top of page
Vyhledat

O antisemitismu a antisionismu

Text: James Kilby (Marxist.com)

Český překlad: Florián O.


Antisemitismus je dnes jak v Británii tak po celém světě na vzestupu. Jsme svědky narůstajícího počtu násilných útoků na židovské obyvatelstvo, které občas končí i tragickou smrtí většího počtu obětí. Přesto jsme nabádáni k přesvědčení, že největší hrozba pro židovskou komunitu přichází z levicového politického spektra.



Tři hlavní židovské noviny ve Velké Británii Jewish Chronicle, Jewish News a Jewish Telegraph dokonce ve výtisku svých týdenníků publikovaly stejnou titulní stranu odsuzující Jeremyho Corbyna a Labouristickou stranu za “existenciální ohrožení židovského života v této zemi”. Dore Gold, bývalý generální ředitel izraelského ministerstva zahraničních věcí, dokonce vyjádřil obavu, že jde o jednu z největších hrozeb pro celosvětovou židovskou komunitu. Největší znechucení se snáší na jednu osobu a tou je Jeremy Corbyn.


Otázka antisemitismu je cynicky používána blairistickým křídlem labouristů jako hlavní argumentační útok vůči Corbynovi a všem levicovým myšlenkovým směrům.


Nikde není řečeno že antisemitismus ve straně neexistuje, nebo že by osoby praktikující tyto myšlenky nebyly brány bezúhonně v potaz. Ovšem podle statistiky generální tajemnice labouristů Jennie Formbyové se procentuální počet členů strany skutečně podporujících antisemitismus pohybuje okolo 0.1 %.


Proto se zdá, že stížnosti některých poslanců o “stranickém problému antisemitismu” jsou zaměřeny spíše na jeho vytváření jako prostředku pro diskreditaci Corbyna a celé levice. Pravicové kruhy labouristů dokonce zoufale přicházejí s tvrzením že být vůči kapitalismu znamená totéž co být vůči židovské komunitě !


Co je to antisemitismus ?


Antisionismus je většinou definován jako nepřátelství, nenávist a zášť vůči Židům. To je naprosto nekontroverzní. Problém nastává ve chvíli kdy se pravice snaží potlačit jakoukoliv kritiku politického sionismu nebo imperialistické politiky izraelského státu nálepkou antisemitismu.



Podle Ephraima Mirvise, hlavního britského rabína, nemůže být sionismus oddělen od židovské víry: “Sionismus je myšlenka židovského práva na sebeurčení v zemi, která je centrem židovského světa více než 3 tisíce let. Nikdo jej nemůže oddělit od židovského světa stejně jako nejde oddělit Londýn od Velké Británie”. A proto jsou všichni antisionisté taktéž antisemité.


Tato argumentace označením kritiky sionismu jako antisemitismus je používána celosvětově k útoků na levici a k potlačení solidárního hnutí s Palestinou. Ve Francii kde se skupina zákonodárců pokouší o změnu zákona a kriminalizování antisionismu, nadešel čas aby levicové politické spektrum jasně definovalo rozdíl mezi těmito dvěma pojmy.


Co je to sionismus ?


Instinktivně vázat sionismus k judaismu a židovské víře je nesmysl. Četné židovské skupiny po celém světě se jako sionistické neoznačují. Sionismus vznikl pouze jako politický projekt na konci 19. století při založení Světové sionistické organizace Theodorem Herzlem, zámožným Rakousko-Uherským žurnalistou v roce 1897.



V tomto období (a mnoho století předtím) se Židé po celém světě stávali terčem útoků a perzekuce. Židovská ghetta byla k vidění prakticky v každém městě v Evropě. V carském rusku, ale i mnoha jiných státech, byli Židé oběťmi tzv. pogromů, při kterých byly židovské sousedství zapalovány a jejich obyvatelé zavražděni.


Četná skupina politických hnutí se snažilo vyřešit tzv. “židovskou otázku” to jest jak emancipovat židy od několika století dlouhé perzekuce a útlaku. Sionismus, vznik židovského státu na území palestiny byl jednou z mnoha odpovědí na tuto otázku.


Sionismus proti socialismu


Na počátku se sionistickému hnutí dostalo pouze minimální pozornosti ze strany evropských Židů. Tehdy Druhá internacionála organizovala v boji za socialismus masová hnutí dělnictva bez ohledu na jejich národnostní nebo etnické složení. Místo oddělování pracujících Židů mimo tento boj, existovala instinktivní snaha sjednotit veškerou dělnickou třídu.



