Mezinárodní socialistická konference v Curychu, i stále rostoucí počet článků v mezinárodním socialistickém tisku o obnovení socialistické internacionály, nebo případném budování nového orgánu světové socialistické solidarity ukazují, jak roste význam a naléhavost těchto otázek. Nazírání na věc není ovšem u všech socialistických stran stejné, dokonce i uvnitř stran se jeví značně rozdílná stanoviska. Je úkolem diskuse, aby se názorové rozdíly vyjasnily, a mohlo dojít k jejich sjednocení. Byl to mimo jiné právě úpadek diskusí a nevyjasněnost, co vedlo k odumření II. a III. Internacionály. Čím bude tedy tentokráte diskuse demokratičtější a důkladnější, tím spíše povede k cíli.
(II.Kongres Kominterny v Urického divadle, obraz Isaaka Brodského, 1924)
V tomto článku bych chtěl reagovat na stanovisko s. Jiřího Hájka, formulovaná v článku „OSN a socialisté“ v 22. čísle Cíle, i na některé názory Barnette Strosse v minulém čísle Cíle. Je zajímavé, že oba docházejí k dosti podobným závěrům, ač s. Hájek se hlásí k marxismu, kdežto s. Stross toto stanovisko nikterak nesdílí. Tvrdím též, že stojím na stanovisku Marxe, ale moje závěry jsou velmi odlišné.
Kostrou Marxova učení je nauka o třídním boji. Bez této nauky se celá Marxova theorie musí zhroutit. Socialista, který popírá třídní boj, je jako někdo, kdo by chtěl naučit uvařenou a vykostěnou rybu plavat a divil by se, že padne ke dnu.
Asi před rokem uveřejnil rakouský president, sociální demokrat dr. Renner, v londýnském čtrnáctideníku „The Fortnightly“ článek pod názvem „Nové cesty k světovému socialismu“, v němž pojednává o otázce internacionály a přichází k závěru, že se musí socialisté, kteří jsou delegáty OSN, spojit ve snaze, aby se stala OSN internacionálou všeho lidstva. Podle Rennera se proletariát rozpadl jako třída, jeho životní úroveň se zlepšila do té míry, že jí nelze již označit za „proletářskou“, a pokrok v technice sblížil světadíly natolik, že se zboží stalo „světoobčanem“, dávno než se proletáři všech zemí spojili. Dr. Rennerovi se tedy OSN, ve které budou hrát socialisté, odboráři a družstevníci vedoucí úlohu, stává jedinou skutečnou internacionálou. Bude pouze záležet na socialistech, aby nedovolili kapitalistům a imperialistům válku, a socialismus – o tom však již dr. Renner nemluví, to si nutno domýšlet – přijde sám od sebe ve všech zemích k moci.
K podobným závěrům dochází soudruh Jiří Hájek u nás, v Anglii pak B. Stross, a mnozí jiní jinde.
O obtížích, které se staví v cestu vytvoření nové, nebo obnovení staré internacionály, nebude zde nutno zvláště pojednávat. Nejen, že socialisté různých zemí a národností nemají dnes na dění stejný názor, také zkušenosti s fašismem, s třídním bojem atd. se odráží v jejich theoretických a praktických úvahách zcela odlišným způsobem. Řada socialistických stran, zejména britská Labour Party, zastává stanoviska, která plynou ze zvláštní funkce dělnické strany a odborového hnutí ve Velké Británii. B. Stross je proto mluvčím směru, s nímž je nesnadno najít společnou mluvu. „Stát, to jsem já“ (dokud mám většinu hlasů), toto stanovisko platí v Anglii, která dává většinové straně celou vládní moc do rukou. A jelikož je (a asi i na dlouho zůstane) Labour Party u vesla, padá též zodpovědnost za zahraniční politiku zcela na její bedra. K tomu ještě přichází choulostivá situace Anglie jako prostředníka a často i nárazníku mezi zahraniční politikou SSSR a USA. Zcela jinak je tomu ve většině evropských států, kde jsou socialisté ve vládě. Téměř všude jsou to koalice různých stran, takže zahraniční politika není výlučně dílem socialistů. Z toho plyne, že se socialisté v neanglických zemích nemusí do té míry ztotožňovat se zahraniční politikou, jak je to v Anglii, nebo přesněji řečeno, jak tomu je u B.Strosse.
Anglie může jen ztratit, čím více se utvoří „bloky“ velmocí. Po druhé světové válce se její finanční a mocenská posice zhoršila do té míry, že má již jen volbu, přidat se definitivně na stranu SSSR nebo USA, dojde-li k ještě ostřejšímu ohraničení sfér vlivu obou velmocí. Je proto pochopitelné, že B. Stross má panický strach, z nového vytvoření internacionály. Aniž by vyřkl skutečné důvody tohoto strachu, který jde tak daleko, že hází internacionalistické socialisty s „útočnými reakcionáři“ do jednoho pytle, hájí Stross stanovisko, že by internacionála rozbila „jednotu“.
Překvapený čtenář se ptá, kterou jednotu Stross myslí. Na to se mu však nedostane žádné odpovědi. Je tedy jasné, že jde o to, aby mohla Labour party jako jediná vládní strana dělat takovou zahraniční politiku, kterou má za nejlepší ve prospěch Britského impéria. Internacionála by mohla v takové politice uplatňovat ještě zájmy pracujících tříd jiných zemí, nebo třeba celého světa. A to by ovšem pro Labour Party nemohlo být ani v budoucnu příjemné. Aby však Stross uspokojil volání po obnově internacionály, které lze slyšet i v samé Anglii, prohlašuje prostě OSN a její „sesterskou“ organizaci, Světovou Federaci Odborů, za, žasni čtenáři, již existující internacionálu, která zabezpečí jednak světový mír, za druhé však „klidné vzrůstání do socialismu“. Ukázal jsem, které důvody ženou Barnetta Strosse k takovému postoji. Nebudou nepodobné důvodům, které vnucují hlavě rakouského státu, dr. Rennerovi, jeho postoj.
