Vyhledat
  • IMT

Květen ’68 – Francouzský měsíc revoluce

V pátek 3. května bylo svoláno setkání v pařížské Sorbonně na protest proti uzavření kampusu v Nanterre, které se odehrálo den předtím. Stalo se tak po týdenních střetech mezi extrémní pravicí a studenty, kteří protestovali proti válce ve Vietnamu. Samotného setkání se zúčastnilo pouze tři sta studentských aktivistů, večer se však rozhořela bitva na Bulváru Svatého Michaela. Na jejím konci bylo zraněno 72 policistů a nespočet mladých lidí, 600 studentů bylo zatčeno. Tímto začínají události, které dnes známe jako Francouzský květen.




S použitím výmluvy o plánovaném napadení studentského setkání pravicí, vrcholní představitelé univerzity zavolaly policii. Policie ihned obklíčila Sorbonnu, a po vyjednávání bylo povoleno studentům pokojně odejít, v genderově oddělených skupinách po 25. Ženám bylo umožněno odejít, ale už první skupinu mužů po opuštění budovy policie zatkla a „nacpala“ do čekajících policejních dodávek. Dav se zlostně začal tlačit dopředu. Když se první z dodávek pokusila ujet po bulváru Svatého Michaela, byla zablokována neustále se zvětšujícím davem studentů.


První květnová pouliční bitva začala, když policie použila na studenty slzný plyn. Dušení, kašel, pálení očí, lidé roztroušení po celém bulváru. Blokující se však brzy přeskupili k zastavení dodávek. K protestu se přidávalo stále více mladých lidí, přicházeli z kaváren, knihoven či škol nebo kolejí, aby se zapojili do boje. Policie se speciálními jednotkami pořádkové policie museli opakovaně použít slzný plyn, ale pokaždé se studenti tvrdě bránili.


Druhý den byla média plná zpráv o nečekané reakci studentů. Z těchto komentářů čišelo překvapení. I když, jako obvykle, vláda obvinila malou skupinu agitátorů, jedna věc byla jasná již dny a týdny dopředu. Prosakující hněv a frustrace francouzské společnosti, nejenom na kolejích či univerzitách, ale i v továrnách a pracovištích, se chystala explodovat.


Během následujícího víkendu, vyrostly na univerzitách a kolejích obranné a akční výbory, které požadovaly propuštění zatčených studentů a znovuotevření Sorbonny. Předseda vlády se ještě výsměšně vyjádřil o potížích, za kterými stojí malé skupiny studentů.( groupuscule)

V pondělí 6. května ráno se na náměstí Denfert-Rocherau shromáždil dav více než 20 tisíc lidí. Za skandování „Ne represím“ a „Svobodu pro naše kamarády“, pochod klidně směřoval k Sorbonně, která byla stále uzavřená speciálními jednotkami. Když se dav stočil k Rue St Jacques, setkal se s velkým policejním kordonem. Policisté téměř okamžitě vytáhli obušky. Hlavní část davu byla ještě na hlavní ulici a stále postupovala dopředu, takže přední část pochodu neměla kam uhnout a policie se do nich pustila svými obušky.


Lidé na hlavní třídě se přeskupili a začali vytrhávat mříže a dlažební kostky, kterými útočili na policii. Ta, na ústupu, jim úder vracela slzným plynem a výstřely.


Mladí pracující

Druhý den bylo na demonstraci dvakrát tolik lidí a to nejen studentů. Dav podpořily tisíce mladých pracujících, žáků, lektorů a učitelů. Aby předešli dalším střetům, pořadatelé demonstrace změnili trasu, která nově vedla přes Seinu až k Champs-Elyses, aby zazpívali Internacionálu pod Vítězným obloukem. Násilí bylo dočasně zabráněno.


Druhý den se rozšířila zpráva, že úřady se chystají ke kompromisu znovuotevřením Nanterre a Sorbonny. Ve čtvrtek ráno byla tato zpráva oznámena, ale když studenti zase chtěli začít chodit na přednášky, zjistili, že univerzitu stále okupuje policie. Ministr školství vetoval znovuotevření univerzity s tím, že se ji snažili obsadit nezodpovědné elementy. Debata se rozhořela v ulicích: Co by se mělo dělat dál?


