Vyhledat
  • IMT

Mýty o marxismu


V posledních dvou desetiletích jsme byli zahlcováni propagandou proti marxismu a jeho revolučnímu dědictví. Od kolapsu stalinismu – ne marxismu, ale jeho monstrózně zdegenerované karikatury – ze všech stran vidíme snahy z řad médií, univerzit a akademiků, zdiskreditovat marxismus. Proto zde vysvětlíme a vyvrátíme ty nejběžnější mýty o marxismu.


Jsou socialismus a demokracie neslučitelné?

Stalinistické režimy SSSR, východní Evropy, Číny a dalších zemí jsou nejběžnějším zdrojem důvodů k útokům na marxismus. Mnoho mylných představ o marxismu můžeme spojovat se založením prvního dělnického státu na světě s revolučním programem – programem ruských bolševiků. Říjnová revoluce roku 1917 je popisována jako pouhý „puč“ a co víc, je využívána jako pojítko marxismu se zločiny Stalina.

Nedá se popřít, že tyto stalinistické režimy měly na své špici ohromnou kastu byrokracie a že pozbývaly základních demokratických práv. Takové historické zkušenosti jsou nám předhazovány, jako „důkazy“ toho, že demokracie a socialismus jsou neslučitelné pojmy.

Studium Říjnové revoluce nám však jasně dokazuje opak. Společnost po revoluci vzkvétala, dekriminalizovala se homosexualita, jako první na světě bylo v SSSR povoleno právo ženy na potrat, ekonomika se rozvíjela, bylo zavedeno bezplatné školství a zdravotnictví a bylo dosahováno nevídaných objevů ve vědě, technice a kultuře.

Mnoho z těchto zisků revoluce, bylo za Stalina opět odstraněno, ale tento proces degenerace v totalitní stát nebyl nevyhnutelným výsledkem marxismu, jak třída kapitalistů a jejich mluvčích chce, abychom si mysleli, že to bylo. Bylo to důsledkem pokusu vybudovat socialismus v izolované a ekonomicky zaostalé zemi. To je samozřejmě popsáno v mnoha jiných našich článcích.

Měli bychom se podívat i na to, jak vypadá demokracie za kapitalismu. Podívejme se po světě dnes, navzdory krizi a úsporným opatřením bohatí bohatnou, a je jasné, že ekonomiky pracují v zájmu malé menšiny: bankéřů, továrníků a finančníkům – třídě kapitalistů. Toto „1 %“, tím, že ovládá a vlastní veškeré páky, má reálný vliv na rozhodování důležitých věcí v naší společnosti. Zbylá většina 99 % lidí má jen pramalý vliv na chod společnosti.

V tomto smyslu může být kapitalismus popsán jako diktatura kapitálu. To neodporuje tomu, aby na sebe vlády v těchto zemích braly demokratickou podobu – měly volený parlament, svobodu vyjadřování atd. Ale stát v těchto zemích existuje proto, aby chránil zavedené vlastnictví majetku a moci. Jednoduše – stát existuje v kapitalistické společnosti proto, aby chránil kapitalismus a práva kapitalistů.

To můžeme vidět nejlépe v Evropě, kde byly volené vlády odhozeny na stranu a nahrazeny technokraty, které dosadila Evropská komise a Evropská centrální banka. To vše kvůli „národním zájmům.“ V reálu však kvůli zájmům finančních trhů a velkým investorům. Úsporná opatření uvalená na země jako Řecko, Španělsko vedou ke skutečným hororům, hodných nejhorších diktatur v historii lidstva. Mezitím miliardy nečinně leží na bankovních účtech nadnárodních korporací, které nechtějí nic investovat kvůli tomu, že nyní nemohou zvyšovat zisky.

V opozici proti této diktatuře kapitálu mluvil Lenin a Marx o „diktatuře proletariátu“, ve své podstatě pouze společnosti, ve které je vládnoucí třídou třída pracujících, tudíž těch, kteří musejí v kapitalismu prodávat svou práci, aby dostali mzdu a vůbec přežili. V socialismu nebude ekonomika fungovat na základě profitování úzké menšiny, ale v zájmech drtivé většiny lidí, na základě racionálního a demokraticky řízeného plánu výroby. Raději než jednou za pár let zvolit nějaké politiky do parlamentu, budou mít lidé skutečné slovo v každodenním běhu událostí.

