Vyhledat
  • IMT

Kdo může za ekologické problémy? Konzumerismus nebo kapitalismus?

Aktualizace: 27. srp 2019

Kapitalismus nemá řešení na ekologické problémy, kterým čelí lidstvo a celá naše planeta. Mezinárodní smlouvy, které se snaží operovat v uzavřených mezích kapitalismu, jsou též odsouzeny k neúspěchu. Ostatně jsme toho byli svědky v Kodani v roce 2009. Kapitalismus nemůže vyřešit tyto problémy – kapitalismus je problém.



Mnoho lidí po celém světě je zklamáno vládami, které místo regulací znečištění hájí pouze zájmy byznysmenů, a tak začali hledat různá individuální a lokální řešení na to, co je zjevným globálním problémem. Tento typ environmentalismu se snaží přenést vinu na životní styl jednotlivce. Vládnoucí třída toto vítá více než vřele, kdy zvesela interpretuje tento individualistický postoj k enviromentalismu pomocí mainstreamových médií.

Kupříkladu Al Gore ve svém filmu Nepříjemná pravda shrnuje věci takto:


„Každý z nás je příčinou globálního oteplování. Ale každý z nás to může svými rozhodnutími změnit – tím, co a jak moc nakupujeme, kolik spotřebujeme elektřiny, a tím, jaké dopravní prostředky užíváme. Můžeme uplatňovat volby, které sníží naše individuální uhlíkové emise na nulu. Řešení je v našich rukou, musíme mít pouze pevné odhodlání jej uskutečnit!“

Kdo za to může?


Ideologická kampaň, která se snaží hodit vinu za ekologické problémy na obyčejné pracující lidi, popírá fakt, že většinu škody napáchané na životním prostředí se nedějí naším individuálním zaviněním, ale kvůli systémovým problémům nad kterými obyčejní lidé nemají pražádnou moc a nemohou je nějak ovlivňovat. Ona mantra, že „každá maličkost pomáhá“ je mýtus.

David MacKay, vedoucí vědecký poradce v oddělení pro energetiku a klimatické změny (dále OEKZ) ve své knize "Udržitelná energie – bez horkého vzduchu" tvrdí: „Když každý udělá něco málo, tak mála dosáhneme.“

Mezitím nám Al Gore, na konci své "Nepříjemné pravdy", dává na vybranou z řady „možností“ jimiž všichni můžeme omezit naše uhlíkové emise. Ale statistiky tvrdí, že i kdyby každý Američan tyto „rady“ uposlechl, tak by se emise oxidu uhličitého snížili o pouhých 22%, oproti 75% – 80%, na které je podle většiny lidí nutné se dostat.


Samozřejmě, neměli bychom plýtvat energií nebo čímkoliv jiným a měli bychom být šetrní. Kupříkladu by se měla podporovat recyklace, a mělo by se též podporovat šíření povědomí o environmentálních problémech. Musíme mít však smysl pro rozměr a být realisté. Podle statistik DECC (Department of Energy and Climate Change) je pouhých 10% odpadu původem z domácností, přičemž většina náleží velkým průmyslům, speciálně odvětvím jako je stavebnictví, těžařství a zemědělství. Statistiky mluví obdobně i v případě využívání vody, zatímco pouhá 3% emisí oxidu uhličitého má na svědomí letecká doprava, jejíž velkou část tvoří nákladní letecká přeprava.

Naše individuální omezení spotřeby nemůže udržet na uzdě energetickou spotřebu průmyslu. A jak mají mimo jiné obyčejní lidé zmenšovat svou spotřebu energie a produkci emisí, když se veřejná doprava neustále zdražuje či není dostupná, a zateplování domovů je mizerně finančně podporováno, nebo co hůř, není podporováno vůbec? Veřejná doprava zdarma by zajisté byla krokem vpřed, při ochraně klimatu.


