Roku 1953 povstali v NDR pracující proti stalinistické diktatuře. Je tomu již 62 let, co tato tragická, ale inspirující událost proběhla. Našimi médii, když se o této události vůbec mluví, je ono povstání popisováno jako „vzpoura proti diktátu komunistů“, opětovně jen další lži…
Obecná situace ve Východním Německu
2. konference SED (Socialistická sjednocená strana Německa), v červenci 1952 odsouhlasila a vyhlásila „urychlenou výstavbu socialismu“ – tím, že se podpoří těžký průmysl, zkolektivizuje zemědělství a vybuduje se Národní lidová armáda.
Nedostatky konzumního zboží, které se brzy vyskytly, byly nejdříve řešeny na úkor soukromého sektoru. Poté však strana a vláda snižovaly životní úroveň dělníků, především tím, že zvýšily ceny a snížily sociální dávky.
9. červen 1953 znamenal nový směr v politice SED. Začalo se s velkými ústupky pro bohaté a střední třídy – výhodné úvěry, částečný návrat továren původním vlastníkům, větší svoboda pro politické strany a církve, uvolnění povinnosti dávek pro zemědělce a možnost vystoupit ze zemědělských družstev. Dělnická třída byla naopak dodatečně zatížena zdražováním a zvýšením norem.
Dekret z 28. května pak stanovoval nové sazby pro kovo-zpracovatelský a stavební průmysl. Kampaň SED za „dobrovolné“ zvýšení norem se však setkalo s tuhým odporem dělníků a to především berlínských, kteří, i přes dobrovolné přesčasy, splnili normy jen ze 77%.
Generální stávka
300 stavebních dělníků se vydalo na protest proti těmto nesplnitelným normám ze Stalinallee. Jejich rezoluce vládě však byla bez odezvy.Stalinistické tiskové orgány odborů zvýšení norem obhajovaly. K protestu se 16. června, jeden den po berlínských stavebních dělnících přidalo celé staveniště.Přes 6000 lidí marně čekalo na Ulbrichtovo vyjádření před ministerstvem.
Byly přečteny požadavky: „Okamžité snížení norem o 10%, snížení základních cen o 40%, odvolání funkcionářů, kteří se dopustili hrubých chyb, demokratizace strany a odborů zdola Nemělo by se čekat na iniciativu západoněmecké vlády ke znovusjednocení Německa, ale vláda NDR by měla co nejrychleji strhnout rozdělující bariéry. Je třeba zemi sjednotit všeobecnými, svobodnými a tajnými volbami a usilovat o vítězství dělníků při těchto volbách.“
Jiný dělník vyzval ke generální stávce následující den v celém Berlíně. Delegace k západoberlínskému rozhlasu RIAS mohla sice oznámit své požadavky, ale nesměla se zmínit o generální stávce!
17. června 1953 stávkovalo asi 150 000 pracujících ve Východním Berlíně. 30 000 z nich požadovalo na sportovním stadionu svržení vlády a její nahrazení vládou dělnickou, která měla znovusjednocení nepřenechat reakci a prakticky ho provést. Stávkující měli obdivuhodnou disciplínu. To se však změnilo s příchodem provokatérů ze západní části města, kteří strhli rudou vlajku z Braniborské brány, vyprovokovali rvačky s policií a páchali výtržnosti na Postupimském náměstí. Ve 13 hodin vyhlásil sovětský městský komandant výjimečný stav. Přestože městem jezdily tanky, ulice se vyprázdnily teprve večer. Podle zdrojů zemřelo až 19 lidí. Některé podniky však stávkovali až do 21. června. Povstání 17. června nebylo pokusem o přechod ke „svobodným státům Západu“, jak to vykreslují kapitalistická média, ani pokus o puč fašistů, jak jej popisují stalinisté, ale pokus dělníků o vytvoření svobodnější společnosti. Není náhodou, že klíčovou roli v tomto povstání sehráli dělníci těžkého průmyslu.
