top of page
Vyhledat

Nošení roušek a maloburžoazní individualismus


Nacházíme se ve stádiu sílící pandemie koronaviru. Přesto, že je jím v dobu, kdy autor píše tento text nakažena oficiálně pouhá setina procenta světového obyvatelstva, tak si vybírá stále vyšší daň na životech v počtu zemřelých, přesahující již jeden milion lidí. Kromě toho, že způsobuje bezpočet rodinných tragédií, tak zároveň i napíná kapitalistický zdravotnický systém až za hranice jeho současných možností, a dochází k tomu, že se odkládají i běžné operace z důvodu nedostatečné kapacity. Česká vláda v současnosti zvažuje nasazení tisíců dobrovolníků z ulice, bez předchozího lékařského vzdělání k zaplnění vznikající díry. Přesto však existuje relativně silná společenská vrstva lidí, která odmítá dodržování základních hygienických pravidel, případně i projevuje agresivitu vůči lidem, kteří tyto pravidla dodržují. Příkladem existence takovýchto lidí byla nedávná demonstrace na Palackého náměstí v Praze, kde zhruba 500 lidí bez roušek a bez rozestupů vlálo českými vlajkami, poslouchalo plamenné projevy o tom, jak jsou roušky projevem nesvobody, a pořvávalo na kolemjdoucí s rouškami na obličeji. Smyslem tohoto textu je vysvětlit, kde se takovýto postoj ve společnosti bere, a jaká je jeho materiální základna.




Materialistická koncepce dějin

Byl to génius Karla Marxe a Friedricha Engelse, kteří dokázali již v Komunistickém manifestu, sepsaném roku 1848 vysvětlit, že dosavadní dějiny byly, od vzniku třídní společnosti, dějinami bojů těchto společenských tříd. A že různé společenské třídy mají i různé zájmy, různou mentalitu, morálku, a různé vize ohledně fungování společnosti. Do příchodu Marxe a Engelse historikové, filosofové, a dokonce i utopičtí socialisté zastávali zcela idealistický pohled na vývoj lidské společnosti. Považovali existenci společenských systémů a jejich revoluční změny za pouhý projev dobrého či špatného nápadu. Že k dosažení revoluční změny společnosti je pouze třeba geniálních jedinců, schopných přesvědčit ostatní, že ten či onen systém je dobrá věc.

Ale fašismus, komunismus, kapitalismus atd. nejsou jen dobrými či špatnými nápady, do kterých by byli lidé nějakou snad formou hypnózy vmanipulováni. Jsou projevy dosažení moci různých společenských tříd s různými zájmy, které historicky vznikají na bázi zcela materiálního rozvoje výrobních sil. Opět bych zde mohl uvést oblíbený příklad Alana Woodse, který tvrdí, že první křesťané byli do značné míry komunisté. Ale ať už je to pravda či nikoliv, tak podstatné je, že v dobách prvních křesťanů nemohl komunismus vůbec existovat, protože neexistoval odpovídající stupeň rozvoje výrobních sil, a neexistovala ani potřebně rozvinutá společenská třída proletariátu, která by skrze prosazování svých třídních zájmů mohla dosáhnout byť jen nižšího stádia komunismu – tj. socialismu.

Fašista vůbec nemusí být zlý, hloupý, nebo lehce ovlivnitelný člověk. Může se jednat o člověka inteligentního, a zcela racionálně uvažujícího. Neexistuje totiž jedna věčná racionalita, vznášející se někde na nebeském obláčku. Racionalita se mění podle toho, do jaké společenské třídy příslušíte. A pokud příslušíte k maloburžoazii v situaci diskreditace vlády velké buržoazie a sílící moci dělnických organizací, hrozících převzít moc a ohrozit Vaše privilegia, potom je pro Vás zcela racionální organizovat ozbrojený fašistický teror vůči pracující třídě. A každý kdo chtěl od dob Marxe v oboru historie působit na skutečně vědecké bázi, tak musel chtě nechtě materialistickou koncepci dějin připustit. Do určité míry si proto v uvozovkách „vážím“ těch současných nepřátel marxismu, kteří můj marxismus a mojí revoluční snahu nepovažují jen za projev nějaké hlouposti, ale jsou schopni připustit, že nás materialistický dějinný vývoj postavil na opačné strany barikády.