Jenomže: Renner tvrdí o sobě, že je marxista, a to věc podstatně mění. Stejně věc mění i postoj soudruha dr. Hájka, neboť prohlašuje, že též stojí na Marxově učení. Nás zajímají oba postoje hlavně po té stránce, zda slouží onomu procesu vyjasnění a vykvašení, který bude první podmínkou a předpokladem pro obnovení mezinárodních socialistických styků.
Velký pokrok, jejž si dělnická třída vybojovala krok za krokem, nezůstal zajisté bez účinku na její myšlení. Nestejnoměrnost hospodářského vývoje, fašismus, válka a zaostalost zabránily tomu, aby se dalo mluvit o vzestupu ve světovém měřítku, ba nutno říci, že proletariát utrpěl v některých zemích hluboký pokles své životní úrovně, a divíme se jen, že by o tom zrovna rakouský socialistický ministr neměl vědět. Neboť právě na příkladě rakouského, německého, italského, španělského a portugalského proletariátu, na příkladě pracujících tříd Japonska a Číny lze lehce dokázat, že se vzestup životní úrovně pracujících děl jen tam, kde se proletáři semkli kolem „své“ vládnoucí třídy, a to vládnoucí třídy vítězné. Obdobně je tomu ovšem u koloniálních a polokoloniálních národů.
Vývoj poslední, monopolistické etapy kapitalismu po druhé světové válce nám ukazuje zcela novou tvář. Akumulace kapitálu, předvídaná Marxem, se sdružila s akumulací moci v rukou několika málo jedinců reprezentujících stát a rozhodujících o jeho osudech. Zároveň muselo dojít k úpadku bohatství a významu malých a středních států a národů, které se stávají ve svém celku předmětem vykořisťování ve prospěch oněch několika velkých a rozhodujících. To ovšem nevylučuje, aby byla nadhodnota – a její tvoření zůstává i nadále znakem proletářů všech zemí, bez ohledu na zvýšení nebo úpadek jejich životní úrovně – odčerpávána jistou měrou domácí vládnoucí třídou velkých i malých národů.
Úpadek kapitalismu, vyčerpávání jeho demokratických i fašistických vývojových možností, nedostavení se socialistické přeměny společnosti v průmyslově a hospodářsky nejvyspělejších zemích, zároveň s poklesem třídního uvědomění dělnické třídy vlivem fašismu a války, to přispělo k vytvoření nové, gigantické jednotky, totiž státu ve funkci přebujelé kořistnické organizace vládnoucí třídy. A stejně jako pozdvihl liberalistický mezinárodní obchod internacionalistické cítění a myšlení dělnické třídy, tak podkopalo rozdělení světa ve „velmocenské sféry vlivu“ a nový způsob vykořisťování celých národních skupin velmocenskými klikami pocit mezinárodní třídní proletářské solidarity. Nahradit tuto solidaritu různými neproletářskými kombinacemi, to není nic nového. První pokusy se v tomto ohledu děly již před touto válkou v ženevském úřadu práce při nebožce Společnosti národů. Takové pokusy zklamaly a zklamou. OSN se ve své dnešní formě stává více a více pouze měřítkem pro hru sil jednotlivých táborů, tedy ne silou samotnou, a mezinárodním nástrojem dělnické třídy nebude potud, pokud nebude representovat pracující třídu jednotlivých národů, nýbrž zájmy jejich vládnoucích tříd.
Proto též zklamou naděje, že OSN se stane skutečným ručitelem světového míru. Neboť pro marxistu není otázka války či míru otázkou „dobré vůle“ nebo „porozumění“ národů, nýbrž výrazem určitých hospodářských zákonů. Aniž bychom se mohli třeba jen na okamžik vzdát přímého boje proti válce, jsme si jako marxisté vědomi toho, že účinná obrana obrana proti válce spočívá v boji proti vlastní vládnoucí třídě jako nositelce a zároveň otrokyni hospodářských zákonů, které si vynucují válku. Že nejúčinnějším bojovým prostředkem proti válečnému nebezpečí je mezinárodní proletářská solidarita, organisovaná v nezávislém spojení socialistů celého světa, to vyplývá pak z věci samotné.
Proto se socialisté, stojící důsledně na zásadách marxismu, ani nelekají, jako Barnett Stross, důsledků spojení se socialisty ostatního světa, ani nepovažují OSN, jako dr. Renner, za zárodek internacionály, ani jim není, jako s. Hájkovi, „podpora OSN samozřejmá“, nýbrž odmítnou odhodlaně a rozhodně každý pokus, vydat svůj třídní nástroj – spojení proletářů celého světa – do rukou organisace vládnoucích tříd, a postaví se na základě mezinárodního třídního boje a na „pevné základně marxistické analysy“ jak říká s. Hájek, ruku v ruce se všemi potlačovanými a vykořisťovanými třídami a národy proti válce, fašismu a barbarství, to jest proti vykořisťovatelům všech odstínů, za novou, třídní, a nikdy více nezlikvidovatelnou internacionálu, která si získá lidský rod!
Wolfgang Václav Salus
Magazín „Cíl“, 4.7.1947