Vyhledat
  • IMT

Marxova revoluce ve filosofii: Odrazy Feuerbachových tezí


„Otázka, zda je lidskému myšlení vlastní předmětná pravdivost, není otázkou teorie, je to praktická otázka. Člověk musí pravdivost, tj. skutečnost a moc, pozemskost [Diesseitigkeit] svého myšlení prokázat v praxi. Spor o skutečnost či neskutečnost myšlení, které se izoluje od praxe, je čistě scholastická otázka.“ – Marx, Teze o Feuerbachovi


Problém vědomí zaujímá přední příčku ve filosofických tématech již po celá staletí. Ale tento takzvaný „problém“ se objeví pouze pokud je lidská vědomost považována:

  1. za něco mimo fyzické lidské tělo

  2. jako něco mimo materiální svět

Co zde máme před sebou, je jednostranné vnímání vědomí, které je prezentováno jakožto bariéra, která nás má oddělit od vnějšího světa. Ve skutečnosti jsme však součástí tohoto světa, nikoliv od něj odděleni, a vědomí není něčím, co by nás od něj oddělovalo, ale co nás s ním spojuje. Vztah člověka k fyzickému světu již od počátku nebyl rozjímavý, nýbrž aktivní.

Nepřemýšlíme pouze naším mozkem, ale celým naším tělem. Myšlení musí být vnímáno nikoliv jakožto izolovaná aktivita („duch ve stroji“), ale jakožto součást celkové lidské zkušenosti, lidské smyslové činnosti, a interakce se světem a dalšími lidmi. Musí být vnímáno jakožto součást tohoto komplexního procesu permanentních interakcí, nikoliv jakožto izolovaná aktivita, která je mechanicky k tomuto v protikladu.

Materialismus odmítá představu, že mysl, uvědomění, duše atd. jsou něco odděleného od hmoty. Myšlení je pouze projevem existence mozku, který, jakožto sám život, je hmotou organizovanou určitým způsobem. Mysl je něco co nazýváme součtem veškeré aktivity mozku a nervového systému. Ovšem, dialekticky, je celek víc než souhrn jeho částí.

Materialistický pohled úzce koresponduje se závěry vědy, která postupně odkrývá činnost mozku, a odhaluje jeho tajemství. V kontrastu s tímto, idealisté zůstávají u vysvětlování vědomí jakožto mystéria, jakožto něčeho trvale mimo naše chápání. V tomto bodě se naše stará přítelkyně – duše – vítězně zjevuje, doprovázena svatými, anděly, ďábly a vším ostatním mysticismem, který věda již dávno odeslala do muzea.

Descartes a dualismus

Za úctyhodnou fasádou filosofického idealismu se ukrývají náboženství a nadpřirozeno. Idealismus je vždy ve svém základu náboženstvím. Neposkvrněná a věčná duše má být podle něj uzamčena ve špinavém, nedokonalém a krátce žijícím lidském těle, toužíce po svém propuštění v okamžiku smrti, kdy „vypustíme duši“ a odlétneme do ráje (pokud máme to štěstí).

V tomto směru je hmota vnímána za občana druhé kategorie, za ušmudlaného rolníka předurčeného k tomu, aby uvolnil cestu jeho výsosti - nesmrtelné duši. Tato idea je přinejmenším tak stará jako Platón a Pythagoras, kteří vnímali fyzický svět jakožto chabou imitaci perfektní idee, která existuje déle než existence sama.

Myšlenka toho, že duše existuje nezávisle na těle byla přenesena do moderní doby slavným francouzským filosofem Descartesem (1596-1650). Ten toto téma popletl a od jeho dob je pleteno dalšími filosofy. Přivedl na svět představu dualismu, který nám tvrdí, že myšlení a vědomí jsou něčím odcizeným od hmoty. Zde je mysl představována jakožto něco, co existuje uvnitř těla, ale je něčím od těla zcela odlišným. Nepřekonatelná obtíž s dualismem je však tato: Pokud je mysl něčím zcela odlišným od fyzického těla, jak spolu mohou komunikovat?

Je chybou zacházet s vědomím jakožto s „věcí“, jakožto s nezávislou entitou, jakožto s něčím odděleným a mimo lidskou smyslovou aktivitu. Moderní věda již navždy vyloučila představu vědomí jakožto nezávislé „věci“. Dnes již víme to, co dříve nevěděl Descartes, o tom jak funguje příroda, o světě molekul, atomů a jejich částic a o elektrických impulsech které ovládají fungování mozku. Na místo kde dříve byla tajemná duše dnes vkládáme vědecké pochopení o tom, jak lidské tělo a mozek fungují.