Původ demoralizace

Toto však zcela neznamená, že příslušník té či oné společenské třídy nemůže zastávat postoje jeho společenské třídě zcela odcizené. Historie se neřídí nějakými neměnnými dogmatickými tabulkami, kategorizujícími na věčnost maloburžuje jako fašistu či libertariána, či proletáře jako komunistu. Zájmy té či oné společenské třídy mohou společností rezonovat i do tábora jejích třídních oponentů, nacházejících se v té či oné materiálně vysvětlitelné situaci.

A v současné české politice zažíváme přesně takovouto situaci. Vedení tradičních dělnických stran včetně odborů zrazují pracující třídu na každém kroku, a slouží jako loutky k upevnění moci oligarchy Andreje Babiše. Proč by kupříkladu jakýkoliv antikapitalista dnes podporoval KSČM, když ta zcela otevřeně podporuje vládu jednoho z nejbohatších zdejších kapitalistů? Stejně tak vedení odborů brzdí a ignoruje stávkové aktivity různých vrstev pracujících, čímž maří jejich úsilí – například učitelů koncem roku 2019, kteří se ocitli se svými požadavky proti Babišově vládě osamoceni.

Toto způsobuje masovou demoralizaci českého proletariátu. Když se setkáváme při naší politické práci s pracujícími a studenty z proletářského prostředí, tak si nemůžeme nevšimnout, že jejich celková představa ohledně organizace okolo vlastních třídních zájmů často naráží na tvrzení, že „nic z toho nemá cenu“, případně na zcela nízké sebevědomí s představou o tom, „že já jsem moc malý pán, abych něco měnil“, a vnucenou, ryze otrockou mentalitu.

Toto vše je výsledkem zrad byrokracie v dělnických organizacích, a tím pádem porážek v třídních konfliktech, jako když stovky tisíc českých studentů a pracujících okolo roku 2012 bojovali za svržení Nečasovy vlády, za kterou stála ODSácká oligarchie, a když se toto povedlo a ČSSD vyhrála volby, tak pozvala oligarchii do politiky zpět formou spřažení se s Babišem, což má za přímý důsledek její současný politický bankrot.

V této situaci celkové demoralizace kvete pšenka mnohým třídně nepřátelským demagogům, kteří slibují českým pracujícím radikální změnu, kdy vykreslují kořeny současných problémů v podobě například imigrantů, či nedostatečného vyznávání tkzv. „tradičních hodnot“, případně dalších věcí.

Zrádná byrokracie v rámci těchto organizací navíc ještě má tu drzost, že hází vinu za úpadek jejích stran a organizací na kohokoliv a cokoliv dalšího, včetně pracujících samých, s jednou velkou vyjímkou – a to jich samotných. Z úst těchto zrádců a akademických pseudomarxistů tak neustále posloucháme řeči o abstraktní „krizi levice“, kterou si tito lidé vysvětlují ještě obskurnějšími faktory, jakože již třeba pracující třída vlastně neexistuje, nebo že byla buržoazifikována. Obecně však mezi nimi platí přesvědčení, že jsou pracující příliš hloupí na to, než aby podporovali jejich „vznešenou“ politiku. Tímto přístupem se následně pracujícím spirálovitě o to více odcizují.



Jejich a naše morálka

Pracující třída však existuje, a její třídní zájmy jsou založené na ryzím kolektivismu. Na hodnotách spolupráce, respektu a solidarity. A to nikoliv na bázi nějakého abstraktního moralismu, či idealizování pracující třídy. Jednotlivý proletář zkrátka v boji s vládci tohoto systému – buržoazií – neznamená nic. Pouze při spojení se s druhým proletářem má možnost vybudovat sílu, která přitlačí buržoazii ke zdi. Pracující třída projevuje svou sílu skrze masové protesty, stávky a revoluce – což jsou všechno ryze kolektivistické události, které vyžadují budování kolektivistických organizací, jako jsou odbory, či strany pracujících.

