává kapitalistovi svůj mozek, svou nervovou soustavu a své končetiny k práci. V jaké práci je však prodávána ženská vagína? A to ještě nikoliv k nějaké specifické činnosti, nýbrž k pouhému přístupu k ní?


Sex rovněž jako takový není pracovní schopností. Člověk se odlišuje od zvířecí říše a staví se nad ní tím, že je schopen uvědomělé práce za účelem tvorby a rozvíjení hodnoty. Tím, že se mu jako hominidovi uvolnili ruce k práci, která měla od počátku věků společenský charakter se mu počal rozvíjet i jeho mozek a schopnost kombinatoriky, a abstraktního myšlení, kdy je při své práci schopen plánovat. Například při tvorbě i těch nejprimitivnějších předmětů se stal schopným pro ně vybrat správný druh kamene, a zvolit vhodný úhel a vhodnou sílu na jejich opracovávání. Jakou pozici má však vedle i této nejprimitivnější práce sex? Sexu jsou schopny i jinak velmi primitivní zvířecí druhy. Sex tedy není nějaká pracovní schopnost. Zajisté by bylo teoreticky i možné vycvičit opici k tomu, aby za potravu umožňovala zřízencům v zoologické zahradě přístup ke své vagíně.





Historický a společenský charakter práce


To, co je však nejzásadnějším kritériem pro to, abychom vědecky rozeznali, zda je nějaká činnost prací či nikoliv, je její schopnost rozvíjet výrobní síly a celou společnost. Práce má zkrátka kreativní a historický charakter. Základní tezí Marxova a Engelsova historického materialismu je, že tím, že se člověk naučil schopnosti uvědomělé práce, tak tím začal přetvářet přírodu okolo sebe, začal přetvářet společnost jako takovou a tím i sám sebe. Práce individuálního kováře ze 14. století je tak významným článkem, který utváří naší společnost až do dnešní doby. Zjednodušeně řečeno je tak práce něčím, skrze čeho člověk může dosáhnout posmrtného života, kdy jeho tělo sice umírá a jeho kosti pohlcuje zem, ale hodnota jeho práce zůstává na povrchu zemském.


Tovární dělník používá svou schopnost pracovat k tvorbě předmětů, které bezprostředně rozvíjejí a obohacují lidskou společnost. I pracovník reklamní agentury k výrobě i té nejotravnější a nejzbytečnější reklamy používá schopností, jako je práce na počítači, které svou prací dále rozvíjí, a které jsou potřebné v rámci dalšího vývoje lidské společnosti ať už v té či oné formě. I policista či divadelní herec. Ti všichni hrají historickou úlohu, kdy svou prací zabezpečují rozvoj výrobních sil pro budoucí formy společnosti.


Prostituce nemá nic z toho. Je nástrojem degradace člověka. Její působení není progresivní, ale regresivní. Zkrátka ne každá aktivita, za kterou je možné platit je prací. Pokud někomu autor tohoto článku zaplatí, aby mu mohl dát pěstí do obličeje – znamená to, že dotyčný člověk dělá práci? Zcela zjevně nikoliv. Jedná se o prachsprosté mrzačení člověka, který toto mrzačení páchané na své osobě trpí, aby získal známky hodnoty ve formě peněz pro své vlastní přežití.



Třídní základna prostituce


Prostitut či prostitutka tak nejsou součástí pracující třídy. Jsou součástí lumpenproletariátu, který je Marxem definován jako společenská subtřída přebytečných pro kapitalistickou společnost. Jako subtřída těch, kteří si musí zaopatřovat zdroje pro své přežití jinak než na základě vlastnictví výrobních prostředků, nebo prodejem své pracovní síly. Lev Trocký při svých analýzách fašismu psal o tom, že pro úroveň degradace je tato společenská subtřída připravena věřit na zázraky, aby se vymanila ze svého společenského postavení, a proto byli nezaměstnaní němečtí frontoví vojáci po první světové válce jedním z opěrných bodů Hitlerova fašistického hnutí, k páchání teroru proti dělnickým organizacím. Do lumpenproletariátu tedy řadíme zloděje, žebráky, dlouhodobě nezaměstnané, či právě třeba prostitutky, kdy procentuální zastoupení lumpenproletářů ve společnosti lavíruje podle toho, jak se ekonomicky daří kapitalistickému systému.


