Vyhledat
  • IMT

Německá revoluce 1918


Jen rok po slavných událostech Rudého října v Rusku převzal v Německu lid moc do svých rukou. Přesto socialistická revoluce nakonec selhala. Důsledky tohoto neúspěchu se s největší brutalitou projevily o deset let později s nástupem fašismu v Německu a ustavením stalinismu v Rusku.


"Celá Evropa je naplněna revolučním duchem," poznamenal Lloyd George francouzskému premiérovi Clemenceauovi v březnu 1919. Ukončení krvavého konfliktu tzv. Velké války v letech 1914-18 se časově shodovalo s německou revolucí v listopadu 1918.

Jak revoluce vznikla a proč selhala? Rob Sewell, autor významné nové marxistické analýzy tohoto dramatického historického období: “Německo 1918 - 1933: Socialismus nebo barbarství”, poskytuje na tyto důležité otázky odpověď při příležitosti stého výročí Německé revoluce roku 1918.

Počátek Německé revoluce je běžně datován na 9. listopad 1918. Ale skutečný impuls k ní byl dán 3. listopadu, kdy se v Kielu vzbouřili dělníci a námořníci.

Jan Valtin, člen Spartakovců, vzpomíná na události takto:

“Tu noc jsem viděl vzbouřené námořníky, jak se valí na Brémy v karavanách nákladních aut, na kterých měli přidělané rudé vlajky a kulomety…Lidé byli v ulicích. Ze všech stran se do středu města hrnuly masy lidí, moře houpajících se, tlačících se těl a rozezlených tváří. Mnoho dělníků bylo vyzbrojeno pistolemi, bajonety, kladivy."

Z vlastní iniciativy založili revolucionáři Radu dělníků a námořníků, která převzala kontrolu nad městem. Tu noc dělníci a námořníci s pochodněmi procházeli úzkými uličkami za zpěvu Internacionály a nesetkali se s žádným odporem. Následujícího dne už byla moc v rukou dělníků této námořní pevnosti.

4. listopadu se plameny revoluce začaly šířit, charakterizovány rudými vlajkami na oficiálních císařských budovách. 6. listopadu Rada námořníků, vojáků a dělníků převzala moc v Hamburku, Brémách a Lübecku. 7. a 8. listopadu následovaly Drážďany, Lipsko, Chemnitz, Magdeburg, Brunswick, Frankfurt, Cologne, Stuttgart, Norimberk a Mnichov. Nicméně až 9. listopadu, v oficiální datum Německé revoluce, byly v Berlíně - v hlavním městě Německa - zřízeny Dělnické a vojenské rady. A to nikde jinde než na Nejvyšším velitelství armády!

Sověty se šíří


"Liberální" kabinet knížete von Badena se setkal na nouzovém zasedání dne 7. listopadu. Ministři SDP (sociální demokracie) byli naprosto v šoku ze šíření tzv. anarchie. "Udělali jsme vše, co je v našich silách, abychom udrželi masy na uzdě," uvedl vůdce SDP Scheidemann. Ale k potlačení revoluce toho bylo zapotřebí udělat mnohem více a tito vůdci se ukázali být ochotnými a poslušnými nástroji.

S kolapsem starého státního aparátu padla moc do rukou ozbrojených dělníků, námořníků a vojáků. Stejně jako v Rusku v letech 1905 a 1917, zřídily masy dělnické rady nebo sověty, zárodky dělnické moci.

Rady a sověty byly nejflexibilnější a nejdemokratičtější sytémy, které kdy byly vypracovány. Byly voleny nikoliv na základě geografických volebních obvodů, ale v továrnách, kancelářích, statcích a na jiných pracovištích.

Události se hnaly kupředu závratnou rychlostí a problém “Dvojí moci” (Dvoyevlastiye) se odrážel ve všem. Nehnulo se ani kolo, nezapískala píšťalka, pokud tak nechtěli dělníci. Revoluce byla jako stávka, ale mnohem masivnější.

V Berlíně byly zřízeny nové revoluční výbory. Byla zřízena Výkonná rada dělnických a vojenských rad v Berlíně, která působila jako národní středisko pro rady, které byly zřízeny v celé zemi. Při absenci jakéhokoli zvoleného parlamentu nebo shromáždění byl tento orgán rozhodujícím národním orgánem.

