Vyhledat
  • IMT

Pandemie COVID-19: Hrozící katastrofa a jak jí předejít

Následující prohlášení Mezinárodní Marxistické Tendence vysvětluje, jak kapitalismus naprosto selhal v boji s koronavirovou krizí, která vystavuje riziku životy milionů lidí. V takovéto situaci jsou poloviční opatření a drobné systémové změny naprosto k ničemu. Pouze drastická opatření odrazí blížící se pohromu.


Svět čelí katastrofě. Životy možná i milionů lidí jsou v nebezpečí. Dokonce i ve vyspělých zemí, kde je zdravotnický systém na úrovni, již situace dosáhla zlomového bodu, mezitím co chudé země čelí noční můře nepředstavitelných rozměrů. Lidé žijící v přelidněných slumech ve státech jako Nigérie nebo Indie – nemluvě o válkou zpustošených státech jako Sýrie, Jemen nebo Somálsko – nemají přístup k čisté vodě a zdravotní péči. Pokud zde máme mluvit o opatřeních jako ,,sociální distance“ nebo ,,karanténa“, zní to jako špatný vtip. V takové situaci jsou poloviční opatření a pošťouchávání systému skutečně marné. Pravdou je, že kapitalismus zcela selhává v oblasti humanity, což odkrývá masku systému a vystavuje ho takový, jaký je – prohnilý. Nastal čas, aby pracující vzali do rukou svůj vlastní osud. Pandemie viru COVID-19 se také stává základním spouštěčem ekonomické krize, na kterou máme zaděláno už nějaký čas. Nyní se proces krize zrychluje do n-tého stupně; trh s akciemi hlásí celosvětový propad. Firmy bankrotují a miliony pracujících již přichází o práci. Ve Spojených státech se spekuluje, že nezaměstnanost může stoupnout až na 20%. To, o čem tu mluvíme, není žádná cyklická ekonomická krize, nýbrž hluboká recese, která kráčí ve stopách 30. let minulého století. Nezapomínejme, že recese ve 30. letech měla za následek revoluci, kontrarevoluci a následnou válku. Dnes nejsme ve válce ve vojenském významu, ale všichni političtí lídři to přirovnávají k válečné situaci. A pokud to je válečná situace, pak pracující třída musí reagovat odpovídajícím způsobem. Vlády v první řadě podcenily epidemii. Prvotním zájmem vládnoucí třídy totiž nebylo zachování zdraví, nýbrž zachování produkce za každou cenu. Jejich cílem není zachránit lidské životy, ale profit bank a velkých monopolů. Pouze toto může vysvětlit jejich nedbalost kriminálního charakteru a okamžité selhání v době, kdy mají přijímat nezbytná opatření k ochraně. Právě toto rozervalo hlubokou propast mezi bohatými a chudými – mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Nyní se snaží dohnat ztracený čas, ale jednají jednak málo a jednak trochu pozdě. Viru je umožněno se bleskově šířit, což má katastrofický efekt na životy lidí a globální ekonomiku. Pracující čelí příšernému dilematu jak přežít tuto krizi, a to jak psychicky, tak ekonomicky. Miliony z nich právě přichází o práci. Avšak pracující, kteří byli zbaveni svého živobytí, musí stále živit a šatit své rodiny, platit nájemné nebo hypotéku, přičemž se snaží neonemocnět. V každé zemi miliony lidí, kteří za normálních okolností nesledují politickou situaci, úzkostlivě přihlížejí na aktuální dění, pečlivě zkoumají opatření, které jejich vlády navrhují , jak jednají jejich zaměstnavatelé a nakonec jaká stanoviska zastávají různá uskupení napříč politickým spektrem. A velmi rychle začíná být zjevné, že nikdo ze zmíněných nedělá , co je skutečně potřeba. V těchto podmínkách se třídní uvědomění mění rychlostí blesku. Jeden stát za druhým se dostává do určité míry ,,pod zámek“. Lidem je předkládáno, že nemají vycházet ven, pokud to není nutné, že se mají vyhýbat davu nebo že se mají izolovat, jsou-li v ohrožené skupině. Ale současně bylo milionům pracujících řečeno, že mají chodit do práce. To znamená, že musí cestovat přelidněnou veřejnou dopravou, musí pracovat bok po boku a přitom vystavovat riziku nákazy nejen sebe, ale také své rodiny. To vše v rámci zachování profitu. Toto je tím, co radikálně posouvá uvědomění mas. Pracující chtějí odpovědi, a to ihned. Otázka zní: ,,Co dělat?“ Kapitalismus může vážně ohrozit vaše zdraví Tato krize kapitalistického systému se stala neslučitelnou se zdravím milionů lidí. Desítky let úsporných opatření zdecimovaly zdravotní systémy všude. Ve státech, kde je veřejný státní zdravotnický systém, je rok od roku méně financován. Veřejné zdravotnictví bylo vyhladověno z fondů, mezitím co mnoho služeb bylo privatizováno. Veřejný zdravotnický systém byl takto omezen, neboť ho kapitalisté považují za ,,zbytečné utrácení“. Nemocniční lůžka byla redukována stejně jako jednotky intenzivní péče. Zdravotnímu systému není věnována dostatečná pozornost, pracující personál je v tomto sektoru přepracován. Právě tato omezení vznikla v souladu s tím, aby lidé byli donuceni hledat soukromé alternativy, což vedlo k otevření velice lukrativních investic pro soukromé zdravotnické společnosti. Současně velkým farmaceutickým monopolům bylo dovoleno vysát krev zdravotnickým službám na účet nemocných, starých a zranitelných. To vše musí ihned skončit! Se zdravím občanů nemůže být nakládáno na základě finančních zájmů soukromého sektoru. Motivace zisku musí být separována od zdravotnictví. Navrhujeme proto zrušení soukromého zdravotnictví a sjednocení zdravotnických služeb plně ve veřejném vlastnictví!

