Vyhledat
  • IMT

Pandemie a krize ukazují senilitu kapitalistického systému

Aktualizace: zář 1

Pandemie koronaviru způsobuje tragédie v mnohých rodinách po celém světě, kdy jeho rozšíření z kapitalistické Číny padly již za oběť stovky tisíc lidí. Kromě těchto tragédií tento zabijácký virus kopl do vetchého senilního starce kapitalistického ekonomického systému, který se nyní na zemi svíjí v těžkých bolestech, které mohou nabýt smrtelného rázu s tím, jak se na základě materiálních okolností probouzí nový revoluční život, mající zájem přítomnost tohoto starce nahradit. Pandemie koronaviru není příčinou kapitalistické krize, jak je nám tvrzeno mnohými novináři. Tato pandemie je pouhá náhoda, která spustila již tak nevyhnutelný řetězec událostí.Podobně jako náhoda bubliny na trhu s hypotékami spustila krizi z roku 2008, jejíž příčiny dodnes nebyly a nemohou být vyřešeny. Pokud by se však virus nerozšířil, krize by přišla dříve či později i bez něj, na základě jiné náhody, což dokazují pochmurné ekonomické výhledy slibující již od roku 2018 příchod „hubených let“. Nám nezbývá než porozumět tomu, proč se kapitalismus ve své krizi nachází, proč má již přes 10 let problém se ze své krize dostat, a zejména porozumět tomu, kde se nachází klíč k překonání současné ekonomické, kulturní, ideologické i filosofické strnulosti, která je spjata s touto senilní strnulostí kapitalismu jako systému.

Kapitalistická anarchie

Kapitalismus je systém, pro něhož je krize jeho neoddělitelnou součástí. Kapitalistická krize má svůj původ v samotných základech kapitalistického způsobu produkce, konkrétně v kontradikci tkzv. „Anarchie zbožní výroby“.


Každý z nás, kdo někdy pracoval ve větší výrobně ví, že je zde práce velmi úzkostlivě a disciplinovaně plánována. Výrobě samé dominuje armádní model, kde nadřízení pečlivě dohlížejí na podřízené. Kde vedení továren obsazuje „tovární generalita“ ředitelů a manažerů, která vládne důstojníkům v podobě mistrů, parťáků, úředníků a dalších, a úplně vespod se nacházejí „pěšáci výroby“, v podobě obyčejných dělníků. Všude musí vládnout pořádek, disciplína a dochvilnost. Všude se musí plnit určený plán. Samotná bytost dělníka je robotizována, do co nejefektivnější souhry se strojem.


Celkový kapitalistický trh ale takto organizován není. Neexistuje centrální plán produkce. Kapitalisté sami investují do výroby v dobré víře, že budou své zboží také schopni prodat.


Ale nikdy nemají jistotu. I po čas uzavření smlouvy továrníka s obchodníkem o dodávkách konkrétního množství zboží továrník nikdy neví, zda jej obchodník nevymění za svého konkurenta. A obchodník sám nemůže od továrníka odkoupit více, než jaká je na trhu reálná poptávka, jinak sám prodělá.


Aby si továrník pojistil tuto schopnost prodat své zboží obchodníkovi místo svého konkurenta, tak je neustále nucen investovat do rozvoje vlastní výrobní síly. Do zavádění nových strojů do produkce, a do zefektivňování produktivity práce. Musí vyrobit co nejvíce, za co nejmenší náklady. Musí vyždímat ze zaměstnanců co nejvíce profitu, aby jej mohl zpět investovat. A musí to dělat efektivněji než jeho konkurent, aby mohl své zboží obchodníkovi prodat s pro obchodníka výhodnější cenou, a se zároveň zachovaným profitem.