Oproti tomu třídní zájmy buržoazie jsou založené na striktním individualismu. Buržoa může vybudovat svou sílu pouze na základě porážky svého konkurenta, na bázi bezohlednosti, bratrovražedného boje, osobní sobeckosti a spekulace. Bez těchto základních vlastností nemá kapitalista šanci na trhu uspět, a sám úspěch je u této třídy vnímán v podobě osobního obohacení a porážky konkurenta, bez ohledu na otázku, kdo nasytí jeho rodinu atd.

Bez těchto vlastností by však zároveň historicky nikdy nemohly vzniknout současné rozvinuté technologie, moderní továrny, a vůbec proletariát, a tedy i materiální základna pro socialistickou revoluci. Na bázi dialektického historického vývoje však přestávají být od určitého období nutnými, stávají se brzdou dalšího rozvoje, a vedou k celkovému úpadku civilizace.

A jsou to zájmy, myšlenky a morálka vládnoucí třídy, které jsou za normálních situací ve společnosti dominantními, a ovlivňují umění, mezilidské vztahy, a vůbec celkovou společenskou kulturu. Demoralizace a deorganizace pracujících přitom ještě více ulehčuje vpád této buržoazní morálky, kdy mnoho pracujících místo vidění síly v jednotě vnímá dalšího proletáře jaké svého konkurenta. Na této bázi rovněž prosakují do pracující třídy postoje založené na xenofobii až rasismu, které mají opět svůj kořen v buržoazní individualistické morálce. Myšlenka vyšších či nižších národů a ras je myšlenkou kolonizátorů a imperialistů, podrobujících si cizí národy ve prospěch imperiálních velmocí. A na této bázi rovněž prosakují i do pracující třídy ryze individualistické postoje ohledně nošení roušek, založené na bezohlednosti, a snaze současnou pandemii buď bagatelizovat, či zaujímat defétistický postoj o tom, že už lidstvo boj s pandemií stejně prohrálo. Na každý pád jsou tyto postoje založené na odporu vůči rouškám a zejména tlumení ekonomiky.


Omezený rozhled maloburžoazie

Abychom dokázali zodpovědět otázku, komu vůbec může nošení roušek na veřejnosti u ostatních lidí vadit, tak se musíme podívat do konkrétních materiálních zájmů a rozhledu jednotlivých společenských tříd. Zdánlivě navzdory svému ryze individualistickému rozhledu je to velká buržoazie, která skrze svůj stát, který kontroluje, při současném sílení pandemie nošení roušek opět prosazuje. Nicméně velká buržoazie má širší rozhled daný přehledem nad celým trhem, a dokáže lépe pozorovat a předpokládat důsledky svého jednání než maloburžoazie.

Pandemie s sebou může přinášet mnoho negativních ekonomických jevů, které mohou zásadním způsobem ohrozit a snížit buržoazní profit, až dokonce i ohrozit buržoazní formu vládnutí. Při pandemii je v první řadě zásadním způsobem ohrožena fyzická mez celkové hodnoty práce. I kdyby kapitalista nutil nemocného proletáře chodit do práce, tak tento proletář nebude moci kvůli jeho limitovaným fyzickým možnostem odvádět práci o stejné produktivitě jako předtím. Nutit jej chodit do práce i v této situaci je zároveň velmi neekonomické, jelikož může nakazit řadu dalších, a tím snížit i jejich pracovní produktivitu. Na druhé straně se v současné krizi kapitalismu potýkáme s problémem podinvestovaného zdravotnictví, které má tím pádem omezené kapacity. Při překročení jeho kapacity dochází k o to více nekontrolovatelnému šíření nemoci, a neschopnosti zajišťovat i běžné lékařské zákroky, na základě čehož může umírat pracovní síla, která by jinak byla ještě po mnoho let vykořisťovatelná.

Velká buržoazie má zájem na udržování vykořisťovatelné pracovní síly při životě, kdy i její větší nabídka snižuje její cenu. Navíc zhoršující se dostupnost základní lékařské péče pro proletariát může zásadním způsobem vyvolat neklid na jeho straně, který může explodovat až v revoluční situaci. Na druhou stranu je však vázána udržením míry profitu celé buržoazie, a nemůže si dovolit vydávat opatření tento profit zásadně omezující, zejména velkých podniků.



