Vyhledat
  • IMT

Musí se celá levice spojit?

Koncem října roku 2017 zachvátila českou levici panika. Levicové strany ve volbách do poslanecké sněmovny utrpěly zdrcující porážku. Zdaleka nejhorší porážku od listopadové kontrarevoluce roku 1989. Pro pracující skutečně nastala situace, kterou nelze podceňovat a při které se dají očekávat útoky zvítězivší pravice na sociální výdobytky v rámci státu. Dosud vládnoucí ČSSD se ocitla ve vnitřním chaosu, ve kterém se jednotliví straníci a jejich frakce vzájemně začali obviňovat z volebního neúspěchu. Prohloubil se odklon sektářské levice od na hlavu poražené strany Zelených, která na výsledek voleb reagovala posunem ze sociálně liberálního centra doprava, a konzervativní část KSČM posílila svůj požadavek na sesazení předsedy Filipa. V myslích mnoha revolucionářů se na základě tohoto dění posílila myšlenka na požadavek sjednocené levice či „široké koalice“, chcete-li.





Sektářská levice a její hniloba


Na první pohled se může zdát paradoxem, že požadavek sjednocené levice v ČR zastávají mnohé roztroušené zbytky takzvané „sektářské levice“. Nejdříve bude pro čtenáře třeba vysvětlit původ tohoto pojmu.


Nejen v České republice ale na celém světě existuje mnoho levicových organizací, často zastávající mnohé sympatické názory, se kterými je možné se plně ztotožnit. Mnohé totiž požadují pád kapitalismu a s ním i související pád imperialismu, rasismu, xenofobie, sexismu, homofobie a spoustu dalších nešvarů současného systému. Některé se o sobě vyjadřují jako o socialistických. Přístup těchto organizací je nicméně chybný ze strategického hlediska, přičemž od sebe oddělujeme strategii a taktiku.


Místo aby se tyto organizace pokoušely přímo navázat kontakt s pracujícími, tak se izolují ve svých sociálních bublinách. Masové dělnické strany a organizace, kde se ti pracující přímo nacházejí, přitom předem zavrhují jako nenapravitelně zbyrokratizované a zaprodané kapitálu. Sektáři tudíž nevyvíjejí snahu uvnitř nich pracovat. Chybně očekávají, že pracující nějakým zázrakem v určité fázi sami pochopí, že jejich izolovaná malá skupinka je ta nejlepší, přidají se k ní a bude revoluce.


Tato očekávání jsou zjevně dětinská a chybná, opomíjející základní fakt, že pracující nerozumí malým skupinkám a vedou k tomu, že se sektářské organizace propadají do stále hlubší izolace, kterou se snaží často kompenzovat oportunistickými kroky. Takovými kroky typicky bývá prodejnost a neurčitost vlastních myšlenek, kdy se snižují ideové i praktické požadavky na jednotlivé členy ve snaze jich mít co nejvíce. Tedy naprosté odmítnutí nutnosti avantgardního charakteru revoluční organizace. Dále je typickým znakem například zakrývání vlastních idejí, nahrazování prázdnými frázemi o svobodě, lásce a rovnosti, a rovněž strach z používání „revolučního slovníku“. Tato nesprávná taktika vychází z předpokladu, že jsou pracující idioti, co nejsou schopní pochopit revoluční taktiku, a proto je třeba se omezit pouze na opakování prázdných frází. Zároveň tím tito soudruzi přiznávají svou neschopnost revoluční taktiku a různé pojmy pracujícím a studentům vysvětlit, pokud jim vůbec sami rozumí. Čím větší je propad organizace na základě této chybné izolační strategie, tím jsou fráze prázdnější, a tím i oslovený kádrový materiál nekvalitnější. Inteligentnější lidé si uvědomují lacinost takové propagandy, která nenabízí žádné skutečné řešení jejich problémů, a tak jsou jí osloveni pouze lidé hledající vlastní identitu, přátelé či velmi mladí lidé, kteří upřímně cítí vůli po revoluční změně, ovšem kteří po často velmi krátké době z takové organizace odpadnou, když si uvědomí, že její činnost nikam nevede.