Kapitalismus takto vytváří kolosální výrobní kapacitu, naprosto nevídanou v lidské historii. Ovšem tato samotná výrobní kapacita se stává v konečném důsledku překážkou kapitalistova profitu. Moderní technologie dokáží vyrábět desetitisíce kancelářských šanonů za osmihodinovou směnu dělníka. A čím méně nutného množství společenské práce obsahuje jeden šanon, tím více klesá jeho hodnota. Zároveň dělník nikdy nedostane na své mzdě plnou výši hodnoty, kterou svým dílem práce vyrobil (jinak by jeho zaměstnávání ztrácelo pro kapitalistu smysl), a každé zavedení nové technologie do produkce rozevírá tento nepoměr mezi hodnotou vyrobenou dělníkem, a hodnotou jeho mzdy. Nový stroj je přímým nepřítelem dělníka, jelikož ho stroj v práci nahrazuje, a dělník se tak stává pro kapitalistu přebytečným.


Samotná podstata krize tak vyplývá ze skutečnosti, že dělník nikdy nemůže z trhu koupit zpět tu stejnou hodnotu, jakou pro něj vyrobil. Toto samo o sobě není pro kapitalismus problémem do doby, dokud je možno na trhu investovat. Dokud může kapitalista vzít nadhodnotu, kterou na dělníkovi získal, a investovat jí zpět do rozvoje výrobních sil.


Toto však kapitalista může dělat pouze do doby, dokud může od své investice očekávat nějaký zisk. A právě nízká všeobecná míra zisku, způsobená přesyceností trhu výrobní kapacitou, je reálnou příčinou každé kapitalistické krize.


Kapitalistická krize

Kapitalistická krize má charakter masové, a naprosto barbarské destrukce. Krize je způsobená tím, že se systém topí ve zdánlivě přebytečných továrnách a strojích, které pumpují na trh nové a nové zboží, které je stále těžší a těžší prodat. Velice flagrantní je tato situace kupříkladu ve světovém potravinářském průmyslu, ve kterém se jedna třetina veškerých vyprodukovaných potravin pro svou neprodejnost vyhazuje (zdroj: Organizace OSN pro výživu a zemědělství). Jinak tomu není ani ve světové produkci automobilů, kde v Evropě každý rok zamíří rovnou do šrotu čtvrtina nově vyrobených aut.


Skutečnost, že pracující člověk nikdy není schopen koupit z trhu zpět to, co pro něj vyrobil je uměle korigována systémem úvěrů a kreditních karet, kdy je zajištěno, že jak buržoazie, tak i proletariát mohou nadále investovat a konzumovat i nad rámec svých finančních možností. Toto však vytváří masivní zadlužení. V roce 2000 byl poměr zadlužení českých domácností v poměru k jejím příjmům na úrovni 13,33%. V roce 2018 již dluh v poměru k příjmu domácností dosáhl 60,69% (Eurostat). Při porovnání mezd z roku 2000 a 2018, při započítání zadlužení a inflace dokonce zjistíme, že domácnosti v roce 2018 disponují nižší finanční hodnotou než před téměř dvaceti lety.


Krize je tedy oddalována tím, že žijeme na dluh. To ovšem má svůj následek v té skutečnosti, že v ČR máme v roce 2020 téměř desetinu lidí žijících v exekucích (cca 800 000). Obrovské zadlužení se však netýká jen domácností, ale i samotného státu.


Státy celého světa nemohou nastavovat svou fiskální politiku dle libosti. Při nastavování systému daní se musí neustále přizpůsobovat možnostem trhu. Pokud míra zisku všeobecně klesá, potom všeobecně nemůže stoupat ani míra zdanění profitu. A jelikož je kapitalistický stát nástrojem buržoazie, tak můžeme pozorovat již od vzniku samostatné České republiky neustále klesající zdanění právnických osob pro zachování jejich profitu. Zachování profitu buržoazie však vyvolává nárůst zadlužování státu. A dluhy státu jsou něčím, co je dříve nebo později třeba zaplatit.


A je to právě krize, kdy je třeba platit. Jak už jsme si uvedli - při konjunktuře je kredit lehce dostupný. Finanční ústavy se předhánějí v nabízení výhodnějších půjček, lákajíce klienty, aby se zadlužili právě u nich. Ovšem za krizí se situace zcela obrací.