Aktivita nervových buněk je zároveň elektrická i chemická. Na konečcích každé nervové buňky se nacházejí speciální místa, synaptická spojení, které obsahují velké množství malých membránovitých váčků, které v sobě mají vzruchové chemikálie. Tyto chemikálie přenášejí nervové impulsy z jedné nervové buňky do druhé. Poté, co elektrický nervový impuls procestuje celým neuronem, dosáhne dalšího synaptického spojení a předá vzruchy z jejich váčků.

Vzruchy putují skrze synapsi (spojení mezi sousedními neurony) a stimulují produkci elektrického náboje, který přenáší nervový impuls dále. Tento proces se opakuje stále dokola, dokud se nepohne či neuvolní sval, nebo dokud mozek nezaznamená smyslový vjem. Tyto elektrochemické události mohou být nazývány „jazykem“ nervového systému, kterým jsou vysílány informace z jedné části těla do druhé. Toto vědecké vysvětlení okamžitě boří mysticko-idealistická vnímání mysli a vědomí jakožto něčeho tajemného či nevysvětlitelného, něčeho odloučeného od běžného fungování přírody a dalších lidských funkcí.

Ruka a mozek

Idealistické vnímání vědomí a jazyka jsou v rozporu se skutečnostmi lidské evoluce. Je abstraktní a nepřesné. Je rovněž ahistorické. Vztah původních lidoopů vůči fyzickému prostředí byl předurčen potřebou najít v něm potravu a útočiště před pozorností predátorů. Vzpřímené postavení (způsobené změnami přírody během klimatické změny) uvolnilo ruce, které mohly být použity pro manuální práci.

Vědomí vzešlo z evoluce mozku a centrálního nervového systému. Tato evoluce je bezprostředně spjata s lidskou praktickou aktivitou, kterou je práce. Lidé přetváří svoje okolí na základě fyzické práce, a během této činnosti přetvářejí i sami sebe. Tento proces probíhal po miliony let, a má své kořeny v raných fázích evoluce, především v přechodu od bezobratlých na obratlovce, u kterých se vyvinul centrální nervový systém, a eventuelně mozek.

Propojení mezi rukou a mozkem je dobře zdokumentováno. Zvýšená manuální zručnost a rozvoj různorodosti manuálních aktivit směřoval k rapidnímu nárůstu mozku, a narůstající kapacitě pro myšlení. Ve skutečnosti zde existuje dialektický vztah mezi zvýšeným objemem mozku, vzpřímeným postojem a vývojem ruky pro specifické činnosti. Jakýžto význačný produkt evoluce je lidská ruka! Opozice palce vůči zbytku ruky je prvotní adaptací, která umožnila uchopování předmětů a manipulaci s nimi. Toto se stalo základní podmínkou pro veškerý následující vývin.

Opice používaly svoje ruce k lezení po stromech. Používaly je rovněž pro uchopování klacků, a v některých případech dokonce jakožto primitivní nástroje pro sofistikovanější činnosti, jako vykopávání termitů ze země. Jakmile si naši vzdálení předkové osvojili vzpřímený postoj, uvolnily se jim ruce pro experimentování v rámci mnoha nových činností. Setrvalým trénováním se ruce stávaly ještě více šikovnými a schopnými vykonávat kvalitativně nadřazenější a více komplexní činnosti, jako například vyrábění nástrojů z přírodních zdrojů.

Byla to ruka, která způsobila rozvoj mozku, a ne naopak. Toto můžeme pozorovat i u nižších zvířecích forem. Ty rovněž nerozjímají o světě – ale konzumují jej. V tomto stejném smyslu i lidské dítě poznává svět tím, že si strká různé předměty do pusy. Stejně tak jazyk není „nástrojem“, jakým je například kladivo nebo lopata který je vyráběn, a se kterým je manipulováno podle vůle jeho uživatele. Jazyk se ve skutečnosti vyvíjel paralelně s vědomím, jakožto produkt sociálních vztahů a kolektivní produkce. Jazyk není „vyroben“, ale vyvíjí se spontánně v rámci kolektivních lidských aktivit a sociálního života po již dlouhé časové období.