Sekty rovněž běžně odmítají budování pevných struktur v rámci vlastních organizací a oficiální revoluční disciplínu. Ačkoliv zejména ultralevé sekty o sobě často mluví, že nemají žádné vůdce (a dokonce jsou na to hrdé!) a jsou oficiálně proti vůdcům v rámci organizace, přesto se běžně (takříkajíc organicky) u nich objevují jedinci s vůdčí úlohou, kterou si neoficiálně přivlastňují. Ruský anarchista Michail Bakunin v časech První internacionály je toho známým příkladem, kdy založil několik konspiračních sekt, přičemž v každé uplatňoval svou pevnou osobní diktaturu nad zájmy kolektivními.


Odmítání organizačních struktur, tedy odmítání autorit, v rámci organizace bezprostředně vede k výskytu takovýchto nedemokratických principů a znemožňuje revoluční činnost. Oproti tomu v bolševické organizaci oficiální přijetí autorit a organizačních struktur umožňuje kromě efektivity práce možnost demokratické odvolatelnosti jednotlivých autorit a funkcionářů. Samozvaní vůdci samozřejmě nemohou být tak snadno odvoláni.


V Manifestu Komunistické strany Karla Marxe a Bedřicha Engelse se na začátku druhé části Proletáři a komunisté můžeme dočíst toto:


„V jakém poměru jsou komunisté k proletářům vůbec?

Komunisté nejsou zvláštní stranou oproti jiným dělnickým stranám.

Nemají zájmy odlišné od zájmů celého proletariátu.

Nevytyčují žádné zvláštní[a] zásady, podle nichž by chtěli přetvářet proletářské hnutí.“

a V anglickém vydání z roku 1888 místo „zvláštní“ — „sektářské“. (Pozn. red.)


Jak tedy můžeme pozorovat, sektářství není jen prázdnou urážkou v prostředí různých revolučních skupin. Je to termín, který má svou jasnou definici, a je součástí již samotného Komunistického Manifestu Karla Marxe a Bedřicha Engelse.


Sjednocení ze zoufalství


Prohlubující se vnitřní krize těchto malých sektářských skupinek prohlubuje u některých lidí pocit zoufalství. Na jedné straně lidé vnímají silný odpor k masovým dělnickým organizacím, jejichž vedení v důležitých okamžicích obvykle zaprodává společný zájem pracujících. Na straně druhé vnímají i rozkládající se drobné sekty, které sice mívají konkrétnější a pevnější postoj k různým palčivým otázkám, jakými jsou například rasismus, homofobie či sexismus, ovšem jejich postojům naslouchá čím dál tím méně lidí. Vkládání naděje do sekt s sebou organicky přináší pocit zoufalství, znechucení a často i následný cynismus. A navíc s postupující degenerací sekt přestávají být jejich požadavky konkrétními. Na mysl těchto zoufalých lidí tak přichází zdánlivě logická spásná myšlenka: je třeba se spojit!


Jeden současný dobromyslný aktivista ze Slezska na této myšlence založil svojí činnost založením facebookové stránky s heslem „Celá levice se musí spojit!“. Je tomu však skutečně tak?


Pro schopnost vyřešení této otázky je třeba přečíst několik knih. Engels se ve svém díle Vývoj socialismu od utopie k vědě z roku 1880 rozepisuje v jeho třetí části o učení historického materialismu, který je jedním ze základních stavebních kamenů marxismu. Popisuje zde, že vývoj společnosti a výrobních vztahů se odvíjí od rozvoje výrobních prostředků jako takových a určuje zde proletariát jako třídu historicky předurčenou k revolučnímu překonání kapitalismu, na základě jeho ekonomického vyčerpání. Lev Trocký ve svém díleCo je permanentní revoluce? rozvinul Engelsovy teorie a určil za třídu nesoucí prapor revoluce proletariát vždy a všude, a to i v zaostalých zemích jako například Rusko před Říjnovou revolucí. Trocký svoji teorii opíral o celkovou slabost a proradnost buržoazie v kontradikci se stalinistickou teorií Dvou fází, kdy se stalinističtí teoretici domnívali, že zaostalé země musí před socialistickou revolucí projít fází kapitalismu. A konečně Lenin ve svém díleDětská nemoc levičáctví v komunismu analyzoval problematiku takzvaného „ultralevičáctví“, analyzoval ho jako důsledek nekompetentnosti dělnického vedení, a upozornil, že bez participace komunistů v jakkoliv prohnilých dělnických organizacích riskují, že se stanou pouhými tlachaly na periferii zájmu.