Dochází k tomu, že tyto stejné finanční ústavy vidí, že kredit, který vypustili do oběhu se jim nikdy nemůže vrátit zpět. Kohouty kreditu jsou utaženy, a finanční instituce se dožadují od svých klientů plateb i s úroky. Toho však klienti za krize nebývají vždy schopni, a tak dochází k tomu, že zasahuje stát. Že stát zachraňuje klíčové banky, ale i velké podniky, před kolapsem, a to z veřejných peněz.

Kapitalistická bída

Kdo tedy platí kapitalistickou krizi? Jsou to v první řadě lidé, kteří ji nezpůsobili. Platí jí důchodci, nezaměstnaní, matky na mateřské dovolené, nemocní, studenti atd. Jednak skrze osekávání výdajů na sociální stát, zdravotnictví a školství ve prospěch záchrany těchto bank a podniků, a zároveň skrze zdanění svých příjmů formou inflačního snižování úrokových sazeb, za které centrální banky vypouští novou likviditu do oběhu, kterou levně poskytují bankám soukromým.


Úrokové sazby v ČR v červenci padly na úroveň krizového roku 2012 – na 0,25% základní repo sazby. Úroková sazba Evropské banky se přitom drží dokonce na úrovni nulového úroku, kdy země jako Dánsko či Švýcarsko mají dokonce záporné úrokové sazby! Obyvatelé těchto zemí tak ještě platí za to, že jejich centrální banky poskytují soukromým finančním ústavům finanční prostředky!


Ještě více alarmující jsou aktuální data ohledně propadu HDP. Aktuální meziroční propad české ekonomiky o 10,7% je rekordním, minimálně od druhé světové války. V krizi po roce 2008 byl přitom nejhlubším propadem druhý kvartál roku 2009, kdy ekonomika meziročně poklesla o 4,9%. Celá EU aktuálně počítá svůj meziroční propad v 15% HDP, přičemž ekonomiky Velké Británie a Španělska se vyrovnají ve svém propadu kapitalistické Venezuele.


Český profesor a ekonom Oldřich Rejnuš v dobách před příchodem této krize správně přirovnával současný kapitalismus k drogově závislému jedinci, který potřebuje neustále větší dávky nezdravých prostředků, aby byl udržen při životě, ovšem které ho nakonec zabijí. A letošní příchod krize byl ve znamení zavedení těch nejtvrdších drog, co si lze vůbec představit. Buržoazní ekonomové, jako třeba Lukáš Kovanda, nás chlácholí, jak jsme na krizi velmi dobře připraveni.


Jak byl poměr našeho dluhu k HDP nedávno ještě na úrovni 30%, a jak je teď ta nejlepší doba ekonomiku více zadlužit, porovnávajíce nás s ekonomikami Německa, která dluží 60% ze svého HDP, Rakouska se 70% a s Francií, která má poměr dluhu k ročnímu HDP na plných 100%. Dluhy jako takové ale nejsou ekonomicky zdravé. Zdravé je investovat finance, které jsou k dispozici, a jak správně Kovanda druhým dechem dodává „Uvědomuji si nebezpečí dluhu. A uvědomuju si, že jsou to peníze daňového poplatníka, který ten dluh nakonec bude muset zaplatit.“


Jen za rok 2020 se má státní dluh zvýšit o asi 500 miliard korun českých, tedy asi o pětinu jeho dosavadní výšky. A tyto finance jsou po desítkách miliard investovány na záchranu ucházejícího profitu buržoazie, skrze výhodné úvěrové programy Covid I-III, a výdajové programy typu "Antivirus", ve kterých stát platí za podnikatele mzdu zaměstnanci. Toto vše je doplněno podzimním vyhlížením příchodu kurzarbeitu, kdy bude posunut Antivirus na úroveň čistého sanování zisků kapitalistů, v kontextu snížení využití pracovní síly, a tím i HDP.