Pravidelné užívání nástrojů a účast na kolektivní práci s sebou přináší podmínku existence určité formy jazyka, což vyvolalo celou sérii navzájem závislých důsledků. Veškeré tělesné a mentální funkce jsou úzce propojené. Dialekticky se příčina stává důsledkem a důsledek se stává příčinou. Lidská ruka je v úzkém propojení s okem a mozkem, a je zapotřebí jejich významné vzájemné koordinace pro tvorbu i těch nejprimitivnějších kamenných nástrojů. Společná výroba a užívání nástrojů ve spolupráci s propojením očí, mozku a ruky je tím, co způsobovalo vývin mozku po miliony let.

„Užívání nástrojů je něčím, co předcházelo významnému nárůstu mozku u lidí, a je spojeno s lidmi typu Australopithecus“ – H.J. Fleure a M. Davies - A Natural History of Man in Britain - str. 47

Uvědomělá výroba základních kamenných nástrojů byla jednoznačně základním stavebním kamenem formování základních konceptů, a tím pádem i rozvoje myšlení. Toto bylo něčím, co bez nejmenších pochyb mělo vliv na vnitřní strukturu mozku, což bylo projektováno zvětšením mozku jako celku. Tyto transformace v celém svém obsahu zdůvodňují kvalitativní skok, který oddělil lidskou rasu od všech ostatních forem života. Náš živočišný druh tedy nebyl navržen a stvořen Bohem, nýbrž je produktem evoluce, během které byla rozhodujícím činitelem manuální práce. A tak, jak už Engels vysvětlil před více než sto lety, to nebyl mozek, který vytvořil naší lidskou podstatu, ale byly to naše ruce, které způsobily vývin mozku.

Marxova filosofická revoluce

V jeho třetí tezi o Feuerbachovi Marx píše:

„Materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy, že tedy změnění lidé jsou produkty jiných okolností a změněné výchovy, zapomíná, že okolnosti mění právě lidé, a že sám vychovatel musí být vychován. Dospívá proto nutně k tomu, že dělí společnost na dvě části, z nichž jedna je povznesena nad společnost. (Např. u Roberta Owena.)

To, že měnění okolností a lidská činnost spadají vjedno, lze pojímat a racionálně pochopit jen jako revoluční praxi.“

V těchto několika koncentrovaných větách nacházíme obsah filosofické revoluce. Velký německý filosof Hegel se dostal blízko k objevu pravdy, ale navzdory jeho kolosálnímu geniu nedosáhl rozhodujícího skoku od teorie k praxi, oslepen svými idealistickými předsudky. V Hegeliánském učení dialektika zůstávala skrytá a její hluboké pravdy schovány v mase abstraktního a nesrozumitelného uvažování. Bylo zapotřebí génia Karla Marxe k objevu racionálního jádra, které leželo skryté na stránkách Hegelovy Logiky, a k jeho aplikaci na skutečný, materiální svět.

S Marxem filosofie konečně opustila tmavý a zatuchlý sklep, ve kterém se po staletí tísnila na základě scholastického uvažování, a vytažena na svět mrkala do záře jasného denního světla. Zde došlo konečně ke spojení myšlenky s činností – nikoliv s jednostrannou čistě intelektuální činností učence, ale skutečnou, smyslovou lidskou činností. Velký německý básník Goethe v odpovědi na biblické tvrzení „Na počátku bylo slovo“ napsal: „Na počátku byl čin“.

Ale reálná lidská aktivita (práce) není aktivitou izolovaných atomů. Je ve svém základu nutně kolektivní. Je kombinací individuální snahy, úsilí a kreativity všech mužů a žen, kteří umožnili existenci zázraků lidské civilizace. Jedná se o konkrétní realizaci toho, co starý Hegel nazýval jednotou mezi částí a celkem. Přesto ovšem tato nezbytná jednota byla Hegelem tvrdě odmítána. Myšlení a činnost lidstva jsou prezentovány nikoliv jako kolektivní aktivity, ale jako aktivity izolovaných individuí.

Tato falešná představa je reflekcí buržoazních předsudků, a pokusem ospravedlnit struktury, morálku a hodnoty buržoazní společnosti, tedy společnosti, kde individuální ego je považováno za nadřazené. Ve skutečnosti je však v této společnosti individualita velké většiny potlačena a zotročena ve prospěch individuality malé menšiny, která vlastní a kontroluje výrobní prostředky, a tím pádem i klíč k veškerému životu.