V pátek večer se další demonstrující sešli na břehu řeky při snaze ji přejít, ale neúspěšně, protože všechny mosty byly již obsazeny speciálními jednotkami a dav byl tak obklíčen v Latinské čtvrti. Barikády spontánně vyrostly na bulváru Svatého Michaela a dalších ulic kolem Sorbonny. Těsně po půlnoci byla vyslána delegace na Sorbonnu s požadavky o stažení policie ze čtvrti, znovuotevření univerzity a propuštění vězňů.


Zatímco dav čekal na návrat delegace, donesli jim obyvatelé bulváru, převážně vyšší střední třídy, jídlo a pití. Tento čin ukázal, jak moc se za těch pár dní změnilo veřejné mínění.


Brzy bylo zveřejněno prohlášení, že stíhaní studenti nemají žádné záruky na své propuštění. Bylo tak jen otázkou času, kdy policie vyčistí ulice.


Ve čtvrt na tři začala policie jednat. Násilí bylo nejintenzivnější od druhé světové války, se stovkami zraněných na obou stranách, naštěstí bez těch smrtelných. Miliony lidí poslouchaly živě rádio a druhý den mohli v televizi vidět, jakou devastaci noční střet zanechal. Vyhořelé vraky aut, zbytky barikád, dlažební kostky, rozbité sklo a kanistry od slzného plynu., to vše bylo roztroušeno všude po ulici.

Vláda zašla moc daleko. Odbory svolaly jednodenní generální stávku a masovou demonstraci, které byly vyhlášeny na pondělí.


Stávky a demonstrace byly připravovány po celé zemi a vláda tak byla nucena ustoupit. Předseda vlády sám vyhlásil propuštění vězněných studentů a znovuotevření Sorbonny. Tyto kroky však už nestačily k tomu, aby zastavily hnutí.


V pondělí více než milion lidí pochodovalo Paříží a policie zůstala v bezpečné vzdálenosti. Vůdci odborů se radovali, že byl vyslyšen jejich hlas, vláda ustoupila a normální život tak mohl dál pokračovat. Nebylo tomu tak.


Znovuotevřená Sorbonna byla obsazena studenty, kteří vytvořili „ústavní shromáždění“. Mnoho dělníků nesouhlasilo jen s jednodenní akcí, byly plánovány další stávky a dokonce začaly být obsazovány celé továrny. 16. května bylo obsazeno na padesát továren, o den později bylo ve stávce přes 200 tisíc podniků. Když o dva dny později viděli vůdci odborů rozsah hnutí, snažili se ho propojit s kampaní za zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek. Toho večera protestovalo na 5 milionů lidí a do pěti dalších dní jich bylo přes 10 milionů. Francie byla paralyzována, nařízení vlády a třída, kterou zastupovala, ležely v troskách.


Mladí dělníci z továrny Sud Aviation protestovali proti vedení každé úterý ráno po dobu 15 minut složením svých nástrojů.


V úterý 14.5, jeden den po generální stávce, bylo všechno úplně jinak. Dělníci se rozhodli rozšířit svou činnost do každé části závodu. Zamkli dvacet manažerů v jejich kancelářích, vytvořili akční výbor a rozhodli se rozšířit akce.


Zpráva o druhém dnu stávek a okupací podniků se rozšířila rychlostí světla do ostatních firem, Renaultu, loděnic a nemocnic.


16.5 bylo všech 60 tisíc zaměstnanců Renaultu ve stávce a šest hlavních závodů bylo obsazeno. Citroen a hlavní přístavy Le Havre a Marseille byly uzavřeny. Všude šli dělníci do akce. Pohár trpělivosti přetekl.


18.5 stávkovalo na 2 miliony lidí a vůdci odborů začali shledávat, že se hnutí začíná vymykat kontrole. Pokusili se ho proto dostat pod svou kontrolu. Vyzvali dělnickou třídu k totální stávce za lepší mzdy a lepší pracovní podmínky. Reakce potvrdila hloubku nespokojenosti ve společnosti, další středu demonstrovalo 10 milionů lidí.


Nicméně pro masu dělníků a studentů nebyla stávka jen o platech a dalších podmínkách- byla především o moci. Počínaje nároky na odstoupení vlády a prezidenta de Gaulla, se stávka stala spíše politickou než ekonomickou. Vůdci odborů se snažili potenciál stávky spoutat do ekonomické roviny, aby vykolejili celé hnutí a popřeli tak jeho rozsah. Rok 1968 byl sociálním hnutím, revolucí.

Práce se zastavila, továrny a podniky byly obsazené, televize vypnutá, probíhaly vášnivé debaty. Lidé se změnili v průběhu pár hodin či dnů více, než by se změnili za celý svůj život. Ti, kdo o sobě ještě včera uvažovali jako o konzervativcích, dnes mluvili o revoluci.


24.5 promluvil prezident de Gaulle v televizi. Dokonce i na jeho běžný styl to byl propadák. Byl to starý muž, který patřil do starého světa. Stejný den byl odepřen vstup do země studentskému vůdci Danielu Cohn-Benditovi, který se vracel ze zahraničí. Paříž prožila další noc barikád, při protestu studentů a dělníků. Během této noci byl zabit šestadvacetiletý muž střepinou z granátu. Byla to první oběť konfliktu. Vrcholem protestu bylo podpálení pařížské budovy burzy.


Revoluce

Poté byla revoluce skutečně ve vzduchu. Velké demonstrace se odehrávaly každý den a stávkové odbory se blížili k převzetí civilní správy, spojující se dohromady a tvořící tak základ nové alternativní vládě. V tuto chvíli existovalo ve Francii dvojvládí.


29.5 s další velkou demonstrací se situace stala přezrálou. Vládní úředníci později připustili, že věřili, že nevydrží u moci déle než pár hodin. Demonstrace se sama o sobě s dobrým vedením mohla chopit moci v Elysejském paláci. Bohužel dobré vedení chybělo…


Vůdci odborů začali jednat s vládou. Dva dny a dvě noci diskutovali na Ministerstvu sociálních věcí.

Podle deníku Sunday Times: „V této situaci mohl ústupky od vlády sjednat každý amatér“. Vládnoucí třída byla těsně před zničením, ale vůdci pracujících se radostně usmívali, jaké „skvělé“ dohody uzavřely: 7% zvýšení mezd, nárůst minimálních mezd o třetinu, protestující dostanou polovinu normálního platu za dobu, kdy stávkovali.


Vedoucí CGT (odborová centrála komunistické strany) Georges Seguy přišel s dohodou hrdě do obřího závodu Renault, odkud byl okamžitě vypískán. V každém závodě Renaultu byla dohoda zamítnuta jako zaprodanectví a dělníci se připravovali na další boj.


Dva roky trvalo, než se odborový vůdci sešli u jednoho stolu s vládou. Dosáhli dohody, která byla ještě před měsícem nemyslitelnou. Ale dělníci odmítli, zašli příliš daleko na to, aby se spokojili s tak málem.

Jedno z hesel v Renaultu bylo pro „vládu lidu“. Chtěli víc než zvýšení mzdy nebo rozhovory o právech odborů. Jaké další znamení ještě potřebovali vůdci, především PCF (Komunistická strana Francie)? Za co bojovali celý život? Kdyby zvedli jen jediný prst, mohli by smést de Gaulla i s kapitalistickou třídou, která ho podporovala. Ale v tomto rozhodujícím okamžiku selhali, vůdci dělali všechno kromě vedení a celé květnové hnutí nevyhnutelně sláblo. De Gaulle v tuto dobu byl mimo zemi na tajných jednáních s generálem Massem, vrchním velitelem francouzských vojsk umístěných v západním Německu, kde spolu plánovali vojenskou intervenci.


De Gaulle se vrátil ještě jednou do Francie, aby oslovil národ v televizi, kde uvedl, že: „Země je ohrožena komunistickou diktaturou.“ Také oznámil, že Shromáždění bylo rozpuštěno a všeobecné volby se budou konat v červnu. Práce měla normálně pokračovat, v opačném případě by byl vyhlášen „výjimečný stav“ a přijata „přiměřeně tvrdá opatření“.


Téhož odpoledne téměř milion lidí našlo sílu, aby opět vyšlo do ulic. Vojsko bylo připraveno nedaleko Paříže, tanky byly na kruhových objezdech. S ohledem na nečinnost vůdců odborů a především francouzské komunistické strany, začalo revoluční hnutí postupně ustupovat.