V Rusku kde útlak Židů byl zvlášť brutální, Lenin a Bolševici ukázali jak je handlování s antisemitismem používáno jako nástroj kapitalistů a statkářů k rozdělení dělnické třídy. Snažili se o sjednocení pracujících Židů s celou dělnickou třídou v boji za socialismus, což zahrnovalo boj se všemi kapitalisty a velkostatkáři společně s kapitalisty a velkostatkáři židovskými. Jako výsledek tohoto snažení se mnoho Židů stalo vůdcovskými osobnostmi Bolševiků.


V kontrastu se sionistickým hnutím, které bylo organizováno hlavně zámožnými židy jako alternativa k rostoucí popularitě socialismu. Toto platilo hlavně pro mnoho vládnoucích tříd v západní Evropě, které se obávaly radikalizace přistěhovaleckých Židů unikajících z carského Ruska před pogromy.


Sionismus se zavázal ke kapitalistickému řešení židovské emancipace. Místo sociálního hnutí s cílem zániku třídní společnosti, základu veškerého útlaku, se vydalo na cestu separatismu v linii buržoazního nacionalismu. 

Sebeurčení


Sionisté se odvolávali na právo sebeurčení národů, právo které Lenin a Bolševici respektovali a vždy podporovali k ospravedlnění jejich přístupu.


Marxisté vždy respektovali, že právo sebeurčení národů je základní demokratický požadavek. Nicméně jestli je jednotlivý národní boj o samostatnost progresivní a měl by se tedy podporovat, závisí na okolnostech. Klíčovým faktorem je posouzení zda by toto sebeurčení celosvětovému boji dělnické třídy pomohlo, nebo spíš překáželo.


Tak jako marxisté ukázali, na začátku 20. století žádný židovský národ v tradičním slova smyslu neexistoval a to z důvodu nejednotné židovské domoviny, společného jazyka atd. Místo toho byli Židé rozeseti v městech a vesnicích po celé Evropě, Blízkého východu a Americe. Takovéto sebeurčení nemohlo být dosaženo pouze získaním nezávislé půdy, ale muselo by dojít k masové migraci Židů z celého světa do společného území, jak bylo představeno sionisty.


Zjednodušeně řečeno, marxisté jsou proti rozdělování a stavění nových hranic mezi dělnictvo. Svěrací kazajka národních států je jedná z fundamentálních překážek lidského vývoje.


Nicméně, kde je národ nebo etnická skupina obětí útlaku a diskriminace, je občas nezbytně nutné se zasadit o samostatnost nebo aspoň regionální autonomii, aby se tomuto útlaku a diskriminaci předešlo.


Trocký sám prezentoval možnou myšlenku autonomního regionu pro celosvětovou židovskou komunitu uvnitř světové socialistické republiky.


Palestina


Toto ovšem nebyla perspektiva sionistů ve Světové sionistické organizaci. Místo rozvoje dosud neobydlených území na základě socialistického plánování, se území budoucího židovského státu stal region, který již byl domovem pro stovky tisíc Palestinců. Toto “právo na sebeurčení židovského národa” v Palestině, byl základním předpokladem pro odmítnutí tohoto práva právě Palestincům.



V raných fázích sionistického projektu by se dalo označit za skupovaní palestinské půdy bohatými židy od arabských velkostatkářů. Sionisté pak později vykázali arabské nájemníky a nahradili je židovskými přistěhovalci. Na této rasistické politice zjevně není nic pokrokového a sloužilo pouze k většímu napětí mezi Židy a Araby.

Mělo by, ale být upozorněno že migrace evropských Židů do Palestiny byla několikanásobně menší než migrace do USA. V roce 1914 tvořili Židé 7% (okolo 60 tisíc obyvatel) celkové palestinské populace. V roce 1941 to bylo 30% (okolo 475 tisíců obyvatel). Nicméně mezi lety 1900 až 1924 se do USA přistěhovalo více než 1,75 miliónu Židů. Tento fakt demonstruje, že sionismus byl daleko od vytvoření masového hnutí mezi evropskými Židy a nebo že je “neoddělitelný” od judaismu. Až po židovském Holokaustu druhé světové války se tato situace drasticky změnila.


Nástroj imperialismu


Z širší perspektivy bylo jasné že sionistická odpověď na “židovskou otázkou” není řešením. Kdyby mohl židovský stát v Palestině skutečně existovat, šlo by tak pouze za násilného vystěhování arabské populace. Takový stát, nemající žádný průmysl, by potřeboval silnou militární složku k přežití takového útvaru. Dříve nebo později by se stala prostředkem imperiálních snah.



