Vyhledat
  • IMT

Porevoluční byrokratizace a narůstání napětí


V Československu nastávalo období, kdy došlo k zásadní změně ve vedení společnosti. Pád buržoazního státu byl zapříčiněn masovou aktivizací pracujících, která však záhy byla opět potlačena a vyřazena ze hry stalinistickou byrokracií.


Rozhodující moc tak byla na konci tohoto procesu soustředěna v rukou vyšších funkcionářů KSČ, kteří nepodléhali žádné demokratické kontrole. Nový režim, který se nazýval „lidově demokratický“, změnil svou strukturu, aby plně odpovídal systému vlády jedné strany. Stranickou byrokracií vytvořené akční výbory Národní fronty prováděly „očistu veřejného života“. Z vedoucích funkcí ve státním a hospodářském aparátu byli vyhozeni všichni, kteří se stali nepohodlnými. To se týkalo i národních výborů, společenských organizací, oblasti kultury a školství. V krátké době bylo z veřejného života odstraněno na 200 tisíc lidí. Z řídících hospodářských funkcí byla odvolána celá polovina generálních a podnikových ředitelů a jejich náměstků. Za ně nastupovali byrokracií dosazení „dělničtí ředitelé“, kteří byli v oblastech, jež měli řídit, často naprostými diletanty. Jejich neschopnost se odvíjela od toho, že nebyli dosazeni do svých funkcí demokratickou volbou pracujících, ale stranickými funkcionáři. Jednalo se často o stranické kariéristy, snažící si vybudovat pevné postavení v rámci nové společnosti. Tedy velmi často byli naprosto odcizení realitě pracovišť. Těžké hospodářské důsledky proto na sebe nenechaly dlouho čekat.

Zároveň během roku 1948 počet členů KSČ výrazně vzrostl. A to z 1,4 na 2,5 milionu. Po období Německé okupace, které lidem připadalo jako věčnost, a po období bídy první republiky, která byla zakončena Mnichovskou zradou, se československým pracujícím zdálo, že konečně získávají možnost budování jejich vlastního státu. Do strany však právě vstupovali i oni kariéristé, kteří zatímco na veřejnosti hovořili o rovnosti a socialismu, tak si v zákulisí budovali svou moc na úkor pracujících, a přemýšleli, jak se na základě cizí práce obklopit luxusem. Typickým příkladem byli tehdy například otec a matka současného premiéra ČR – Andreje Babiše.

Změny probíhající v Československé ekonomice od konce druhé světové války na základě tlaku pracujících systematicky oslabovaly podnikání velké i malé buržoazie a posilovaly státní nebo alespoň družstevní, kolektivní formy řízení výroby, obchodu a financí. Tím se vytvořily předpoklady k rychlému a úplnému zavedení socializace ekonomiky a k likvidaci soukromého sektoru národního hospodářství. Od dubna 1948 přijalo národní shromáždění několik zákonů, během kterých počaly být znárodňovány podniky s více než 50ti zaměstnanci. V praxi se však znárodňování dotklo i drobnější buržoazie. Na konci roku 1948 ve znárodněném sektoru pracovalo 95% všech průmyslových zaměstnanců. Ale i na zbytek buržoazie přišla rychle řada. Následovalo hromadné vyvlastnění soukromých řemeslníků a maloobchodníků. To se týkalo více než milionu lidí.

Velmi brzy vznikly i přípravy na kolektivizaci zemědělství, které změnily poměr sil na venkově. Zákon o jednotných zemědělských družstvech (JZD) byl přijat již v únoru 1949 a zahájil první vlnu kolektivizace, která ještě trvalejší výsledky nepřinesla. Důvody pro kolektivizaci zemědělství vycházely z podobných motivací, jaké měl Stalin dříve v SSSR. Když na konci 20. let došlo k ukončení NEPu v SSSR, Stalin si tím opět získal část ztracené přízně od mnoha straníků, kteří počali opět věřit, že SSSR je na správné cestě k socialismu. Ovšem Stalinova motivace zlikvidovat kulaky nevycházela ze snahy rozvíjet revoluci a přiblížit se komunismu, nýbrž vykořenit a zlikvidovat mocenskou konkurenci ve státě poté, co společně s buržoazií potlačili levě opoziční síly. Proto měla kolektivizace takový překotný a brutální charakter. Podobně jako Napoleon Bonaparte, když táhl na Rusko, nezrušil v Polsku nevolnictví proto, že by cítil solidaritu s tamními rolníky, ale protože se potřeboval zbavit vlivu polské šlechty.

V ČSSR bylo rolnictvo významnou silou v období Únorové revoluce roku 1948, a proto mu bylo z počátku slíbeno, že „kolchozy u nás nebudou“. Ovšem s postupem času začalo být z výše nastíněných příčin pro byrokracii na překážku. Na počátku probíhala kolektivizaci na více dobrovolné bázi, ovšem mnohá formálně ustavená JZD se brzy rozpadla. S přibývajícím tlakem na kolektivizaci se rolníci na venkově cítili čím dále tím více oklamáni původními sliby KSČ. Druhá vlna kolektivizace přišla v letech 1952-1953 a neměla již dobrovolnou podobu: šlo o kampaň, která byla doprovázena politickým i ekonomickým nátlakem. V jednotlivých okresech působily zvláštní komise pro zakládání nových JZD, které přistupovaly i k perzekuci a věznění těch, kteří se vstupu do JZD bránili. Třetí fáze kolektivizace trvala od roku 1955 do 1958 a po ní již JZD na vesnici převládla a téměř úplně potlačila maloburžoazní rolnictvo. Kolektivizované zemědělství trpělo řadou nedostatků. Naráželo na nechuť a nezájem družstevníků, nebyl dostatek vzdělaných odborníků, velkovýrobním poměrům chyběl kapitál a odpovídající zemědělská technika. Nepomohly ani nekvalifikované zásahy stranických byrokratů do řízení zemědělství, které se projevily prudkým poklesem zemědělské produkce a způsobily vážné poruchy na trhu s potravinami.