Byrokratická zrada

Staré přísloví tvrdí, že v nouzi člověk pozná přítele. Toto přísloví velmi dobře platí o současné situaci v tradičních dělnických stranách, i těch nových, a o odborářském vedení. Všichni ti ve vedení těchto organizací, kteří se dušují, že jim jde o blaho pracující třídy, jsou ve skutečnosti komplicové vlády při zavádění nových a nových opatření, které ve své podstatě mají jen jediný charakter - přelévání veřejných peněz do soukromého sektoru. A veřejných peněz - to znamená našich peněz, protože vzniklé dluhy bude muset někdo zaplatit. Neexistuje ekonomicky jediný rozumný důvod si myslet, že to bude buržoazie, která bude dluhy platit, a v konečném důsledku již zmiňovaní "daňoví poplatníci" ekonomem Kovandou se budou rovnat pracující třídě. Při současném vývoji dluhu k uvadající ekonomice můžeme očekávat ještě daleko drastičtější škrty, než kterých byli lidé svědky v časech Nečasovy vlády, s Miroslavem Kalouskem na pozici ministra financí.


Aby vůbec veškeré tyto finanční transakce mohly proběhnout, tak jsou veřejně prezentovány jako pomoc pracující třídě, na ochranu jejích mezd a pracovních míst. A k tomuto účelu jsou využívány právě odbory a ČSSD s KSČM, tvářící se ve vládě, respektive podporujíce vládu, že zde hájí zájmy pracujících proti oligarchii, přičemž o Babišovi tvrdí, že ho nějakým způsobem kontrolují. Každý kdo žil posledních několik let v ČR ale ví, že situace je přesně opačná, což se potvrzuje i nyní.


Snad nejvíce ze zástupců dělnických organizací dostává prostor v mediích možný budoucí kandidát na prezidenta a předseda ČMKOS Josef Středula, který od počátku, takřka všude kam přijde, horuje za uvolnění nových a nových miliard z veřejných rozpočtů soukromým podnikatelům, a vyloženě lže, když tvrdí, že je kurzarbeit výhodný pro všechny. Postavil se tím do jedné řady se zástupci Hospodářské komory, která dokonce investovala miliony ze svých rozpočtů do marketingové kampaně mající za cíl ovlivnit veřejné mínění ve prospěch nového zadlužení státu ve prospěch buržoazie.


Celá podstata kurzarbeitu však stojí na obrovském podvodu. Pracujícím stát řekne, jak mu na nich záleží, a proto jim začne vyplácet mzdy na místo krachujících podnikatelů, kterým se dále tímto zachová profit, a nemusí platit odstupné svým zaměstnancům. Hodnota vyplacená na mzdách od státu se však musí někde vzít. Nepadá z nebe, a privatizovaný stát jí ani nemá jak vytvořit. A v konečném důsledku se tato hodnota vezme zpět odtamtud, kam byla investována, tedy z kapes pracující třídy zásadními škrty ve sféře sociálního státu. Celá podstata kurzarbeitu tedy stojí na tom, že si pracující platí své vlastní mzdy, zatímco kapitalisté zachovávají svůj profit.


Záchranu podnikatelského profitu podporuje i nově vzniklá strana Levice, která se při svém vzniku prezentovala jako radikální alternativa vůči zatuchlým a zbyrokratizovaným dělnickým stranám, které se odcizili pracujícímu člověku.

Kapitalistický profit

Všude okolo nás posloucháme od začátku krize výkřiky o tom, jak je třeba zachránit ekonomiku. Najednou je to naše ekonomika, a ekonomika, ke které máme údajně jako pracující svou zodpovědnost. V časech konjunktury to ale naše ekonomika nebyla. V těch dobách jsme poslouchali, že nám přísluší pouze mzda, kterou dostáváme, a po tom kolik naši šéfové vydělávají nám nic není. V první řadě je třeba si uvědomit, že výraz „zachránit ekonomiku“ je pouze substituční výraz pro výraz „je třeba zachránit profit kapitalistů“. A jak vidíme, tak tomuto cíli jsou podřízena naprosto veškerá opatření. Bez profitu kapitalistů zkrátka nejsou v kapitalismu investice, a tím se celá ekonomika zastavuje, a proto pro vládu není žádných miliard příliš mnoho na to, aby je nalila do krachujících bank a podniků.


