Dne 30. dubna 2022 uspořádalo konzervativní Hnutí pro život demonstraci na pražském Klárově, s cílem omezit či přímo zrušit právo žen na potrat. Demonstrace čítající okolo pěti set lidí se zhruba okolo druhé hodiny odpoledne vydala směrem na Václavské náměstí, kde cestou u Mánesova mostu narazila na protidemonstraci, které se podařilo proti tomuto pochodu zmobilizovat zhruba 250 lidí. Jelikož jako marxisté ctíme a podporujeme svobodnou volbu žen rozhodovat o svém těle, tak jsme se zúčastnili demonstrace proti Hnutí pro život, kdy jsme v ní zároveň intervenovali s našimi anglickými brožurami „Marxist introduction to women´s struggle", které obsahují texty od Alexandry Kollontai ohledně vzniku a historie Mezinárodního dne pracujících žen, text Rosy Luxemburg ohledně nutnosti rovného ženského volebního práva, či třeba též text o pozici pracujících žen v Pařížské komuně roku 1871. Jak se v této brožuře zároveň píše: „Když bojujeme za ženská práva, bojujeme tím za lidská práva a tedy práva pracujících. Tyto dvě věci jsou neoddělitelné, a stejně tak i boj za práva všech utlačovaných menšin. Ženy musí bojovat za svržení kapitalismu a dosažení společnosti která bude fungovat ve prospěch všech lidských bytostí, kdy musíme bojovat jako součást širšího celku. Útok na jednoho je útokem na všechny!“.
Práva žen nepadají z nebe
V roce 2022 je na světové úrovní právo žen rozhodovat o svém těle zásadním způsobem ohrožováno. Právo ženy na potrat přitom nespadlo samo z nebe. Bylo zapotřebí třídního boje k tomu, aby mohlo dojít k osvobození žen od plotny a škopku, a aby se ženy mohly účastnit politického života, volit, být voleny, a zastávat specifické profese.
Ve feudální společnosti byly ženy pouhými přívěsky mužů. Byly v podstatě nesvéprávné, odsouzené k domácím pracem a péči o děti a zcela odcizeny společenskému životu. Příchod kapitalismu tak sám o sobě představoval naději žen na jejich zrovnoprávnění. Nic ovšem nebylo zadarmo.
Po období primitivní kapitalistické akumulace byly miliony a miliony žen každým rokem nuceny opouštět domácnosti svých mužů, a nastupovat do práce v nově vznikajícím průmyslu, kde byly proletarizovány po boku pracujících mužů. Ženy tím získali daleko větší ekonomickou nezávislost, ovšem navzdory tomu že byly takto vrženy do společenského života, jejich společenská a politická práva jim byla ze strany vládnoucí buržoazie stále upírána.
Samotné právo pracujících volit muselo být vydobyto na bázi mnoha krvavých třídních střetů, a stejně tak i odstranění volebního kuriového systému, a zrovnoprávnění voličských hlasů bez ohledu na třídní příslušnost či pohlaví. Zejména v časech rozvíjejícího se dělnického hnutí bylo rovné volební právo buržoazií potlačováno, jelikož by při účasti pracujících žen zdvojnásobilo volební podporu dělnickým stranám, na úkor stran buržoazních.
Boj za rovné hlasovací právo byl nedílnou součástí třídního boje československého proletariátu v časech Rakouska-Uherska. Celkově je boj za rovnoprávnost žen neoddělitelný od proletářského třídního boje, což se projevilo jak v časech Pařížské komuny, kdy samotné pracující ženy započaly tuto revoluci, kdy 18. března odzbrojily ženy z Monmartru reakční generály tím, že se spojily s francouzskými vojáky, kdy zároveň i v době potlačování tohoto povstání vládou z Versaille bylo možno vidět pracující ženy na každé barikádě, bráníce komunu se zbraní v ruce.
Pomník na Tanvaldském Špičáku coby svědectví bojů dělnického hnutí za všeobecné hlasovací právo.
