Páteční hlasování o nedůvěře vládě bohužel žádné překvapení nepřineslo. Vláda zkorumpovaného oligarchy, druhého nejbohatšího Čecha, nejbohatšího Slováka a celoživotního politického konformisty Andreje Babiše nadále pokračuje. To je samo o sobě dostatečnou katastrofou pro české pracující. Babišovo podnikání - nyní ve svěřeneckém fondu - je postavené na miliardových dotacích z veřejných rozpočtů, ukořistěných veřejných zakázkách a významných daňových úlevách, které se ještě významně posílily s tím, když Babiš vstoupil do politiky. Babišův vstup do politiky je tak výhradně postaven na ochraně jeho osobních zájmů před pracujícími. Byly to však tradiční dělnické strany, které Babišovi v pátek otevřely dveře k dalšímu vládnutí. Analyzujme nyní proč se tak stalo.
Lekce z roku 1917
Když se psal rok 1917, tak na jeho počátku carské Rusko zažilo Únorovou revoluci. Zejména ruské ženy, se tehdy 8. března (podle gregoriánského kalendáře) v Petrohradě vzbouřily, přičemž poslední kapkou jejich nespokojenosti byl válečný přídělový systém, a společně s rebelujícími vojáky po sérii demonstrací a střetů se silami dosud věrných carovi definitivně svrhly vládu Romanovské carské dynastie, která vládla Rusku po dlouhých 300 let.
Po pádu cara se moci ujala Prozatímní vláda, složená zejména z liberálních Kadetů a Okťabristů, ve které postupně získávali silnější zastoupení i příslušníci umírněných, sociálně reformistických stran, jakými byli Eseři a Menševici. Bolševická strana byla během tohoto procesu malou skupinkou revolucionářů, čítající několik tisíc členů, v poměru se 150ti milionovým obyvatelstvem Ruska. Ještě v lednu roku 1917 Lenin ve Švýcarském exilu na mítinku mladých švýcarských socialistů prohlásil, že se pravděpodobně socialistické revoluce nedožije. A co se nestalo - pár týdnů poté v Rusku padl carismus, a koncem roku byl již Lenin ve vedení dosud nejvýznamnější proletářské revoluce v historii.
Vedení Bolševické strany s jejím centrem v Petrohradu bylo tehdy navíc okolo období Únorové revoluce pod vedením Kameněva a Stalina. Hnutí okolo esera Kerenského se tehdy zdálo všemocné a Stalin i Kameněv prosazovali v Bolševické straně jednotu s Menševiky a Esery a budování "Jednotné levice". Toto vedení se obávalo, že Bolševici zůstanou malou izolovanou bezvýznamnou stranou na periferii, a že jediná možnost jak získat sílu je se na Prozatímní vládě podílet. Lenin - tehdy ve Švýcarsku a Trockij v New Yorku nezávisle na sobě došli k přesvědčení, že je třeba odmítnout jakékoliv spolčování s Prozatímní vládou, a vést nezávislou třídní politiku. Lenin sám po svém návratu do Ruska vydal svoje slavné Dubnové teze kde označil Prozatímní vládu za protiproletářský nástroj kapitalismu prosazující zájmy buržoazie a následně vedl ostrý boj proti všem, kteří jednotu s reformisty prosazovali. V rámci jeho boje ve straně otevřeně prohlašoval "že klidně bude jedním proti stu jako Liebknecht", parafrázujíce Liebknechtův boj proti proválečným sociálšovinistům v německé Sociální Demokracii. A to navzdory tomu, že se o něm kritici, i z jeho vlastní strany, vyjadřovali jako o beznadějném sektáři.
Strategie Lenina a Trockého, která prosazovala nespolupráci s Prozatímní vládou se nakonec ukázala správnou. Byla to strategie, která dovedla Ruský lid až k procesu budování socialistické společnosti. Jejich strategie nebyla postavená na budování širokých koalic v rámci levice, ale na nekompromisní třídní politice - tedy na neochvějném a disciplinovaném prosazování zájmů třídy, kterou má revoluční strana zastupovat - zájmů proletariátu.