Oproti tomu, když je diskutován jednorázový příspěvek pro důchodce ve výši pěti tisíc korun (tkzv. Rouškovné), tak je najednou vše jinak. Novinové titulky nás najednou informují o tom, jak se vláda zbláznila, že utrácí peníze, které nemá, a že si tak jen kupuje důchodce před volbami. Vláda si dost možná důchodce před volbami skutečně kupuje, ovšem i tak je úkolem nás marxistů tento příspěvek podpořit, a zároveň usilovat o to, aby následně nebyl sebrán z kapsy pracující třídě, ale kapitalistům.


Samotný průběh pandemie dokazuje v plné výši, že kapitalistický profit je nadřazen zdraví pracujících. Místo aby byly uzavřeny nepotřebné sektory ekonomiky, jako reklama atd., a byla přijata striktní hygienická a sociální opatření na podporu a ochranu zdraví pracující třídy (vyvlastnění restaurací, soukromých nemocnic a výroben zdravotnického materiálu, bezplatná distribuce roušek a respirátorů, čištění ulic a veřejných prostor, organizace donášky jídla starým lidem atd.), tak se vláda snažila za každou cenu udržet v chodu zejména velké koncerny zahraničních investorů, a otevřít zbylou ekonomiku co možná nejrychleji, jen aby kapitalisté nepřišli o své zisky. Kolik kvůli tomu zemře lidí je pro naší buržoazní vládu otázka naprosto druhotná. I to je důvodem toho, proč zde již máme druhou vlnu pandemie, která se s příchodem podzimu jeví o to nebezpečněji. Když se navíc pracující nakazí koronavirem, tak je to ze strany buržoazních medií dáváno za vinu jim samotným, jako v případě horníků z ostravsko-karvinských dolů, kterým bylo vyčítáno, jak se chovali nezodpovědně, údajně navštěvovali po práci restaurační zařízení, čímž se virus rozšířil atd. Ze zdravotnického materiálu se přitom stal nástroj čiré spekulace, kdy ceny roušek vystřelily do závratných výšin, a respirátory se začaly prodávat až za stonásobky svých původních cen. Horníci sami tak pracovali namačkáni na sebe hluboko pod zemí s prakticky neexistující ochranou jakékoliv podoby.


Kapitalismus tak velmi dobře ukázal, jak je při řešení problému pandemie naprosto nefunkčním, a nefunkčním je o to více, čím víc se z něj vytrácí možnost zisku profitu, na základě všeobecné nadvýroby. Když by současná pandemie potkala například Británii 50tých let, tak by pro ní bylo daleko jednodušší přijmout příslušná opatření na ochranu veřejného zdraví, a uzavřít široké sektory ekonomiky. Nikoliv však dnes, kdy se profit vytrácí, a státní dluhy astronomicky narůstají.


Kapitalistický profit je čím dále tím více soustřeďován v kapsách pouhých několika světových oligarchů, kteří kontrolujíce světové vlády, ztrácejí při současné krizi na trhu svou konkurenci v podobě drobnějších kapitalistů. Krize jako taková má charakter posílení koncentrace kapitálu, zatímco slabší kapitalisté mají problém krizi přežít. Nejbohatší člověk planety, Američan Jeff Bezos za dobu krize od března do června navýšil své jmění o celých 48 miliard dolarů, zatímco téměř 50 milionů Američanů za stejnou dobu přišlo o svá zaměstnání a přihlásili se na úřad práce. Celkově se bohatství amerických miliardářů za dobu krize od 18. Března rozrostlo o téměř celý bilion dolarů. Jiná situace nebude ani v Česku, kde o práci přicházejí zatím desítky až stovky tisíc lidí. Gesta, kdy miliardáři typu Petra Kellnera nebo Martina Hausenblase poskytují několik desítek či stovek tun zdravotnického materiálu státu, je v poměru s jejich celkovým mnohamiliardovým bohatstvím, které v krizi o to více narůstá, spíše výsměchem pracující třídě, a laciné PR, skrze které chtějí ovlivnit veřejné mínění tvrzením, že „jsme všichni na jedné lodi“.


