Vyhledat
  • IMT

Kdo je na vině za krizi ve Venezuele? Lze jí vyřešit prostřednictvím jednání?

Existuje jistý názorový trend mezi liberální levicí, zejména ve Spojených státech, které se nikdy nelíbila Bolívarská revoluce. Teď, uprostřed vážného, a skvěle organizovaného pokusu Washingtonu odstranit Madurovu vládu, trvá obviňování obou stran z krize, která podle nich může být vyřešena skrze vyjednávání mezi vládou a opozicí”. Hlavním představitelem tohoto názoru je Gabriel Hetland, který napsal několik článků o Venezuele pro The Nation, Jacobin a jiné levičácké publikace.


Jeho poslední článek, “Venezuelský smrtící blackout dokazuje potřebu pro vyjednávací řešení krize”, přehledně tento argument shrnuje, proto je vhodné ho podrobně analyzovat. Článek je plný nepřesností a polopravd, ale jeho hlavní chybou je špatná analýza situace ve Venezuele, kde se vyhýbá třídnímu přístupu k různým zúčastněným silám, kvůli čemuž Hetland odvozuje zcela utopické řešení.

Ďábel v detailech


Začněme s faktickými nepřestnostmi. Titulek obrázku ilustrující článek říká: “Lidé čerpají vodu z unikajícího potrubí podél řeky Guaire”, stejná věta je pak použita v článku pro efekt. Je to nepravdivé. Během blackoutu byl v důsledku nedostatek vody. Lidé se uchýlili k čerpání vody z pramenů sestupujících z hory Avila. Některé z těchto pramenů jsou odčerpávány, a pak končí v řece Guaire. Lidé čerpali vodu ze dvou takových pramenů na straně Guaire, ne z “unikajícího potrubí”. Vodním potrubím voda vlastně netekla. To se může zdát jako malý detail, ale má jasný význam. Titulky v mnoha novinách tvrdily, že lidé čerpají vodu ze samotné řeky Guaire, která je extrémně znečištěná. Masové sdělovací prostředky zveličují a občas vydávají přímé lži, aby se vešly do vyprávění o „hrozivé krizi ve Venezuele“ s cílem ospravedlnit „potřebu zahraniční intervence“ nebo v každém případě „změnu režimu“. Hetland není ve své práci nový a měl by vědět, že musí zkontrolovat všechny detaily, které používá ve svém příběhu.


Další. V úvodním odstavci svého článku se Hetland snaží upozornit na to, jak špatný a dlouhodobý Blackout byl. Zmínil se o tom, jak „byla energie okamžitě obnovena v neděli a pondělí v částech Caracasu a jinde,” ale pak končí odstavec se zmínkou o titulku New York Times: “...The New York Times v pondělí zveřejnili článek s názvem „Žádný konec v dohlednu ohledně Venezuelského Blackoutu“, experti varují.””. Jaký závěr chce, aby si čtenář vyvodil? Že blackout je daleko od konce, že ve skutečnosti nevíme, kdy bude energie vůbec obnovena. Existuje jen malý detail: neshoduje se s fakty. O půlnoci 11. března byla v Meridě, Zulii a Táchiře obnovena dodávka energie, to jest v posledních zbývajících státech postižených blackoutem. Článek Hetlandův nese datum 13. března, kdy Blackout již skončil, a bez elektřiny zůstalo jen několik menších měst.


V odstavci číslo dvě, Hetland uvádí, že „nejvíce alarmujícím aspektem výpadku je nedostatek proudu v nemocnicích.” Nedostatek energie v nemocnicích je samozřejmě alarmující a velmi nebezpečný. Nicméně, všechny nemocnice v zemi mají své vlastní nezávislé generátory, které se aktivují v případě nouze. Zpráva nevládní opoziční organizace, Médicos por la Salud, zveřejnila dne 11. března večer seznam všech 32 nemocnic v zemi s podrobným vysvětlením jejich situace.