Odcizení a buržoazní společnost

V pozdější fázi svého života nepostrádaná Margaret Thatcherová jednou pronesla známý výrok: „Neexistuje zde nic jako společnost“. Ale když Aristoteles prohlásil, že člověk je politickým zvířetem, myslel tím: „Člověk je společenským zvířetem“. Klíčem k veškerému lidskému vývoji (včetně myšlenek a řeči) je společenská aktivita, a ta má své kořeny v kolektivní práci. Hegel prohlásil, že bohatstvím charakteru člověka je bohatství jeho vazeb. Člověk, který je vysazen na pustém ostrově, či dlouhodobě izolovaně vězněn dosáhne velké újmy, co se týče jeho schopností myslet a komunikovat.

Kapitalismus má tendenci atomizovat a vzájemně odcizovat lidské bytosti, které jsou učeny vidět samy sebe jako „individua“, to jest izolované atomy. Toto je zobrazením společenské reality buržoazie a maloburžoazie, které mezi sebou neustále vedou konkurenční boj. Toto se projevuje v politice, náboženství a filosofii. Buržoazie vedla svoje první velké bitvy proti feudalismu v náboženských válkách 16. a 17. století, kdy protestanti požadovali právo každého jednotlivce vyznávat Boha podle jeho libovůle.

Buržoazní individualismus byl progresivní silou v době vzestupu kapitalismu, když byla buržoazie stále schopna rozvíjet výrobní prostředky, a rozšiřovat obzory lidské civilizace a kultury. Nicméně toto již dnes pohltila mlhovina času. V období kapitalistického úpadku se individualismus stal pouhým sobectvím, hamounstvím a nelidskostí. Vytváří lhostejnost k utrpení ostatních a podněcuje barbarská stanoviska a chování, která způsobují podkopávání samotných základů kultury a civilizace.

My všichni si rádi myslíme, že jsme „svobodní“ ohledně toho co smíme dělat. Ale skutečnost je jiná. Jak již vypozoroval německý filosof Liebnitz – Kdyby magnetická střelka mohla uvažovat, tak by bezpochyby trpěla představou, že ukazuje na sever ze své svobodné vůle. V 19. století se zase Charles Darwin snažil dokázat, že lidské bytosti nejsou unikátním výtvorem všemohoucího, ale že se vyvinuly ze zvířecího světa. Ve 20. století Freud demonstroval, že mnoho našich činností vychází z našeho podvědomí, a že „svobodná vůle“ je skutečně jen pouhou iluzí.

Nicméně v každém z těchto historických údobí se lidé snažili zpochybnit tato fakta, a přisuzovali zvláštní, privilegovaný status lidským bytostem ve vesmírném uspořádání. Základní představa toho, že naše vůle není svobodná, a že naše činnosti jsou determinovány silami kterým nerozumíme a nedokážeme je kontrolovat, je pro nás nanejvýše odpudivá. Ovšem, jak vysvětlil Hegel – skutečná svoboda netkví v odmítání nezbytného, ale v jeho pochopení.

Vědomí je determinováno materiálními podmínkami. Pokud by se Albert Einstein narodil v rolnické chatrči nějaké Indické vesnice, potom by z něj jeho přirozená inteligence vyrobila experta v pěstování rýže, ale mohl by vůbec někdo věřit tomu, že by mohl s takovou vyzkoumat teorii relativity? Trocký si jednou položil otázku: „Kolik Aristotelů se věnuje chovu prasat, a kolik chovatelů prasat sedí na trůnech?“

Celkový rozhled buržoazie záleží na egoismu. Ale v rámci dělnické třídy to funguje zcela jinak. Marx vysvětlil, že bez své organizace jsou pracující pouhou surovinou k vykořisťování. Pracující jsou povinováni ke spolupráci v rámci zespolečenštěné práce, na produkčních linkách, kde je režim produkce společenský a nikoliv individuální. Rolník by mohl říci: „Toto zelí jsem vypěstoval já.“ Ale žádný dělník ve Fordu nemůže říci „Toto auto jsem vyrobil já.“

Vědomí dělníka je tak přirozeně kolektivní. Nástroje boje dělnické třídy jsou kolektivní ve své podstatě: stávka, generální stávka, masové mítinky a masové demonstrace. Individualismus je typickým znakem stávkokaza, který prosazuje svoje osobní egoistické zájmy nad zájmy svých spolupracovníků. To je ten důvod, proč kapitalistický tisk vždy vyzdvihuje „odvahu“ stávkokaza, který podle nich prosazuje svou „svobodu jednotlivce“.