Na jedné lodi skutečně jsme. Ovšem oligarchové nám zapomínají říci, že ta loď se jmenuje Titanic, a že záchranných člunů je dostatek pouze pro buržoazní cestující první třídy.

Socialistická revoluce

Kapitalistická krize nám ukazuje každým dnem, čím dále tím více zřetelněji, že jsme to my, pracující, kteří si musí své zájmy chránit sami. Kapitalismus nebyl efektivní při řešení otázky pandemie koronaviru. Nelze si myslet, že si povede lépe v otázce jeho vlastní krize. V první řadě neexistují mechanismy, jakým způsobem by si s ní mohl poradit. Kapitalistický systém potřebuje ke svému životu profit, jako lidské tělo potřebuje ke svému životu kyslík. A pokud kapitalismu tento profit již nedokáže poskytnout samotný přesycený trh, tak si kapitalisté budou vytvářet svůj profit na bázi ryzího loupení z kapes pracující třídy. Pracující třída tak bude bez své organizovanosti přinucena platit za krizi, kterou nezpůsobila.


Naším cílem není vyvolávat paniku. Panika zastiňuje racionální uvažování, a brání nám vidět věci v jejich širším kontextu. Je však třeba si uvědomit, že jsme jako pracující třída v ohrožení, a toto ohrožení vyžaduje okamžitou akci. Vládnoucí třída nás neustále vyzývá ke klidu, snažíce se tvrdit, že nám žádné ohrožení krizí ani pandemií nehrozí, a že se situace vrací do normálu. Klidná kráva se totiž nejlépe dojí. Na druhou stranu ovšem neustále více sponzoruje antikomunistickou propagandu, majíce strach z odbojnosti pracující třídy a studentstva.


„Normální svět“, který tu byl, však již neexistuje, a nikdy se nevrátí. Místo něj zde máme svět, ve kterém jsou pod útokem všechna vydobytá práva pracující třídy za poslední staletí. Dostupná veřejná zdravotní péče se již léta potýká se svým kritickým podfinancováním, které se v době pandemie projevilo přetížeností nemocnic, a jejich lékařského personálu. Pod útokem je rovněž veřejné školství, které s příchodem nového školního roku, bez řádných investic do ochranného materiálu a dezinfekcí hrozí být místem masového šíření viru. Ohrožené jsou i důchody, podpory matkám na mateřských dovolených, podpory v nezaměstnanosti, dávky ve hmotné nouzi, příspěvky na bydlení, a vše ostatní, co si pracující svou organizovaností na buržoazním státu vydobyli. Samotnou snahu získat investované peníze do profitu kapitalistů z kapes pracujících už můžeme pozorovat třeba v otázce plánovaného zdražování pražského jízdného, kdy Praha nejdříve investovala několik miliard na záchranu pražských podnikatelů, které nyní v městské kase chybí, a které mají nyní zaplatit ti, kteří ke svému cestování užívají městskou hromadnou dopravu – což z pravidla kapitalisté nebývají.

V současné situaci je v první řadě třeba se organizovat jako jednotná pracující třída. Je třeba hnát k zodpovědnosti všechny byrokratické živly v odborech a dělnických stranách, které žijí z našich peněz, a které nás hází přes palubu, ve prospěch profitu našich utlačitelů. Je třeba ztratit falešnou důvěru a odhodit představu, že vládnoucí třída to s námi myslí dobře, a že je na rozdíl od nás osvícena k tomu řešit problémy za nás a bez nás. Je třeba se organizovat v odborech proti středulovskému vedení, a stát v plné obraně všech našich práv.


Co je však nejdůležitější, je budování revoluční alternativy v podobě revolučního vedení, schopného provést masy studentů s pracujícími procesem skutečné, radikální, a revoluční změny, která v jejích myslích v dnešních dobách oprávněně rezonuje čím dále tím častěji. Koronavirus a kapitalistická krize nám ukázali, jak se svět může za několik měsíců radikálně změnit. A jen skrze naší společnou aktivitu můžeme dosáhnout toho, aby se radikálně měnil v náš prospěch.


Lepší svět je možný!



Mirko H.

174 zobrazení