Babiš není lepší než Kerenskij
Současná politická situace v ČR však potřebuje Lenina a Trockého jako sůl. Obě tradiční dělnické strany - KSČM i ČSSD - se nachází z určitého úhlu pohledu v podobné situaci jako Bolševici v roce 1917. Obě strany se v rámci jejich smrtelných křečí obávají jejich naprosté politické izolace. KSČM i ČSSD za poslední období rychle ztrácí své dřívější politické postavení na české parlamentní scéně, a tak se oportunisticky zaprodávají Babišovi, který jejich pár hlasů ve sněmovně potřebuje jakožto jazýček na vahách pro udržení své parlamentní nadvlády. Z poslanců za KSČM a ČSSD se tak stávají političtí prostituti, v rámci své omezenosti odsouzení sloužit svému novému oligarchickému pánovi doufajíce, že to jejich voliči - pracující - kteří jim ještě zbyli, nějak pochopí. Jejich prostituce je zároveň na úrovni obyčejného pohraničního hampejzu, jelikož jak správně napsal politický analytik Reflexu Bohumil Pečínka -
„Zvolila (ČSSD, pozn. autora článku) absolutně špatnou taktiku pro vyjednávání. Kdyby na místě pana Hamáčka byl Miloš Zeman nebo Jiří Paroubek, do poslední chvíle by nechávali otevřenou otázku, zda budou hlasovat pro, nebo proti – a tím si něco vynutili. Babiš by byl přitlačen ke zdi a byl by daleko vstřícnější k požadavkům ČSSD.“
Voliči ČSSD a KSČM však nejsou tak hloupí, jak si jejich poslanci myslí. A opakovaně dávají ve volbách najevo, že jejich oportunistické politice již nevěří. Pokud ne uvědoměle, pak aspoň instinktivně. Historie sociálně demokratických vlád v historii novodobé České Republiky je historií zrad, nevyřešených problémů a nepostačujících řešení. Během Zemanovy vlády nezaměstnanost dosáhla poprvé desítky procent, pokračovaly divoké privatizace a přišlo období kauzy Unipetrol, kdy Babiš na základě svých klientelských vazeb v ČSSD lobboval za jeho zisk. Rovněž Sobotkova vláda se ocitla bezradná před ožehavými problémy, ať už se jedná o otázku neustále rostoucího počtu bezdomovců, či migrační krize.
Ve skutečnosti jsou voliči, či původní voliči ČSSD a KSČM chytřejší než jejich poslanci sami, jelikož sami poslanci a vrcholní představitelé těchto stran si nedokáží vysvětlit jak je to možné, že ztrácí svojí voličskou podporu. Vše svádí na imaginární konstrukt "krize levice", která přišla a jednou zase určitě odejde. Někteří "komunističtí" funkcionáři zase žijí v iluzi o tom, že třídní rozpory nedosáhly stavu, kdy by bylo možné revoluční politiku prosazovat, a že i to je důvod, proč je nikdo nevolí. Ovšem v takovém případě by muselo logicky docházet k tomu, že kapitalismus třídní rozpory úspěšně řeší, protože dříve byla podpora KSČM i ČSSD silnější. Další zase žijí ve snění, že při nové kapitalistické krizi se důvěra voličů otočí v jejich prospěch.
Nutno říci, že vedení těchto stran je zásadním způsobem odstřiženo od reality pracujících. Od svých dobře placených koryt, které nemají zájem ztratit nedohlédnou až tam, kde pracující pracují za 15 000 měsíčně, kde je mít vlastní bydlení luxusem, a kde pobírání penze znamená otázku, zda si pořídím tento měsíc léky či něco k jídlu, jelikož nemohu mít obojí. Hovořit o tom neznamená být spojen s touto realitou.
Zbabělost není racionalita
Samotný motiv politické velezrady KSČM a ČSSD vychází ze zbabělosti. Ze snahy udělat vše proto, aby se udržela Babišova vláda a nepřišly předčasné volby. Vedení KSČM a ČSSD si totiž velmi dobře uvědomuje, že předčasné volby by pro ně byly katastrofou, ve kterých by propadli ještě více, než v parlamentních volbách koncem roku 2017. To by pro ně znamenalo další ztrátu koryt. Jsou absolutně bezradní, nebojeschopní a s nulovou bojovou morálkou.
Jejich strategie v této věci proto vychází z přesvědčení, že se teď "zachrání" před předčasnými volbami velezradou, stejně jako to učinili při samotném vzniku Babišovy vlády 12.7.2018. Ve stranických kuloárech jsou proto často ke slyšení věty typu "Babiš je moc silný a nemůžeme ho teď porazit" či "Musíme se teď hlavně zachránit".
Vedení KSČM a ČSSD má naprostou pravdu, že když by teď byly volby, dopadne to pro ně katastrofálně. Co si však někdo nadrobil je dříve či později přinucen si i sníst. Záchranou Babišovy vlády se tak pro tento okamžik zachránili před katastrofou. Ovšem tímto vyhnutím se katastrofě na sebe přivolali ještě daleko větší katastrofu do budoucna.
V současném kapitalistickém Česku jsme se tímto krokem ještě významněji dostali do velmi paradoxní a nebezpečné situace, kdy tradiční dělnické strany, které by měly být štikou proti kapitalistickému způsobu vládnutí, jsou chápány jakožto nedílná součást oligarchického establishmentu, zatímco neoliberální pravicové strany jsou těmito štikami místo nich. Připomeňme si, že tato situace vedla například k nástupu Orbána k moci v Maďarsku.
