Vyhledat
  • IMT

Proč marxisté neuctívají Václava Havla

Z mrtvých lidí se velmi snadno dělají ikony, protože už není riziko, že si svůj obraz během života pokazí. To platí dvojnásobně o Václavu Havlovi, posledním prezidentu takzvané Československé socialistické republiky, a prvním prezidentu novodobého kapitalistického zřízení. Okolo jeho jména začala buržoazní propaganda po jeho smrti budovat kult, v mnohém srovnatelný s kultem osobnosti Josifa V. Stalina. Havlovi se staví busty, sochy, jsou po něm pojmenovány ulice, lavičky, a dokonce i pražské letiště. Není tomu tak dávno, kdy zároveň bylo čelo historické budovy Národního muzea nad Václavským náměstím v Praze překryto bannerem s Havlovou podobiznou, a to shodou okolností přesně v místech, kde zhruba 60 let předtím visela právě ikona Stalina. Do budování Havlova kultu osobnosti se rovněž velmi aktivně zapojuje i Americká ambasáda v ČR. Samotné odmítání Havla uctívat, či odhodlání jej dokonce kritizovat, se pak u velkého počtu lidí, zejména buržoazních liberálů, rovná kacířství. Ikonářství je však něčím, co je cizí každému skutečnému marxistovi.


Ruský revolucionář Vladimir Iljič Lenin celý svůj život opovrhoval ikonářstvím. Však si jej také dost užil v carském Rusku, kterému před revolucí vládl absolutistický monarcha Mikuláš II. Velká říjnová socialistická revoluce roku 1917 učinila vládě Romanovců a jejich ikonám svržením Prozatimní vlády definitivní přítrž, a vlády nad společností se ujaly skrze centralizovanou moc sovětů miliony ruských pracujících mužů a žen. Když však v roce 1924 Lenin zemřel, a kontrolu nad sovětskou společností získala byrokracie pod vedením Stalina, tak se Lenin proti vůli své, i své vdovy Naděždy Krupské stal v Sovětském Svazu ikonou. Stalinská byrokracie vytvořila z Lenina neškodnou modlu, jejíž myšlenky upravovala ve svůj prospěch, cenzurovala ty nepohodlné, a vytvářela dojem Leninovy stálé přítomnosti, coby osoby pevně stojící za rozhodnutími Kremlu.


Velkým revolucionářům odplácely utiskující za jejich života ustavičným pronásledováním, vítaly jejich učení nejdivočejší zlobou, nejzběsilejší nenávistí a nejbezuzdnější kampaní lží a pomluv. Po jejich smrti jsou činěny pokusy udělat z nich neškodné ikony, prohlásit je, abych tak řekl, za svaté, ponechat jistou slávu jejich jménu pro “útěchu” utlačeným třídám a jich balamucení tím, že je vyklešťován obsah revolučního učení, otupováno jeho revoluční ostří a učení samo vulgarisováno.“

-V.I.Lenin, Stát a Revoluce, Kapitola I., Třídní společnost a stát


Přesně toto dělá současná buržoazie i s postavou Václava Havla.

Havel sám podstatnou část svého života strávil snahou o obnovu kapitalismu v Čechách a na Slovensku. Když v listopadu 1989 padla vláda byrokracie, tak to byli poslanci KSČ, kteří nechali pod taktovkou premiéra (a rovněž člena KSČ) Mariána Čalfy, jmenovat Václava Havla prezidentem ČSSR. Pro jeho zvolení se během kampaně „Havel na hrad“ vyslovovaly skrze poslance KSČ v parlamentu ty stejné režimní instituce, které předtím schvalovaly Havlovo věznění, od Československé lidové armády až po Československý svaz žen.


Jak si ale vysvětlit takovýto obrat? Mysleli si snad poslanci za KSČ, že bude Havel tím nejlepším kandidátem pro rozvoj socialismu v naší zemi?

Jsou to například buržoazní media, která se dnes snaží rozšiřovat představu, že roku 1989 vyrazily do ulic masy lidí bojovat za to, co tu máme dnes, tj. kapitalismus, zatímco jejich počínání ohrožovala vládnoucí „komunistická“ byrokracie, snažící se uchovat to, co nazývala socialismem. Skutečnost však byla

přesně opačná.


Masový odpor proti statutu quo, který byl akcelerován událostmi na Národní třídě ze 17. listopadu, měl ve skutečnosti velmi neuspořádaný charakter. Neexistovala jednotná představa toho, jaká politická změna má být v Československu provedena, ale zároveň existovalo velmi silné nutkání k tomu, že k nějaké dojít musí. Na mnoha místech se zejména během generální stávky vyhlášené 27.11. objevily v čele dělnických a studentských demonstrací transparenty, požadující dosažení skutečného socialismu. V Jičíně zdobil ten den improvizovanou tribunu, vytvořenou z korby nákladního automobilu, transparent hlásající „Za studenty! Za socialismus!“, zatímco ve slovenské Šaľe hlavní transparent demonstrace oznamoval, že přítomní jsou „za socializmus bez chýb“. I v dalších městech však tehdy různí lidé dalšími transparenty a pikety dávali najevo, že jsou pro socialismus, ovšem ne pro ten, který jim byl nabízen garniturou KSČ. Oproti tomu nikde nebyl zaznamenán žádný transparent požadující kapitalismus. Transparent požadující oligarchizaci společnosti, násilnou privatizaci a vládu bohatých a mocných. Proto je i naprosto nemístná představa stalinistů, že se v roce 1989 jednalo o „kontrarevoluci“.


Bohatí a mocní kapitalisté v roce 1989 ještě neexistovali, ale už existovala společenská skupina lidí, která se jimi chtěla stát. V první řadě to byli právě oni členové vládnoucí byrokracie, kteří do té doby ještě se stranickou legitimací v kapse přesvědčovali své okolí o tom, že bojují za vítězství socialismu. Tito lidé věděli, že kontradikce deformovaného dělnického státu se nakumulovaly do té míry, že je v byrokratickém vládnutí nemožné pokračovat, a tak mnozí měli zájem stát se z parazitů na dělnickém státě regulérní vládnoucí třídou v rámci staronové kapitalistické společnosti. A když se podíváme na složení současné vládnoucí oligarchie v Česku i na Slovensku, tak můžeme pozorovat, že se jim to v mnohých případech povedlo. Ti stejní lidé, kteří dnes vychvalují Havla do nebes, a mluví o „bestialitě“ a „zavrženíhodnosti“ minulého režimu, byli dříve členy KSČ, a stranickými funkcionáři. Mezi takové lidi patří například současný miliardář a hlavní sponzor „Festivalu svobody“ Luděk Sekyra, bývalý člen KSČ a funkcionář SSM.

Jak je tedy patrno, místo toho, aby se zájmy Havlova křídla Občanského fóra se zájmy byrokratů KSČ rozcházely, tak se ve skutečnosti setkaly a značná část původní byrokratické garnitury KSČ použila Havla jako svůj nástroj znovunabytí moci. S kým se rozcházeli zájmy těchto skupin však byli Ti, kteří revoluci roku 1989 provedli – pracující a studenti. V rozhovoru pro Lidové Noviny z října 2019, někdejší premiér Václav Klaus, coby hlavní tvář kuponové privatizace osvětlil, proč došlo ke kuponové privatizaci namísto přímého prodeje státních podniků zahraničním společnostem, když uvedl „V té chvíli bylo vyprodání naší ekonomiky do zahraničí zásadním tématem veřejných debat. Lidé si to prostě nepřáli.“. Tedy jak vidíme, i tato hlavní tvář divoké privatizace 90.let připouští, že se tato odehrála za zády lidu, kdy dnes máme většinu původního hospodářství buď v rukou zahraničního kapitálu, nebo vytunelovanou.


A role Václava Havla v tomto vývoji tkvěla ve snaze udržet lid na uzdě. Privatizace a rozkrádání státního hospodářství za bílého dne s sebou samozřejmě neslo nevoli pracujících, na jejichž práva se začalo útočit, aby se zacelily vznikající díry v rozpočtech, a aby se zajistila „konkurenceschopnost ekonomiky“. Lidé, pozorujíce gigantickou hospodářskou kriminalitu, opět okusili v množství větším než malém, co je to nezaměstnanost, a nové penzijní reformy v rámci klausovské politiky „utahování opasků“ zdevastovaly vyhlídky lidí na důstojné stáří. Nemluvě o radikálním nárůstu cen za bydlení, energie a celkové inflaci, která v roce 1991 dosáhla čísla 56,6%.

Lidé se začali bouřit. Ztráceli důvěru k polistopadovým politikům. Mladí se čím dále tím více začali zhlížet po zradách KSČ v ultralevičáctví, zatímco pracující začali velebit Miloše Zemana a ČSSD, který, objiždějíce republiku v autobusu „Zemákovi“, mluvil o potřebě bránit výdobytky pracujících před útoky Klausovy doktríny. Devadesátá léta zažila i několik významných demonstrací a stávek, jako třeba statisícovou demonstraci odborářů 25.3.1995 na Staroměstském náměstí proti novým sociálním zákonům Klausovy vlády, či výstražnou stávku 21.12.1994 proti vládnímu návrhu zákona o důchodovém pojištění, do které se zapojilo celkově asi 4600 odborových organizací, s podporou asi 1 680 000 lidí.


Ovšem pokaždé když vznikl nějaký takovýto konflikt, Havel přišel, požívajíce značné množství revoluční autority, se svým chlácholením mas, že veškeré reformy se ve skutečnosti dějí v jejich prospěch, že je třeba trpělivosti, a že bez prováděných změn není možné dosáhnout skutečné demokracie. Podle tehdejšího Havlova vnímání světa měla být právě privatizace dokončením revoluce, kdy se místo státu měli lidé stát vlastníky jeho původního vlastnictví. To vše v přesvědčení, že soukromý vlastník se o podnik stará vždy lépe než kolektivní vlastník, a že tak bohatství společnosti získáváme my všichni, místo původní zkorumpované stalinistické byrokracie. Ve svém rádiovém rozhovoru v prosinci 1989 dokonce Havel zmínil, že je pro stát sociálnější, než tu byl doposud, zatímco tuto svou ideu sociálnosti opíral právě o privatizaci.


Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení včetně dalších dokumentů, a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od NEekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v této chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.“

Havel na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů (1990), rok před nárůstem inflace na 56,6%.


Privatizace však mýtus o sociálně spravedlivější společnosti dosažené skrze ni dokonale rozbila. Kromě raketově narůstající nezaměstnanosti, kdy v prvních letech narůstala až šestinásobně za rok, a kdy v roce Havlova konce v prezidentském úřadu dosahovala čísla přes 10%, se ani bohatství společnosti nerozdělilo rovnoměrně. Dnes žijeme v dobách, kdy jsme levnou montovnou pro zejména německé továrníky a překupníky, a kdy 1% nejbohatších Čechů vlastní stejné bohatství jako 90% těch nejchudších (zdroj: Credit Suisse research institute). Žijeme v dobách, kdy po revoluci znovu okoušíme masové bezdomovectví, kdy na ulici v Česku dnes žije okolo šedesáti tisíc lidí, zatímco bezprostřední ztrátou bydlení je ohroženo lidí asi 120 000. Sociální spravedlnost se tedy nejen nevylepšila, ale byla zcela rozvrácena ve prospěch soukromého profitu hrstky nejbohatších oligarchů.


Posledním hřebíčkem do rakve pro nekritické obhajovatele Havlova působení v čele státu je však Havlova zahraniční politika. Mezi jeho první zahraniční návštěvy v úřadu prezidenta patří návštěva Amerického kongresu ve Washingtonu DC v únoru roku 1990, kde, mluvíce za všechny občany tehdejší ČSSR, nás poníženě prezentoval jako zbloudilé syny, očekávající pevnou náruč mocného spojence, ke kterému vzhlížíme, a před jehož mocí a principy se klaníme. Při své řeči rovněž neváhal označit uspořádání světa za „bipolární“, kde na jedné straně podle jeho představ existovala nevypočitatelná mocnost „hrůzy“ v podobě Sovětského svazu, vybudovaná „na nesmírném utrpení vlastních lidí“, u které se neví, do jaké země kdy vtrhne a kterou uchvátí „do své sféry vlivu“, a na druhé straně „mocnost svobody“, hájící světový mír, pořádek a demokracii, nucena investovat do „komplikovaných bezpečnostních systémů“ aby zachránila budoucnost lidstva.


Mezitím Amerika velice vyspěla. Stala se nejmocnějším státem světa a pochopila i odpovědnost, která z toho vyplývá. Důkazem jsou statisíce vašich mladých občanů, kteří padli za osvobození Evropy i hroby amerických letců a vojáků na československé půdě.Stala se však i jiná věc: objevil se Sovětský svaz, začal mohutnět a nesmírné oběti svého lidu trpícího pod totalitní vládou proměnil v sílu, která z něho udělala po druhé světové válce druhý nejmocnější stát světa. Stát, který právem naháněl hrůzu, protože nikdo nevěděl, co kdy přeletí jeho vládcům přes nos a kdy a kterou zemi se rozhodnou dobýt a uvrhnout do takzvané sféry svého vlivu, jak se to v politickém jazyce nazývá.To všechno nás naučilo vidět svět bipolárně: jako dvě ohromné síly, z nichž jedna brání svobodu a druhá nahání hrůzu. Evropa se stala hlavní třecí plochou těchto dvou sil a tudíž i jedinou obrovskou zbrojnicí rozdělenou napůl. Přičemž jedna půlka této zbrojnice plynule přecházela do oné hrůzyplné mocnosti, zatímco druhá – ta svobodná – sousedila s oceánem a nechtěla-li být do něj zahnána, musela si spolu s vámi vybudovat komplikovaný bezpečnostní systém, kterému zřejmě vděčíme za to, že ještě existujeme.Takže jste možná přispěli k záchraně nás, Evropanů, světa, a tím i sebe samých potřetí: pomohli jste nám dožít se těchto dnů – a to dokonce bez horké války – jen s válkou studenou.“

-Havel v Americkém kongresu, 1990


Havlovu představu o „říši svobody“ potopil americký vysokoškolský profesor, lingvista, filosof a anarchista Noam Chomsky, ve své řeči z prosince roku 2006. Zde, mluvíce přímo o Havlovi, vysvětlil, že je charakteristické pro disidenty východního bloku „mít velice komický pohled na svět“, přičemž tito lidé, podle Chomského, často pasují sami sebe do pozice „těch, co na světě nejvíce trpěli“. „Komičnost“ tohoto jejich počínání zdůvodnil skutečností, že úroveň života a bezpečnost v sovětských satelitech byla, zejména v dobách revolucí koncem 80. let, na daleko vyšší úrovni, než úroveň života v satelitech Amerických. Chomsky vůbec nezpochybňuje, že byl Havel za své činy a stanoviska perzekuován ze strany dříve vládnoucí byrokracie, a nijak takovouto formu vládnutí nehájí, ale uvádí příklad zabití šesti jezuitských kněží ze strany vojenské krajně pravicové junty v Salvadoru, plně podporované vládou USA, jen pár měsíců jen před touto Havlovou řečí. Tato vojenská junta měla přitom na svědomí i masakr ve vesnici El Mozote v prosinci 1981, kde elitní vládní jednotka školená v USA zabila 800 vesničanů, včetně žen a dětí.


Představte si, že by Václav Havel a jeho šest kolegů bylo zastřeleno Rusy řízeným elitním batalionem, který už zavraždil desítky tisíc lidí v Československu. A představte si, že by otec Ellacuría (Jeden ze zavražděných kněží v Salvadoru pozn. aut.) pár dní poté přijel do Moskvy, a ve svém projevu tam chválil Rusy jako ochránce svobody. V první řadě je to nemyslitelné, ale kdyby se něco takového stalo, tak by to místo snad explodovalo. Ale na západě Vám prostě není umožněno, aby jste toto pochopili.“

-Noam Chomsky, projev v prosinci 2006


Celkově vzato, období prezidentství Václava Havla bylo naplněno celou řadou skandálů. Bylo ve znamení zhoršujícího se postavení pracující třídy, a narůstání moci nikým nekontrolované oligarchie, vycházející často z původní byrokracie deformovaného dělnického státu. Pokud dnes někdo kritizuje vládu oligarchy Babiše, a volá po návratu „Havlovských hodnot“, potom je třeba si uvědomit, že to, co Havel zastával a prosazoval, přivedlo k moci právě takové lidi, jako právě Babiš. Že zkrátka bez Havla by nebylo Babiše. Že bez překotné privatizace, kapitalismu a nedotknutelnosti soukromého vlastnictví by nebylo jejich dnešní mocenské postavení vůbec dosažitelné. Okolo samotné osoby Havla se však vznášela a dodnes vznáší určitá revoluční autorita. A to zejména díky dosažení takových benefitů pro celou společnost, jako je širší svoboda projevu, a celkové rozšíření občanských svobod.


My, jakožto marxisté vůbec nepochybujeme o tom, že v tomto ohledu bylo těchto určitých benefitů skrze Sametovou revoluci pro pracující třídu dosaženo. Umíme si však tyto okolnosti zasadit do celkového kontextu změn, které během Havlovy prezidentské éry probíhaly, a které byly Havlem podporovány. A je naším tvrzením, že devastace sociálního státu Klausovským neoliberalismem, který byl ze strany Havla podporován a zaštiťován, byla katastrofou pro většinu obyvatel Česka i Slovenska. Širší svoboda projevu zasazená do kontextu akumulace bídy na jedné straně a obscénního bohatství na straně druhé není vůbec indikátorem svobodnějšího a důstojnějšího života studentů a pracujících. Proto se odmítáme i na ikonizaci Václava Havla jakkoliv podílet. Celkové, čím dále tím více křečovité ikonizování Havla považujeme za frašku, a považujeme za nemravné, že Ti, kdo tuto ikonizaci nejvíce sponzorují a podporují, byli často v minulém režimu vědomou součástí vládnoucí byrokracie, potlačující svobodu a práva pracující třídy a studentstva.


Marxistická analýza nás vede k tomu, abychom nahlíželi na veškeré historické postavy nikoliv jako na modly či jako na ďábly z pekel, ale jako na živoucí bytosti, a abychom bez jakýchkoliv příkras hodnotili jejich celkový přínos pro společenskou třídu, jejíž práva zastáváme – třídu pracujících – a v neposlední řadě abychom se v našem boji inspirovali od takových postav, které vědomě věnovaly svůj život dosažení socialistických demokratických a hospodářských práv této třídy.

0 zobrazení