Vyhledat
  • IMT

Kronštadt: Trocký měl pravdu! Materiály sovětských archivů ospravedlňují postup bolševiků


Nové materiály, které se zpřístupnily veřejnosti v posledních desetiletích, daly možnost vzniknout novým knihám o událostech týkajících se kronštadtské vzpoury roku 1921. Jedná se o materiály, které ani zdaleka nepotvrzují kritiku těch, kteří v sobě chovají nepřátelství vůči bolševikům, ale naopak potvrzují, že postup Trockého byl správný a naprosto obhajitelný.


Po mnoho let se kapitalistický tisk, učení profesoři a buržoazní analytici zajímali o „skrytá tajemství sovětských archivů“. Objevovalo se mnoho spekulací o „hrozivých tajemstvích komunistického režimu“, které by konečně potvrdily „zlý charakter“ komunismu.


Po událostech, které se odehrály na konci 80. a na začátku 90. let, získali historici konečně k těmto sovětským archivům přístup. Člověk by tedy očekával explozi informací o hrozivých skutečnostech a mnohá nová obvinění. Výsledky však byly pro buržoazní historiky velmi skličující. Samozřejmě, objevili spoustu nových důkazů potvrzujících šokující zločiny stalinismu. Ovšem o tomto jsme nikdy nepochybovali. Trocký a jeho následovníci odsuzovali tyto zločiny již dávno před tím, než byly tyto archivy zpřístupněny. Trockého příznivci v sovětském Rusku ve 20. a 30. letech měli přehled o těchto zločinech z první ruky, protože byli mezi prvními, kteří trpěli stalinistickou degenerací. Tisíce z nich zemřelo v rukách Stalinových nohsledů.




To, v co buržoazní historici doufali, bylo množství důkazů, které by mohli použít pro tvrzení, že nebyl žádný rozdíl mezi stalinismem a zdravým režimem pod Leninem a Trockým v prvním období revoluce. Ovšem potkali se se skutečnými problémy ve snaze objevit dokumenty, které by mohly být použity k diskreditaci vůdců Ruské revoluce – Lenina a Trockého. Nejobtížněji dohledatelnými dokumenty byly v minulosti ty, které se týkaly vůdců levé opozice. Dnes je již každému historikovi jasné, proč. Archivy ukazují, že tito vůdci hráli klíčovou roli při revoluci roku 1917 a při výstavbě Sovětského státu.


V posledním čtvrtstoletí se objevilo mnoho nových zajímavých literárních zdrojů, týkajících se kritických období ruské revoluce. Mezi nimi jsou dvě knihy týkající se nejvíce tragické události ruské revoluce – takzvaného kronštadtského povstání.


Není zde potřeba uvádět celý historický průběh této dobře známé události. Na začátku března roku 1921, v jednom z nejkritičtějších období existence Sovětské republiky, se odehrál v kronštadtské námořní základně poblíž Petrohradu pokus o vojenský puč proti Sovětské vládě. Kritické období, ve kterém se sovětská republika nacházela, podmiňovalo potřebu rychlého zákroku proti rebelům. Poté, co odmítli vládní ultimátum na to se vzdát, byl Kronštadt napaden a dobyt druhým útokem. Vůdci rebelů utekli do Finska.


Na konci 30. let skupina bývalých trockistů obsahující Victora Serge, Maxe Eastmanna, Souvarina a další, napadla Trockého kvůli jeho jednání během rebélie. Při této kritice si dokonce Serge naprosto protiřečil s jeho bývalými názory, které v čase rebélie vyjadřoval. Kritici popisovali události kronštadtské vzpoury jako rebélii pracujících a námořníků proti „bolševické diktatuře“ a uvedli rozdrcení rebelů jako „první krok směrem ke stalinismu“. Později byla tato kritika přejata dalšími antikomunistickými ideology a propagandisty. Trocký odpověděl těmto lidem v roce 1938 svým textem „O povyku ohledně Kronštadtu“, kde analyzoval maloburžoazní povahu puče.


Není zde žádný důvod opakovat Trockého argumenty, když si může každý přečíst jeho text v odkazu výše. Každý, kdo se chce dozvědět pravdu, může Trockého číst podle svého uvážení. Smyslem tohoto textu je však upozornit na některé nové informace zveřejněné v těchto nových dokumentech jakožto sbírek materiálů o Kronštadtu.


První taková kniha byla publikována pod podivným titulem „Neznámý Trocký: Rudý Bonaparte“ (Krasnov V.G., Moskva, 2000). Tento počin se pokouší vysvětlit roli Trockého během ruské občanské války. Druhá kniha – „Kronštadt 1921“ (Moskva,2001) – je sbírkou dokumentů o kronštadtské vzpouře. Je zde potřeba zdůraznit, že ani jedna z těchto dvou knih nebyla psána sympatizanty bolševiků.


Oblíbeným argumentem mezi anti-bolševickými kritiky je ten, že se mezi vojáky Rudé armády objevovala velká sympatie vůči rebelům. Objevilo se mnoho spekulací o masách vojáků, kteří odmítli z politických důvodů útočit proti rebelům a také mnoho příběhů o masových dezercích mezi rudoarmějci, kde se mnozí měli přidávat ke kronštadtským rebelům. V tomto případě se nicméně jedná o mýtus.



Kronštadtská pevnost „Alexandr“ dostavěná roku 1845 na obranu Petrohradu. V roce 1921 však její zabrání pučisty Petrohrad přímo ohrožovalo.

Ve skutečnosti se odehrálo něco docela jiného. Skutečně se objevil případ, kdy jednotka Rudé armády přešla na stranu rebelů bránících Kronštadt. To se stalo během prvního neúspěšného útoku. Jednalo se o 561. prapor Rudé armády. Tento prapor byl však rekrutován mezi bývalými vězni Machna, Děnikina a Wrangela. Je velmi známou skutečností, že během občanské války v Rusku některé rolnické jednotky měnily strany někdy i několikrát za sebou z důvodu vojenských neúspěchů.


Byl zde i další případ, kdy se 236. a 237. pěchotní pluk odmítl pustit do útoku. Jejich argumentem bylo: „Nepůjdeme na led“,“Půjdeme do našich vesnic“. Tyto rolnické jednotky byly vyděšené z myšlenky útoku po ledu proti dobře opevněné pevnosti, podporované bitevními loděmi. Objevují se i další zprávy ohledně odmítání plnění rozkazů mezi mnoha dalšími jednotkami, ale všechny tyto jednotky svojí neposlušnost obhajovaly takovými věcmi jako špatnou kvalitou jídla a oblečení, nebo špatnou kvalitou maskování. Nikdy nebyl důvodem politický motiv. Toto se dá snadno pochopit, když si uvědomíme, jak zaostalou ekonomiku mladý sovětský režim zdědil a zejména, jak byl nucen využívat jeho omezené zdroje ke své obraně proti bílým armádám podporovanými imperialisty, kteří se společně snažili revoluci rozdrtit.


Situace v samotném Kronštadtu byla rovněž odlišná od mýtu. Neexistovala zde žádná pevná masa vojáků stojících za povstáním. Dokonce i buržoazní historici jako Krasnov byli přinuceni uznat tento fakt. Uvnitř Kronštadtu probíhaly potyčky mezi starými revolučními námořníky a novými rekruty, kteří přišli z rolnických, maloburžoazních rodin. Tyto skutečnosti jsou potvrzeny tím, že některé lodě vyhlásily svou neutralitu k povstání a některé se postavily otevřeně proti povstalcům.


Zde by bylo dobré odcitovat některá stanoviska posádek různých lodí, mezi nimi například minolovek „Ural“, „Orfej“ a „Pobeditel“: „Muži z bílých gard, kteří vedou povstání, mohou způsobit spoustu škod republice a neváhali by ani bombardovat Petrohrad“.



Bitevník Petropavlovsk, jehož posádka se roku 1921 v kronštadtu vzbouřila

Stejnou situaci se dalo pozorovat za bojovými liniemi rebelů. Podle zprávy rozvědky 7. armády zjišťujeme, že mnoho rebelujících námořníků a vojáků chtělo přejít na stranu bolševiků, avšak byli terorizováni jejich veliteli.


Poslední hřebíček do rakve antibolševické mytologie se však objevil o něco později. Podle dokumentů, publikovaných v těchto knihách, se objevily nové skutečnosti o tom, co se dělo ve městě okolo kronštadtské pevnosti. Během druhého útoku na Kronštadt se obyvatelé města postavili na odpor pučistům a osvobodili město ještě před příchodem hlavních sil Rudé armády. Takže jsme ve skutečnosti místo rebélie pracujících a námořníků proti bolševikům měli povstání pracujících a námořníků proti „rebelům“!


V proklamacích kronštadtských námořníků vidíme věty odkazující na „muže z bílých gard ve vedení rebelů“. Nebyla to pouhá slova. Opravdové vedení rebélie bylo koncentrováno nikoliv v kronštadtském sovětu, jak si možná nějací naivní individualisté myslí, ale v takzvaném „Tribunálu pro obranu kronštadtské pevnosti“ („Court for the Defence of Kronstadt Fortress“). Jedním z jeho velitelů byl kontraadmirál S.H. Dimitriev (který byl popraven po pádu pevnosti) a dalším byl generál A.H. Kozlovský, který utekl do Finska. Oba tito starší důstojníci měli velmi daleko do nějakých sympatií k socialismu „s bolševiky“, či „bez bolševiků“.


Často se hovoří rovněž o S.M. Petričenkovi – námořníkovi a protibolševickém vůdci povstání. Co je velmi zajímavé poznamenat, je skutečnost, že tento muž byl v roce 1927 rekrutován stalinskou GPU a byl jedním ze stalinových agentů až do roku 1944, kdy byl zatčen finskými úřady.


Takže skutečným příběhem je ten, že kronštadští pracující a námořníci ve skutečnosti rozuměli pravé podstatě těchto rebelů daleko lépe, než mnoho pozdějších intelektuálů, kteří se snažili zahalit kronštadtskou vzpouru do mlhoviny mýtů. To samé se dá říci o kontrarevolučních silách, které v Kronštadtu operovaly. Původní carský předseda vlády, ministr financí a v emigraci ředitel ruské banky v Paříži Kokovzev, přeposlal 225 tisíc franků kronštadtským rebelům. Rusko-asijská banka přeposlala 200 tisíc franků. Francouzský předseda vlády Briand během jeho schůzky s bývalým velvyslancem Kerenského vlády Malachovem slíbil „veškerou potřebnou pomoc Kronštadtu“.


Jak Trockij vysvětlil, takzvaní kronštadtští rebelové nebyli prvním maloburžoazním a antibolševickým hnutím objevícím se během občanské války a revoluce v Rusku. Objevilo se mnoho dalších hnutí, které vedli lidé požadující „sověty bez bolševiků“ atd. Podobná hnutí se objevila i v některých továrnách na Urale a mezi kozáky. Ale z těchto zkušeností můžeme jasně vypozorovat, že v podmínkách nekompromisní třídní války takovéto slogany mohou vést pouze ku prospěchu reakce a barbaství. Bez revoluční strany revoluce nemůže existovat. A opět, běžní ruští pracující a vojáci tomuto rozuměli velmi dobře. Rozuměli tomu daleko lépe, než mnozí lidé dnes a mezi nimi i mnozí lidé na levici.


Skutečností je, že mnoho řadových členů anarchistických, menševických, eserských a dalších organizací se účastnilo sovětů s bolševiky a ne bez nich. Byl zde obrovský rozdíl mezi řadovými členy těchto stran a jejich vůdci, kteří byli naprosto nepřátelští vůči bolševikům. Na začátku 20. let byly lokální sovětské autority v některých židovských oblastech na Ukrajině zcela rekrutovány ze členů Bundu. Mnoho anarchistů se zúčastnilo revoluce a občanské války na straně bolševiků proti bílé reakci. Mnoho z nich rovněž spolupracovalo s novou mocí až do nástupu Stalina. Do dnešního dne jsou tito odvážní lidé považováni mnohými současnými anarchisty za „zrádce“. Někteří lidé se nikdy nepoučí!


Nemáme se čeho bát, co se týče publikování dalších materiálů ze sovětských archivů. Doufáme, že během následujících let bude v těchto archivech nalezeno ještě více dokumentů, týkajících se dlouhého a slavného boje ruského proletariátu. Tyto zajisté poskytnou více informací o revoluční tradici ruských pracujících.


Překlad textu A.Kramera, člena Mezinárodní Marxistické Tendence (IMT)


Dodatek: Ted Grant o Kronštadtu


Dříve než začalo být mnoho z těchto materiálů ze sovětských archivů dostupných, Ted Grant publikoval svou knihu Rusko: Od revoluce ke kontrarevoluci (1997). To, co zde napsal o kronštadtské události, je potvrzeno tím, co A.Kramer napsal ve svém článku. Budeme citovat z první části knihy, ze stránek 86-88:


Nejvážnější situace nastala, když se vzbouřila námořní posádka Kronštadtu. O této události bylo napsáno mnoho falsifikací, které se v praxi staly mýty. Jejich smyslem je jako vždy diskreditovat Lenina a Trockého a ukázat, že bolševismus a stalinismus jsou jedno a to samé. Je zajímavé, jak povyk ohledně kronštadtu sjednocuje buržoazní a sociálně demokratické oponenty říjnové revoluce s anarchisty a ultralevicí. Ale jejich obvinění na sobě nemají špetku pravdy.