A Babišova vláda v současnosti není výhodná pro nikoho, kromě Babiše samého a jeho loutek. Její stabilita je jen velmi zdánlivá, jak se začíná projevovat. Babišovo usurpátorství je v rozporu se zájmy jak buržoazie jakožto třídy (zejména té drobné), tak i pracujících.
Kdo tedy z voličů bude mít po včerejší zradě motivaci při příštích volbách jít volit ČSSD nebo KSČM? Je více než flagrantní, že spojenectví s Babišem ČSSD v žádném ohledu neposiluje, a místo toho od počátku vládnutí s ním v roce 2013 ČSSD prožívá razantní a neustále pokračující kvantitativní úbytek voličů. Pokud chce někdo věřit snu o oligarchovi-filantropovi, co jakožto úspěšný podnikatel co ví jak na to, přišel vymýtit šlendrián a vybudovat z ČR fungující stát co se dobře postará o své občany - tak takový volič jde volit ANO, a nikoliv ČSSD. Stejně tak proč by někdo komu vadí kapitalismus a má zájem o jeho překonání dnes šel volit KSČM, když KSČM drží vládu nejbohatšího kapitalisty Slovenska a to i v situaci, kdy jí snadno může přimět padnout a kdy je tato vláda slabší než kdy dříve?
Lichá argumentace
Zajímavostí je, že jakmile začala vládní krize, bylo takřka okamžitě koaliční vládou přijato tisícové navýšení minimální mzdy. To je něco, čím se momentálně ČSSD snaží zakrýt svou prostituci. "Podívejte se, jak skrze tuto vládu vylepšujeme život občanů! Bylo by přeci hloupost takovou vládu svrhnout!" Věty jako tyto se z úst sociálně demokratických poslanců při hlasování o nedůvěře vládě ozývaly nápadně často. Kolik toho však mezitím Babiš nakradl od státu, a co již tedy nemůže být do sociálního státu investováno je otázkou, kterou si vedení ČSSD a KSČM nepokládají.
Stejně tak můžeme zmínit i "Šalamounské řešení" tohoto hlasování, během kterého poslanci za ČSSD opustili sál, řka že to není jejich krize - což zajisté je. To na nich závisí jak to v této zemi bude nadále vypadat. Ve své hlouposti jsou opět přesvědčení o tom, že jejich voliči jsou idioti, kteří si neuvědomují že opustit v takovéto situaci sál je to samé jako pro Babišovu vládu hlasovat. Jejich rohlík tak není nijak silným dryjákem. V tomto ohledu můžeme i přemýšlet nad konspirací o tom, do jaké míry bylo sehrané Babišovo opovržení vůči tomuto kroku sociálních demokratů.
Ze sociálně demokratických pozic jsme před hlasováním o nedůvěře vládě mohli slyšet i zmínky o tom, jak je třeba zachránit vládu před rozpínavostí SPD. SPD a její předseda Okamura totiž před volbou projevil zájem o vstup do vlády s Babišem, řka že ČSSD se stala v parlamentu malou menšinou nereprezentující zájmy většiny voličů. Okamura tak při tom na oko ignoruje fakt, že v současné době razantně klesají i preference jeho strany. Ve skutečnosti si však Okamura tuto skutečnost velice dobře uvědomuje a rád by se dostal ještě ke korytům, než mu voliči v příštích volbách dají definitivně kopačky.
Vláda SPD s ANO by zajisté byla pro pracující v ČR pohromou, jak správně z ČSSD zní. Ovšem byla by to vláda velmi nestabilní. Ještě více nestabilní než jakou máme dnes. Byla by to vláda, kterou by se dalo v příštích volbách snadno porazit. Ale to by bylo možné pouze při užívání nekompromisní třídní proletářské politiky ze strany levicových stran.
Symbolickou korunu však v parlamentu nasadil této velezradě předseda KSČM Vojtěch Filip řka, že nechce přispívat k destabilizaci této země, a tak jeho strana podpoří Babišovu vládu. Pro Vás je soudruhu Filipe skutečně vláda oligarchy Babiše symbolem politické stability? ČSSD si alespoň dala tu práci, že demagogicky předstírá že s podporou Babišovy vlády nemá nic společného. Vy zrazujete společenskou třídu kterou by jste měl reprezentovat otevřeně!
Co dělat?