Organizace odporu
Prvním krokem bylo svolání shromáždění, ještě přes oficiální odborovou cestu. Poté následovalo založení nezávislých stávkových výborů. Tyto výbory většinou odvolaly ředitele, zrušili buňky SED v podnicích a zajistily nouzový chod podniku a chránily jej před sabotážemi. V celé zemi se v podnicích konala protestní shromáždění na podporu stávkujících a to zejména ve městech, v nichž před válkou měli komunisté velmi silnou podporu. I v jiných částech NDR došlo na násilné střety, boje s policií, útoky na hodnostáře a kanceláře SED, obsazování radnic… V některých městech dělníci kontrolovali dokonce celé čtvrtě!
Výzva ke stávce byla pro celý Berlín, ale západoněmecká vláda, ze strachu před solidárními stávkami, jakékoliv podobné akce zakázala, dokonce o nich i jen mluvit! Ani Socialistická mládež nemohla udělat svou solidární akci, uskutečněny byly jen akce pravicových stran, které měli za cíl naprostou diskreditaci celého boje pracujících.
Důsledky povstání
SED po červnových událostech provedla „sebekritiku“ a snížila normy o 10%. Většina zatčených byla propuštěna, výstavba bytů a průmysl zaměřený na výrobu spotřebního zboží dostaly rezervy z fondu těžkého průmyslu. Formálně dokonce ministr spravedlnosti přiznal právo na stávku. Přesto požadovali dělníci odvolání určitých funkcionářů. Mnoho členů SED bylo vyloučeno na základě „sociáldemokratismu“. Jak pokrytecké toto odůvodnění bylo, dokazuj fakt, že centra odporu byla tradičně komunistická města a většina vyloučených členů byli bývalí členové KPD (Komunistické strany Německa).
Paradoxně zachránila generální stávka Ulbrichtův režim a místo něj byli odstraněni jeho konkurenti. Plány SSSR obětovat NDR ve prospěch sjednoceného Německa byly potom též smeteny ze stolu. Situace, kterou vytvořilo dělnické povstání, nemohla kvůli absenci revolučního vedení skončit politickou, antibyrokratickou revolucí. Byla však signálem pro dělníky v dalších stalinistických zemích: 1953 ve Vorkutě (SSSR), v roce 1956 v Maďarsku a Polsku a v roce 1968 v ČSSR. Od té doby musela každá stalinistická diktatura žít ve strachu z revoluce pracujících, ze stávek a protestů. To vše kvůli jejich zradě komunistických ideálů a internacionalismu a dokonce potlačování dělnického hnutí ve vlastních zemích.
Co měli dělat revolucionáři?
Revolucionáři by museli v NDR odpovědět především na otázku znovusjednocení. V NDR se již konala sociální revoluce, která zrušila kapitalismus, i když pod taktovkou stalinské byrokracie.
Znovusjednocení tedy znamenalo za žádných okolností nepřipustit návrat ke kapitalismu. To ani stávkující nechtěli… Důležitý byl požadavek na vytvoření revolučního zákonodárného shromáždění s podporou dělnických rad, stávkových výborů pracujících a plánovaného hospodářství. Rozšíření těchto výborů do Západního Německa by byl předpoklad pro toto revoluční sjednocení.
Delegáti výborů by museli agitovat za stávky v západoněmeckých podnicích, svolávat shromáždění,. Jednota odborů a výbory za generální stávku, zestátnění těžkého průmyslu pod dělnickou kontrolou, agitace v dělnických stranách za podporu stávky. Dále odchod okupačních vojsk NATO, stejně tak jako rezignace Adenauera a Ulbrichta by byly hlavní požadavky a následné ustanovení vlády pracujících. K tomu by bylo třeba vytvořit revoluční stranu.
Povstání v NDR roku 1953 bylo pokusem o skutečný socialismus, dělnický a internacionalistický, byla to výzva k boji s tyranií byrokracie i kapitalismu. Pracujícím však chyběla revoluční strana, která by jejich boj dovedla do zdárného konce.
Výsledkem je, že 62 let poté, tu máme Německo jednotné, ale pod vládou korporací, konzervativních loutek kapitalistů, xenofobie a vyděračství.
Přesto je hrdinný boj pracujících v roce 1953 příkladem, že dělnická třída je schopna postavit se na odpor jak kapitalismu a jeho vykořisťování, tak stalinistické byrokracii.