Všechna soukromá zdravotnická zařízení musí být znárodněna (a to bez kompenzace) a následně by měla být integrována do národního zdravotního systému. To je prioritní podmínka k vyhovění okamžitým potřebám krize a poskytnutí tak moderní zdravotnické péče, kde bude k dispozici nejmodernější léčba a léky zdarma pro ty, kdo je potřebují. Abychom vyřešili současný nedostatek nemocničních lůžek, měly by být hotely, prázdné luxusní bytové domy a sídla bohatých okamžitě zabavena a přeměněna na ubytovny pro nemocné (opatření, které bylo zavedeno během války v Británii). Zároveň by se měla realizovat výstavba nových nemocnic a zvyšování kapacit. Toto vše může být zaplaceno snížením nafouknutého rozpočtu na zbytečné výdaje jako jsou zbraně. Dále by měl být zahájen krizový plán, který by obnášel rekrutování a výcvik zdravotních sester, doktorů, řidičů sanitních vozů, zdravotníků a veškerého nutného personálu k provozu ordinací, klinik a nemocnic. Tomuto personálu musí být ovšem slušně zaplaceno a musí mít stanovenou pracovní dobu, místo nynějšího skandálu, kdy zdravotní personál pracuje mnohdy až do smrti, aby pokryl nedostatky zločinného zanedbávání v rámci tzv. ,,úsporného režimu“. Bude nám ale řečeno, že na toto není dostatek financí. Nicméně historie nás naučila, že VŽDY se najdou finance, a to v kapsách bohatých. V uplynulé dekádě došlo k úsporným opatřením pro pracující, ale soukromým bankéřům se hojně rozdávaly veřejné peníze – těm samým bankéřům, kteří zničili ekonomiku v roce 2008. Historie se opakuje. Masivní sumy veřejných financí se cpou do chřtánů velkých firem, zatímco miliony pracujících žijí ve strachu a chudobě. Farmaceutické společnosti, které získávají obscénní profit, musí být vyvlastněny a integrovány do veřejně vlastněných integrovaných struktur. Prioritou pro výzkum by neměl být případný profit, který tyto společnosti dojily po desítky let, nýbrž potřeby společnosti. Veškeré patenty by měly být s okamžitou platností zrušeny a celý výzkum by měl být veřejně dostupný napříč státy. To by mohlo enormně urychlit vývoj nového léku, který (jakmile bude dostupný) by měl být dodáván všem národním zdravotnickým službám za pořizovací cenu, nikoliv za přemrštěné poplatky, které jsou v současné době účtovány za důležité léky, které zachraňují životy. Pokud přijmeme všechna zmíněná opatření nyní, lze odvrátit nejhorší účinky současné krize a zároveň krize budoucí. Pro dělnickou kontrolu! Pokud je sociální distance nástrojem k zastavení šíření viru, pak by toto opatření mělo být striktně zavedeno ve VŠECH oblastech všedního života, a to i na pracovišti. Pokud je toto stav nouze a válečný scénář, jak nám předkládají vlády, pak jsou doopravdy nezbytná i nouzová opatření. Zaměstnavatelé nám mezitím ukázali svou naprostou neschopnost hrát v tomto progresivní roli. Podporováni vládou a buržoazními politiky, stále nutí pracující (a to i ve společensky bezvýznamných podnicích) k práci beze změny. To podkopává veškerou snahu k poražení nákazy. Z tohoto důvodu vidíme po celém světě vypuknutí stávek pracujících, kteří se obávají podmínek, které ohrožují životy jejich blízkých. V některých zemích (viz Itálie a Španělsko, Severní Amerika) se pracujícím podařilo úspěšně uzavřít alespoň některé podniky. Tyto události jsou důkazem toho, jak je pracují třída silná, je-li organizovaná. Čelíc nezodpovědnému chování zaměstnavatelů, vznášejí marxisté požadavek dělnické kontroly. Všechny stávkové výbory se musí přeměnit na stálé tovární výbory, které budou kontrolovat (a v případě potřeby blokovat) činnost vedoucích a managementu.