Životní styly


Někteří tvrdí, že lidé mají příliš extravagantní životní styl a s oblibou obviňují a mluví o „konzumerismu.“ Pro většinu lidí je však konzumerismus jen jakýmsi vzdáleným snem. Dělníci, skladníci, málo placení úředníci v administrativě, důchodci, studenti a nezaměstnaní mají co dělat, aby zaplatili holé nutnosti, jako nájem, topení, vodu, elektřinu a jídlo. Ve skutečnosti jen v ČR máme asi 800 000 lidí v exekucích. Dále je například odhadováno, že 4,6 milionu domácností ve Spojeném království žije v „energetické nouzi.“

V ČR jsme také svědky neustálého zdražování energie. V období od roku 1989 až do nynějška v ČR ceny paliv a energie stále rostly, s výjimkou krátkodobých poklesů, které byly později překonány dalším navýšením. Nejprve byl růst pomalý, vyvolaný též nepovedenými měnovými reformami, od roku 1996 však ceny stoupají strměji a po vstupu do EU i nárazově – zdražení plynu na podzim 2005 až o 20 %. Tudíž konzumerismus, který je popisován jako nákup zbytečných věcí ve velkém bývá výsadou bohaté menšiny a není běžnou záležitostí průměrných pracujících.


Nutno dodat, že každý producent je zároveň i konzument. Velká část spotřeby neleží na individuální spotřebě komodit, ale na spotřebovávání statků velkými podniky. To, co kupujeme je ve skutečnosti výsledek několika fází produkce z nichž každá spotřebovává určité množství zdrojů, nad čímž obyčejný člověk nemá opětovně žádnou kontrolu.


Obviňování z „konzumerismu“ je pouze vábnička na odlákání pozornosti. Žijeme v systému, který je postaven na konstantní spotřebě komodit. Kapitalismus produkuje pro zisk, tudíž když zboží nemůže být prodáváno, podniky a celá odvětví krachují, a miliony lidí přicházejí o práci. Ekonomický boom, který předcházel současné krizi kapitalismu, byl podporován velkými podniky, bankami a vládami, které podporovali lidi v tom, aby kupovali věci co nepotřebovali, za peníze, které neměli. Tato expanze spotřeby, byla pro kapitalismus klíčová, klíčová pro to, aby mohl dále fungovat. Ona expanze byla umožněna masivním nárůstem „kreditu“ – skrze půjčky, kreditní karty, hypotéky a zadlužením domácností.

Systém se však dostal k pověstnému bodu zlomu, kdy půjčky a jiné, již zkrátka nejsou možné a možnosti jeho financování vysychají. Jak nedávná recese ukázala, když v kapitalismu přestaneme nakupovat zboží, protože nejsme schopni si ho dovolit, započne systémová krize. A kdo ji má platit? Samozřejmě, že my pracující!


Lidé nejsou ve své podstatě „konzumenti.“ Jak bylo již mnohokrát zmíněno, údajně „efektivní“ kapitalismus mrhá penězi i zdroji na reklamu a marketing, aby přiměl lidi k tomu, aby nakupovali víc a víc. Zároveň již počítá s tím, že tyto produkty budou zastarávat, rychle se opotřebovávat a ničit se, což neustále nutí lidi ke koupi novějších a „lepších“ produktů a zařízení. Ať už se jedná o techniku nebo módu, kdy jsme tlačeni k tomu se neustále oblékat podle nových módních trendů, a kdokoliv neuposlechne tento diktát je „out“ a naprosto mimo.

Jak již psal Marx v jeho Úvodu do politické ekonomie:


„Výroba je tedy bezprostředně spotřebou, spotřeba je bezprostředně výrobou. Každá je bezprostředně svým opakem. Ale zároveň probíhá mezi oběma zprostředkující pohyb. Výroba zprostředkovává spotřebu, jejíž materiál vytváří, jinak by spotřebě chyběl předmět. Ale spotřeba zprostředkovává také výrobu tím, že výrobkům teprve vytváří subjekt, pro nějž výrobky jsou výrobky.“

Anti-Industrialismus


„Protikonzumerská“ environmentální rétorika o sobě často tvrdí, že je též anti-industriální a viní tak ekonomický vývoj a růst. V čem tyto ideologie „nulového růstu“ či „udržitelného růstu“ selhávají je fakt, že nevidí, že škody nezpůsobuje „růst“ nebo industrializace, ale to, jak je výroba organizována a řízena. Lidstvo ničilo planetu již dlouho před příchodem kapitalismu, stačí se podívat do pár předešlých tisíciletí. Jeden příklad za všechny – zkáza obyvatel Velikonočního ostrova. Pouze systém založený na demokratickém plánování výroby, racionálně přidělující zdroje a energii, může efektivně snížit znečišťování planety.