Nejinak tomu bylo i v případě Ruské revoluce, kterou v únoru roku 1917 zahájilo povstání Petrohradských žen, které následně měly svůj velký význam i v revoluci Říjnové, která jim kromě rovného volebního práva zajistila možnost zastávat společenské pozice o kterých se jim dříve ani nesnilo, důkazem čehož byla Alexandra Kollontai v pozici lidové komisařky a následně ambasadorky, čímž byla od doby buržoazních revolucí vůbec první ženou ministryní či ambasadorkou na světovém měřítku. A bylo to právě na základě revoluční vlny od roku 1917, kdy byly nuceny kapitalistické vlády světa přijmout ústupky svému vlastnímu proletariátu v podobě třeba volebního práva žen, aby se pokusili utlumit revoluční bouře na domácí půdě.
Stejně tak byl i Sovětský svaz prvním státem světa, který v roce 1920 legalizoval potraty, a kromě toho umožnil od roku 1926 i změnu pohlaví. Právo ženy na potrat bylo omezeno až Stalinem v roce 1936, který opět dělohy žen degradoval na fabriky na děti pro byrokracií ovládaný stát. Toto vehementně kritizoval Lev Trocký ve své Zrazené revoluci.
Pracující ženy byly páteří vzpoury Pařížské komuny
Zhoršení situace od pádu minulého režimu
Nicméně i navzdory deformaci dělnických států východního bloku pod nadvládou stalinismu bylo právo žen na potrat posilováno. První uvolnění poměrů v otázce potratů přišlo v Československu dva roky po revoluci – již v roce 1950, kdy jejich plná legalizace byla zavedena v roce 1957, kdy byly potraty posuzovány odbornými komisemi, které většinou žádosti žen schvalovaly. K dalšímu uvolnění došlo v roce 1986 na základě zákona 66/1986 Sb., kdy o přerušení těhotenství stačilo skutečně pouze jen požádat v době do dvanáctého týdne těhotenství, a ženě byl BEZPLATNĚ tento zákrok po jejím poučení proveden.
Návrat kapitalismu možnost potratů žen zkomplikoval. Potrat nyní stojí peníze, a ačkoliv jeho cena nebývá vyšší než pár tisíc korun, byla zajisté ženám do cesty postavena nová překážka. Horší je situace v Polsku, kde zatímco za minulého režimu docházelo k uvolňování přístupu k potratům, dnes je takřka nemožné podstoupit v Polsku potrat, a to i v situaci, kdy je život matky či plodu ohrožen, či kdy je známo, že plod trpí vrozenou vadou. Výsledkem jsou desítky tisíc ilegálních potratů ročně ohrožující ženy na jejich zdraví a životech, a to jen polských žen, zatímco polská vláda mluví o nutnosti v roce 2022 bránit církev. Polské ženy se ovšem musí bránit samy, což dělají prostřednictvím masových akcí jako Czarny protest či Strajk kobiet. Situace se zhoršuje i na sousedním Slovensku na základě návrhu zákona Anny Záborské o prodloužení lhůty na interupci po podání žádosti a poučení ženy.
V jiných zemích jsou ženy nuceny podstupovat potraty zaváděním předmětů do děloh, umělým zaváděním infekcí v děloze s cílem vypudit plod, konzumují k tomu nevhodné léky s cílem potrat vyvolat, a celkově jsou při absenci bezplatného zdravotnictví odsouzeny spoléhat se na amatérské způsoby zbavení se plodu. Takovýchto potratů se každý rok odehraje na desítky milionů. Kde jsou všichni ti vřískalové co káží evangelium o obětech komunismu, aby spočítaly tyto zjevné oběti kapitalismu?
Pokrytec Bartoš
Protestu za právo žen na potrat se kromě Marxistické Alternativy účastnilo mnoho politických uskupení, od různých feministických skupin, přes Socialistickou Alternativu Budoucnost až po různé politické strany, kdy nejviditelnější kontingent si na akci přivedla ČSSD. Jako osobnost ovšem více pozornosti budil ministr pro místní rozvoj a předseda Pirátské strany Ivan Bartoš.