Hlasovat proti Babišově vládě neznamená přidat se do tábora maloburžoazní reakce, co vede současné protesty v ulicích, do kterých se ovšem zapojuje i část proti Babišovi naladěných pracujících. Hlasovat proti Babišově vládě znamená sebevědomě vyzvat Babiše i strany jako ODS, TOP 09, KDU-ČSL či STAN k boji, a utkat se s nimi v předčasných volbách. Ano, současné dělnické strany jsou zatížené tolika skandály a otevřenými zradami a neschopnými kádry, že by současné předčasné volby s největší pravděpodobností drtivě prohráli. Ale byl by to jejich první sebevědomý, bojovný a právoplatný krok na možné cestě k jejich budoucím vítězstvím. Oproti tomu včerejší podpora Babiše znamená jejich jen těžko vyhnutelnou smrt v nadcházejících volbách. Přijdou nové kauzy a nové skandály, které se okolo Babišovy vlády pravidelně a nevyhnutelně objevují. A ČSSD a KSČM budou v očích pracujících vnímány jako komplicové tohoto gangstera.
Jak již bylo v tomto textu na hned několika místech uvedeno - jedinou cestou ven z tohoto politického bahna je nezávislá, revoluční a proletářská třídní politika prosazovaná autentickou dělnickou stranou. ČSSD a KSČM jsou však dnes v pozicích pouhých karikatur dělnických stran, ve kterých již pracující nevidí řešení svých problémů v rámci kapitalistické společnosti. Žádná krize levice ve skutečnosti neexistuje a misky vah jsou nakloněny v náš prospěch více než kdy dříve. Kapitalistický globalismus neustále zvětšuje objem třídy proletariátu po celém světě. Tedy třídy s naprosto protichůdnými zájmy vůči oligarchům, jakým je Babiš, Bezos, Gates, Trump a další. V ČR jako i jinde rapidně rostou rozdíly mezi bohatými a chudými, milion lidí žije v příjmové chudobě, máme zde 70 000 bezdomovců a 120 000 lidí bezprostředně ztrátou bydlení ohrožených. Dále pak 800 000 lidí v exekucích. Momentálně dochází i k destabilizaci Německé ekonomiky, o kterou se ta Česká po dlouhou dobu opírá. Nespokojenost se současným stavem věcí neustále instinktivně v pracujících sílí, což bylo projektováno i v anketě projektu Evropské Unie "Generation What", podle kterého by se 59% mladých Čechů mezi 18-34 lety věku bylo ochotno zapojit do povstání proti vlastní vládě. Česká mládež je tak podle těchto statistik pátou nejodbojnější v celé EU.
Byrokracií deformované dělnické strany se však nedokáží spojit s touto odbojnou náladou, která v těchto mladých lidech sílí. A tak místo toho tito mladí lidé jdou volit jiné dosud nezprofanované strany, které o radikálních změnách pouze hovoří - jako třeba Piráty. Případně nejdou k volbám vůbec, protože ačkoliv mají odpor vůči statutu quo, nevěří nikomu že by jim dokázal přinést pozitivní změnu. Toto je zároveň naším důvodem k budování revoluční politické tendence s jasnými a otevřenými stanovisky, které jsou ve prospěch drtivé většiny obyvatel této planety a nikoliv ve prospěch hrstky oligarchů.
Revoluce je něčím, co je zároveň velmi podobné Darwinově teorii evoluce. Není to graduální proces, během kterého by revoluční organizace měla nejdříve 5 lidí, potom 10, potom 50, 100, 1000, 10 000, 1000 000 až by nakonec došlo k přeměně kvantity v kvalitu a došlo by k revoluci. Revoluce je proces, který se projevuje explozivně. To co graduálně narůstá, jsou rozpory pod povrchem, které nejsou zdánlivě na první pohled pozorovatelné. Stejně jako když budeme ohřívat vodu v hrnci, tak dlouho nebudeme pozorovat žádné významné změny v konzistenci vody. Když se bude voda ohřívat příliš pomalu, může fyziky neznalý člověk upadnout až v pochyby, zda vůbec konstantním ohříváním vody dosáhneme nějakých změn, podobně jako někteří současní "komunisté" pochybují, zda je vůbec revoluce reálná. Až jednou, na bodu varu, dosáhne teplota vody takového stádia, že už voda není vodou, ale párou. A stane se tak bez varování a okamžitě.
Naše společenské vody se však nyní neustále ohřívají. A i když jsou stále vodou, jsou vodou, která dříve či později k bodu varu dospěje. Stejně tak se i při budování revoluční organizace mohou její členové dlouho scházet v bezvýznamných počtech. Během tohoto období mohou upadat i ve frustraci. Až do doby, než se najednou ozve pomyslné "BUM" a je zde explozivní změna. A lidé začnou požadovat řešení.
Toto je změna, na kterou musíme být my co tvoříme revoluční organizaci připraveni. Naše řešení musí být v první řadě správné a do doby této exploze je třeba budovat svou revoluční základnu na pevné podstavě abychom byli tvrzí nové společnosti, a nenechali se odfouknout ve víru revolučních bouří.