Zkušenosti z Ruska vedou mnohé k domnění, že slova komunismus a socialismus jsou synonymem pro diktaturu, cosi neslučitelného s demokracií. To je hluboký omyl! Marxisté jsou těmi nejtvrdošíjnějšími bojovníky za demokratická práva, jakožto nástrojů k lepšímu žití.

Právo na svobodu sdružování a shromažďování dává pracujícím možnost zformovat mohutné odborové organizace a politické strany, které jim umožní organizovat se ve společném boji. Právo na svobodu projevu zajišťuje revolucionářům možnost agitovat, šířit revoluční myšlenky a revoluční program na přerod společnosti. Všechna tato práva byla vybojována v mnohých bojích pracujících, nebyla nám darována „osvícenou“ vládnoucí třídou.


Demokratická práva však mohou být v kapitalistické společnosti pouze přechodná a formální. Potřeba kapitalistické třídy držet pevně opratě společnosti znamená, že jakákoli reforma a právo, dosažená bojem pracujících, bude podkopána při sebemenším záchvěvu krize, která by měla ohrozit zájmy kapitalistů. Proto také dosazení technokratů Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou, kteří následně vykonávali nařízení o úsporných opatřeních, i přes masivní odpor veřejnosti.

V kontrastu s tímto, socialisté bojují za každé demokratické právo pro pracující. Co marxisté nabízejí, je cesta, která by umožnila a zajistila stálost a trvalost těchto práv a skutečnou demokracii. Ve finální analýze je demokracie otázkou času, času, který lidé budou trávit politickými aktivitami a svým zapojením do běhu společnosti, na rozdíl od toho, že musí tvrdě dřít 50-60 hodin týdně, jen aby přežili.

Tím, že bychom řídili ekonomiku skrze racionální plán, dosáhneme eliminace nezaměstnanosti a rozumného rozdělení práce, čímž snížíme pracovní dobu a získáme více volného času. Investování do technologie může a bude nadále zkracovat pracovní dobu a bude zajišťovat materiální podmínky pro lidi, kteří se budou moci podílet na řízení chodu společnosti a demokratickém plánování výroby.

Podporují marxisté násilí?

Pokud marxisté brání demokratická práva, proč násilná revoluce? „Rudý teror“, Rudá armáda a občanská válka v Rusku?

Měli bychom začít tím, že marxisté naprosto podporují ideu pokojné revoluce. Je však pravdou, že marxisté nejsou pacifisty a chápeme, že při pokusu o změnu poměrů ve společnosti tím, že převedeme bohatství společnosti pod veřejnou a demokratickou kontrolu, se můžeme setkat s násilným odporem staré vládnoucí třídy, která bude chtít bránit svá privilegia. Přesně tak, jak nás to učí historický vývoj.

Zmínit by se též mělo to, že obviňování marxistů z toho, že podporují násilí je ze strany kapitalistů čiré pokrytectví. Pokaždé, když je nám předhozena otázka revolučního násilí, poukazujeme na to, že kapitalismus má sám na svědomí ty nejkrvavější masakry v dějinách lidstva. Co například útoky dronů v Pákistánu a války v Iráku a Afghánistánu? A co brutální vojenské diktatury v Latinské Americe v 70. a 80. letech, které podporovala vláda USA?

A jako by tohoto nehorázného a odporného násilí na lidstvu nebylo spácháno dost, imperialismus zapříčinil dvě světové války, které stály miliony lidí život jen proto, aby nasytil touhu trhů imperialistických zemí po výdělcích.

Co Cromwell, Jakobíni a Americké revoluční války? Vládnoucí třídy se dnes snaží co nejvíce distancovat a oddělit od svých revolučních a násilných metod, jimiž zničily feudalismus a nastolily své vlastní režimy. Američtí kolonisté za války o nezávislost nebyli zrovna shovívaví, když likvidovali britské loajalisty!

A konečně – co rozdrcení Pařížské komuny, kde vládnoucí třídy zmasakrovaly desetitisíce mužů, žen a dětí a desetitisíce dalších vyhnaly do exilu, když tito lidé bojovali za vytvoření prvního dělnického státu.

Toto všechno hrozivé násilí bylo spácháno ve jménu kapitalismu. A stále budou kapitalisté osočovat Říjnovou revoluci a bolševiky, proto, že se otrokům poprvé v historii podařilo povstat a zvítězit!