Císař na útěku


Starý pořádaek byl u konce. Císařské zástavy byly všude nahrazovány rudými vlajkami. Události nabraly spád, když se dynastie Hohenzollernů začala po vzoru dynastie Romanovců propadat do zapomění.

Císař Wilhelm II., vládce všeho Německa byl donucen opustit svůj palác v Postupimi a otázka jeho abdikace se nesla od jedněch úst ke druhým. Wilhelm se zdráhal opustit svůj trůn. Ale princ Max von Baden, jmenovaný Wilhelmem, oznámil císařovu demisi, aniž by mu to oznámil.

Pak se von Baden obrátil na Eberta, sociálního demokrata, a zeptal se: "Pokud bych měl uspět v přesvědčení Císaře [abdikovat], budete stát v boji proti sociální revoluci na mé straně?" Ebert odpověděl: "Pokud Císař neabdikuje, sociální revoluce je nevyhnutelná. Nechci to - ve skutečnosti to nenávidím jako hřích."

Ozbrojené masové demonstrace v Berlíně vyděsily von Badena natolik, že se rozhodl nabídnout svou rezignaci jakožto kancléře s okamžitou platností a předat otěže vládnutí pravicovým sociálním demokratům. Ale před odjezdem zvažoval možnosti:

"Revoluce je na pokraji vítězství. Nemůžeme jí rozdrtit, ale možná jí můžeme přiškrtit ... pokud jako vůdce z lidu vzejde Ebert, pak budeme mít republiku; pokud to bude Liebknecht, pak bolševismus. "

Vakuum ve výkonu moci bylo nutno naléhavě vyplnit bezpečným párem "reformistických" rukou. A tak se vůdci sociální demokracie dostali k moci.

Ebert začal sestavovat novou vládu. Byl dost rozumný na to, aby si uvědomil, že pokud má uspět, potřebuje "levicovou" fasádu, a proto vyzval Nezávislou sociálnědemokratickou stranu Německa (USPD), aby se k němu připojila. Byla vytvořena vše-socialistická vláda, doufajíc, že bude mít sílu zastavit vlnu revoluce. Ebertův první akt jakožto kancléře byla výzva ke klidu:

"Spoluobčané! Prosím vás, opusťte ulice. Město patří právu a pořádku!"

Ale lid ulice neopustil. Naopak, poté, co byly továrny zaplaveny letáky volajícími po povstání, začali dělníci pochodovat do centra Berlína.

Revoluční vlna


Scheidemann, vícekancléř SDP, slyšel hlasité výkřiky z obrovských davů před budovu Reichstagu. "Viděl jsem před sebou ruské šílenství. Carský teror byl nahrazen bolševickým. Ne! Ne v Německu." Z balkonu oznámil, že Ebert souhlasil s tím, že se stane kancléřem socialistické vlády. "Ať žije německá republika!",prohlásil.

Karl Liebknecht pak vylezl na balkon Reichstagu a přednesl proklamaci jménem Spartakovců (hlavní německá marxistická skupina své doby), která končila výzvou k vytvoření Německé socialistické republiky:

"Nyní musíme vytěžit naši sílu, abychom postavili dělnickou a vojenskou vládu a nový proletářský stát, stát míru, radosti a svobody pro naše německé bratry po celém světě. Natahujeme k nim ruce a vyzýváme je, aby dokončili světovou revoluci. Vy kteří chcete vidět svobodnou německou socialistickou republiku a německou revoluci, zvedněte ruce!"

Ve shromážděných masách se pozvedlo moře rukou, hlasujících pro revoluci. Krátce nato na císařském stožáru zavlála symbolická rudá vlajka.

Ebert byl zuřivý, když uslyšel, že Scheidemann vyhlásil republiku. "Nemáte právo vyhlásit republiku!",křičel.

Revoluční příliv smetl vše staré a proletariát se dal do pohybu. V Berlíně byly otevřeny věznice a stovky vězňů byly osvobozeny, včetně Lea Jogichese, organizátora Spartakovců.