Profit je pro buržoazii přednější než zdraví. Daleko více než velká buržoazie doplácí na krizi kapitalismu a pandemii buržoazie malá, která je v této situaci do značné míry obětována. Velké a silné podniky té nejbohatší oligarchie kontrolující stát mají podstatně větší šanci krizi kapitalismu přežít, než malé hospody, prodejny, kina atd.


Kapitalistická krize tak má charakter ještě větší koncentrace kapitálu a monopolizace trhu, kdy stát a buržoazie se stávají čím dále tím více jedním a tímtéž. Dochází dokonce k tomu, že stát odkupuje kapitalistické podniky, které jsou jak se říká „too big to fail“, zatímco kapitalistům vyplácí profit, a vrací podnik pod jejich kontrolu za směšnou cenu v době, kdy se tento podnik opět stane profitabilním. Původní ztráty podniku samozřejmě hradí pracující třída.


Koncentrace kapitálu a fantazie maloburžoazie

Malou buržoazii však takto stát nezachrání. Velká buržoazie se tak do značné míry zbavuje i svojí konkurence. Pandemie a krize kapitalismu se tak pro ní stává tragédií. A zde se přesně objevuje její motivace existenci pandemie odmítat. Není to jen přirozeně konzervativní mentalita této mezitřídy, či omezená schopnost jejího rozhledu, kdy klasický maloburžoa obvykle nevidí, co se týče ekonomických důsledků dále, než za hranice vlastní hospody či polností, ale i právě tato existenční nejistota, která šturmuje maloburžoazii do boje proti ochranným nařízením vlády. Roušky a hygienická opatření jsou tak dnes pro maloburžoazii symboly její vlastní krize. Symboly, které ze srdce nenávidí.

Maloburžoazie je ve své fantazii v tomto ohledu velmi kreativní, a dokáže vymýšlet celou řadu fantastických příběhů, které zdůvodňují, proč pandemie neexistuje, kdo si jí vymyslel, jak se na ní neumírá, a proč jsou zaváděna ochranná opatření. Jako tradičně se i zde při šíření své agendy maloburžoazie opírá o lumpenproletariát, v podobě deklasované, kriminální a pro kapitalismus přebytečnou vrstvu společnosti, „připravenou věřit na zázraky“ – jak píše Lev Trocký.



Příklad maloburžoazní fantazie

Proletářský globální náhled

Pandemie koronaviru a krize kapitalismu jsou však zcela reálnými věcmi. Nošení roušek omezuje vdechování a zásadním způsobem brání vydechování aerosolů obsahujících tento virus. Nošení roušek, doplněné zpřísněním hygienických opatření reguluje šíření viru na naprosté minimum.

Koronavirus je však globální problém, a při jeho řešení je třeba zaujmout zcela globální náhled. Těžko si můžeme vystačit s radou „udržujte rozestupy, myjte si ruce, noste roušky a vše bude v pořádku“ v situaci existence masového bezdomovectví, slumů v zemích třetího světa, ale i vyloučených lokalit v České Republice a na Slovensku. Těžko jsou roušky dostatečným opatřením pro pracující v neklimatizovaných halách, kde se již tak v horkých letních měsících těžko dýchá.


Je jasné, že abychom koronavirus porazili, tak musíme chtít více. Že se nemůžeme spoléhat na nedostatečná opatření a doporučení buržoazie kontrolující stát, která více než zdraví lidí hlídá svůj vlastní profit. A pokud požadovat po kapitalistech zásadní zlepšení pracovních podmínek a hygienických opatření ve skladech a fabrikách, a boj proti bezdomovectví a chudobě s dostatečným zdravotnictvím znamená zásadní snížení jejich profitu a uzavření jejich podniků s tím důvodem, že se jim již nevyplatí dále investovat – potom musíme tyto výrobní prostředky dosud sloužící kapitalistickému profitu vyvlastnit pod demokratickou kontrolu pracujících, a užít jich pro skutečně efektivní boj s koronavirem, a pozdvihnutí společnosti do podoby, kdy se člověk stává skutečným a zodpovědným pánem strojů a přírody, a není již pouhým nástrojem cizího bohatství


Mirko H.

355 zobrazení
bottom of page