Lumpenproletáři nemají identické zájmy s proletariátem. Hodnota ze které žijí je hodnota přerozdělená, nikoliv jimi vytvořená. Velmi častou klientelou prostitutek jsou právě sami kapitalisté, kdy se tím prostitutka stává závislá na výši nadhodnoty, kterou tento kapitalista vykořisťováním získal ze svého proletáře. Společenská eliminace tvorby nadhodnoty eliminuje i samotnou prostituci. Tím se prostitutka stává daleko obtížněji odborově organizovatelná. Jak je vůbec možno odborově organizovat činnost, která je nevyhnutelně ve svých důsledcích spjata s kriminálním prostředím? Ani samotná legalizace prostituce v takových zemích jako je Nizozemsko tuto činnost nedekriminalizovala, ale jen dala záminku ke zintenzivnění obchodu s bílým masem, obchodu s drogami a převaděčtství žen za účelem jejich prodeje v Nizozemí, kdy velkou část prostitutek v dnešním Nizozemsku tvoří levnější imigrantky. Nordický model, kde je kriminalizován zákazník a nikoliv prostitutka zase prokazatelně vede k nárůstu násilí páchaného na prostitutkách s tím, jak je prostituce zatlačována do šedé zóny.


Historie sexu


Prostituce ve skutečnosti vůbec není „nejstarší řemeslo“, jak se obecně uvádí. Je to činnost spjatá s existencí komodifikace ženy a vznikem patriarchátu, který zde ve skutečnosti existuje po velmi malou část existence lidské společnosti – zhruba po 2%. Prvotní společnost byla společností primitivního komunismu, kde neexistovalo soukromé vlastnictví výrobních prostředků, a kde ženy měly výsadní společenské postavení na základě jejich sběračské ekonomické úlohy v rámci klanu, a na základě matrilinearity – tedy skutečnosti, že byly jako jediné bezpečně známy jako rodičky dítěte, čímž dítě logicky příslušelo do rodu matky a nikoliv otce.




Ženu společnosti primitivního komunismu by ve skutečnosti ani nenapadlo prodávat přístup ke své vagíně za úplatu. Jednak neexistovalo nic jako sama „úplata“, jelikož úplata představuje vlastnictví, které v této době bylo kolektivní a nikoliv soukromé, a taktéž v této době takřka neexistoval incelismus (nedobrovolný celibát), který by mohl motivovat nějakého muže k zaopatřování si sexu takovýmto způsobem. První formy rodiny neměly takovou formu jakou známe dnes, nýbrž první existující forma rodiny byla „Rodina pokrevního příbuzenstva“, kdy spolu nejdříve měli poměr všichni členové klanu ze stejné generace bez ohledu na příbuzenství, kdy bylo příbuzenstvo z rodiny vylučováno až později v rámci existence forem rodiny Punaluanské a následně párové.


Žena se stala obchodovatelným vlastnictvím až poté, kdy začalo vznikat vlastnictví jako takové. Kdy se muži, jejichž genderovou rolí v rámci kmene byl lov a zaopatřování žen a dětí, stali na základě rozvoje výrobních sil v podobě vzniku úrodné půdy po ústupu ledovců majiteli dobytka a následně i lidského dobytka v podobě otroků, načež svou ekonomickou moc založenou na tomto vlastnictví transformovali na nadvládu v rámci obou pohlaví, a žena se stala pečovatelkou o mužovu domácnost, kdy byla pokrevní linie u potomstva převedena z ženy na muže, a kdy byla na samotnou ženu uvalena monogamie, jako potřeba muže si zajistit, aby to bylo jeho potomstvo co zdědí jeho majetek. V této fázi vývoje lidské společnosti definitivně a nevyhnutelně skončilo období volné a nevázané sexuality, které je dodnes křiklavě zosobňováno například v arabských zemích nuceným zahalováním žen, pro znemožnění ostatním mužům vůbec pohlédnout na ženu patřící jinému muži. Toto patriarchální rozložení moci mezi pohlavími v kontextu existence vlastnictví ženy mužem je přímým motivem pro prostituci, jako nevyhnutelný efekt při existenci potlačované sexuality, vázané na vlastnictví.


Jak rozbít okovy prostituce a kapitalismu


A poté, co tato analýza vysvětlila, jak a kde prostituce vzniká, co je prostituce vlastně zač a jaké má negativní společenské dopady na celou pracující třídu, tak zbývá zodpovědět na otázku vůbec ze všech nejdůležitější – tj. jak k samotné prostituci vůbec přistupovat. Na rozdíl od reformistů a liberálů nepovažujeme prostituci za něco věčného a definitivního, s čím bychom se chtěli smířit, a otevřít jí společenské brány. Existence skutečnosti, že se vedle paláců oligarchů jako je Jeff Bezos, který si za deset sekund vydělá tolik, jako jeho průměrný zaměstnanec za rok nacházejí nevěstince, kde musí neprivilegované ženy podstupovat takovéto utrpení pro své nejzákladnější přežití v nás vyvolává rozhořčení. Rozhořčení, které si nevybíjíme na samotných prostitutkách, ale na kapitalistickém systému, který takovéto podmínky vytváří, a staví tyto ženy do pozice degradovaných sexuálních otrokyň mužů a nemyslících kusů masa.