A skutečně britští imperialisté, kteří se zmocnili palestinského území po první světové válce, podporovali a opírali se o sionistické snažení k udržení moci v tomto regionu. Britové prvně slíbili Palestinu Arabům v roce 1914 na oplátku za jejich podporu ve válce.


Poté v roce 1917, lord Balfour poslal tajný dopis Světové sionistické organizaci, slibujíc “nejvyšší britské úsilí” k ustanovení židovské domoviny v Palestině.


Ve skutečnosti, ale britští imperialisté neměli v úmyslu nic takového. Chtěli pouze sionisty využít k vytvoření konfliktu s Araby, klasická ukázka imperialistického “rozděl a panuj”.


Trocký později v roce 1940 poznamenal: “Pokus o vyřešení židovské otázky migrací Židů do Palestiny, dnes může být viděn tak jak skutečně vypadá, tragický výsměch židovské populaci. Místo získání sympatií Arabů, kterých je mnohem víc, se britská vláda rozhodla pro prudkou změnu své politiky k Židům a ve skutečnosti se vzdala návrhu pomoci k založení ´jejich vlastní domoviny´ na cizím území”


“Budoucí vývoj vojenského napětí může Palestinu proměnit na krvavou past několika tisíců Židů. Nikdy nebylo jasné tak jako dnes, že skutečným vysvobozením pro židovskou komunitu vězí v pokoření kapitalistického systému”


Historie izraelského státu tuto předpověď potvrdila. Kromě toho, že se skutečně stala krvavou pastí pro milióny a ne stovky tisíc, je Izrael daleko ke garanci bezpečného domova pro své židovské obyvatele. Izrael se téměř permanentně stal místem konfliktu pro své obyvatele.


Jak bylo předpovězeno, izraelský stát se stal jedním z hlavních pilířů západního imperialismu v regionu, baštou reakce. 70 let od svého založení, se stále antisemitismus nepodařilo překonat jak vevnitř tak zvenčí Izraele.


Útlak Palestiny


Vznik izraelského státu byl zločinem vůči palestinským obyvatelům. Během první arabsko-izraelské války z níž vzešel, okolo 700 tisíců palestinských Arabů (z celkové počtu zhruba 900 tisíc) muselo uprchnout nebo bylo vytlačeno ze svých domovů izraelskými obrannými silami a židovskými milicemi. Místo garance stability a bezpečí pro Židy, bylo více než 600 tisíc Židů vykázáno z jejich domovin na Blízkém východě jako odpověď. Útlak a diskriminace Palestinců od této doby stále pokračuje. Zhruba 20% nežidovských Izraelců čelí všeobecně rozšířené diskriminaci jako občané druhé kategorie. Izraelští občané arabského původu čelí téměř 50 procentní míře chudoby. V září 2018 byl rasismus vštěpen do izraelské ústavy, která definuje Izrael jako “národní domov pro židovský národ”.



Podmínky jsou ale ještě mnohem horší pro milióny Palestinců žijících v okupovaných oblastech pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Od začátku okupace v roce 1967, bylo odhadnuto že téměř 50 tisíc palestinských domů bylo zdemolováno. Od roku 2007 blokované pásmo Gazy si získalo nálepku “největšího open-air vězení” s 2 miliony obyvateli. Nezaměstnanost v pásmu Gazy byla v roce 2018 oficiálně na 52 procentech, nezaměstnanost mladých ale přesáhla 67 procent.

Gaza je terčem četných bombardovacích útoků ze strany izraelských vzdušných sil od roku 2008, což má za následek tisíce mrtvých a totální destrukci téměř veškeré jejich infrastruktury.


Socialisté na celém světě musí s veškerým svým odhodláním stát bok po boku s palestinskou věcí, za jejich osvobození z útlaku izraelského státu. Ovšem je nesmírně důležité se na věc nepřetržitě dívat z pohledu třídního a nepropadat se k žádným reakcionářským závěrům.


Kterou cestou vpřed ?


Přestože marxisté oponovali vzniku izraelského státu v roce 1948, je nemožné se vrátit v čase. Od té doby, již několik generací Židů v Izraeli vyrostlo. Bez ohledu na to jestli vznik Izraele byl krokem vpřed nebo ne, židovský národ v Izraeli dnes skutečně existuje a to s vlastním jazykem a územím. Představa Organizace pro osvobození Palestiny (Palestine Liberation Organization) o “vyhnání Židů do moře” v sedmdesátých letech dnes slouží pouze k ospravedlnění reakčního sionismu uvnitř izraelského národa.