Veškeré nepotřebné výroby by měly být zastaveny. Pracující by měli být posláni domů a dostávat zaplacenu plnou mzdu tak dlouho, jak bude potřeba. Platy by měly být uhrazeny zaměstnavateli. Pokud však řeknou, že si to nemohou dovolit, nechme otevřít k nahlédnutí jejich účetní knihy odborářům a voleným zástupcům pracujících. Ve skutečnosti velké podniky sedí na hoře peněz, které nyní mohou posloužit těm, kdo se o tvorbu těchto profitů svou prací zasloužili. Tam, kde je produkce nezbytná, by mělo být pracoviště přestavěno a reorganizováno tak, že se zvýší sociální distance jak nejvíc je možno. Zároveň by měly být pracovníkům poskytnuty nezbytné ochranné prostředky, jako jsou adekvátní masky na obličej a hledí, rukavice a kombinézy. Další nezbytností je čištění ploch na pracovišti a jednotlivé testování zaměstnanců. Ostatní, co pracují na nepodstatné produkci, by měli mít možnost zůstat doma. Výbory pracujících by dále měly dohlédnout na to, aby žádný pracovník nedostal během krize výpověď. Tam, kde továrny propouštějí nebo jsou ohroženy uzavřením, by měly být znárodněním umístěny pod kontrolu pracujících. Pro ty, kteří již přišli o práci nebo pracují příležitostně na částečné úvazky, bude krize zdrcující. Žádáme, aby stát platil těmto lidem po čas krize plnohodnotnou průměrnou mzdu. Nesouhlasíme však s financováním prostřednictvím vyšších veřejných schodků, které by poté musel zaplatit zbytek dělnické třídy v podobě úsporných opatření a zvyšování daní. Místo toho požadujeme vyvlastnění parazitických bank a spekulačních podniků. Zároveň v tomto období nevyhnutelného zpomalení výroby by se měly rovněž zavést alternativní pracující dny a kratší pracovní týden, umožňující zůstat pracujícím doma a redukovat tak čas, který stráví v dopravě. Toto by postupně mělo vést k tomu, že ti, kteří jsou dnes nezaměstnaní, budou mít práci a nezaměstnanost se tímto vyloučí. Pracovní doba se tím také sníží na minimum. Ne vyhazovům – ale za posuvnou pracovní dobu s plným platem! Otevřete účetní knihy! Pracující třída musí převzít moc! Pojďme si ujasnit, co se tady děje. Kapitalistický systém stojí před existenční krizí. Je zpochybněna schopnost zaručit bezpečnost obyčejným pracujícím lidem, schopnost zaručit jim práci a domov, schopnost vyplácet pracujícím mzdu, aby uživili své rodiny. Toto vyvolává revoluční tendence a vládnoucí třída si to moc dobře uvědomuje. Zaměstnavatelé se bojí nezávislého dělnického hnutí více, než samotného viru. Obávají se, že lidé začnou brát věci do vlastních rukou. Ve Wu-chanu, kde se virus poprvé rozšířil, lidé v sousedství spontánně vytvářeli zátarasy a checkpointy – zkrátka převzali iniciativu. To přinutilo stát zasáhnout ze strachu ztráty kontroly nad situací. V Itálii začali pracující prostřednictvím stávek přímo ovlivňovat výrobu. V Británii zase vedla trestuhodná nečinnost vlády k spontánnímu vytvoření sousedských uskupení, které se zabývají různými aspekty řešení krize, jako je distribuce potravin či všeobecná bezpečnost. V Íránu začali lidé v jednom městě sami od sebe uvalovat karanténu, poněvadž jejich režim se doposud k situaci stavěl laxně. Výše uvedené příklady jsou začínajícími fázemi rostoucí moci pracujících, spontánně se organizujících v rámci krize kapitalismu. Je nad slunce jasné, že vládnoucí třída není schopna se adekvátně vypořádat s krizí. Vzhledem k nečinnosti vládnoucí třídy, jako například ve Švédsku, Británii nebo USA, požadujeme, aby byly zřízeny sousedské a dělnické rady, které by se zabývaly různými stránkami krize. V Itálii a ve Francii stát zintenzivňuje opatření. Většina obyvatel tato opatření, o kterých úřady říkají, že jsou nezbytná k boji proti hrozbě smrtícího a vysoce nakažlivého viru, přijímají. Nicméně obyčejní lidé si moc dobře uvědomují, že ti, kdo vydávají stále přísnější opatření, jsou týž lidé, co ztratili spoustu času v počátečních fázích krize. Lidé příliš nevěří, že vlády hají jejich zájmy – a nemýlí se.


Lidé nahoře si uvědomují, že musí zavést nouzová opatření ke stabilizaci situace, nebo čelit hněvu mas. Tato opatření mohou být také použita jako způsob manipulace dělnické třídy. Obsahují totiž silně nedemokratické prvky zaměřené na posílení státu a jeho represivních pravomocí. Rozumíme důvodům, proč lidé podporují větší přítomnost bezpečnostních sil v ulicích, ale musíme se také snažit rozptýlit falešnou iluzi, že chrání lid, a místo toho ukázat, že jednají kvůli ochraně kapitálu. Snaží se stabilizovat situaci a současně zajistit, aby nad ní neztratili kontrolu. V Itálii jsme byli svědky případů, kdy se policie objevila na protestech pracujících a zatýkala ty, kteří usilovali o posílení bezpečnostních opatření. Toto poukazuje na nebezpečí přechovávání mnohých iluzí vůči státním bezpečnostním složkám. Proto varujeme pracující, že mohou plně důvěřovat jen sami sobě, nikoliv armádě a buržoazní vládě, které opakovaně prokázaly, že jejich prvořadým zájmem je uchránění soukromého profitu, a to i při riziku zhoršení současné situace. Snaha o řešení této situace musí být organizována skrze dělnické a sousedské výbory, které musí být propojeny na lokální a národní úrovni, aby zajistily plně efektivní opatření jako nejrychlejší způsob vyřešení této krizové situace. V Itálii se mnoho lidí obává kriminálních živlů, které mohou krizi využít. V takovém případě nemohou státní bezpečnostní síly zaručit každému bezpečnost. Z tohoto důvodu musíme zavést struktury, jako jsou místní výbory pro každé sousedství, které budou dohlížet nad celou situací. Takovéto výbory by měly mnohem větší autoritu při rozhodování o tom, co se má dělat a zaručil by, že se všichni budou řídit demokraticky přijatými opatřeními. Výbory mohou během této situace zřídit kontrolní body a hlídat ulice, dohlížet na distribuci potravin do všech domácností, aby se minimalizovalo zbytečné cestování – zejména pro starší osoby a jiné ohrožené skupiny. Dále budou aktivně bojovat proti kriminálním živlům a proti neodůvodněnému zvyšování cen léků a potravin, kterých se dopouštějí bezohlední obchodníci. Skvělý příklad máme z Chile, kde odbory oznámily, že pokud vláda nevyhlásí celostátní karanténu, vyhlásí ji sami ve formě ,,humanitární stávky“ (s vyloučením nezbytných odvětví). Toto již zpozorovali stratégové kapitálu, kteří si čím dál tím více v nynějších podmínkách uvědomují potenciální sociální revoluci a snaží se tento proces jakkoliv odvrátit.