Poselství těchto revolucionářů jsou platná i dnes, navzdory tvrzení mnoha reformistů a akademických „marxistů“. O to více jsou navíc platná s prohlubující se kapitalistickou krizí.


Co se týče „spojování se levice“, je si třeba v první řadě ujasnit s kým a proč. Je třeba si uvědomit, že pro levicové sekty je dnes společné, že mají mizivý a neustále klesající společenský dosah. Kontakt s pracujícími mají naprosto zanedbatelný. Proč by tedy měla autentická revoluční organizace klást důraz na to, aby se spojovala s těmito sektami? Jelikož nás Engels jako komunisty učí o nutnosti mobilizovat proletariát pro splnění jeho revolučního úkolu, měli bychom se spíše soustředit na spojování s ním. Hledat, kde proletariát je, abychom na něj mohli působit. A k tomu není zapotřebí aliance s izolovanou a degenerující skupinkou tlachalů. Revoluční organizace je instrument, který by se měl ve své zárodečné fázi spojovat nikoliv s drobnými sektami ve svém okolí, ale s masovými dělnickými organizacemi, které mají kontakt s pracujícími.


Bída širokých koalic


Spojené sekty a jejich koalice jsou sice na krátký čas schopné vyvinout vyšší mobilizační sílu, nicméně o to rychleji poté dochází k jejich degeneraci. Sekty jako takové mají jen omezený dosah a velmi často mají tyto sekty dosah na ty stejné lidi. Množiny dosahu sociálních bublin sekt se tedy silně prolínají. To je jeden z důvodů, proč ani při prvotní fázi nedochází k většímu mobilizačnímu potenciálu. Zároveň již v této fázi dojde řada lidí ke znechucení ze spolčování se s politicky protikladnými skupinami.


Ve druhé fázi dochází ke spirálovitě se zrychlující degeneraci těchto sekt a ke ztrátě jejich jakéhokoliv kontaktu s veřejností. Důvod je ten, že aby byly tyto sekty schopné spolupráce, musí si vzájemně přizpůsobit svůj projev. V takových koalicích vznikají logicky třenice a čím je koalice širší, tím hůře. Vznikají kompromisy. Výsledkem jejich práce tedy není „ani ryba, ani rak“, pokud hovoří o problémech, ztrácí se jejich jasné řešení. A pokud sekty ztrácí řešení, potom lidé ztrácí důvod si těchto sekt všímat. Osekáním vzájemně odlišných postojů zůstanou z jejich projevů a postojů pouze prázdné fráze. A prázdné fráze a opíjení lidí rohlíkem ještě žádnou revoluci nedokázaly.


Z nedávného působení českých sektářských skupin je určitě zajímavé podívat se do roku 2015, kdy jejich formování široké koalice dostalo jasného rozměru při jejich snaze konfrontovat okamurovcům v rámci otázky migrační krize. Tehdy sekty vedly k nepřehlednému spojování paniky, vyvstanuvší z nesprávné analýzy situace, kdy si sektáři mysleli, že je fašismus v ČR na spadnutí. Ano, nezpochybňujeme ani na moment vážnost tehdejší situace a vážnost problému migrační krize, který dosud není vyřešen a v kapitalismu ani být vyřešen nemůže, ale jedna z prvních věcí, kterou spojené sekty v rámci tohoto provedly, bylo to, že zahodily zbraně. Zahodily zbraně ve formě řešení problému, který by mohl pracující oslovit. Místo na kvalitu se soustředily na kvantitu. Ovšem kvantita bez kvality nemůže existovat. A pouze skrze kvalitu se dá komunikovat s proletariátem, mobilizovat jej a oslovovat nové kádry. Naší analýzu hrozby fašismu v ČR můžete nalézt <ZDE>.


V roce 2015 padly i dosud nepřekonané taktické bariéry sekt, kdy se ve snaze vytvořit nějakou sílu spojily s liberály a otevřenými antikomunisty ze spolku Podhradí podporující Majdan na Ukrajině, konvoje NATO a platformubezkomunistu.cz. 17. listopadu 2015 tak došlo k tomu pozoruhodnému momentu, kdy se na jedné demonstraci potkali lidé s vlajkami Tibetské feudální moci, vlajkami NATO a EU, s lidmi s rudými vlajkami SocSolu a černorudými prapory anarchistů. Rok předtím byla demonstrace těch stejných liberálů ještě v konfliktu s demonstrací sekt, kdy na sebe obě skupiny vzájemně pokřikovaly, a v následném vývoji vznikaly konflikty třeba ohledně bannerů levicových aktivistů. Spojování se s liberály vždy mělo zhoubný a zrádný charakter vůči pracující třídě jako celku.


