Alan Woods (Překlad T.M.)
V roce 1846 si Weitling stěžoval, že „intelektuálové“ Marx a Engels psali jen o nejasných záležitostech a nezajímali se o dělnickou třídu. Marx rozzlobeně reagoval následujícími slovy: „Nevědomost nikdy nikomu nepomohla.“ Marxova odpověď platí dodnes.
Publikace cyklu Třídní boj v římské republice vzbudila značný zájem mezi čtenáři webu Marxist.com. Podle informací, které mi předala redakce, došlo k rekordnímu počtu návštěv těchto článků; kolem 2200 přístupů, což je mnohem více, než průměrný počet návštěv článků.
Tato skutečnost potvrzuje správnost strategie webu Marxist.com, který si vybudoval dobrou reputaci díky kvalitě článků zabývajícími se teorií. V době, kdy se myšlenky marxismu nacházejí ze všech stran pod palbou, naše webové stránky vynikají pevnou a důslednou obhajobou marxistické teorie v celé své rozmanitosti. Ukazuje se, že mnoho lidí na celém světě má zájem o teorii a rádi si prohloubí znalosti ohledně marxismu.
Avšak web Marxist.com má své kritiky. Někteří z nich si stěžují, protože píšeme články o starověkém Římě uprostřed největší kapitalistické krize od roku 1930. Abychom se ospravedlnili, zveřejnili jsme mnoho materiálu o krizi a budeme tak činit i nadále. Ale máme taky povinnost psát o jiných věcech, zvýšit úroveň porozumění našich čtenářů o teorii, aby pochopili marxistickou analýzu, a to nejen z hlediska ekonomie, ale i historie, vědy, umění, hudby a dalších oblastí lidské činnosti.
Jak můžeme odpovědět těm, kteří chtějí, abychom zúžili rozsah marxismu, aby se vešel do jejich omezeného duševního schématu? Nemáme jim odpovídat vůbec, protože jim už dávno odpověděl sám Lenin: „Bez revoluční teorie nemůže existovat žádné revoluční hnutí.“ To je základní pravda, na které trvají všichni významní marxisté. Připomeňme si tuto skutečnost na několika příkladech.
Žádná revoluce bez teorie
Ještě před tím, než napsali Komunistický manifest, Marx a Engels (kteří začali revoluční život jako studenti Hegelovy filosofie) řídili boj proti „proletářským“ vůdcům, kteří uctívali zaostalost a primitivní metody boje a tvrdohlavě se bránili vědecké teorii.
Ruský kritik, Annenkov, jež byl náhodou v Bruselu na jaře roku 1846, nám zanechal velmi kuriózní zprávu o jednom zasedání, na němž došlo k zuřivému sporu mezi Marxem a Weitlingem, německým utopickým komunistou. Dělník Weitling si stěžoval, že „intelektuálové“ Marx a Engels píšou jen o nejasných záležitostech a nezajímají se o dělnickou třídu. Obvinil Marxe ze psaní „doktrín a analýz v pohodlném křesle, daleko od světa utrpení a zbídačených lidí.“ Vždy velmi trpělivý Marx se ihned rozlítil. Annenkov píše:
„Marx nakonec ztratil kontrolu a udeřil pěstí do stolu tak tvrdě, že se na něm zatřásla lampa. Vyskočil a řekl: ‘Nevědomost ještě nikdy nikomu nepomohla.‘ (Vzpomínky na Marxe a Engelse, str. 272)
Weitling byl proti teorii a vytrvalé propagandistické práci. Stejně jako Bakunin tvrdil, že chudí byli vždy připraveni ke vzpouře. Tento obhájce „revoluční akce“ věřil, že od okamžiku, kdy se objevili pevní vůdci, mohla být revoluce zosnována v každém okamžiku – což je naprostý opak marxistické teorie. Zjistili jsme, že ozvěny těchto primitivních pre-marxistických myšlenek se objevují mezi marxisty i dnes.