Za veřejně vlastněný a integrovaný přepravní systém! Jedno z míst, kde je riziko přenosu nákazy vůbec nejvyšší, jsou přeplněné autobusy, vlaky a metra. V počátečních fázích vývoje pandemie byly miliony pracujících nuceny cestovat namačkány na sebe, což významně zvyšovalo postup nákazy virem ve společnosti.


Když začalo být čím dále tím více evidentní, že jsou takové podmínky velmi nebezpečné, tak začalo mnoho lidí o to méně cestovat, a omezovat nedůležité cesty. Ti kteří měli možnost začít pracovat z domova tak začali činit. To celkově omezilo hromadění lidí na jednom místě, ale toto zcela nezmizelo. Jaká však byla odpověď přepravních společností? Ty v reakci na úbytek cestujících významně omezily množství spojů, zrušily některé linky atd. A tím, přesně v časech, kdy začalo být dodržování bezpečné vzdálenosti mezi přepravovanými lidmi možné, bylo toto celkově znemožněno redukcí spojů. Výsledkem je, že spoje jsou dále přeplněné, a akorát jich funguje méně. A jako v jiných případech, i zde je základním kritériem profitabilita. Toto nelze akceptovat. Všechny přepravní společnosti by měly být vyvlastněny státem bez nároku na kompenzaci, a integrovány do státních přepravních služeb. Mnoho z těchto společností bylo dříve vlastněných státem a místními obcemi. Je třeba je všechny získat zpět, a užívat je podle potřeb lidu, a nikoliv pro soukromý profit. Pasažéři potřebují v těchto časech více prostoru v dopravních prostředcích okolo sebe, aby mohli cestovat bezpečně. Ochranu potřebují i zaměstnanci v přepravě, aby nemuseli pracovat v podmínkách přeplněných autobusů - což je jedna ze základních podmínek jak je před nákazou ochránit. Pracující v přepravě rovněž potřebují všechno potřebné vybavení, jako jsou roušky, respirátory, rukavice, ochranné brýle atd., zatímco by se měly zásadním způsobem posílit úklidové služby, aby mohly poskytovat pravidelné a důkladné čištění všech dopravních prostředků, v rámci snahy o zastavení šíření koronaviru. Úklidové služby by měly být rovněž všechny znárodněny, a pracující v těchto službách by měli mít právo získat důstojné mzdy, a plná práva na působení v odborech. Krize bydlení Mnoho pracujících ztrácí svá zaměstnání, a speciálně mladá generace má obrovské problémy se splácením hypoték, či vysokých nájmů. Pokud věci necháme tak jak jsou, tak budou mnoha lidem hrozit exekuce a vystěhování. V mnoha zemích vlády instruovaly banky, aby garantovaly "splátkové prázdniny", což znamená momentální posun splátek o několik měsíců. Nicméně toto naneštěstí neřeší situaci ohledně nájemních bytů, jejichž nájmy by měly být rovněž pozastaveny počas krize. Rovněž bychom měli dodat, že "splátkové prázdniny" byly vyhlášeny kvůli ochraně bank, protože pokud by došlo k velké vlně nesplácení měsíčních splátek hypoték, mohlo by to technicky zatlačit banky do propasti. Jako vždy, opatření, která se mohou zdát být přijata s ohledem na zájmy pracujících lidí, v rámci kapitalismu, mohou mít ve skutečnosti velmi odlišnou motivaci. Zároveň odročení těchto splátek je pouze dočasné. V dlouhodobém horizontu nejsou vůbec zrušeny. Dříve nebo později tak bude třeba tyto platby uskutečnit. Ti pracující, kteří získají zaměstnání až skončí krize, toho budou mít na splácení o to více. Nicméně tato krize bude mít dlouhodobé ekonomické následky, spojené se státními škrty, snižováním životního standartu, masovou nezaměstnaností a chudobou. Toto je to, co nám kapitalistický systém nabízí po skončení pandemie! Abychom zabránili tomu, aby velká část rodin přišla o střechu nad hlavou, tak přikládáme požadavek, aby banky částečně odmazaly hypoteční dluhy. To je jediný způsob, jak efektivně řešit tento problém. V krizi před deseti lety byly dluhy bank umořeny z veřejných rozpočtů, a za poslední roky zaznamenaly enormní zisky. A tak je načase, pokud jsme skutečně "všichni na stejné lodi", jak je nám podsouváno, aby banky přijaly zodpovědnost. Jiní pracující se nacházejí v pronajatých bydleních, a riskují vystěhování, pokud nebudou schopní splácet nájmy. V některých zemích byly zavedeny dočasné zákazy vystěhovávání nájemníků. I když byly tyto regule vítány, tak se ve skutečnosti ani nepřibližují skutečné ochraně pracujících před ztrátou bydlení. Pronajímatelé mají mnoho způsobů, jak vyvíjet na nájemníky nátlak. Jedním z nich je zvýšení nájemného do astronomických hodnot, kdy se nájmy stanou pro nájemníky nesplatitelné, a tím pádem jsou přinuceni bydlení opustit. Proto by mělo být rovněž zavedeno zmrazení nájemného a "nájemnické prázdniny", dokud krize neskončí. Sousedské rady by i zde měly hrát svou úlohu, jako dozorci nad celkovou situací, kdy by zabraňovaly jakémukoliv zvyšování nájemného či vystěhování. Tato situace celkově vyzdvihuje další dlouhodobý problém. Důvod, proč se soukromí pronajímatelé mohou chovat tak jak chovají, tkví v chronickém nedostatku sociálního bydlení. V minulosti byl na západě poměr sociálního bydlení, vzhledem k soukromým pronajímatelům daleko vyšší. V Československu během existence deformovaného dělnického státu dokonce soukromí pronajímatelé neexistovali vůbec. Rodiny pracujících taky mohly být po celém světě ubytovány v relativně dostupných bytech a domech, kdy na východě byly ceny nájemného naprosto zanedbatelné, a bylo možno i získat zdarma byt při nástupu do zaměstnání. Nicméně za poslední dekády byla politika v zemích západu i východu nastavena směrem k privatizaci nájemních domů, kdy byli jejich obyvatelé přinuceni nadále žít v domech soukromníků. Co je nyní zapotřebí, je okamžité přijetí zákona o sociálním bydlení, aby byla naplněna poptávka lidí po bydlení s přijatelným nájemným. Mezitím zde máme mnoho domů a bytů, které zůstávají prázdné kvůli soukromé spekulaci. V těchto případech by mělo dojít k vyvlastnění těchto nemovitostí, a tyto by měly být začleněny k dostupným domům a bytům, v rámci programu sociálního bydlení. Po jeho přijetí by tak mohlo dojít k tolik potřebnému uvolnění problémů současné situce, tkvících v chronickém nedostatku bydlení a přemrštěných nájmů. Demokratická práva