Nesprávnost stalinistické teorie Dvou fází byla potvrzena v Číně roku 1927, kdy stalinisty podporovaný liberálně buržoazní Kuomintang zradil a zmasakroval čínské komunisty, které stalinisté Kuomintangu původně podřídili. Celkově se Čankajškův masakr proti komunistům týkal asi půl milionu lidí. Jaká byla pozice tehdejší stalinistické byrokracie v rámci SSSR v této otázce? Stalinisté vnímali čínské pracující jako celkově nepřipravené na vedení revoluce. Komunistická strana Číny, která vznikla ve stejnou dobu jako Komunistická strana Československa v roce 1921, byla v porovnání s počtem obyvatel malou skupinkou. V roce 1921 jí tvořilo celkově asi 50 členů na 450 000 000 obyvatel. V roce 1927 to však již bylo 58 000. Čínští komunisté tak zaznamenali opravdu dramatický nárůst členství. Přesto se Sovětská stalinistická vláda stále spoléhala na své spojenectví s Kuomintangem pro zajištění úspěchu buržoazní revoluce v Číně, jejího sjednocení, a v rámci Kominterny komunisty Kuomintangu se přímo podřídila. Dokonce navrhovala pro odvrácení občanské války Kuomintangu ještě v březnu 1927, aby prosadil zákon o minimálním počtu organizace dělnických milicí. A tak se čínští proletáři ocitli při úderu reakčních generálů Kuomintangu proti nim neozbrojení a nepřipravení.


Z organicky zrádné pozice liberálů a buržoazie vůči pracujícím a komunistům je třeba se poučit. Místo snahy o spojování se s liberály by měla bolševická revoluční organizace klást za všech okolností důraz na to, aby hovořila v zájmech pracujících a oslovovala je. Pracujících je v ČR asi pět milionů, a další lidé v rámci této třídy jsou důchodci, studenti z dělnických rodin, atd. To je daleko větší síla, než tisíce uřvaných liberálů, v ČR tradičně vidících „zlo komunismu“ na každém rohu. A v případě dlouhodobě správné strategie by skutečná revoluční organizace získala masovou podporu lidí v rámci třídy, za kterou bojuje. Argumentace typu „Pracující a studenti jsou hloupí a nezajímají se o nás“ je důsledkem chybně zvolené strategie a celkového přístupu k masám. Je zcela typická pro sektářské prostředí, tolik od mas izolované.


Jednota s pracujícími, ne se sektami!


Navázání pevného pouta s masami však zároveň není jednoduchý úkol. Je to strategie, která pro malou organizaci za normálních okolností znamená nutnost vydávání značného množství energie. Tomuto cíli se Marxistická Alternativa plně věnuje. V rámci této práce nemáme čas na laciný aktivismus a nekonečné izolované demonstrování, které nikoho nezajímá. Po zásadních změnách v naší organizaci během roku 2017 jsme začali prakticky od začátku. V září jsme obnovili pražskou buňku a její pravidelné mítinky, od té doby jsme oslovili desítky zejména mladých lidí se zájmem o marxismus, což vedlo k vybudování pevného organizačního jádra v Praze a nadále ke vzniku naší skupiny ve studentské a industriální Plzni. Nadále jsme se od té doby soustředili na tvorbu a prodej našeho magazínu pro zajištění dostatku financí na výrobu dalších materiálů a rovněž na pořádání pravidelných vzdělávání pro zajištění schopnosti argumentovat mezi našimi novými kádry v diskuzích se studenty a pracujícími.


Po vybudování pevného funkčního jádra jsme se ocitli před otázkou kam dále posouvat naší politickou práci. Budování jádra bylo a je přímou přípravou na práci s masami. Pro organizaci, jako je ta naše, se zde otevírá několik možností.