Ve všech z nich fungovaly jejich vlastní generátory, s výjimkou jedné, kde pracoval přerušovaně. Hetland pak dodává: „Abych byl upřímný: Lidé umírají a více jich zemře, čím déle bude trvat blackout.“ Pro podporu svého tvrzení odkazuje na zprávu agentury Reuters, která cituje Medicos por la Salud s tím, že v důsledku problémů s dodávkami elektřiny zemřelo 17 lidí. Když se pak podíváte na vlastní zprávu nevládní organizace, je obraz méně jasný. Ve zprávě o stavu nemocnic, kterou jsme citovali výše, ze 32 uvedených nemocnic, jsou, kromě dvou, všechny sloupce označeny jako „bez zemřelého“, a ony dva představují tři mrtvé osoby celkem. V samostatné zprávě téže nevládní organizace o počtu lidí, kteří zemřeli během výpadku proudu, je uvedeno 24 zemřelých, ale nejsou uvedeny žádné podrobnosti o příčinách smrti. Mohli to být lidé, kteří by zemřeli bez ohledu na blackout. Opět se to může jevit jako malý detail, ale detaily jsou důležité, protože jsou tím, co staví příběh. Příběh může být sestaven dvěma způsoby. Jeden způsob by řekl: „Nemocnice se vypořádaly s výpadkem energie pomocí vlastních nouzových generátorů, což značně minimalizovalo nebezpečný dopad nedostatku elektřiny“.Druhý říká: „Nejznepokojivějším aspektem výpadku je nedostatek energie v nemocnicích… Pro strohost: “Lidé umírají a více zemře“.Pravděpodobně budete psát druhý způsob, pokud se budete spoléhat alespoň do značné míry, či pouze na materiál z agentury Reuters a dalších takových agentur, a budete také o to vice bloudit od pravdy.


Co zapříčinilo blackout?

Samozřejmě, Hetlandův článek je postaven na blackoutu, a proto by měly být vysvětleny jeho příčiny. Co nám o něm Hetland říká? Začíná tím, že píše, že existují dva různé „příběhy“,ale „ani jeden z nich není pravdivý“.Podle Heltandova názoru: „Výpadek a existující krize nejsou zcela chybou Madura, ani Spojených států a domácí opozice. Naléhavost situace vyžaduje uznání sdílené odpovědnosti za krizi.”


Heltandův článek je postaven kolem Blackoutu a proto by měly být vysvětleny jeho příčiny. Ale nevysvětluje ani jednu.

Pak ale Hetland uvádí, že „pouze ta nejvíce krátkozraká analýza by mohla ignorovat jasnou odpovědnost vlády za nebezpečný stav venezuelské elektrické rozvodné sítě“ a pokračuje s příkladem ve formě skandálu elektrárny Tacoma Hydro, projektu, který nikdy nebyl dokončen v důsledku korupce. Otázkou však je, jak souvisí nefunkční elektrárna se současným výpadkem proudu? Všichni, vláda i opozice, souhlasí s tím, že se něco pokazilo uvnitř řídicího střediska komplexu El Guri Hydro. Spor je o to, co chybu způsobilo. Opozice tvrdí, že to byl požár pod hlavní rozvodnou z El Guri, zatímco vláda tvrdí, že se jednalo o kybernetický útok na systém SCADA, který ovládá elektrárnu, která produkuje 80 procent energie Venezuely.


Jaký má na toto Hetland názor? O tom se nezmiňuje. Ačkoliv samozřejmě zmiňuje možnost kybernetického útoku, nezachází do žádného z detailů a jeho závěr je jasný:


„Dostupné důkazy nasvědčují tomu, že výpadek proudu nebyl způsoben sabotáží, ale že elektrická rozvodná síť byla přetížena roky jejího silného využívání, a na základě nedostatku investic a údržby.“


“Dostupné důkazy”? Možná, že Hetland ví více než všichni ostatní, protože ani vláda, ani opozice neposkytly mnoho, pokud vůbec nějaké důkazy, aby podpořily své příběhy. Jejich argumenty jsou většinou založeny na nepřímých důkazech. Opozice nepředložila žádný důkaz o záhadném požáru, který podle nich ovlivnil elektrické vedení 765KV, a pak způsobil vypnutí systému El Guri, což by mělo být relativně jednoduché, pokud by k takovému požáru došlo. Guaidó navíc odmítl myšlenku kybernetického útoku, když tvrdil, že komplex El Guri Hydro byl řízen „analogicky“, což je něco, co je přímou lží. Všechny tyto věci jsou ve Venezuele široce diskutovány, přičemž jsou vznášeny argumenty a protiargumenty. Hetland je ignoruje a jednoduše tvrdí, že „dostupné důkazy naznačují, že výpadek nebyl způsoben sabotáží“, aniž by se zmínil o tom, co jsou to „dostupné důkazy“, na kterých se jeho tvrzení zakládá, ani neposkytuje užitečné odkazy jako reference.