Mezi jinými byla z vězení ve Vratislavi propuštěna i Rosa Luxemburgová. V ten den se budova Reichstagu vzdala bez výstřelu. Kdyby masy chtěly, mohly převzít moc mírovou cestou, ale postrádaly revoluční vedení.

Dělnická moc


Revoluční horlivost, která aktivizovala masy, se zvýšila, a to navzdory výzvám vůdců sociálních demokratů. Revoluce dobyla ulice a dělníci a vojáci cítili potenciální moc v rukou.

Nicméně revoluční dělníci většinou hledali cestu jak dál u vůdců svých tradičních stran, SPD a USPD.

Dne 10. listopadu se konala schůze Berlínské rady pracujících a vojáků v přítomnosti 3 000 delegátů. Na schůzi se Rada oficiálně prohlásila za zástupce revolučních mas. Dále se rozhodla jmenovat Radu lidových komisařů pod kontrolou Výkonné rady.

Problémem však bylo, že předchozího dne byl Ebert princem von Badenem jmenován hlavou císařské vlády. Navíc socialisté striktně odmítli návrh, že by se měli zodpovídat Výkonnému výboru.

Vedoucí strany SPD a USPD však nakonec dospěli k dohodě o zřízení šestičlenného kabinetu, který přijal název "Rada zástupců lidu". To bylo poté ratifikováno Berlínskou radou pracujících a vojáků.

Pro Radu dělníků to byla "jejich" socialistická vláda, kterou jmenovali. Ale než aby byl státní aparát očištěn, rozhodla se vláda spoléhat na zdiskreditovaný byrokratický aparát prince Maxe von Badena.

Vzhledem k dopadu revoluce se vláda snažila balancovat mezi těmito konkurenčními silami. Závisela na aparátu staré vládnoucí třídy, ale také musela brát v úvahu moc Dělnických rad. Tento zvláštní vývoj byl přímým produktem situace "dvojí moci" existující v zemi.

Sociální demokraté


Dne 12. listopadu vydala nová vláda proklamaci adresovanou německému lidu, která ustanovila "uvedení socialistického programu do praxe".

Němečtí šéfové neměli jinou možnost, než v důsledku tlaku revoluce učinit ústupky – a to navzdory své předchozí opozici. To zahrnovalo právo na shromažďování, svobodu projevu, zrušení cenzury, amnestie pro politické trestné činy, sociální zabezpečení pro pracující a další reformy. Především stanovila, že "maximálně osmihodinový pracovní den vstoupí v platnost od 1. ledna 1919."

Zatímco Ebertova vláda "socialistické jednoty" hovořila radikálně a dokonce slibovala socializaci některých průmyslových odvětví, jeho cílem nebylo svržení německého landlordismu a kapitalismu, ale zavedení opatření pro stabilizaci situace.

Nelze popřít, že se dosáhlo velkých vítězství, ale militarismus nebyl potlačen a starý režim byl stále u moci. Navzdory tomu Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová požadovali dokončení revoluce a ustanovení Německé dělnické republiky, ale byli v menšině.

Pravicoví sociální demokraté stále častěji působili jako mluvčí "práva a pořádku", za kterými stáli kapitalisté a vojenští velitelé. Byli ochotni spolupracovat s nejvíce reakčními skupinami společnosti, bez ohledu na krveprolití, aby dosáhli svého cíle. Ale Ebert dobře pochopil, že vláda tyto síly nemůže použít okamžitě. Že musí počkat.

Většina obyčejných členů sociální demokracie neměla důvěru v generální štáb a byla pro zřízení lidové armády. To se týkalo zejména Vojenských rad. S tím samozřejmě generálové nemohli souhlasit.

Generální tajemník Groener později odhalil: "Spojili jsme se proti bolševismu ... Neexistovala žádná další strana, která by měla dostatečný vliv na masy, aby umožnila obnovu vládní moci za pomoci armády."

Za Ebertem stály staré pořádky, maskující se do demokratického hávu a za nimi stál Freikorps, reakční spodina společnosti.

Dne 16. prosince se v Berlíně konal Národní kongres dělnických a vojenských rad. Nicméně nadvláda SDP se ukázala jako rozhodující. Po vášnivých debatách kongres ostře vystoupil na podporu Národního shromáždění. To byla pro revolucionáře rána. Zdálo se, že jim revoluce proklouzla mezi prsty.