Marx pochopil, že komunistické hnutí mohlo postupovat pouze radikálním vyvraceném těchto primitivních představ a důkladně pročistil řady komunistů. Rozchod s Weitlingem v květnu 1846 byl nevyhnutelný. Poté Weitling odešel do Ameriky a přestal hrát důležitou roli. Až po rozchodu s „dělnickým aktivistou“ Weitlingem bylo možné stavět Komunistický svaz na pevném základě. Přesto se primitivní tendence Weitlinga neustále v hnutí reprodukují, nejprve v myšlenkách Bakunina a později v rozličné formě ultralevicové odnože, které souží marxistické hnutí dodnes.
V sbírce děl Marxe a Engelse najdeme opravdový zlatý důl nápadů. Narazíme na Engelsovy spisy o selských válkách v Německu, o rané historii Němců, Slovanů a Irska a dějiny raného křesťanství. V článku o smrti Engelse, Lenin napsal:
„Marx pracoval na analýze komplexních jevů kapitalistické ekonomiky. Engels se zabýval více obecnými vědeckými problémy a různými jevy minulosti i současnosti v duchu materialistického pojetí dějin a Marxovy ekonomické teorie.“
Stručný seznam Engelsových prací okamžitě odhalí hloubku vizí tohoto muže. Máme velkolepou polemickou práci proti E. Dühringovi (německému filosofovi a ekonomovi – pozn. překladatele), který se zabývá filozofií, přírodní a společenskou vědou. Dílo Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státupojednává o nejstarších počátcích lidské společnosti. Co má tohle ale tohle všechno dočinění s dělnickou třídou a třídním bojem, ptají se kritici. Odpověď je jednoduchá: právě tohle je ta práce, jež stanovuje základ marxistické teorie státu, na níž Lenin později vystavěl knihu Stát a revoluce, knihu, která položila teoretické základy bolševické revoluce.
A co řekneme o knize Ludwig Feuerbacha konec Německé klasické filozofie? V této knize se pojednává nejen o „abstraktních a těžko pochopitelných“ myšlenkách Hegela, ale také o nejasných myšlenkách méně významných německých filozofů hnutí Hegelian Left (levicově zaměřené hnutí postavené na myšlenkách Hegela – poznámka překladatele). Zejména v korespondenci Marxe a Engelse najdeme studnici ohromujících nápadů. Oba přátelé si vyměnili názory o všech tématech, nejen o ekonomice a politice, ale i o filozofii, historii, vědě, umění, literatuře a kultuře.
Zde nalétáme zdrcující argument všem buržoazních kritikům Marxe, kteří předloží karikaturu marxismu jako suchopárnou nedostačující doktrínu, která degraduje všechny lidské myšlenky na ekonomiku a rozvoj výrobních sil. Přesto i dnes existují lidé, kteří se rádi nazývají marxisty, přičemž se brání myšlenkám Marxe a Engelse v celé šíři a rozmanitosti, protože smysl nalézají pouze v ekonomice. To ovšem není marxismus; lze tady použít Hegelův výraz, „die leblosen Knochen eines Skeletts“ (mrtvé kosti kostlivce), na který Lenin zareagoval: „Co je třeba, není leblose Knochen, ale žít.“ (Lenin, Zápisy o filozofii, Sebrané spisy, díl 38)
Lenin a teorie
Lenin vždy zdůrazňoval význam teorie. I v počáteční fázi vývoje strany řídil nelítostný boj proti ekonomům, kteří měli úzkou mentalitu „proletářského pragmatika“, a pohrdali teorií, jež podle nich byla sférou intelektuálů, ne pracovníků. Lenin o nich napsal:
„Marxův výrok: ‚Každý skutečný krok hnutí je důležitější, než tucet programů.‘ Opakování těchto slov v období teoretického chaosu je jako přát pozůstalým na pohřbu šťastnou oslavu. Navíc jsou tato slova Marxe převzata z jeho dopisu o Gothově programu, v němž ostře odsuzuje eklekticismus ve formulaci hlavních principů. Pokud je nutné se sjednotit, psal Marx vůdcům strany, uzavřete dohody, které by splňovaly praktické cíle hnutí, ale neumožňují žádné vyjednávání nad principy a neposkytují teoretické „ústupky“. To byl Marxova myšlenka, a přesto jsou mezi námi lidé, kteří se snaží v jeho jménu snižovat význam teorie!