Ekonomika státu se nacházela v kritické situaci. Vládní ekonomové připravovali jako protiopatření přechod k jednotnému trhu, což v praxi znamenalo zrušení dosavadního přídělového hospodářství s potravinami a textilem. Zároveň uchystali i měnovou reformu, která se uskutečnila 1. června 1953, ačkoli prezident Zápotocký ujišťoval veřejnost, že se takové opatření nechystá. Měnová reforma zasáhla obyvatelstvo velmi citelně. Průměrně došlo k přepočtu 10 starých korun na 1 novou. Měnová reforma přinesla zřetelný pokles životní úrovně většiny obyvatelstva, ovšem nikoliv stranické byrokracie, které byly poskytovány lepší kurzy, a navíc pro ní neplatila progrese při přepočtu korun, jako u jiných obyvatel. Reforma tak zlikvidovala vzestup reálné hodnoty příjmů od roku 1948 a znehodnotila úspory. Toto opatření v kombinaci s tím, že si byrokratičtí funkcionáři na rozdíl od pracujících nepohoršili, vyvolalo proto masové projevy nespokojenosti. Demonstrovalo se ve Vimperku, Třinci, Praze a řadě jiných míst.

Největší protesty zažila Plzeň, kde demonstraci, čítající 20 tisíc dělníků ze Škodovky , potlačila armáda a oddíly Lidových milicí. V Leninových závodech Škoda v Plzni byli mzdy podnikem schválně vyplaceny ještě před reformou, čímž se mzdy dělníkům znehodnotily. Průvod dělníků vyšel 1.6. směrem k radnici z Doudlevecké brány závodu Škoda, aby žádal primátora o vysvětlení, jak to s měnovou reformou je. Velkou část demonstrujících dělníků přitom tvořili členové KSČ. Dělníci vyslali do budovy své mluvčí, aby s městem vyjednávali. Ti však byli okamžitě zatčeni, a převezeni do věznice na Borech. To dav pracujících rozlítilo natolik, že vzal radnici útokem a dobyl jí, včetně dalších budov, jakými byl třeba rozhlas a budova soudu. Při dobývání soudu se někteří členové personálu bránili dobytí budovy střelbou z pistolí. Ovšem byli přemoženi, a následně dělníci likvidovali soudní spisy a vyhazovali z oken taláry soudců. Posléze proběhl útok i na samotnou Borskou věznici. Ovšem věznici se dobýt pracujícím nepodařilo. Tehdejší režim přesto tuto reformu prezentoval jako vítězství pracujícího lidu nad buržoazií.

Po smrti Stalina a Gottwalda se zasedání ÚV KSČ v září 1953 usneslo na zahájení takzvaného nového kursu. Ten určité úspěchy přinesl. Hmotné poměry obyvatelstva se o něco zlepšily. Ceny se snížily a nákupy se přesouvaly do oblasti zboží dlouhodobé spotřeby. Rozjitřené nálady ve společnosti uklidnilo i to, že přestaly velké politické procesy. Tím však nebyla krize důvěry ve vládu zažehnána. Nová fáze této krize režimu vypukla na jaře roku 1956, když na XX. Sjezdu KSSS N.S. Chruščev odhalil některé projevy kultu Stalinovy osobnosti. Z vnitrostranické diskuse ve vedení KSČ vzešel požadavek podívat se kriticky i na vlastní minulost. Zvláště se otevřela otázka politických procesů. Události po XX. Sjezdu poněkud uvolnily atmosféru v celé společnosti. K otevřenému střetnutí s komunistickým vedením došlo na II. Sjezdu československých spisovatelů, konaný v dubnu 1956. S kritickou stávajících poměrů a s požadavky na svobodu tvorby vystoupili zejména básníci Jaroslav Seifert a František Hrubín.

V květnu 1956 prohlásilo vedení KSČ diskusi k XX. Sjezdu za skončenou. Závěry, které z ní vyvodilo, nevedly ke skutečným změnám starého režimu. Stalinistickým silám ve vedení KSČ přišly vhod dělnické bouře v Polsku v červnu 1956 a zvláště pak maďarské povstání na podzim téhož roku. Průběh lidového povstání v Maďarsku vedení KSČ vykládalo jako kontrarevoluci usilující návrat ke kapitalismu. Většina občanů v tehdejším Československu si zřejmě nepřála řešit společenské problémy obdobným způsobem, proto se podařilo potlačit opoziční proudy. Větší část obyvatel tehdy ještě nepociťovala odpor vůči komunistické straně. Protibyrokratický proud uvnitř vládnoucí strany byl zatím slabý a nechal se přesvědčit, že je riskantní, aby kritika stejně jako v Maďarsku „přerostla v kontrarevoluci“.

Pro likvidaci hrozby organizovaného dělnického povstání proti byrokracii navíc tehdejší vedení KSČ následně nastolilo „upevnění kázně“. KSČ zahájila kampaň za důslednou kontrolu celé kulturní a ideologické oblasti. Za hlavního nepřítele byly označeny takzvané „revizionistické koncepce a myšlenky“, což v praxi znamenaly všechny, které by mohly moc byrokracie kritizovat, či jí jinak uškodit.

#19182018

6 zobrazení