Jeho přítomnost na tomto shromáždění bez jakéhokoliv zjevně viditelného studu je však nanejvýš podivná, a ve finále dokládá, že otázka potratů a práv žen je pro Pirátskou stranu zcela marginální.
Pokud jsou Piráti za právo žen na potrat, jak je možné, že jsou součástí konzervativní vlády, kdy všichni jejich koaliční partneři vystupují proti potratům? Například v listopadu roku 2021, kdy se Piráti rozhodovali o účasti ve Fialově vládě si jejich europoslanec Marcel Kolaja na Twitteru stěžoval, že europoslanci ODS, TOP 09, KDU-ČSL i jejich přímého partnera STANu všichni svorně hlasovali proti rezoluci o tom, že by měli mít Polské ženy bezpečný přístup k potratům. Jediní kdo hlasoval kromě Pirátů pro tuto rezoluci byli europoslanci ANO a nezávislá europoslankyně Maxová. Europoslanec KDU-ČSL Tomáš Zdechovský za tuto kritiku dokonce označil Piráty za „partu mimoňů“. To však Pirátské straně zjevně příliš nepřekáželo v tom, aby o měsíc později vstoupili do Fialovy vlády, kde se Bartoš dostal ke korytu ministra pro místní rozvoj.
Samotný Bartošův pasáček Petr Fiala coby premiér a šéf ODS je zároveň člověkem, který se ze své konzervativní pozice proti potratům dlouhodobě staví. Ačkoliv lidé jako Fiala mají zvláštní dar hodně mluvit a nic neříkat, za připomenutí stojí Fialova podpora Donaldu Trumpovi ve vítězství v amerických prezidentských volbách. Trumpa si Fiala váží právě pro jeho nepřátelský postoj k potratům, jak vidno z následujících citací:
„Není to žádná tragédie, jak se nám snaží líčit někteří komentátoři. Trump získal hlasy nespokojené střední třídy, normálních lidí, kteří mají pocit, že jsou znevýhodněni a nemají užitek z ekonomického růstu USA. Trump se nebál mluvit o kontroverzních tématech, například o migraci nebo o ochranářských opatřeních v mezinárodním obchodu. Berme tuto situaci na vědomí, nepodléhejme emocím a pracujme na tom, aby Česká republika v nové mezinárodní situaci dobře obstála. Blahopřeji nově zvolenému prezidentovi USA Donaldu Trumpovi a Republikánské straně k jejich vítězství.“
-Petr Fiala,2016
A nyní ten samý Petr Fiala v roce 2020 po Trumpově prohře:
„Trump prohrál sám se sebou. Má viditelné úspěchy, a velmi silné – ekonomické, zahraničněpolitické, stál jasně na straně etické konzervativní agendy (proti potratům, ideologii genderu, klimaaktivismu, korektnosti), změnil složení Nejvyššího soudu apod. Dokázal mobilizovat svoje voliče, ale taky svoje odpůrce. Rozdíl mezi vítězstvím a prohrou v rozdělené americké společnosti způsobil Trumpův populistický a nenávistný narcisismus. Ten se ukázal taky jako slabina v boji s koronavirem. Trumpova problematická osobnost negativně přebila velmi úspěšnou konzervativní agendu a prokazatelné výsledky. To rozhodlo.“
Tedy stejně jako Fiala obdivuje konzervativní a protipotratovou politiku Donalda Trumpa, a jeho osobnost bere jen jakousi politováníhodnou lapálii, tak Bartoš ochotně podporuje Fialovu vládu, kdy mu rozdílný postoj k potratům rozhodně nepřipadá jako něco, co by bylo tak důležité, aby od této podpory upustil.
Fialova konzervativní politika se též soustředí na ochranu "Pevnosti Evropa" před imigranty.....Tedy pokud si zrovna nemyslí, že se dají použít jako levná pracovní síla...