Bez revoluční teorie nemůže existovat žádné revoluční hnutí. Tato myšlenka se však velice těžko uchytí v době, kdy módní kázání oportunismu jde ruku v ruce s poblouzněním po formách zaměřených pouze na praktické činnosti. Přesto má teorie pro ruské sociální demokraty význam, jelikož je posílena třemi jinými okolnostmi, na něž se často zapomíná: naše strana nachází pouze v procesu formování, její funkce se teprve definuje, a přesto se už v počátku nachází v naprostém ohrožení ostatních revolučních myšlenek, které ji chtějí odklonit ze správné cesty.“ (kniha Co je třeba udělat? Dogmatismu a „svoboda kritiky“)
Týdeník Economist trend stejně jako Weitling a Bakunin představuje „skutečné proletářské“ tendence boje proti zhoubným vlivům „intelektuálních teoretiků“. Náhlý rozchod s tímto trendem, který spojil „proletářskou“ demagogii s reformistickým odborovým hnutím v praxi, byl předběžnou podmínkou pro vytvoření bolševismu. Ale boj teorie proti „praktičnosti“ pokračoval i dlouho po tom.
Lenin v roce 1908 napsal:
„Ideologický boj vedený revolučním marxismem proti revizionismu na konci devatenáctého století je argumentem předehry k velkým revolučním bojům proletariátu, které se ubírají kupředu navzdory všem slabým stránkám úzkoprsé buržoazie.“ (Marxismus a revizionismus)
Ve své knize Stalin Trockij popisuje velmi podrobně psychologii bolševického „osazenstva v komisi“, které mělo také „praktickou“ mentalitu. Udělali celou řadu omylů kvůli jejich neschopnosti pochopit skutečný dělnické hnutí v roce 1905-6. Důvodem jejich chyby (obvykle s ultralevicovými znaky) byl nedostatek pochopení protikladů. Měli zcela abstraktní myšlenky o základech strany, které se neslučovaly se skutečným dělnickým hnutím. To je důvod, proč v roce 1905 bolševici k Leninově hrůze opustili první zasedání sovětů v Petrohradě, protože odmítli přijmout hlavní program strany.
V roce 1908, když se Lenin sám o sobě ocitl v menšině ve vedení bolševické frakce, která byla vedena o ultra-levicí, Bogdanovem a Lunacharskym, byl ochoten odtamtud odejít na základě rozdílu marxistické filosofie. Není náhodou, že v této těžké době, kdy byla samotná existence revolučního sklonu v nebezpečí, strávil hodně času psaním knihy o filozofii: Materialismus a kritika empirismu.
Někdo by se mohl zeptat, co Vladimir Iljič způsobuje psaním knih o těchto záležitostech. Jaký význam může mít studium spisů biskupa Berkeleyho ruskými dělníky? A proč Lenin považoval za nutné se rozejít s většinou bolševických vůdců kvůli filozofickým otázkám? Ale Lenin rozuměl souvislostem mezi Bogdanovovým odmítnutím dialektického materialismu a ultra-levou politikou přijaté většinou.