Cílem všech skutečných marxistů je a musí být prostituci jako takovou potlačit a překonat, jako přímou překážku rozvoje třídního boje ve prospěch celé pracující třídy. Zde se nabízí analogie s dětskou prací, která byla v mnoha zemích překonána, a kdy se společenské postavení dětí nevylepšilo na základě přijetí a legalizace dětské práce, ale na základě přijetí takových sociálních opatření ve prospěch pracující třídy, které umožnily vyloučení dětí z pracovního procesu od svých nejútlejších let života – tedy skrze ilegalizaci dětské práce.


Ze strany různých feministů, reformistů, liberálů a dalších můžeme na každém kroku poslouchat názory o tom, že jsme jako marxisté ultimatisté. Že jen čekáme na nějakou naší vysněnou revoluci, která prý podle nás jako mávnutím kouzelného proutku vše napraví. Takovéto vnímání světa však nemá s marxismem nic společného a stavělo by nás do pozice ubohých sektářů zcela oddělených od pracující třídy. Do pozice různých ultralevičáků, kteří prosazují zásadu „čím hůře tím lépe“, kdy vnímají reformy jako něco, co podle nich celkově snižuje bojový apetit pracující třídy.


Jakožto marxisté však stojíme na straně pracujících po celém světě v jejich každodenním boji i za ty nejmenší reformy vylepšující jejich sociální postavení i v rámci existence kapitalistické společnosti. Je to právě tento boj, který pokud je úspěšně veden, tak přímo vytrhává celou pracující třídu z její degradované sociální pozice znesnadňující třídní boj a ukazuje pracujícím samotným, že když se sjednotí v boji za své třídní zájmy, tak mohou dosáhnout všeho co chtějí. Zároveň však tvrdíme, že dokud bude existovat kapitalismus, bude existovat i společenská základna pro prostituci.





Jak ostatně ukazuje sama historie, například historie boje za ženské volební právo, které mnoho buržoazních vlád po celém světě přijalo v reakci na tlak ze strany pracující třídy v období Ruské revoluce – boj proti prostituci se neobejde bez boje třídního. Neobejde se bez boje za takové vylepšení pozice pracující ženy ve společnosti, které by přímo eliminovalo nutnost prodávat přístup ke svému tělu. Je třeba bojovat za důstojné a rovnocenné mzdy. Za důstojné příspěvky na děti a navýšení příspěvků za rodičovskou dovolenou. Taktéž je třeba bojovat za socializaci domácích prací, před které jsou každý den matky od rodin vrženy. Je třeba bojovat za bezplatné školní obědy, za dostupné veřejné stravování, sociální bydlení, za bezplatnou a dostačující hromadnou dopravu, za bezplatné školky, jesle, veřejné prádelny a další věci. Jedině tak je možné tuto společenskou degradaci ženy překonat a emancipovat pracující ženu na takovou úroveň, kdy nebude mít strach ani ze zdánlivě pevných okovů samotné kapitalistické společnosti, které rozbijí společným úderem s pracujícím mužem ve prospěch společnosti nové, socialistické, kde společenská produkce nebude obohacovat jednotlivce ale celou společnost a umožní, aby každý její člen mohl žít důstojný a plnohodnotný život, a stal se pánem svého vlastního těla bez nutnosti jej prodávat kapitalistovi či bordelové klientele.


„Socialismus, zaslouží-li si vůbec svého jména, znamená nesobecké vztahy mezi lidmi, přátelství bez závisti a intrik, a lásku bez nízké vypočítavosti“
-Lev Trocký, Zrazená revoluce, 1936

(1) https://refresher.cz/65274-Obchodovani-s-prostituci-v-90-letech-Nejobavanejsi-pasak-z-Dubi-palil-divky-zehlickou-jednu-nakonec-zabil-a-zahrabal

(2) https://www.denik.cz/pro-zeny/samozivitelky-uspory-potraviny-setreni-20201006.html

(3) https://refresher.cz/53427-Jak-je-na-tom-prostituce-v-Cesku-Statistiky-nam-vypraveji-pribeh-o-sexbyznysu-z-nasich-ulic

(4) https://www.idnes.cz/usti/zpravy/kriminalni-pripady-90-let-cvetomir-belcev-mrtva-prostitutka-dubi.A151031_2202391_usti-zpravy_alh



Mirko H.


318 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše