Konzervativní vláda a buržoazní tisk, televize a rádia vedou neúnavnou a neustálou kampaň k otázce inflace, kdy obviňují odborové hnutí a pracující třídu za pokračující narůstání cen. Má to být „hamižnost“, „sobectví“ a „chuligánství“ pracujících, kteří požadují nárůst svých mezd až o 30%, a jsou tím zodpovědní za ekonomické útrapy své země! Neustále je vykřikován ten stejný refrén: „Když se zvednou mzdy tak narostou i ceny, následně se budou mít všichni hůře, včetně těch co dostali přidáno, a vůbec v nejhorších problémech skončí starobní důchodci, vdovy a nemocní.“
Jaká je však skutečnost? Toto chorobné pokrytectví komentátorů a konzervativních ministrů ronících krokodýlí slzy nad utrpením těchto lidí se zakládá pouze na skálopevném odporu přijmout jakákoliv opatření na vylepšení jejich životních podmínek. Ale co způsobuje nárůst cen? Pokud by mohli kapitalisté libovolně navyšovat své ceny, potom by nemuseli čekat na růst mezd jejich zaměstnanců, aby mohli zvýšit ceny svých produktů. Jejich cílem je získat co největší profit. A to co jim stojí v cestě v zdražování je zejména v současných podmínkách jejich konkurence, a to jak domácí tak i zahraniční. Ve skutečnosti jsou to obecně mzdy, které zaostávají za cenami, a nikoliv naopak.
Pokud mohou kapitalisté navyšovat ceny podle své libovůle, proč by potom čelili možným stávkám s následnou ztrátou produkce a zisků, když by mohli místo toho přijímat mzdové požadavky pracujících? Pokud by se skutečně jednalo pouze o otázku nárůstu mezd, potom by se jednalo o zjevnou cestu řešení tohoto problému. Ale ve skutečnosti je profitem kapitalistů pouze nevyplacená práce pracující třídě. Nárůst mezd pracujících se tak nevyhnutelně rovná snížení profitu kapitalistů. Proto dnes v mediích posloucháme neustálé bědovné výkřiky placených agentů buržoazie.
Úzkostné výkřiky konzervativních poslanců a CBI (Obdoba české Hospodářské komory v Británii pozn. Překl.) proti „neproduktivním“ a „parazitickým“ státním výdajům vycházejí ze skutečnosti, že peníze které stát „investuje“ mohou být získány pouze na základě zdanění, které pochází jednak z kapes pracujících, ale i z kapes kapitalistů. Na základě ušetření těchto „marnotratných“ výdajů na sociální stát mohou být tyto finance přesunuty na výdaje ve prospěch zájmů velkého byznysu.
Výdaje z národního produktu se ze strany státu navýšily z 37% v roce 1957 na 50% v roce 1969, a to v časech, kdy ekonomika přinejlepším pomalu narůstala. Proto konzervativci přicházejí s programem bezohledného skoncování s poválečnými reformami na úkor pracující třídy a všech jejích součástí, které jsou tak horlivě „hájeny“ buržoazními medii a dalšími nástroji veřejného mínění, které tomuto programu dávají svůj bouřlivý aplaus.
Kapitalisté mohou vytvořit profit pouze z pracovní síly kterou zaměstnávají. Kromě této Marx nazývá investice do strojů, budov, surovin atd. konstantním kapitálem. Konstantní kapitál představuje „mrtvou práci“, která přechází nezměněna do hotového produktu. S vývojem technologií musí být více a více investováno k vykořisťování relativně stále se ztenčujícího množství pracujících. Následně existuje navzdory nárůstu vykořisťování a získání stále větší nadhodnoty z bytosti proletáře tendence k pádu míry zisku. Tento rok ICI, Fords, Courtaulds a mnoho dalších velkých společností ohlásily pád jejich zisků navzdory tomu, že mnoho z nich ve skutečnosti zvýšilo objem svých investic.
Na základě této skutečnosti si přejí dále navyšovat své zisky větším přiškrcením pracujících, větší produktivitou práce, jejím zintenzivněním a spojením se s konzervativní vládou za účelem boje proti růstu mezd, a prosazení protiodborářských zákonů směřujících ke znesnadnění pracujícím bojovat za vylepšení svých životních podmínek.