Ve skutečnosti se již předem rozhodl pro vysvětlení, které odpovídá jeho „vyprávění“, a napsal příběh, který ignoruje dostupné důkazy. Aby se pokryl sám, poté, co prohlásil, co je příčinou výpadku proudu, dodává: „Důležité je dostat blackout na kobylku; novináři se sídlem ve Venezuele by měli prozkoumat možné příčiny. Ano, pane Hetlande, je důležité dostat se na kobylku výpadku proudu, tomu ovšem nepomohou předčasné závěry vycházející z předpojatých myšlenek. “Novináři se sídlem ve Venezuele už odvedli velmi dobrou práci, když se pokoušeli zjistit, co se vlastně stalo, a tento článek v 15 y Último je snad jedním z nejlepších výsledků. Ten byl vydán 11. března, dva dny před Hetlandovým článkem byl publikován in The Nation.


“Cesta vyjednávání”

Hlavní problém s Hetlandovým článkem však spočívá v závěrech, které vyvozuje:


„Výzvy k vojenskému zásahu musí být odmítnuty. Je však třeba uznat neudržitelnost současného stavu. Kombinace Madurovy represivní a neohrabané vlády, a masivních sankcí ze strany USA přivedla Venezuelu na pokraj katastrofy. Čím déle bude situace pokračovat, tím horší bude. “


Ano, na jedné věci se zajisté shodneme. Situace ve Venezuele je špatná a za poslední čtyři roky, či pět let se výrazně zhoršila.


Jaká je však „přijatelná cesta k řešení Venezuelské krize?“, kterou navrhuje? Především přijímá předpoklad, že je třeba uskutečnit „mírový přechod“, a to prostřednictvím „svobodných a spravedlivých voleb“.


Zde vidíme, jak náš liberální kritik ve skutečnosti přijímá všechny premisy ohledně „změny režimu“, na kterých americký imperialismus zakládá svůj současný útok na Venezuelu. Washington také říká, že bojuje za „mírový přechod“ a především za „svobodné volby“.Ve skutečnosti se však svých cílů snaží dosáhnout svou politikou diplomatického tlaku, sankcí a hrozbou vojenského zásahu. Hetland tudíž předpokládá, aniž by vysvětlil proč, že prezidentské volby v roce 2018 nebyly svobodné a spravedlivé, a že je proto Maduro nelegitimním prezidentem. Proč by jinak měly být nové volby, když v Maduro v lednu složil přísahu? Náš liberální přítel se svými argumenty pevně zařazuje do tábora venezuelské opozice a amerického imperialismu. Jeho nesouhlas s imperialismem se zdá být jen taktický, myslí si, že by tento výsledek neměl být dosažen sankcemi nebo vojenskou akcí. Předpokládá cíle, ale neřeší prostředky.


Jak si myslí, že toho lze dosáhnout? „Jedinou skutečnou nadějí pro budoucnost Venezuely je cesta jednání mezi vládou a opozicí.“ To je naprosto utopické a ignoruje nedávnou minulost Venezuely. Ve skutečnosti se v průběhu let uskutečnilo mnoho jednání mezi vládou a opozicí. Současný pokus imperialismu není první. Již v dubnu 2002 provedla opozice spolu s USA převrat, sotva tři roky po nástupu Chávézovy vlády. Když se prezident Chávéz vrátil k moci na základě masového hnutí chudých, co udělal? Vyzval opozici k jednacímu stolu. Jak reagovali? Okamžitým zahájením příprav na další převrat, tentokrát v podobě sabotáže ropného průmyslu a stávky obchodníků a průmyslníků, která trvala od prosince 2002 do února 2003 a téměř zcela ochromila hospodářství. Opozice nechce vyjednávat, chtějí zničit Bolívariánskou revoluci jakýmikoliv prostředky. Pokud si budou myslet, že toho mohou dosáhnout prostřednictvím vyjednávání, nebudou nic namítat, pokud budou jejich cíle zaručeny.




Hetland říká: "Jedinou skutečnou nadějí pro budoucnost Venezuely je cesta jednání mezi vládou a opozicí." Což je absolutně utopické.