Během první světové války se Lenin vrátil k filozofii a sepsal hlubokou studii Hegelových myšlenek, která byla publikována o mnoho let později jakoFilozofické spisy. Jedna z jeho posledních prací byla O významu bojovníka proti materialismu, v níž znovu zdůrazňuje potřebu studovat Hegela:
„Tento výklad Hegelovy dialektiky je samozřejmě nesmírně obtížný a první pokusy v tomto směru budou nepochybně chybné. Ale pouze ten, kdo nikdy nic nedělá, nedělá chyby. Při použití Marxistických metod můžeme aplikovat materialisticky koncipovanou Hegelovu dialektiku. Měli bychom vypracovat tuto dialektiku ze všech stran, tisknout v novinách výňatky z Hegelových hlavních děl a vyjádřit se k nim pomocí příkladů, jak Marxistické aplikované dialektiky, tak příkladů dialektiky z oblasti hospodářských a politických vztahů, která se v nedávné době plné moderní imperialistické války a revoluce, poskytuje mnoho možností.“
Trockij a teorie
Trockij věnoval celý svůj život (stejně jako Lenin) nekompromisní obraně marxistické teorie. Ve svém vynikajícím článku o Engelsovi zdůrazňuje svědomitý postoj k teorii:
„Najednou byla intelektuální velkorysost mistra ke svému žáku opravdu nevyčerpatelná. Četl nejdůležitější články plodného Kautského a každý z jeho dopisů plných kritiky obsahuje cenné návrhy, seriozní myšlenky a někdy i odborný výzkum. Nejznámější práce Kautského Třídní antagonismus ve francouzské revoluci, která byla přeložena téměř do všech jazyků, také prošla intelektuálním přezkoumáním Engelse. Jeho dlouhý dopis o sociálních skupinách v době velké revoluce – stejně jako používání materialistických metod na historické události – patřím mezi nejskvostnější dokumenty, které vytvořila lidská mysl. Je strohá a každý z jejích plánů vyžaduje velkou zásobu znalostí, než aby se mohla rozšířit mezi čtenáři; avšak tento dokument zůstane navždy nejen zdrojem teoretické výuky, ale i radosti pro každého, kdo uvažoval o dynamice třídních vztahů v revoluční době, jakož i o problémech materialistické interpretace historických událostí.“ (Trockij, Engelsovy Dopisy Kautskému, 1935)
Ve všech prácích od Trockého vidíme hluboké vize a velký zájem nejen o historii, ale i umění a literaturu a kulturu obecně. Před první světovou válkou psal články o umění a o spisovatelích jako Tolstoj a Gogol. Po říjnové revoluci psal rozsáhlé články o umění a literatuře. Jeho kniha Literatura a revolucevznikla v tomto období.
V roce 1923 napsal: „Literatura, jejíž metody a postupy mají kořeny ve vzdálené minulosti, vyjadřuje myšlenky, pocity, nálady, úhly pohledu a naděje nové epochy a její nové třídy.“ (Trockij, Sociální kořeny a společenské funkce literatury). Uprostřed bouřlivého období revoluce a kontrarevoluce si v roce 1930 našel čas, aby psal o literatuře a umění. V roce 1934, krátce po německé katastrofě, napsal recenzi románu Fontamara od Ignazia Silone. V roce 1938 napsal Manifest za nezávislé revoluční umění ve spolupráci se surrealistickým spisovatelem André Bretonem.
Můžeme si jen představit rozhořčení pseudo-marxistého nevzdělance: „Co to je? Soudruh Trockij ztrácí čas v tomto revolučním okamžiku, aby psal o umění? Co má umění společného s proletariátem a třídním bojem?“ Nevzdělanec smutně zavrtí hlavou a dojde k závěru, že soudruh Trockij není muž, jakým kdysi býval. „To není Trockij, autor Přechodného programu! Stal se z něj dědek, který ztrácí své mentální schopnosti!“
Proč se Trockij věnoval umění a literatuře v době, kdy se svíjela Evropa v křečích revoluce a kontrarevoluce, když její stoupenci byli zavražděni a Čtvrtá internacionála bojovala o přežití? Když jsme odpověděli na tuto otázku, budeme schopni vidět rozdíl mezi skutečným marxismem a povrchní karikaturu, která se usadila v některých marxistických skupinách.
„Pouze teoretici“
Během frakčního boje, který vedl k rozkolu Militantní frakce, většina lidí tvrdila, že Ted Grant a Alan Woods byli „pouze“ teoretici. Tato okřídlená fráze říká všechno, co je třeba říci o jejím sklonu. Věnovali jsme celý svůj život, abychom vybudovali směr, z něhož se stalo nejúspěšnější trockistické hnutí od dob Ruské levicové opozice. Z hrstky nadšenců v časných 60. letech 20. Století se nám podařilo vybudovat velkou organizace s pevnými základy v Dělnickém hnutí.
Všechny tyto úspěchy byly výsledkem mnoha let trpělivé práce. V podstatě byly výsledkem správných myšlenek, metod a perspektiv vypracovaných Tedem Grantem, velkým marxistickým myslitelem. Ted se vyvyšoval nad svými současníky. Zalíbení našel v marxistické teorii a díla Marxe, Engelse, Lenina a Trockého znal nazpaměť.