Vlády celého světa přijímají nouzovou legislativu, v rámci snahy vypořádat se s krizí. My samozřejmě plně podporujeme opatření zahrnující rekvizice soukromých aktiv, vyvlastnění soukromých nemocnic a vyvlastnění fabrik, produkujících zdravotní potřeby. Problém však je v tom, že se kapitalistické vlády snaží využívat zdravotní krize k omezení demokratických práv, jako je například zákaz stávek, či se snaží omezovat politické svobody, jako je svoboda vyjadřování, kdy jsou do ulic povolávány složky armády. Tato opatření však nehrají žádnou roli co se týče bránění šíření pandemie, a je třeba se jim bránit. Pracující potřebují své právo na stávku, aby se mohli bránit proti šéfům, kteří ochotně riskují naše životy a zdraví. Potřebujeme svobodu projevu, abychom se mohli bránit bezohlednému ignorování rizika ztrát lidských životů ze strany kapitalistických vlád. Tedy zatímco je třeba vyvinout veškerých možných snah k zabránění šíření viru, tak zároveň nesmíme umožnit kapitalistické třídě využít současné situace k omezování demokratických práv, za která bojovaly generace pracujících před námi. Znárodňování Za poslední léta se celá snaha buržoazie točila okolo co nejširší privatizace veškeré produkce a služeb. Velké korporace, které státy vybudovaly, byly rozkouskovány, a levně rozprodány bohatým. Samotný koncept znárodňování byl zesměšňován jako něco, co patří do dávné minulosti. A najednou, světe div se, buržoazie v její řeči mění svůj tón. Některé vlády, zjevně si uvědomující, že se kapitalismus nedokáže se současnou krizí vypořádat, rekvírují soukromé nemocnice, aby se tyto mohly využít státem v jeho krizové situaci, pro možnost efektivního boje s postupem virové nákazy. Mezitím mnoho vlád připouští, že bude možná třeba znárodnění všech větších korporací, které se v nadcházejícím období dostanou na hranici bankrotu.