Muži a ženy píší svou historii na základě boje za změnu a modelování podmínek, které je obklopují. Nicméně pokud měníme společenské podmínky, měníme tím i sami sebe. Myšlenka toho, že zde existuje věčná a neměnná záležitost nazývající se „lidská přirozenost“ je do detailu vykresleným předsudkem, který se ovšem nezakládá na pravdě. Takzvaná lidská přirozenost dosáhla během historie mnoha zásadních změn, dále se vyvíjí, a bude se vyvíjet v budoucnosti ještě více.

Žijeme v odcizeném a iracionálním světě, který lidé nedokáží pochopit. V takovémto světě je racionální uvažování nepopulární. V takovémto světě je lepší vůbec nepřemýšlet. Prázdnota moderní buržoazní filosofie reflektuje perfektně tuto myšlenku ve vyprázdněných frázích postmodernismu. Muži a ženy cítí, že ztratili kontrolu nad svými životy, že došli k přemístění záhadnými a nepochopitelnými silami, nacházejícími se mimo jejich spektrum vnímání. Lidský život je svlečen ze své hodnoty a lidskosti, a ponořen do barbarství a násilí, které ničí základy civilizované a racionální existence. „Rozum se stává nerozumem“, jak Hegel pravil.

Odcizení, jakožto všudypřitomná vlastnost života v moderní buržoazní společnosti je vyobrazeno i v dnešní kultuře. Jak jinak si lze dnes vysvětlit tu moderní fascinaci roboty, kteří jsou často vyobrazováni jakožto vymykající se lidské kontrole a ovládající svět, jakož i ve filmech o Terminátorovi? Tyto díla z prostředí science fiction nám toho příliš neříkají o charakteru uvědomění co se týče robotů či lidí, ale silně vypovídají o odcizeném světě, ve kterém lidé žijí v prvním desetiletí 21. století. Ve světě Terminátora, věci (stroje, roboti) převzali kontrolu nad světem a zotročili lidstvo. Nicméně tato noční můra se již stala realitou. V našich dobách jsou lidé omezováni na úroveň věcí, zatímco jiné věci (zejména peníze) jsou povzneseny nad úroveň lidské společnosti. V období starověku obětovali pohanští kněží malé děti bohům. Dnes jsou miliony dětí obětovány každým rokem na oltáři kapitálu.

Jediným způsobem, jak překonat odcizení v tomto smyslu, je překonat jeho materiální základnu. Jediný způsob, jak překonat iracionální myšlenku, tkví v překonání iracionálních vztahů mezi lidskými bytostmi v kapitalistické společnosti. Jediný způsob, jak zrušit pocit toho, že nejsme pány nad svými životy a osudy tkví v překonání protikladných výrobních vztahů a zavedení racionální plánované ekonomiky, kde budou všechna rozhodnutí určována demokraticky, svobodnými muži a ženami.

V racionální společnosti, to jest v socialistické plánované společnosti, bude dominance věcí nad lidmi nahrazena administrací věcí svobodnými muži a ženami. Namísto bytí otroky vůči strojům, to budou právě stroje, kdo budou našimi poslušnými otroky. V rámci kapitalismu každý technologický pokrok směřuje k prodlužování pracovního dne a větší podřízenosti pracujících. V rámci socialismu, namísto delší dřiny kvůli produkci ještě větší nadhodnoty, budou lidé pracovat méně a více žít své životy.

Ohromující pokroky vědy a technologií během uplynulého století nám daly do rukou vše potřebné k transformaci naší planety. To, co objevila věda ohledně fungování vesmíru je daleko více fascinující, vzrušující a krásné než všechny ty takzvané „objevené pravdy“ světových náboženstev. Revolucionizací svých životních podmínek připraví lidstvo cestu pro svou vlastní transformaci, překoná prehistorismy svého druhu, a tak budou lidské bytosti žít, činit a myslet jako lidé, a nikoliv jakožto zvířata – tedy přesněji budou jakožto svobodní muži a ženy, a nikoliv jako otroci.

Toto nás vrací zpět k Marxově třetí tezi o Feuerbachovi, kde píše:

Materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy, že tedy změnění lidé jsou produkty jiných okolností a změněné výchovy, zapomíná, že okolnosti mění právě lidé, a že sám vychovatel musí být vychován. Dospívá proto nutně k tomu, že dělí společnost na dvě části, z nichž jedna je povznesena nad společnost. (Např. u Roberta Owena.)

To, že měnění okolností a lidská činnost spadají vjedno, lze pojímat a racionálně pochopit jen jako revoluční praxi.

Toto jednoduše znamená:

Pro revolucionizaci mysli je zapotřebí revolucionizovat společnost.

#teorie #filosofie #Literatura

2 zobrazení