Naše intervence a další kroky
I přes pestrou směsku lidí přítomných na obou stranách znesvářených táborů proběhly obě akce v celkovém poklidu. O naše brožury byl až nebývalý zájem, zejména mezi mladší generací přítomných, kdy jsme velice rychle udali do okolí jejich dvouciferný počet, a ve finále nám už žádné nezbyli. Zároveň se nám přímo na akci podařilo navázat kontakt se zajímavými lidmi, které zaujala naše činnost, sympatizujícími s marxismem.
A takto by to mělo být a takto musíme působit i nadále. Většina lidí co si říká v ČR a na Slovensku komunisté velice rádi brečí o tom, jak je nikdo nemá rád a jak je na tom svět špatně, což ve finále naplňuje drtivou většinu jejich celkové politické činnosti. Zbytek jejich činnosti zase často obsahuje změť nekonzistentních, oportunistických či jinak pomatených ideí, se kterými mohou jen těžko někoho oslovit.
Ano, agresivní antikomunistická propaganda tu existuje a dokud bude kapitalismus kapitalismem, bude existovat i nadále. Byla tu vždy, když tu byl i kapitalismus. Stejně jako sám třídní útlak a represe vůči dělnickému hnutí. Tu však neporazíme tím, že si na ní budeme stěžovat a prosit její tvůrce ať s ní přestanou. Můžeme jí porazit pouze tím, že budeme budovat vlastní hnutí a odhalovat její prolhanost.
A komunistické hnutí není možno vybudovat s takovými komunisty, co se budou bát opustit své sociální bubliny a jít mezi studenty a pracující. Ale dříve než je za nimi vůbec možné jít, je třeba mít program, se kterým je možné je oslovit. Takový program nezískáme otupováním komunistických myšlenek a schováváním se. Takový program můžeme studentům a pracujícím přinést na základě kladení důrazu na studium marxistické teorie, a na základě vlastního rozvoje coby marxisty, tréninku vlastní argumentace, a vlastní osobní smělosti.
Samotná Marxistická Alternativa takto nyní intervenovala po celkem dlouhé době. Mezitím se naše činnost soustředila zejména na vnitřní budování organizace, kdy jsme byli i omezení zkouškami a zejména maturitami našich jednotlivých členů a kontaktů. Už nyní v květnu jsme však zaznamenali stejný nominální růst počtu našich členů, jako za celý minulý rok. Následující období tak ukáže jak dobře jsme pracovali v otázce konsolidace vlastních sil a vlastního politického kapitálu, který bychom mohli investovat do práce v ulicích pro budování Marxistické Alternativy. Nyní se do nich opět vracíme. A pokud jsme pracovali dobře, budeme v nich, i s našimi dosud malými silami, silnější než kdy dříve!
Nebudujeme však hnutí pro hnutí. Budujeme hnutí pro revoluční změnu společnosti. Soudíme, že při technologickém rozvoji v roce 2022 není jediný racionální důvod, aby bylo ženám na celém světě odpíráno právo na profesionální a bezplatný potrat, a byly nuceny k plození nové a nové pracovní síly pro kapitalistické fabriky, kterou budou na své náklady (a za stále se zhoršujících podmínek) pro kapitalisty vychovávat. Zdravotnictví by tu mělo být pro nás a ne my pro něj. Aby toho však mohlo být docíleno, musíme nad ním převzít kontrolu.
Pokud bude hnutí za práva žen celou dobu jen prosit vládnoucí třídu o osvobození žen, tak ženy nikdy nebudou svobodné. Osvobození je něco, co musíme udělat my sami pro sebe. K tomu je třeba budovat revoluční hnutí. K tomu je třeba budovat Marxistickou Alternativu a Mezinárodní Marxistickou Tendenci!
Naší brožuru ohledně marxismu a osvobození žen je možno objednat třeba na FB stránce "Marxistická Alternativa"