Dobrým příkladem tohoto, je prohlášení francouzského ministra financí Bruna Le Maira, který řekl"Nebudu mít problém využít všech možností, které jsou k dispozici, aby byly ochráněny velké francouzské společnosti. Toho může být docíleno rekapitalizací, nakoupením akcií. Mohu přímo uvést i termín "znárodnění", pokud toho bude zapotřebí." Pravicoví reformisté, kteří se donedávna jako o překot snažili za každou cenu bránit jakýmkoliv snahám o znárodňování, nyní rovněž mění svůj pohled na věc. Je však třeba aby bylo jasno: To, o čem mluví jako o "znárodňování" je ve skutečnosti záchrana zisků kapitalistů, kteří tyto podniky vlastní. V angličtině se tomu říká "bailout". Tyto snahy jsou doprovázeny kompenzacemi pro kapitalistické vlastníky, a jedná se tak jednoduše o další způsob, jak socializovat ztráty a privatizovat profit. A jakmile bude skrze veřejné rozpočty dosaženo toho, že se tyto korporace postaví zpět na nohy, tak budou opět prodány kapitalistům za směšné částky. Je to jen další způsob, jak přimět pracující třídu platit za krizi svých šéfů. Pracující nemohou přijímat tento způsob znárodňování. Nesmí to být pracující třída, která bude platit za vzniklý nepořádek, do kterého se kapitalisté sami dostali. Co je zapotřebí, je vyvlastnění bez náhrad šéfům. Ve stejné době voláme po odstranění parazitických vrcholných manažerů z vedení těchto společností, a po jejich nahrazení dělnickou demokratickou kontrolou a organizací podniku. Role dělnického hnutí Vůdcové dělnického hnutí se ukazují jako neschopní v otázce postavení se nastálé situaci čelem. Například v Itálii odborářští vůdcové plně kolaburují se šéfy a vládou, a tvrdí, že by se produkce neměla zastavit. Základní kritérium pro ně nejsou životy pracujících, ale uchování produkce ze strachu z ekonomického kolapsu.


Italští pracující mají na věc jiný názor. Záchrana vlastních životů, i životů blízkých je pro ně důležitější. Mnoho z nich začalo stávkovat, když se jim nepodařilo přesvědčit šéfy k uzavření fabrik pro možnost reorganizace práce, aby se práce učinila celkově bezpečnější. Jen na základě stávkových aktivit pracujících v oblasti obchodu se začaly postoje odborových vůdců měnit. Ovšem místo vedení tito vůdcové dalece zaostávají za celkovým vývojem. V Británii Labour party přerušila veškerou svou činnost, i přes existenci technologií, které její fungování počas pandemie umožňují. Všude dochází k tomu, že vůdci hnutí pracujících mlčky či aktivně přitakávají mylným plánům vládnoucí třídy. Co by mělo být pro ně nejdůležitější, je připravit pracující třídu k akci. Na základě mobilizace pracujících v sousedstvích a fabrikách by mohli tito vůdcové velmi rychle změnit vývoj událostí. Jejich neochota takto činit je pro nás indikací jejich kapitulantství vůči vládnoucí třídě, a to zejména v době, kdy kapitalismus vstupuje do své nejhlubší krize. Tato situace si žádá razantní změny uvnitř existujících organizací pracujícíh. To v první řadě znamená, že odbory musí být podřízeny přímé kontrole svých členů. Odborová byrokracie, placená z členských příspěvků, má v současné době tendenci více přistupovat na plány ředitelů fabrik, než skutečně reprezentovat pracující. Je třeba, aby odboroví funkcionáři pobírali průměrný plat toho, co vydělávají pracující, jejichž zájmy by měli reprezentovat, a aby byli vždy ihned odvolatelní, pokud se nebudou řídit rozhodnutími řadových členů. To se celkově týká i těch politických stran, které byly vytvořené před dávnými časy pracující třídou jako nástroj prosazení její vůle. Tyto strany potřebují zásadní transformaci, která by měla začít demokratickým procesem v otázce volby nových vůdců. V těch zemích, ve kterých neexistují dělnické strany, jako ve Spojených státech Amerických, je povinností organizovaného hnutí pracujících je založit.


Kde na to vzít? Mnoho lidí se shodne na tom, že výše popsané věci se možná zdají rozumné, ovšem pokládají si otázku všech otázek – Kdo za toto všechno zaplatí? Ze všech stran je nám neustále opakováno, že není dost peněz, abychom si takové věci mohli dovolit. Ale to je zcela očividná lež. V první řadě, jak americký FED, tak i Evropská Banka ohlásili, že mají v plánu napumpovat do svých ekonomik miliardy dolarů a eur. V Británii vláda oznámila investiční balíček v hodnotě 350ti miliard liber, který je ekvivalentem 15% celého britského HDP. Itálie, Francie, Španělsko, Německo a další země investují podobné peníze. Když jsou tito lidé postaveni tváří v tvář ekonomickému armageddonu, tak jim najednou nečiní problém objevit zdroje. Naneštěstí je však většina těchto peněz předána kapitalistům, a není investována do zdravotnictví či do benefitů pro pracující. Navíc jsou tyto investice připočteny k již tak monstrózní sumě veřejných dluhů. Během dalšího vývoje bude pracující třída vedena k utahování vlastních opasků, aby se tento dluh redukoval. Existují však další zdroje financí. Například ve Spojených státech Amerických v roce 2019 vlastnilo 1% domácností – asi 1,2 milionu rodin – čisté jmění v hodnotě 35 bilionů dolarů. Studie Institutu autorizovaných účetních v Anglii a Walesu (ICAEW) v roce 2017 ukázala, že zatímco snahou britské vlády je přimět lidi utahovat své opasky, tak mají ve skutečnosti dvě třetiny britských společností hotovostní přebytek. A nejen to. Od té doby se hladina vkladů a finančních rezerv, držených britskými společnostmi dokonce zvýšila! Finanční vklady vzrostly o 8% v roce 2018, zatímco za posledních 5 let vyrostly o ohromujících 51%. Podle výzkumného institutu banky Credit Suisse vlastní nejbohatší 1% lidí téměř 50% veškerého bohatství planety, zatímco spodní polovina dospělých obyvatel planety nevlastní ani 1%. V časech krize by se zajisté toto ohromné bohatství, vybudované prací milionů pracujících, dalo použít na financování všech důležitých opatření k boji proti šíření COVID-19, a mohlo by představovat zdroj, sloužící k vybudování struktur k přípravě společnosti na vypořádání se se všemi budoucími smrtícími nemocmi. Nebylo by vůbec nerozumné zavést desetiprocentní či dvacetiprocentní okamžitou daň na takovéto bohatství. A pokud by firma, či individuální kapitalista odmítli spolupracovat, potom by byl jejich majetek vyvlastněn, jejich aktiva zkonfiskována, a jejich zdroje předány k dispozici státu. Navíc by mělo dojít ke znárodnění bank, které dříve zaznamenávaly masivní příjmy na základě investic od státu, a to bez náhrady, kdy by všechny tyto banky byly integrovány do jedné, společensky vlastněné banky. To stejné by platilo pro pojišťovací společnosti. Pokud by skutečně byla takováto opatření přijata vládami celého světa, poté by nebylo potřeba navyšovat veřejný dluh, a zavádět všechny následné škrty. Nepotýkali bychom se s nedostatkem zdrojů na vybudování nemocnic, na investice do zdravotnického výzkumu, na stavění domů a bytů, a mohli bychom zajistit příjem všem těm pracujícím, kteří v rámci krizových opatření přišli o práci.