A nutno zmínit i to, že Říjnová revoluce byla tou nejméně krvavou! Více lidí zahynulo při tzv.: Únorové revoluci, která v Rusku svrhla carismus a nastolila liberální demokracii. Více lidí dokonce zahynulo při nehodách, když natáčeli Ejzenštejnovu filmovou dramatizaci událostí Říjnové revoluce.

Násilná nebyla revoluce bolševiků, ale následná kontrarevoluce menšiny, která proti ní povstala. Ihned po revoluci, ne „převratu“, jelikož se jednalo o opravdu masové hnutí dělníků, rolníků a vojáků, zahajující proti nejbohatší a nejmocnější části ruské společnosti kampaň ekonomických sabotáží a vojenských tažení, to vše s cílem zničit novou vládu pracujících. V těchto vražedných kampaních byla kontrarevoluce podporována zahraniční vojenskou intervencí 21 imperialistických států, včetně USA, Velké Británie, Francie a Japonska, zkrátka všech hlavních imperialistických mocností té doby. Teror „bílých“ nastal okamžitě a neměl s nikým slitování. Důsledkem tohoto běsnění armád „bílých“ a intervenčních mocností zemřelo na stovky tisíc lidí.

Vládnoucí třída nám říká, že „socialistický experiment“ v SSSR selhal. Představme si tedy obdobnou situaci ve vědě. Jste vědec a uprostřed Vašeho experimentu někdo vejde do laboratoře a rozmetá všechno Vaše vybavení na kusy. Na základě toho pak vítězoslavně prohlásí, že Vás experiment selhal. A toto je současná logika kapitalistů, kteří se snažili vždy nějak vojensky zasáhnout, proti pokusům o vybudování socialistické společnosti.

Musíme opětovně zmínit, že díky obrovské početní převaze pracujících (dělnické třídy) ve světě, je nenásilné uskutečnění transformace společnosti na socialistickou zcela možné. Poslední věcí, která drží kapitalismus naživu, jsou reformističtí vůdci organizací pracujících, kteří se nechtějí rozejít se starým systémem a nechtějí protlačit socialistickou alternativu. Chybějícím článkem v současnosti je nedostatek uvědomělého revolučního vedení, organizovaného ve straně, které by sloužilo jako porodní asistentka, když by na svět byla přiváděna nová socialistická společnost. To je naším aktuálním úkolem, zabezpečit co nejhladší průběh tohoto zrodu nové společnosti.

Nestačí nám kapitalismus?

Kromě pokusů o znemožnění socialistů v etické rovině jsou dnes soustavně vyvíjeny snahy o to zdiskreditovat socialismus svou údajnou neefektivností v porovnání s kapitalismem. Chudoba a bída „socialistických“ států, od Maovy Číny, po Castrovu Kubu, od SSSR až po KLDR, je dnes používána jako strašák na lidi, kteří by jen chtěli pomyslet na život bez kapitalistické společnosti.

Prvním problémem tohoto argumentu je už označení těchto zemí za socialistické. Samozřejmě, důležité prvky socialismu v SSSR byly a některé jsou stále i na Kubě. Avšak, ke zdravé socialistické zemi mají hodně daleko. Ve skutečné socialistické společnosti nebude plánování výroby záležet na rozhodnutích „shora“, nebude záviset na manýrech úzké kliky byrokratů. Naopak, socialistická ekonomika má fungovat „odspoda – nahoru“, za užívání systému demokratické kontroly pracujících na pracovištích a s volenými reprezentanty na národní a mezinárodní úrovni s okamžitou odvolatelností. To vše aby se zajistilo hospodárné, efektivní a demokratické využití společenských zdrojů bohatství.

Každopádně, srovnávat rozvinuté kapitalistické země s Kubou je hloupost. Tyto vyspělé kapitalistické země prošli naprosto odlišným ekonomickým vývojem, desetiletími prosperování díky vykořisťování kolonií (jako byla Kuba). Země jako Kuba tedy začínali na mnohem nižší úrovni ekonomického vývoje. Porovnání s jinými zeměmi Karibiku je o hodně přesnější. Nejpřesnějším srovnáním, ze všech ohledů, je Haiti, velmi podobná země, kde je tristní úroveň chudoby a vykořisťování, tisíce nebohých dětí musí od rána do večera dřít v továrnách firmy Nike, aby byl nasycen americký trh. Najednou se už kapitalismus nezdá tak efektivní, že?