První možností by mohla být snaha vstoupit do jedné z dělnických stran, kde se nachází perspektivní lidé, kteří by se mohli stát budoucími kádry. Naší prací v této věci by bylo působit jako dobře organizovaná tendence uvnitř takové strany pro její dezinfikaci od oportunistů, byrokratů, kariéristů a jiných reakcionářů. A to společně s masami uvnitř takové dělnické strany. Zásadní otázkou v rámci této strategie je kam pracující jdou, když cítí potřebu bojovat za svá práva. Když se zeptáte téměř kohokoliv na ulici, zda zná Marxistickou Alternativu, tak vám odpoví, že nikoliv. Strany jako KSČM a ČSSD však zná každý, a to je důvod, proč lidé usilující o změnu vstupují tam a nikoliv do malé skupinky. Po zhodnocení našich organizačních možností a po zhlédnutí stavu, v jakém se tyto strany nacházejí, jsme se však rozhodli, že práci ve straně zatím odložíme.


V daleko lepším stavu se dnes nachází české odbory, kam vstupují desetitisíce často mladých pracujících bojovat za svá práva. Organizovat revoluční tendenci v rámci odborové organizace je však nepoměrně obtížnější než ve straně, jelikož pracující nejsou organizováni jen podle místa bydliště, ale i podle svých pracovišť. A pokud dotyčný soudruh zrovna nepracuje v dané fabrice s odborovou organizací, tak je pro něj obtížné s těmito lidmi pracovat. Zajímavé však v tomto ohledu mohou být odborové kongresy, vzdělávací akce a zejména mládežnické organizace.


Po zhodnocení našich momentálních sil a možností jsme se nakonec rozhodli, že se budeme soustředit na studenty a univerzity. Studenti jsou mladou a aktivní vrstvou populace, často zároveň činnou v pracovním procesu. Mnoho z nich si pokládá v hlavách otázky vůči systému, ve kterém žijí. To se v posledních volbách projevilo například v masové podpoře protestní Pirátské strany. Pirátská strana je sice stranou silně liberální, ale ke kormidlům v parlamentu se dostala prosazováním změny. A podpora této strany mladými voliči ukázala, že tito lidé mají o změnu zájem. Samozřejmě my jako marxisté víme, že Pirátská strana změnu nepřináší. To však mladí lidé nevědí. Jakožto marxisté se však chystáme apelovat na tento instinkt studentů po změně. Odmítáme workeristické pohledy svrchu na studenty.


Studenti jsou potenciální pracující. Budoucí inženýři, učitelé, vědci a doktoři. A mnoho z nich zároveň svoje studium doplňuje prací. Chystáme se tedy na tvorbu našich stánků u univerzit a kolejí, s cílem oslovovat jednotlivce, kteří by byli vhodní jako kádrový materiál a kteří by následně navazovali kontakt s dalšími studenty uvnitř studentských prostor. To by mohlo vést přímo ke vzniku našich marxistických organizací přímo na univerzitách a kolejích a následně ke tvorbě marxistické federace studentů, podobně jako již existuje v rámci britské sekce Mezinárodní Marxistické Tendence.


Z univerzit bychom již daleko snadněji mohli přenést náš boj přímo na dělníky. Důkazem tohoto jsou revoluční události ve Francii v roce 1968, kdy generální stávky, které zastavily chod země, započali pařížští studenti, kteří bojovali o své univerzity v Sorbonně a Nanterre.


Závěrem


Byla to naše politická praxe, skrze kterou jsme zjistili, že pro dosažení síly spolupracovat s izolovanými sektami nepotřebujeme. Nebývalý úspěch prodeje až stovek kusů našeho marxistického magazínu Konfrontace zejména lidem ze studentského prostředí nám dokázal, že tito lidé mají zároveň o naše stanoviska zájem. Prohlubující se hniloba sektářského prostředí nově s kauzami znásilnění nám dokazuje, že působit v takovém prostředí by pro nás bylo daleko více kontraproduktivní než užitečné. Jednotlivci zvenčí, kteří se občas objevují na akcích těchto sektářů, se objevují jednou, dvakrát, než pochopí, že aktivita těchto lidí nikam nevede a již nikdy nepřijdou.


Proto je třeba budovat disciplinovanou a dobře organizovanou revoluční organizaci s jasným programem a jasnou revoluční perspektivou a strategií, která dokáže lidem poskytnout tolik potřebný revoluční enthusiasmus. Víru v to, že revoluční změna není pouhé blouznění, ale uskutečnitelný cíl, který stojí před námi jakožto marxistickou revoluční organizací a třídou pracujících.


Ne izolaci v levicových sektách!

Ano přímé práci se studenty a pracujícími!

Za socialismus!

41 zobrazení