Většina těchto ideologií je pouze obrozené malthusiánství a viní z problémů vývoj a růst populace. Thomas Malthus byl ekonom v 19. století  který tvrdil, že příčinou hladomorů, epidemií a vzniku dalších nemocí a vysoké úmrtnosti byl populační růst. V souvislosti s výživou byla Malthusova teorie vyvrácena jak empiricky tím, že velké národy byly schopny se uživit a dále zdokonalit zemědělství, zvýšit nutriční hodnoty, ale též rétoricky Marxem a Engelsem, kteří napsali:


„Míra výroby není určena počtem hladovějících žaludků, ale počtem peněženek, které jsou schopné kupovat a vyplácet… Práce, která nemůže být zužitkována pro zisk je odsouzena ke zkáze.“

Tento argument není o nic méně platný dnes, když máme možnost vyřešit světový hlad, ale stále máme více než miliardu lidí, kteří hladoví. Protiklad mezi nadvýrobou a souběžně existujícím masovým hladověním není zdůrazněn ničím víc, než nesmyslnými obchodními smlouvami, zákony, kvótami a dotacemi. Křišťálově čistým příkladem může být Společná zemědělská politika EU (SZP), která nás dovedla k tomu, že máme „hory másla“ a „řeky vína.“


Malthus a jeho moderní následovníci též opomínají, že velká populace má svůj materiální původ a základ. V rozvojových zemích se rodiny na vesnici spoléhají na velký počet dětí, které mají efektivně působit jako pojistka na důchod, když v těchto zemích neexistuje „sociální stát.“ Děti pak mají za úkol pomáhat a živit své rodiče, když jsou již staří a nemohoucí. Mezitím je zde i mimořádně vysoká dětská úmrtnost a potřeba dalších pomocných rukou v zemědělství. I to tlačí na páry v rozvojových zemích, aby měly velké rodiny. To se též projevilo s tím, že se porodnost (brána jako „průměrný počet dětí narozených za život ženě“) snižuje s tím, jak se země vyvíjí a urbanizují.


Kdo je skutečný viník?


Ať už v jakékoliv formě – individuální řešení, anti-konzumerismus, anti-industrialismus, nulový růst, neo-malthusiánství, jsou tyto ideologie součástí pokusu vládnoucí třídy o přesměrování viny za globální environmentální problémy a změny klimatu ze sebe samé a jejího destruktivního systému známého též jako kapitalismus. Individuální přístup jednotlivců samozřejmě může napomoct oné kvalitativní změně, ale to nás nesmí odvádět od komplexní přeměny společnosti na politické a ekonomické bázi.


Nesmíme opomenout, že kapitalismus byl ve své rané fázi vývoje pokrokový, a umožnil rozvoj vědy a velkého nadbytku. To tvrdil již Marx. Ale Marx též tvrdil, že jednou nastane čas, kdy se kapitalismus změní ve svůj pravý opak a bude pouhým břemenem naší společnosti. Technologie a věda, která je společensky potřebná, ale soukromě vlastněná je nyní zneužívána k tomu, aby drancovala a ničila přírodu. Ale tato věda a technologie může být za jiného systému využita k ochraně přírody. Správně geneticky modifikované potraviny mohou nasytit miliony lidí, nemluvíme-li o potravinách geneticky modifikovaných pro komerční účely, kde se nehledí na kvalitu, ani prospěšnost pro člověka, nýbrž na kvantitu a zvýšení zisku podnikatele. Známé příklady chybných genetických manipulací je například Monsanto. Stejně tak nám mohou pomoci obnovitelné zdroje energie do té doby, dokud bude svítit Slunce, bude vát vítr a téct voda v řekách.


Tento alternativní systém již nebude fungovat na základě zisku, nýbrž na potřebách lidí a naší planety. Touto alternativou je socialismus. V našich dalších článcích budeme nastiňovat možnosti ekologického přechodného programu. Programu, který nás ze současného stavu dovede ke skutečnému socialistickému řešení globálních ekologických a klimatických problémů.

0 zobrazení