V čele tak mocného dělnického hnutí mohla komunistická strana lehce převzít moc, dokonce měla převzít moc. Přesto, když de Gaulle převzal iniciativu, komunisté to ponechali bez odezvy. „Když de Gaulle prohlásil, že stát stále existuje, komunisté vypadali, jak kdyby se jim ulevilo.“ (The Economist, 1.června)


Příležitost

PCF se v červnových volbách profilovala jako strana, která je „příležitostí pro lidi, aby vyjádřili svůj názor“. Co si mysleli, že dělníci Francie do této doby dělali, se můžeme jenom dohadovat. Vyzvali pracující k sjednání co nejlepší dohody se zaměstnavateli a návratu do práce.


Ve dnech, které následovaly, po několika ekonomických ústupcích pracujícím, se práce ve veřejném sektoru pomalu znovu rozběhla a policie začala vyhánět demonstranty ze všech úředních budov. Řadoví dělníci se bránili, ale vedoucí odborů byli rádi za návrat k pořádku. PCF uvítala de Gaullovu volební reformu a nechtěla být spojována s jakýmikoliv „extremistickými postoji“.


Ti, kdo vzdorovali po 7. červnu, se stali obětmi největších represí. Jeden student byl utopen v Seině, v boji o ukončení okupace Renaultu na Flins, dva dělníci byli zastřeleni v továrně Peugeot ve Sochaux.

12. června zakázala vláda několik studentských organizací a některé levicové skupiny. Národní svaz studentů odvolal všechny pouliční aktivity, aby se zabránilo dalším střetům. Hnutí zesláblo stejnou rychlostí, jakou vzrostlo. 16. června byla znovuzískána Sorbonna státním aparátem díky obrovskému policejnímu zásahu. Několik střetů proběhlo v Latinské čtvrti, ale již bez barikád. Hnutí bylo opravdu u konce. Na konci června, gaullisté, vyzvali váhavou komunistickou stranu „na souboj“ a ve volbách (gaullisté) skórovali. Kapitalistický řád byl obnoven.


Pro některé přišla stávka jak blesk z čistého nebe. Mzdy rostly v průměru o 5% ročně, počet automobilů se za posledních deset let zdvojnásobil, vlastnictví lednice se ztrojnásobilo a vlastnictví televize se zvýšilo pětkrát.


Ovšem to není ukazatelem chudoby a hospodářského propadu, které generovaly revoluci. Ve Francii proběhla „modernizace“ rychle, což studentům a pracujícím přineslo sice pár výhod, ale o to více zármutku.


Deník Economist popsal výrobní linku v Renaultu, jako „pohled z pekla“. Pracující mluvili o „les cadences“ intenzivním rytmu linie, napětí, tlaku a potu. Jako dnešní Británie, Francie v roce 1968 byla sudem se střelným prachem těsně před výbuchem. Společnost, která nabídla moc, ve finále dala tak málo.


Když se dělnické hnutí vzedmulo, nespokojenost pracujících se netýkala pouze věcí kolem chleba a másla. Nespokojeni byli ze všech sociálních neduhů, které společnost vybudovala. Týkala se celého managementu kultury, která existovala. Byla to pomsta za všechna příkoří a šikanu. To je důvodem, proč se hnutí mohlo tak rychle vyvinout v revoluční.


Vše, co bylo zapotřebí, bylo vedení. Ale dělničtí vůdci byli stejně tak pohřbeni v minulosti, jako gaullisté. Rok 1968 byl největší generální stávkou v historii. Skutečnost, že se dělníci vrátili do práce neporaženi s velkými výsadami, je toho důkazem.


Ale mohlo to dopadnout úplně jinak. Pracující by se měli inspirovat tímto revolučním hnutím. Stejně jako akademici, cynikové či byrokrati odepisují dělnickou třídu, nejenom jako bojovou sílu, ale i jako třídu samu o sobě. Tato tvrzení však byla právě třeba hnutím 68 smetena. Jedna věc zůstává jasnou dodnes: pokud se dělnická třída jedné z hlavních kapitalistických velmocí, rozhodne jít do akce, může být nezdolatelná!


18 zobrazení