Za nesčetných obtíží ruská revoluce, v průběhu 20. let minulého století, zdegenerovala. To, co původně bylo demokracií pracujících, založené na novém, svěžím a zdravém systému sovětů (místních rad dělníků, rolníků a vojáků) se stávalo diktaturou dominovanou byrokracií VKS(b), v jejímž čele nestál nikdo jiný než Stalin.

Nicméně, některé vymoženosti, které umožňuje socialistická společnost, jsme mohli vidět i v tom, co bylo nazýváno „komunistický svět.“ Nehledě na svou obludnou byrokracii, brutalitu ke svým oponentům a svévolným měněním politické linie, dokázal nám příklad SSSR efektivnost znárodněného průmyslu, když produkoval nezbytné zboží a suroviny na bázi plánování.

V roce 1917 se muselo Rusko rozvinout z feudalismu, který tam stále fakticky panoval! A bylo vrženo ještě dále zpět okolnostmi, již výše zmíněnými. A přesto, SSSR byl schopen porazit Hitlera za 2. světové války a to díky své znárodněné plánované ekonomice. Dokonce i po válce, bez Marshallova plánu, byla výroba a průmysl ve východní Evropě znovu vybudován za pár let. Do pár desetiletí měly stalinistické státy vysoce rozvinutou průmyslovou výrobu a dosáhly nemalých úspěchů v oblasti vědy a kultury. Nezapomínejme ani na to, že SSSR vyslal prvního muže i ženu do vesmíru!

Plánovaná ekonomika měla tu sílu, že dokázala zajistit plnou zaměstnanost, bezplatný vzdělávací systém na všech úrovních, bezplatné zdravotnictví a dokonce dokázala i financovat obrovské vývojové skoky v technologiích! A to i v zemích, jako Stalinův SSSR, nebo Castrova Kuba. Během toho, když se kapitalistické ekonomiky svíjely v ekonomických depresích a krizi, rostla sovětská ekonomika ročně o 20 % a průmysl se za tuto dobu rozrostl o 400 %!

Samozřejmě, nemůžeme opomenout velké oběti a mnoho omylů a zkresleností , které do vědy a kultury přinesl stalinský dogmatismus.

Na druhou stranu máme možné výdobytky skutečné a ryzí socialistické společnosti, pod demokratickou správou pracujících, umožňující svobodný vývoj jak v oblasti technologií, tak sociálních věd. I když sečteme všechny ty velké chyby, kterých se dopustil zdegenerovaný socialismus v SSSR, stále musíme uznat, že se dosáhlo ohromných úspěchů. S těmito danými fakty stačí už jen malé představivosti k tomu, abychom si mohli představit, čeho můžeme dosáhnout v opravdové demokracii pracujících.

Porovnejme s tím kapitalistické plýtvání. Tuny odpadu denně odvážené do Třetího světa, ničení zemské atmosféry, devastaci naší krásné přírody těžbou a užíváním fosilních paliv (nově též frakováním). A nesmíme opomenout ani monstrózní navyšování rozpočtů na zbrojení.

Je nám řečeno, že „neviditelná ruka“ trhu, je tím nejefektivnějším způsobem, jak zacházet se zdroji naší planety. A i tak žijeme v nejhorší krizi kapitalismu, která kdy byla. Krize, v níž na bankovních kontech britských a amerických společností leží přes 800 miliard liber šterlinků a 2 trilionů amerických dolarů! Peníze, které nebudou a nemohou být investovány kvůli tomu, že nemohou vydělávat.

Co je tohle za efektivitu? Co je efektivního na tom, že máme miliony neobydlených domů a naproti nim miliony lidí bez domova? Co je efektivního na tom, že máme nespočet zavřených továren a kancelářských komplexů, když společnost potřebuje tolik zboží a máme desítky milionů nezaměstnaných? Naproti tomu máme opětovně bezpočet lidí, kteří mají i víc jak dvě zaměstnání, aby se sotva uživili. Bohužel, tyto antagonismy jsou logikou kapitalismu.