Za vládu pracujících! V Británii je nad slunce jasné, že se konzervativní vláda raději připravovala na smrt statisíců vlastních obyvatel, než aby zaváděla nezbytná opatření, a investovala do potřebných zdrojů. Ve Spojených státech se Trump choval podle podobného scénáře. Dokonce i v Itálii, kde se virus rozšířil z Evropských zemí nejdříve, byla hlavním kritériem, ovlivňujícím rozhodnutí vlády, profitabilita. Nelze proto věřit těmto lidem, že zabezpečí životy milionů pracujících. Ze všech stran je nám neustále tvrzeno, že toto není ta správná doba zdůrazňovat politické odlišnosti, a že je třeba držet pospolu. Všude okolo nás vládnoucí třída podporuje patriotismus a nacionalismus. Neustále posloucháme, že jsme všichni na stejné lodi. Ale to je zcela zjevně nepravdou. Ti, po kterých se chce, aby za tuto krizi platili jsou zároveň ti, kdo si takové platby mohou nejméně dovolit - pracující, mládež a důchodci. Proto potřebujeme dosažení existence vlády, která bude reprezentovat zájmy pracující třídy celého světa. Program, který jsme načrtli výše, může být pouze prosazován stranami a vůdci, kteří reprezentují pracující třídu a její zájmy. Skrze dosažení vlády pracujících ve všech zemích můžeme být konečně schopni využívat bohaté zdroje, které jsou na tomto světě k dispozici, a nabídnout skutečně globální odpověď na současnou krizi. Internacionalismus a spolupráce pracujících Dnes, ve 21. století, existují celkem dvě základní překážky dalšího rozvoje produktivních sil pod kapitalismem: Soukromé vlastnictví výrobních prostředků a národní státy. Tuto skutečnost přesně potvrdila současná krize. Tržní ekonomika se neprokázala jako řešení čehokoliv. Motivace individuálním ziskem ohrožuje životy milionů lidí. Proto nastal čas její existenci ukončit. Na její místo požadujeme veřejně vlastněnou, centrálně plánovanou ekonomiku. Demokratická kontrola pracujícími by měla být metodou, která bude zavedena jako mechanismus ovládnutí dostupných zdrojů. V takovéto ekonomice by mohly být veškeré zdroje flexibilně přesouvány podle aktuálních potřeb. Produkce by se mohla na mnoha místech v časech pandemie zastavit, bez nutnosti uvažovat o zásadních ztrátách jejích soukromých vlastníků. Pracující v domácí karanténě by mohli dostávat plnohodnotnou mzdu. Nikdo by se nemusel bát vystěhování z domů soukromých vlastníků. Ve zkratce by to znamenalo zavedení socialismu na globální úrovni. Všechny podmínky nazrály proto, aby se toto stalo skutečností. Boris Johnson a další buržoazní politikové přirovnávají současnou krizi k válečnému scénáři. Ovšem jak reagovala britská vláda na krizi Druhé světové války? Tvrdila snad tehdy: "Ať rozhodne trh!", "Stát nesmí zasahovat!" ? Nikoliv. Britská vláda tehdy použila stát k centralizaci produkce, znárodnila válečnou výrobu, a zavedla mechanismy centrálního plánování. Toto vše samozřejmě neznamená, že se Británie stala socialistickou zemí. Kontrola nad situací a produkcí nadále zůstávala v rukách bankéřů a kapitalistů. Nicméně tito byli přinuceni zavádět jistá opatření centrálního plánování a dokonce znárodňování, kvůli tomu prostému důvodu, že tento způsob produkce poskytuje lepší výsledky. A tímto byla praxí dokázána nadřazenost socialistického plánování nad anarchií volného trhu, která byla mlčky potvrzena i těmi největšími nepřáteli socialismu.


