Mark Rahman
překlad T.M.
V článku o první světové válce Lenin kdysi poznamenal, že: „kapitalistická společnost je a vždy byla nikdy nekončícím hororem“. V diskusi na téma brzký vývoj kapitalismu v jeho známém díle, Kapitál, Marx řekl, že po příchodu kapitalismu do dějin „kapitalismus krvácí od hlavy až k patě z každého póru“. Ve stejné knize Marx uvedl, že „kapitál je mrtvá upírská pracovní síla, která žije pouze sáním žijícího dělnictva, a čím déle žije, tím více dělnictva vysaje“. Ve stejné kapitole Marx přirovnává úsilí kapitalistů o nadhodnotu dělnictva k „hladu vlkodlaka.“
Vyzbrojeni marxistickým chápáním společnosti a znalostmi, které nabízely potenciál pro lepší svět, tito jedinci viděli kapitalismus jako to, čím doopravdy byl – hororem. Jejich srovnání folklórních a viktoriánských příběhů plných upírů, vlkodlaků a strašidel se zločiny, nespravedlností a obrovským plýtváním kapitalismu není překvapivé, protože to je pocit, který nevědomky sdílejí miliony lidí a odráží se v popularitě hororového žánru od samého počátku kinematografie.
Pokud přehlédneme záměry na výrobu těchto filmů, v podstatě zjistíme, mají tendenci fungovat jako zrcadlo odrážející obavy a strach z oné doby. Ty filmy, které přilákaly nejvíce diváků, byly paradoxně ty, které se jich nejvíce týkaly, v masce s fantastickým příběhem. Z tohoto důvodu není náhoda, že můžete sledovat různé momenty kapitalismu minulého století ve smrtelné agonii díky nejpopulárnějším hororovým filmům.
Hrůza, která ukončí všechny horory
Již nejstarší filmová studia vydávala horory, ale s diváckým úspěchem se tento žánr setkal až po první světové válce. První světová válka představovala historický zlom ve vývoji kapitalismu. Kapitalismus vyvíjel prostředky k výrobě do obrovských rozměrů v netušící v pre-kapitalistické společnosti, až dosáhnul svých hranic na přelomu století. Hlavní imperialistické mocnosti vyčerpaly své národní burzy a zoufale hledaly nové burzovní trhy. Velké mocnosti jako Británie a Francie si již do značné míry rozdělily koloniální svět a nenechaly německému kapitalismu jinou možnou volbu, než zaútočit na své pevninské sousedy.
To byl začátek „války, která měla ukončit všechny další války“, což byla skutečný živoucí horor, který měl silný vliv na následující rozvoj lidstva. Kapitalismus tak ukázal celému světu, že to není systém na vzestupu, ale systém vedoucí ke krizi, která měla smést celé lidstvo. Válka vedla ke zdevastování obrovského území; smrt více než 16 milionů lidí (téměř polovina z nich byli civilisté); a také miliony citově i fyzicky poznamenaných vojáků.
V Rusku válka skončila díky úspěšné dělnické revoluci vedené bolševiky. V Německu revoluce z roku 1918 zastavila válku, nakonec však neuspěla se svým cílem vytvořit dělnickou vládu, která by mohla začít tvořit novou společnost a vytrhnout ruskou revoluci z izolace. V následujících letech Německo zažilo explozi filmové hororové tvorby.
Přední německé expresionistické filmy Kabinet Dr. Caligariho (1920) aNosferatu (1922) jsou výletem do neklidu a nejistoty v poválečném Německu. Revoluční otřesy a kontrarevoluční nezdary v kombinaci s ekonomickou krizí značně charakterizují toto období v německé historii. Plíživé zabíjení lidí upírem (Nosferatu) a náměsíční lidé zmanipulovaní ke spáchání vraždy na příkaz šíleného lékaře (Kabinet Dr. Caligari) umocnili pocit mnohých německých dělníků, že byli podvedeni a zastrašeni vládnoucí německou třídou (a dokonce i jejich vlastní vůdci sociální demokracie byli zastrašeni), aby se účastnili zpátečnického vraždění.
Psychické a fyzické poškození způsobené válkou je také graficky zachyceno umělcem Otto Dixem, který publikoval sbírku 50 retuší s názvem Der Krieg (Válka). Vidět na vlastní kůži brutalitu války způsobilo těžkosti mnohým vojákům, kteří se snažili po návratu z fronty přizpůsobit se normálnímu životu. Toto vysvětluje hororový boom z roku 1920 zaměřený na příšery, které zápasí s vlastními vnitřními démony. Jen v roce 1920 se natočily dvě adaptace Dr. Jekylla a pan Hydea v USA a natočila se i další německá adaptace s názvem The Head of Janus, kterou režíroval F. W. Murnau, režisér filmu Nosferatu.
V tomto desetiletí vzniklo mnoho dalších filmů, které uvádí fyzicky znetvořené a psychicky mučené postavy; například: Hrbáč z Notre Dame (1923) a Fantom opery (1925), představený Lonem Chaneyem, jednou z prvních hvězd hororu.
Velká hospodářská krize
Krach burzy 24. října 1929 představoval největší krizi světového kapitalismu vůbec. Bída, která nastala potom, zasáhla miliony dělníků, což vedlo k rozšíření cynismu a hlubokému pátrání společnosti, kde se stala chyba. Hollywood sehrál nemalou roli ve snaze posílit důvěru v kapitalismus. „Žádné jiné médium nepřispělo víc než film na zachování národní morálky během období revolucí, povstání a politická vřava v jiných zemích,“ řekl šéf Motion Picture Producers and Distributors Association William Hays. Ale popularita hororových filmů v té době stále odráží bezútěšný pohled na budoucnost, který byl charakteristický pro americké myšlení třicátých let. Rovněž uvedl horor do komerčního mainstreamu, který nabízel další úspěšná pokračování těchto filmů.