Když mě a Teda Granta vyloučili z Militantní strany, ocitli jsme se v obtížné pozici. Většina stran měla obrovský aparát, spoustu peněz, a tým asi 200 lidí pracujících na plný úvazek. My neměli ani psací stroj. Přesto jsme nezaváhali. Měli jsme marxistické myšlenky, a to bylo vše, na čem záleželo. Zkušenosti mě přesvědčily, že pokud máte správné nápady, můžete vždy vytvořit schopný aparát. Ale opak není pravdou: můžete mít největší aparát na světě, ale pokud pracujete na základě nesprávných teorií a metod, nepovede se vám to.
Zvažovali jsme naši pozici a dospěli jsme k závěru, že v této situaci, ohrožené době po rozpadu Sovětského svazu, bylo naším nejnaléhavějším úkolem bránit základní myšlenky a teorie marxismu. Prvním výsledkem byla kniha Důvod ke vzpouře: marxistická filozofie a moderní věda. Naši bývalí soudruzi si z této knihy dělali srandu. Jejich sarkastický komentář zněl: „Vidíte? Ted a Alan opustili politiku a začali psát knihy o filozofii!“ Takový byl jejich postoj k marxistické teorii! Tradiční postoj Weitlinga a bolševických „mužů v komisi“ ale vůbec nebrali v úvahu Marxe, Engelse, Lenina a Trockého.
Chyby v teorii se dříve či později promění v katastrofu. Ostatní hnutí tvrdě platila za své chyby. Co bylo dříve trendem s kořeny v Dělnickém hnutí, bylo odsunuto pryč. Na druhou stranu dílo Důvod ve vzpouře, hrálo klíčovou roli v založení Mezinárodní marxistického směru. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a byla pochválena mnoha socialisty, komunisty, odboráři a bolivarovci (včetně Huga Cháveze).
Jak to můžeme vysvětlit? Vzdělanější dělníci a mládež žízní po nápadech a teorii. Chtějí vědět, co se děje ve společnosti. Nejsou přitahováni směry, které jim říkají, co už vědí: že kapitalismus je v krizi, že vládne nezaměstnanost, že žijí v rozpadajících domech, vydělávají nízké mzdy a tak dále. Lidé chtějí vědět, proč jsou věci tak jak jsou, co se stalo v Rusku, co je marxismus a napadají je i další otázky teoretického charakteru. To je důvod, proč teorie není ozdoba, jak ji označili lidé z praktického hnutí. Je nezbytným nástrojem revolučního boje.
Dělníci a kultura
Je to pouhá pomluva proletariátu, že dělníci nemají zájem se zabývat obecnými otázkami kultury, historie, filozofie atd. Podle mých zkušeností nasbíraných za mnohá léta jsem zjistil, že mezi dělníky najdeme daleko větší skutečný zájem o nové myšlenky, než v takzvané kultivované střední třídě. Vzpomínám si, že kdysi když jsem dělával přednášky pro dělníky v mém rodném jižním Walesu, jsem jednou narazil na obráběče kovů, který se učil sám portugalsky, aby mohl číst díla brazilského básníka, o němž jsem nikdy neslyšel.
Představa, že se dělníci nezajímají o kulturu, téměř vždy pochází od maloburžoazních intelektuálů, kteří nemají znalosti o dělnické třídě a kteří si pletou dělnictvo za lumpenproletariát. Proto pohrdají dělnickou třídou a snobsky prosazují vlastní střední třídu. Tento druh člověka se snaží zavděčit, a proto se obléká podobně jako dělníci do obnošené bundy a snaží se napodobit mluvu „dělnické třídy“. Používají přízemní jazyk, avšak oni si i nadále myslí, že si s ním zlepšují proletářskou reputaci.