Spartakovec Paul Frölich uvedl, že ve srovnání s kongresem byla "společenská realita za dveřmi Kongresu velmi odlišná". To odráží skutečnost, že hlavní město bylo politicky vyspělejší než venkov, zatímco venkov poskytoval protiváhu "Rudému Berlínu", kde měla USPD vliv. Odrážela také váhu konzervativnějších zástupců vojáků ve srovnání s těmi z továren.

Hromadná demonstrace, která se sešla v průběhu Kongresu, vyžadovala mimo jiné i demokratickou transformaci armády. V důsledku toho kongres podpořil návrh zákona o demokratizaci armády. Požadoval: (1) zrušení stálé armády a zřízení lidové milice, (2) zrušení hodnostních označení, (3) důstojníci mají být voleni ve svobodných volbách s okamžitým právem jejich odvolání, a dále (4) vojenské rady mají být zodpovědné za udržování disciplíny v ozbrojených silách.

Ministři SDP pod vedením Eberta byli konfrontováni s revoltujícími důstojníky. Jak se očekávalo, sociální demokraté kapitulovali a usilovali o to, aby vytvořili ještě užší vazby s německým vrchním velením. Aby tento vztah podpořili, flagrantně vzdorovali požadavkům a rozhodnutím Kongresu.

Po první vlně listopadové revoluce německé vrchní velitelství spolu s Ebertem plánovalo obsadit Berlín za pomoci jednotlivě vybraných "loajálních" divizí, aby vytvořili spolehlivou a "pevnou vládu".

Pokus o převrat


Pokus o vojenský převrat se uskutečnil 6. prosince, kdy na kancléřství vpochodovaly reakční jednotky a prohlásily Eberta za prezidenta.

Do hlavního města dorazily Groenerovy jednotky – úderné oddíly kontrarevoluce, které Ebert přivítal. Doufalo se, že obnoví pořádek. Ale v krátké době se plán začal rozpadat. Jednotliví vojáci začali sympatizovat s radikalizovanými berlínskými dělníky. Vojáci se stali zcela nespolehlivými, což zničilo veškeré plány na zavedení diktatury.

V návaznosti na neúspěšný převrat 6. prosince se vojenští vůdci, ve spojení s kancléřem, opět rozhodli prosadit se. Záminka pro tuto intervenci se objevila 23. a 24. prosince, kdy došlo k otevřeným střetům mezi vojenskými jednotkami a povstaleckými námořníky Lidové námořní divize. Divize byla umístěna u císařského paláce v centru Berlína. Vláda je vnímala jako hrozbu. Po vládní provokaci se rozzlobení námořníci probili na velitelství, zajali velitele Otto Welse a požadovali, aby podepsal doklad o tom, že divize nebude přemístěna. Ale Wels odmítl a byl dále držen jako rukojmí.

Pod záminkou propuštění Welse povolal Ebert vládní jednotky, aby zasáhly pomocí síly. Ale mnoho vojáků odmítlo poslouchat své důstojníky a útok skončil chaosem.

Kontrarevoluce


Rozhořčení nad tímto útokem mělo vážné politické důsledky. 29. prosince 1918 levicoví ministři USPD rezignovali z vlády na protest proti této "krvavé lázni". To představovalo hlubokou vládní krizi. Pravicoví Sociální demokraté nyní převzali plnou zodpovědnost za pokračování kontrarevoluce.

Ke konci prosince spojenectví monarchistů a kontrarevolučních sil (společně s vůdci SPD) pořádalo kruté čarodějnické hony na Spartakovce - zástupce německého bolševismu.

Vražedná atmosféra byla záměrně mířena proti Liebknechtovi a Luxemburgové, kteří byli považováni za vůdce revolučního hnutí. Opakovaly se červencové dny v Rusku.

Mnoho zpátečníků a reakcionářů propadalo hysterii pokud šlo o Spartakovce, kteří byli falešně obviněni z toho, že vedou zemi do chaosu.

Výsledkem toho bylo, že za požehnání vůdců SDP došlo k tragické vraždě Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové 15. ledna 1919. To pak otevřelo dveře nové etapě německé revoluce.

#revoluce #historie #mezinárodní

30 zobrazení