Požadavky na bezplatné bydlení, odstranění všech bariér k bezplatnému vzdělávání a zdravotnictví jsou tedy velmi opodstatněné! Hlavní bariérou k dosažení těchto požadavků a obecnému rozvoji společnosti je kapitalistický systém. Systém, který se nám ukázal jako velmi neefektivní!

A co lidská povaha? Nejsme všichni od přírody hamižní?

Otázka lidské povahy je jednou z nejběžnějších námitek proti socialismu, avšak nejlehčeji vyvratitelnou.

Mnoho lidí si myslí, že tak, jak přemýšlíme dnes, jsme přemýšleli odjakživa. Ale pár faktů nám ukáže, že toto tvrzení nemůže být pravdě vzdálenější. Hlavním faktem je, že jako všechny věci v přírodě, i lidské vědomí a společnost prochází neustálým dialektickým vývojem. Marx vysvětloval, že „podmínky určují vědomí.“ Jinak řečeno – naše sociální prostředí do velké míry ovlivňuje způsob toho, jak přemýšlíme. Kupříkladu, když byste se narodili před tisíci lety v Číně jako rolník, Váš náhled na svět a způsob Vaše myšlení by byl velmi odlišný! Když byste se narodili před tisíci lety v Číně, jako šlechtic, opětovně byste měli velmi odlišný pohled na věci, než z pohledu rolníka.

Lidé se dostali na vrchol vývojové pyramidy tím, že spolupracovali, ne tím, že soupeřili o to „kdo se dostane dál.“ Pouze tím, že lidé spolupracovali, byli schopni dosáhnout vyvážené kombinace loveckých schopností, schopnosti budovat chýše, domestikovat zvířata a dokonce pěstovat rostliny. Podívejme se kupříkladu na děti. V porovnání s jeleny a dalšími zvířaty, která jsou schopná do pár minut po porodu vstát, chodit a zakrátko i běhat, naše děti jsou bez naší pomoci bezmocná po roky. Lidské dítě není schopné přežít ani pár dní bez pomoci ostatních. Na tomto základu museli primitivní lidé spolupracovat, aby vůbec přežili, aby měli dostatek jídla, ubránili se před divokou zvěří atd. Po velkou část naší historie žili lidé v beztřídní společnosti, v malých komunitách a kmenech, kde se práci dělila ve prospěch všech. Ač se napovrch může zdát, že jsme každý „individuální“, pravda je taková, že dnes ještě více závisíme doslova na stovkách, tisících a možná i milionech dalších lidí. Může si dnes jedinec sám o sobě zkonstruovat auto? Nebo postavit továrnu na výrobu takových vozidel? A co teprve s tím, jak získat pro ono auto palivo? Už toto ukazuje, že argumenty o „individuálnosti“ lidí jsou holým nesmyslem. Co jídlo, které jíme? Co domy, ve kterých žijeme? Seznam věcí se táhne dál a dál a to jsme ho jen hrubě nastínili. Je jasné, že v kapitalismu jsme všichni navzájem propojeni skrze světový trh a směnu komodit.

Pracujeme a žijeme pospolu. Ale potřebujeme 24 hodinový dohled policie, abychom jsme se navzájem jen tak nezabíjeli? Pobíháme a vraždíme se proto, abychom se „dostali dopředu?“ Když by tomu tak skutečně bylo, nic by se nikdy nedokončilo a vymřeli bychom hladem, během pár dní.

Tak proč je v lidech zakořeněná ta podivná idea toho, že jsme každý „individuální?“ Opětovně, podmínky určují vědomí. Marx a Engels vysvětlovali, že vládnoucí myšlenka ve společnosti, je vždy ta, která náleží vládnoucí třídě. V našem případě třídě kapitalistů a jejich vládnoucí myšlenkou je chamtivost a soupeření.

Kapitalisté dělají všechno možné, aby nějak ovlivnili způsob, jakým přemýšlíme. Skrze vzdělávání, média, náboženství atd. jsme vychováváni k tomu, abychom uctívali kapitalistické hodnoty a měli přístup „silnější přežije“, který nám říká, že jedinou cestou, jak se dostat kupředu, je zničit jakékoliv soupeře. Jsme vychováváni k tomu, abychom přehlíželi a nijak se nezabývali lidmi bez domova, hladovějícími, nebo těmi zabitými ve válce. Nanejvýš odříkat nějakou hloupou modlitbu, nebo uspořádat menší charitu, abychom ulevili svému svědomí.