Posledním pokusem v této věci, byla jednání v Dominikánské republice, která proběhla v letech 2016–17, mimo jiné zprostředkovaná bývalým sociálně demokratickým prezidentem Španělska Zapaterem. Hlavním požadavkem opozice v těchto rozhovorech byly právě „svobodné a spravedlivé“ předčasné prezidentské volby. Když se zdálo, že bylo dosaženo vhodného kompromisu, a dokonce bylo stanoveno datum voleb, pak se opozice pod tlakem Bogoty a Washingtonu rozhodla odstoupit z jednání. Zapatero zuřil a poradil vládě, aby pokračovala ve volbách v dohodnutém termínu. Volby, kterých se účastnila sekce opozice (vedená Henri Falconem), se uskutečnily, Maduro zvítězil a Zapatero, který byl v pozici pozorovatele, se za výsledky voleb zaručil. To vše se však Heatlandovi zdá být uzavřenou kapitolou.


A s kým má vláda jednat? V celém svém článku a v jiných textech Hetland trvá na tom, aby se podtrhával “rozdíl” mezi „radikální částí opozice”, případně „částí krajně pravicové opozice“ a opozicí jako celkem. V praxi takový rozdíl neexistuje. Současný pokus o převrat vedený ve Venezuele Guaidóem je podporován všemi opozičními stranami zastoupenými v Národním shromáždění. Násilné nepokoje v roce 2016, o nichž se Hetland zmínil ve svém článku, byly také součástí společné a sjednocené kampaně opozice jako celku. Převážná část opozice, pod tlakem Washingtonu, bojkotovala prezidentské volby a vyhnala Henriho Falcóna z MUD za účast v nich.


V každém případě, jak by vůbec měla jednání probíhat? Vláda opakovaně tvrdí, že je připravena jednat (dokonce i s Trumpem), ale opozice odmítla jakékoli pokroky ze své strany k této věci. Hetland naznačuje, že by k jednáním mohlo dojít i díky Mezinárodní kontaktní skupině EU. To je buď naivní, nebo vážně nebezpečné. Hlavní země EU jsou zcela podřízeny strategii Washingtonu vůči Venezuele. Byl to španělský prezident Sanchez, který vydal osmidenní ultimatum Madurovi, aby svolal prezidentské volby. Poté se k němu připojila Francie, Spojené království, Německo a většina členských států EU, kteří Guaida dále uznali za „legitimního prezidenta“ Venezuely. ICG (Mezinárodní kontaktní skupina) byla vytvořena pouze za účelem zničení nezávislé mexické iniciativy za účelem nalezení vyjednaného řešení. Když zástupci ICG dorazili do Montevidea, uruguayská vláda pod tlakem opustila své nezávislé stanovisko, a nechala Mexiko v této věci osamocené.


Není možné dělat revoluci napůl

K dokreslení Hetlandova mýtického jednorožce „demokratické opozice“, Hetland sám dodává, že jakmile budou Spojené státy odstraněny z rovnice, můžeme doufat v „růst mnohem širšího opozičního hnutí, v němž by hlasy pracující třídy mohly být vice zastoupeny”. To je možná podstata věci. Hlavním problémem Hetlandova přístupu je nedostatek diskuse o třídním charakteru tohoto konfliktu.


Venezuelská opozice a za ní Washington reprezentuje zájmy oligarchie země: bohaté rodiny, které vládly Venezuele již více než 100 let a hrají podřízenou roli vůči americkému imperialismu. Jejich masová základna podpory je hlavně čerpána ze středních tříd a oblastí vyšší střední třídy na východě Caracasu a dalších velkých měst. Chavismo má své kořeny mezi dělnickou třídou, chudými rolníky a chudými městy.


Příznivci opozice v sobě chovají iracionální nenávist, a v první řadě starch z chávistických mas. Během násilných opozičních demonstrací v roce 2016 byl mladý muž, Orlando Figuera, zaživa upálen, přičemž utrpěl poranění neslučitelná se životem. Jaký byl jeho „zločin“? Byl černý, a tedy vypadající chudě, a jako chavista. V této opozici, hlasy pracující třídy nemají žádnou váhu. Z dobrého důvodu má většina venezuelských chudých a pracujících zdravý třídní instinkt, a odmítají opozici, kterou správně považují za reprezentující Los Amos del Valle, starou oligarchii, reprezentující zájmy imperialismu.


Text: Jorge Martín

Překlad: Radim Ivanovič, Mirko Honcović

0 zobrazení