Viděl jsem až příliš mnoho případů údajně vzdělaných marxistů, kteří si myslí, že je výhodné napodobovat jazyk a zvyky lumpenproletariátu a představují si, že jim to vynese větší důvěryhodnost „skutečných dělníků“. Ve skutečnosti dělnici taková slova doma nebo ve společnosti nepoužívají. Napodobování chování nejnižších degradovaných vrstev dělníků a mládeže je pro Marxistu nevhodné, nemluvě o lidech, kteří se snaží stát v čele strany. V článku Boj za kultivovanou řeč Trockij popsal taková slova jako znak slabé mentality, kterou by revolucionáři neměli napodobovat, ale usilovat o její odstranění.
V tomto článku napsaném v roce 1923 Trockij chválí dělníky v továrně Pařížské komuny na boty pro usnesení zdržení se nadávek a ukládání pokut za nemorální mluvu. Vůdce Říjnové revoluce se tímto nezabýval do takových detailů, ale velmi důležitě usiloval o to, aby se dělnická třída vymanila z otrocké mentality a aby se snažila dosáhnout vyšší úrovně kultury. „Urážky a nadávky jsou dědictvím otroctví, ponížení, a neúcty k lidské důstojnosti jak své vlastní tak i ostatních lidí.“ To bylo napsáno vůdcem Říjnové revoluce.
Existuje mnoho různých částí v dělnické třídě, které ukazují různé zkušenosti. Nejvyspělejší vrstvy proletariátu jsou aktivní v odborech a dělnických stranách. Usilují o lepší život. Aktivně se zajímají o myšlenky a teorii, snaží se vzdělávat. Tyto snahy jsou zárukou budoucnosti socialismu, kdy muže a ženy nebudou svazovat žádné okovy, jak fyzické tak psychologické, které z nich dělají otroka primitivní minulosti.
Trockij zdůraznil význam boje za kultivovanou řeč: „Boj za vzdělávání a kulturu poskytuje pokrok dělnické třídy se všemi možnostmi ruského jazyka: bohatosti, jemnosti a dokonalosti.“
Vysvětluje, že revoluce je „v první řadě probuzení lidské osobnosti v masách lidí, kteří neměli pocítit žádný individualismus“. Je to „především probuzení lidstva, jeho další pochod, vyznačuje se rostoucím respektem k osobní důstojnosti každého jedince a stále se zvětšující starostí o slabé“.
Socialistická transformace znamená nejen dobytí moci: to je pouze první krok. Skutečná revoluce – skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody – musí být teprve provedena. Engels poukázal na to, že v každé společnosti, kde umění, věda a vláda mají monopol menšiny, bude menšina zneužívat svou pozici a bude udržet společnost v otroctví.
Tím, že ustupujeme od vědomí nejzaostalejších a negramotných vrstev dělnické třídy, nemůžeme jim jejich vědomí posunout na úroveň úkolů, jaké stanovila historie. Naopak pomáháme ho snížit, což bude mít vždy zpátečnické důsledky. Můžeme shrnout diskusi následujícím způsobem: to, co je progresivní a revoluční, slouží ke zvýšení úrovně uvědomění proletariátu. To, co je zpátečnické, má tendenci uvědomění snižovat.
Marxisté musí být v první linii dělnické třídy, která bojuje změnit společnost. Naší povinností je vzdělávat a školit týmy budoucí socialistické revoluce. Chceme-li se zhostit tohoto úkolu, musíme se zaměřit na to, co je pozitivní, progresivní a revoluční. Musíme zvýšit povědomí dělnické třídy, počínaje nejvyspělejšími základy, o nichž Trockij hovoří v díle Literatura a revoluce:
„Je obtížné předpovědět rozsah samosprávy, které člověk v budoucnosti dosáhne, nebo do výšky, do které vynese jeho techniku. Sociální budování systému a psycho-fyzikální sebevzdělávání se spojí v jeden proces. Všechny druhy umění – literatura, drama, malování, hudba a architektura bude tomuto procesu udávat estetický tvar. Nezbytné prvky se spojí dohromady a posunou současné umění na nejvyšší bod. Člověk se stane silnějším, moudřejším a jemnějším; jeho tělo bude více harmonizované, jeho pohyby více rytmické, jeho hlas více muzikální. Formy života budou více dynamické a dramatické. Průměrný člověk bude stoupat do výšin jako Aristoteles, Goethe nebo Marx. A nad těmito hřebeny budeme stoupat ještě výš.“