Fiktivní kapitál
Jednou z hlavních příčin pokračujícího pádu kupní síly libry v Británii jsou stejně jako v jiných kapitalistických zemích „nafouknuté“ investice do zbrojení, což v samotné Británii konzumuje více než 2,5 milionů liber. Pracující v ozbrojených silách a zbrojních závodech musí něco jíst, někde bydlet, plodit, rekreovat se, a zkrátka dělat všechno to co ostatní pracující. Kapitalisté v těchto podnicích musí udržovat alespoň průměrnou míru zisku, pokud ne vyšší. Výdaje na zbrojení jsou přitom zcela neproduktivní, kdy netvoří ani spotřební ani kapitálové zboží. V důsledku toho musí žít z produkce společnosti jako celku. Z toho pak vychází podkopání kupní síly libry. Stejně tak národní dluh, který nyní dosáhl astronomické sumy 1,2 až 1,4 milionů liber v platbách za zbraně zlikvidované během imperialistických válek za celé poslední století představuje enormní a parazitickou ekonomickou zátěž.
Británie není ve světě výjimkou. Inflace narůstá v celém kapitalistickém světě. Ve svých důsledcích je posílena zpomalením ekonomiky v podmínkách upadajícího kapitalismu.
Aby se vyrovnali s rostoucími cenami, bojují pracující v celém kapitalistickém světě za vyšší mzdy. Ve Spojených státech se navzdory masivně narůstající nezaměstnanosti podařilo mnoho vrstvám pracující třídy získat značné nárůsty mezd, od 14% výše. Mzdy v zemích společného trhu se letos navýší o 14%, což je nejvyšší nárůst za posledních 12 let. V Itálii se mzdy zvýšily o 18% a v Západním Německu o 15%.
V minulosti byly jedním z hlavních argumentů kapitalistické třídy a jejích žurnalistů nízké mzdy jejich konkurentů, zejména v Západní Evropě. Nyní se Británie kvůli své relativní ekonomické stagnaci stává ve světových srovnáních zemí levné práce. V kapitalistických mediích a dalších sdělovacích zdrojích vládnoucí třídy se neustále omílá argument, že si zaměstnavatelé nemohou dovolit vyšší mzdy kvůli světové konkurenci. Ale ve skutečnosti se jedná o neschopnost kapitalistů investovat nadhodnotu získanou z pracujících, která je hlavní příčinou problému. Nicméně kapitalisté budou investovat pouze za situace, pokud budou moci očekávat nějaký nový zisk. Stejně tak není do produkce zapojován příspěvek britské vědy a nových technologií, čímž se Británie, která dříve byla vedoucí industriální velmocí, stává vystavenou možnosti ekonomického a technologického zaostávání ve srovnání s jejími rivaly.
Mezitím se současná vláda, stejně jako její předchůdkyně v podobě Labour party snaží o omezování spotřeby pracujících jejich zdaňováním a o „ekonomický a monetární tlak“. Toto, stejně jako nízké mzdy, dávají kapitalistům nulovou motivaci k novým investicím. Stává se z toho bludný kruh. Boj odborového hnutí za vyšší mzdy může přinutit kapitalisty více investovat do nových technologií ve snaze co nejvíce vydělat na pracovní síle. Omezování mezd má za následek pouze superziskovost kapitalistů.
Současný ekonomický růst je „nejlepším“ obdobím, kdy mohou pracující zlepšit svoje životní podmínky. V důsledku tohoto bankéři a průmyslníci celého kapitalistického světa od Norska po Ameriku volají společně se svými vládami po obhajování cenové a příjmové politiky nebo po tlaku na měnu, či po „pevných postojích“ vlád a zaměstnavatelů proti tomu, čemu říkají „nerozumné“ mzdové požadavky. Místo toho objevují „řešení“ kapitalistické inflační nemoci v peněženkách pracujících.
V Americe se tato nemoc projevila v narůstající nezaměstnanosti, upadající či stagnující produkci a v nárůstu cen. Pokus pohrát si s ekonomikou podle rad kapitalistických ekonomů-čarodějů měl za následek právě tento bezprecedentní výsledek.
Keynesiánství, bible labouristických vůdců (a filosofie inflace), bylo kompletně diskreditováno. Snahy jednat podle jeho receptů se v Británii i v Americe projevily naprostým fiaskem. A nyní takzvané monetární metody zaznamenávají výsledky načrtnuté výše. Vycházejí ze základního tvrzení, že určité množství měny je v kapitalistické ekonomii potřebné k pohybu určitého množství zboží při pevné rychlosti pohybu peněz, a že pokud se například v těchto podmínkách množství bankovek v oběhu zdvojnásobí, tak se zdvojnásobí i ceny. Na základě tohoto přicházejí k závěrům, že pokud je za inflační situace osekána „peněžní zásoba“ (tedy vydávání nových bankovek a úvěrů), tak to potom vyústí v odpovídající pád cen, či alespoň v zastavení inflace. Myslí si zkrátka, že vyléčením symptomů se odstraní nemoc. Ve skutečnosti jsou to fiktivní kapitál zplozený produkcí zbraní, manipulace na burze, pochybné vydávání akcií nekryté skutečným kapitálem, ztráty z Vietnamské války atd. kdo jsou na vině za inflaci v Americe i jinde. Je nemožné odstranit inflaci při ignorování těchto problémů. Politika monetárního tlaku vyústila v mnoho krachů, v nezaměstnanost, a nárůst cen. Inflace nadále narůstá. Průmyslová produkce buď stagnuje nebo se propadá. V Británii vedly měnové tlaky a nová politika cen a příjmů k vysokým ziskům, zastavení ekonomiky, nízkým investicím a rostoucím cenám.
Protest proti válce ve Vietnamu, Washington DC, 1971
Převezměme kontrolu nad monopoly!
Produkce nyní v Británii ztěžka narůstá ročně o 2 až 3 procenta. Kapitálové investice rostou stejně letargicky. Stejně tak v Americe se objem růstu nových investic ztenčil na dvě procenta! Nezaměstnanost se ve Velké Británii dostala na číslovku 650 000, zatímco strmě narůstají ceny. Dokonce i podle oficiálních statistik se životní náklady zvýšily o 8%! Zde tedy můžeme pozorovat ukázkový příklad toho, jak přísná monetární politika znamená utlumení produkce nárůst nezaměstnanosti a růst cen.
Nemocnému systému má být „uleveno“ na úkor pracující třídy. Ale skutečná nemoc kapitalismu, i když se mu tato operace vyvede, zůstane nevyléčena. Je to iracionalita produkce pro soukromý zisk a nikoliv ve prospěch samotných producentů, která je příčinou všech systémových útrap ať už doma nebo v zahraničí. Boj pracující třídy proti protiodborovému zákonu a proti škrtům v sociálním státu a za minimální mzdu 20 liber týdně s mírným zvýšením mezd s pohyblivou stupnicí mezd na kompenzaci nárůstu cen a za snížení pracovní doby pro možnost zapojit nezaměstnané – to jsou minimální požadavky.
Dlouhodobým řešením nejsou nová katastrofální cenová a příjmová opatření, jak navrhuje nadcházející vláda Labour party skrze osoby jakými jsou Lord George-Brown, a jak jsou naznačovány Royem Jenkinsem a Barbarou Castle, které budou mít stejný důsledek jako poslední verze těchto opatření, ale opuštění kapitalismu a jeho opatření. Vyvlastnění velkých monopolů s minimální kompenzací na základě životních potřeb jejich vlastníků se musí stát programem dělnického hnutí.
Navzdory prosazování chudoby ze strany kapitalistů je Británie stále jednou z nejbohatších zemí světa. 120 miliard liber je její odhadovaná celková hodnota. Británie vlastní stroje, vědu, technologie a zkušenosti a schopnosti její pracující třídy, které mohou být zapřaženy a použity pro produkci dostatku a rostoucích životních standardů pro nás všechny. Jedinou odpovědí je organizace ekonomiky samotnou pracující třídou ve prospěch samotné pracující třídy.
Ted Grant