První lží je snaha spojovat kronštadtské povstalce z roku 1921 s udatnými námořníky roku 1917. Nemají vzájemně nic společného. Kronštadtští námořníci roku 1917 byli pracující a bolševici. Hráli zásadní roli v říjnové revoluci společně s pracujícími blízkého Petrohradu. Avšak skoro celá kronštadtská posádka dobrovolně nastoupila do řad Rudé armády, aby bojovala v občanské válce. Byli rozděleni na různé fronty, ze kterých se jich většina nikdy nevrátila. Kronštadtská posádka byla roku 1921 tvořena zejména čerstvými rolnickými odvedenci z černomořské flotily. Krátký pohled na příjmení povstalců nám ihned ukáže, že téměř všichni byli ukrajinci.


Další lež se týká pozice Trockého v kronštadtském dění. Ve skutečnosti nehrál žádnou přímou roli, i když jako komisař války a člen sovětské vlády plně přijal politickou zodpovědnost za tuto a jiné aktivity vlády. Ovládnutí kronštadtské pevnosti povstalci postavilo sovětský stát do smrtelného nebezpečí. Ten se v tomto období teprve vynořil z krvavého jezera občanské války. Je pravdou, že vyjednávání s posádkou byla z pozice bolševiků vedena chybně a Kalininova delegace rozdmýchala opravdu nebezpečnou situaci. Ale jakmile se jednou vzbouřenci zmocnili nejvýznamnější námořní základny v Rusku, nezbyl již žádný prostor pro kompromisy.


Hlavní obava tkvěla v tom, že Británie a Francie použijí svoje námořnictvo k okupaci Kronštadtu, používajíce povstání jako záminku. Tím by jim byl vydán Petrohrad na milost a nemilost, jelikož kdo kontroluje Kronštadt, ten kontroluje Petrohrad. Jediným možným produktem takového dění by byla kapitalistická kontrarevoluce. To, že se zde již vyskytovaly kontrarevoluční elementy mezi námořníky, dokazuje slogan „Sověty bez bolševiků“. Bolševikům zbývalo jen jediné řešení. Pevnost musela být znovu získána silou. Tyto události probíhaly během 10. stranického kongresu, které muselo být přerušeno, aby mohli delegáti participovat na útoku. Je zajímavé poznamenat, že členové opozice pracujících, poloanarchistické syndikalistické tendence přítomné na kongresu, se rovněž připojili k útoku na pevnost. Toto drtí další lež, která se snaží vytvořit spojitost mezi Kronštadtem, anarchismem a opozicí pracujících – mezi třemi věcmi, které neměli absolutně nic společného.


Victor Serge, který měl mnoho sympatií k anarchistům, dříve neústupně oponoval kronštadtským vzbouřencům, jak ukazuje následující citace:


„Lidová kontrarevoluce objasnila požadavek na demokraticky volené sověty jako požadavek na sověty bez bolševiků. Pokud by diktatura bolševiků padla, potom by zbýval už jen malý krůček k chaosu. A skrze chaos k rolnickému povstání, masakru komunistů, návratu emigrantů a v přímém důsledku událostí by došlo k nastolení další diktatury, tentokrát anti-proletářské. Zprávy ze Stockholmu a Tallinu dosvědčují, že emigranti si tyto možnosti plně uvědomovali. Zprávy, které posílily motivaci vůdců bolševiků potlačit kronštadtskou vzpouru co nejrychleji a za každou cenu. Naše uvažování v tomto není abstraktní. Uvědomujeme si, že jen v evropské části Ruska bylo tou dobou alespoň 50 jáder rolnického odporu. Na jih od Moskvy, v Tambovském region, měl Antonov, školní učitel z pravého křídla eserů, který proklamoval svržení sovětského systému a znovuzavedení ústavodárného shromáždění, pod svým velením velmi dobře organizovanou rolnickou armádu, jejíž řady se počítaly na desetitisíce. Vedl přitom jednání s bílými. (Tuchačevskij rozprášil toto povstání v polovině roku 1921.)“ – Victor Serge, Vzpomínky revolucionáře 1901-1941.

47 zobrazení