Čína je dnes bez jakékoliv pochyby kapitalistickou zemí. Nicméně jde o podivnou formu kapitalismu, která stále používá některých elementů centrálního plánování a státní kontroly nad produkcí, které zdědila z minulosti. Jsou to přesně tyto elementy, které poskytly Číně kolosální výhodu v boji se současnou pandemií, a to s velmi pozoruhodnými výsledky. Tato skutečnost byla opět komentována a přiznána i lidmi, kteří nemají žádné sympatie vůči socialismu. Výhoda, která Čína měla tváří v tvář šíření Wuhanské pandemie tkvěla v tom, že mohla uzavřít velkou oblast s asi padesáti miliony obyvateli, zatímco mohla užívat zdrojů ze zbytku země k zásobování této uzavřené oblasti. Mohla do oblasti importovat doktory a sestry z jiných částí Číny, a rovněž i potřebný materiál. Itálie se nachází v odlišné situaci. Obdržela mizivou až žádnou pomoc od zbytku Evropy. Ve skutečnosti, země jako Německo zablokovaly export například obličejových masek, uvažujíce ve velmi nepředvídavých národních mezích. Kdyby byl zorganizován nějaký mezinárodně koordinovaný zásah, věci mohly dnes vypadat velmi odlišně. Zde je velmi užitečné zmínit to, co říkají čínští doktoři, aktuálně působící v Itálii. Tito doktoři prostudovali tamní situaci, a z pozice svých zkušeností s bojem ve Wuhanu dospěli k závěru, že se stále nachází příliš pohybu na italských ulicích. To jen potvrzuje naše tvrzení, které jsme šířili již na počátku pandemie: že všechna momentálně nepotřebná produkce musí být zastavena. Itálie měla být taktéž uzavřena, zatímco by do ní zbytek Evropy zasílal nutné nástroje a lidské zdroje pro boj se začínající pandemií. Kdyby se tak stalo, mohlo by být období karantény daleko kratší a efektivnější. Místo toho však můžeme pozorovat různé státy Evropské unie zavádět různé postupy s různou efektivitou. Výsledkem toho je, že se virus v Itálii rozšířil daleko rychleji, a ta se stala hlavním semeništěm viru, který se rychle rozšířil do celé Evropy. Nyní tak celá Evropa musí čelit situaci, ve které se nachází Itálie, a omezení jsou daleko drastičtější, než jaká byla původně nutná. To jen ukazuje Evropskou unii v jejím pravém světle - jako nástroj, který pouze hájí zájmy velkých kapitalistických korporací. Když se řeší, jak prosadit škrty v zemích jako je Řecko nebo Itálie, tak se vždy objeví snaha a prostředky jak toho docílit. Ale když je tématem dne záchrana milionů lidí, tak se tento nástroj prokazuje nejen jako nepoužitelný, ale jako nástroj ve skutečnosti situaci zhoršující. Toto potvrzuje bez stínu pochybnosti, že kapitalismus selhal. Někteří významní buržoazní analytici docházejí k závěrům, že je jejich systém zatracen. Jedním z příkladů tohoto je článek v jednom z australských magazínů, ve kterém se píše toto: "Macquarie Wealth Management, makléřská ruka bijícího srdce australského kapitalismu - Macquarie Group, varovala, že „konvenční kapitalismus umírá“ a že svět směřuje k „něčemu, co bude blíže verzi komunismu“. Jak pravdivě tato slova zní! To co je zapotřebí, je globalizovaná snaha bojovat s nebezpečími, kterým dnes lidstvo čelí. Vítězství v tomto boji však nemůže být dosaženo v podmínkách, kde o všem rozhoduje otázka profitu hrstky kapitalistů, kteří vlastní výrobní prostředky. Je třeba produkce motivovaná kolektivní potřebou. Mnoho lidí si dnes začíná čím dále tím více uvědomovat, že takzvaná tržní ekonomika je naprosto neschopna reagovat podle potřeby dnešní doby. Uvědomují si taktéž, že dosažení plánu produkce podle potřeb světového obyvatelstva je v tomto systému nemožné. Výhody socialismu a jeho produkce již dnes nelze jen tak popřít. Samozřejmě, když říkáme "socialismus", nemáme tím na mysli totalitářské a byrokratické karikatury, které existovaly ve Stalinově SSSR nebo v maoistické Číně. Autentický socialismus je demokratický, nebo není vůbec socialismem. Skutečného socialismu může být dosaženo pouze v režimu, kde vládne demokracie pracujících, a kde existuje znárodněná centralizovaná ekonomika, pod přímou kontrolou pracujících. Toto je cíl, za který Mezinárodní Marxistická Tendence bojuje ve všech zemích, ve kterých se nachází. Zveme Vás všechny, aby jste se k nám v tomto našem úsilí připojili, abychom mohli zajistit světové pracující třídě a mládeži opatření a programy, které jsou zapotřebí k pozvednutí lidstva z bahna, do kterého nás kapitalismus dostal. Jinak lidstvu nezbývá nic jiného, než úpadek do barbarství ještě mnohem většího, než jaké jsme mohli pozorovat ve 30. letech. Přidej se k nám v tomto boji! V Londýně, 20.3. 2020

49 zobrazení