Dnes je všem jasné, že myšlenka jednoho státu pro všechny je čistě utopická. Na základě kapitalistických zájmů nemá izraelská vládnoucí třída žádný zájem otevřít jejich stát milionům Palestincům. Ani Palestinci nejsou dostatečně vojensky připraveni na toto řešení.



Izraelská vládnoucí třída praktikuje taktiku rozdělení židovské a palestinské pracující třídy. Je zde praktikována určitá forma apartheidu vůči Palestincům, jež jsou subjektem mnoha rasistických kontrol. Arabové v Izraeli jsou oficiálně řazeni jako občané druhé kategorie. Pokud by okupované palestinské území bylo včleněno do Izraele na základě kapitalistických principů, izraelská vládnoucí třída by poté eskalovala jejich politiku útlaku, raději než předala vládu arabské většině.

Na druhou stranu je dvoustátní řešení opět na základě kapitalistických principů taktéž nemožné. Tak jak se věcí mají dnes, je hospodářství okupovaných palestinských území silně závislé na Izraeli. Izraelská vládnoucí klika nemá rozhodně žádný zájem pro existenci samostatné Palestiny s vlastní policií, armádou a hospodářstvím vytvářející konkurenci. Kapitalistický palestinský stát by tedy nemohl existovat nezávisle, ale pouze jako vazal buď Izraele nebo jiné imperialistické mocnosti. Nebyl by schopen vyřešit problémy chudoby a nezaměstnanosti palestinských mas.


Pouze socialistický svaz mezi Izraelem a Palestinou, v rámci větší socialistické federace na Blízkém východě, poskytuje jedinou skutečně možnou cestu vpřed. S vládou dělnické třídy, by bylo možné ustanovit skutečně autonomní regiony jak pro Araby tak pro Židy, se sdíleným hlavním městem v Jeruzalémě.


Samozřejmě že ilegální izraelské osady na Západním břehu Jordánu budou muset být zrušeny. Území připadající Palestincům musí být významně rozšířeno až do dnešního Jordánska, kde 60% obyvatel tvoří právě Palestinci. Protože je nemožné vytvořit dva totálně etnicky homogenní oblasti, práva jednotlivých menšin v každé autonomní oblasti musí být ochraňována. Se socialistickou plánovanou produkcí v celém regionu, by byla spolupráce mezi jednotlivými autonomními oblastmi možná.


Třídní boj


Je častokrát zmiňováno, že socialistické řešení je tak největší utopie ze všech. Jsme vedeni k názoru, že izraelští Židé tvoří jednu ucelenou reakční masu, která nikdy nemůže být s Araby sjednocena. Toto je extrémně krátkozraký pohled na věc, co ignoruje že jak Izrael tak Palestina existuje na základě kapitalismu a třídní společnosti. Izrael je jeden z nejvíce ekonomicky nerovných států v rámci OECD. S vysokou nezaměstnaností a vážnou krizí s bydlením, se taktéž rozšířil pocit frustrace mezi izraelským dělnictvem a mládeží.


Je pravda že vládnoucí třídy Izraele a Palestiny cynicky (a úspěšně) využívají jejich konflikt k překonání třídního boje. Ovšem když přičteme celosvětovou krizi kapitalismu, je nemožné aby pozvedli sociální standardy mas. Třídní boj dříve, či později opět eskaluje a bude nabízet potenciál židovským a arabským dělníkům sjednotit se proti jejich společnému nepříteli, kapitalistům celého světa.



Tato perspektiva byla potvrzena v roce 2011, kdy zhruba 400 tisíc dělníků pochodovalo ulicemi napříč Izraelem za jejich třídní zájmy. Hnutí získalo inspiraci z demonstrací a nepokojů Arabského jara, s mnoha bannery s nápisem “Egypt je tady”. Jedno z hlavních sloganů hnutí převzato právě z Arabského jara bylo “masy chtějí svrhnout režim”.


V letech budoucích, bude na tyto události nahlíženo pouze jako na přelud mnohem větších bojů. Více a více židovských dělníků a mládeže dojde k závěru, že jejich nepřáteli nejsou utlačovaní Arabové, ale vládnoucí třída která je všechny vykořisťuje.


Sionismus, pokračující okupování palestinských území a expanze izraelských osad na Západním břehu Jordánu. To všechno pouze posílí moc Izraelské vládnoucí třídy. Poukázat na tento fakt není antisemitismus, tak jak by si to zastánci sionismu přáli. Řešení problémů židovských a palestinských mas na Blízkém východě spočívá v třídním boji a socialistické revoluci.


116 zobrazení
bottom of page