Tyto „hodnoty“ jsou prospěšné jen jedné malé skupině lidí, kapitalistům! Zbytek z nás nemá nic z této ideologie chamtivosti ve svých běžných životech. To, co většina lidí chce, je mír, stabilita, slušné zaměstnání, slušné zdravotnictví a vzdělání, volný čas pro rodinu a naše milované, atd. Je to pouze kapitalistická třída, které prospívá soupeření mezi jedním a druhým člověkem a mezi jednou a druhou firmou.

Jedním z hlavních antagonismů kapitalistické společnosti je že máme společenskou výrobu, třeba již uvedený příklad auta, ale nadhodnota, která přitom vzniká, jde do kapes jednotlivcům. Jinak řečeno, produkujeme celkové bohatství společensky, ale zisk z toho jde opětovně úzké skupině vyvolených. Ty tisíce dělníků v továrnách, kteří opravdu ví, jak auto zkonstruovat, nerozhodují o tom co, nebo jak se bude vyrábět, nerozhodují ani o tom, co se stane s vyprodukovanou nadhodnotou, o tom rozhodují kapitalisté!

Socialisté chtějí těmto protikladům učinit přítrž, tím, že převedou do společenské kontroly – výrobu společenského bohatství. Toto vyrobené bohatství může být následně využito pro zvýšení platů, zlepšení vzdělávání a zdravotnictví, bezpečnější pracovní podmínky, může být využito na investování do technologického rozvoje, který může opětovně zkrátit pracovní dobu, atd.

Tato myšlenka není utopie, materiální předpoklady pro její vznik již existují. Jedinou věcí dělící nás od ní je fakt, že kapitalisté drží pevně opratě politické i ekonomické moci. Pouze světová jednota třídy pracujících může tomuto učinit přítrž, může skoncovat s tímto hororem, degradací, bídou kapitalistického systému, jednou provždy! Následně se otevřou dveře do zbrusu nového světa.

Představte si, že přivedete dítě do světa bez hladu, bez strachu o zaměstnání, bez bídy… V takto radikálně odlišných podmínkách mohou a budou naše děti nahlížet na svět naprosto jinak, než my dnes. V socialismu budou mít mezi sebou lidé opravdové lidské vztahy, nikoliv vztahy pouhých komodit, které se kupují a prodávají.

Důvodem většiny problémů současného kapitalistického světa je nedostatek. Prostě není dostatek čehokoli poté, co si kapitalisté vezmou svůj nemalý podíl. Například, když dáte do klece sto krys a jídlo pro trochu více než sto krys, budete před sebou mít celkem přátelská zvířata, která zbytečně nevyvolávají konflikty. Ale naopak, když dáte tu samou stovku krys a jídla pouze pro padesát z nich, budete svědky nefalšovaných orgií násilí, chamtivosti a krveprolití. Samozřejmě, lidská společnost je daleko komplexnější a složitější, než stovka krys v laboratorní kleci, ale tento příklad jasně ilustruje tu nejdůležitější podstatu problému.

Jak všichni víme, velké množství tohoto obecného nedostatku je uměle produkováno. Problém kapitalismu spočívá ne v tom, že společnost příliš málo vyrábí, ale v nemožnosti společnosti odkoupit zpět to, co sama produkuje. Výrobní síly již předčili možnosti trhu. Zjednodušeně – tuny výrobků se hromadí a leží ladem ve skladech, protože si je lidé prostě nemohou dovolit koupit. Jak říkal Marx, v kapitalismu je problém nedostatku a bídy obklopen hojností.

„Lidská povaha“, se neustále mění. Nemusíme to mít „vytesané v kameni“ pro věky věků, abychom udělali i tu nejjednodušší analýzu. Není to nic složitého na pochopení.

Lidé vytvořili úžasné tragédie, komedie, písně, básně, malby, sochy a bezpočet dalších uměleckých výtvorů, které jsou důkazem a reflexí toho, jak se naše společnost s průběhem času vyvíjela a měnila.

Stačí se projít po muzeu umění, vědy, nebo techniky a jasně a barvitě uvidíte, jak se měnilo lidské vědomí průběhem dějin. Jak pravil Marx: „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ A s takto změněným světem, se změní i naše vnímaní a myšlení.

#demokracie #IMT #antikapitalismus #teorie

51 zobrazení