Hodně filmů z třicátých let pokračovaly, kde filmy dvacátých let skončily.Vlkodlak z Londýna (1935), Dr. Jekyll a pan Hyde a Dracula (1931) mají kořeny ve filmu Nosferatu. Dokonce White Zombie (1932), první významný zombie film, byl v mnoha ohledech ozvěnou Kabinet Dr. Caligariho. Béla Lugosi, hvězda Draculy a White Zombie, začal působit v Maďarsku, kde se podílel v roce 1919 na maďarské revoluci. Pro jeho radikalismus byl nucen uprchnout v období kontrarevoluce a vydal se do Hollywoodu, kde zahájil svou kariéru jako Boogeyman (Strašák) třicátých a čtyřicátých let vedle Boris Karloffa.
Frankenstein (1931) s Karloffem v hlavní roli a Ostrov ztracených duší (1932) s Lugosim se zaměřily na hrůzy, které lidstvo mohlo samo vyvolat. Volná adaptace románu Mary Shelley Frankenstein popisuje monstrum, které bylo přivedeno k životu šíleným opuštěným lékařem, hledajícím hřejivé přijetí lidí. Po vydání tohoto filmu se nezaměstnanost v USA v jednom roce téměř zdvojnásobila. Fenomén obrovského počtu migrujících dělníků hledajících živobytí prohlubuje pocit odmítnutí a odcizení.
V Ostrově ztracených duší, adaptaci H. G Wellse, se vypráví o doktorovi přeměňující zvířata na lidi – avšak ne úplně; tvoří napůl člověčí a napůl zvířecí bytosti. Tvorové stvořeni Dr. Moreauem mají emoční a kognitivní lidskou kapacitu, ovšem jsou považováni za pouhá zvířata určené k experimentům, což zachycuje nejistotu dělnické třídy tehdejší doby. Dr. Moreau nakonec umírá rukou svých testovaných subjektů.
Dalším filmem, The Most Dangerous Game (1932), Wellse vyjádřil třídní rozpory té doby nápadnějším způsobem; film pojednává o ruském aristokratovi vyžívajícím se v lovu lidi. Film dojemně končí smrtí aristokrata, kterého zabili jeho vlastní lovečtí psi, a oběti se dávají na útěk.
V roce 1934 získává americká dělnická třída opět energii a sebevědomí. Tři generální stávky (Oakland, Minneapolis, Toledo), ohlašovaly znovuzrození dělnické síly v podobě Kongresu průmyslových organizací (Congress of Industrial Organizations). Nálada zkázy a beznaděje byla nahrazena vzdorovitou protiofenzivou, což vysvětluje změny komerčního Hollywoodu v uvádění hororů, které trvaly několik dalších desetiletí.
Bride of Frankenstein (1935), Son of Frankenstein (1939), The Ghost of Frankenstein (1942), Frankenstein Meets Wolf Man (1943) a House of Frankenstein (1944) symbolizují to, co se nakonec stalo charakteristikou hororu: nekonečná pokračování a předělávky nižší kvality. Ostatní filmy jakoThe Cat and the Canary (1939) a Zombies on Broadway (1945) představují komičnost hororového žánru v době, kdy lidé zažívali opravdové hrůzy a krutosti v v podobě druhé světové války v celosvětovém měřítku.
Horor v období jaderných hrozeb
Mnoho hororových filmů z padesátých let zachovává masovou komercializaci let čtyřicátých, avšak zaměřuje se na science fiction, která se zabývá obavami o účincích radiace, prehistorických příšerách, nevydařených vědeckých pokusech a útočnících z vesmíru.
Godzilla (1954) natočená v Japonsku odráží psychologický dopad svržení atomové bomby a kobercové nálety na japonská města. Prehistorické monstrum Godzilla je vzkříšeno během jaderných zkoušek v Pacifiku a působí velké škody v Tokiu. Nikde jinde by se nedala myšlenka na zničené celého města prohloubit více než v japonském filmu vyrobeném ani ne deset let poté, co Američané svrhli atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, které srovnaly obě města se zemí, zabily téměř čtvrt milionů lidí a zničily zdraví několika dalším milionům lidí. Dotýkaje se obav z nukleární války se film stal mezinárodním hitem a dal vzniknout řadě pokračování a jiným podobným filmům s velkými příšerami jako např.: Them! (1954) a Tarantula! (1955).
The Thing from Another World (1951) byl jedním z prvních filmů, které se zabývají mimozemskými vetřelci; tématem poskytujícím prostor pro neomezenou práci s mimozemskými rasami. Další film, The Blob (1958), vypovídá o mimozemské bytosti, která se zmocní celého typického sídliště z padesátých let.
V díle Invasion of the Body Snatchers (1956) prší mimozemské rostlinné výtrusy na americké předměstí, což vytváří klony lidí bez emocí, což bylo vyloženo některými lidmi přirovnáno k bezduché přizpůsobivosti ve stalinistickém Sovětském svazu, avšak mnozí levicově zaměření lidé ve filmu viděli bezduchou přizpůsobivost za éry McCarthyho v USA.
Nadpřirozené horory
Vzhledem k tomu, že poválečný boom dosáhl svého vrcholu v roce 1960, došlo poté k posunu směrem k nadpřirozenu. Mnoho filmů se začalo zabývat duchy, čarodějnicemi, satanskými kulty a démonickými silami. V polovině šedesátých let byla privilegia historického vývoje náboženské víry v USA a víra v Boha propagována, aby se tak Spojené státy distancovaly od bezbožného Sovětského svazu.
Díky mládežnickým hnutím z konce šedesátých let mnoho filmů také začalo zdůrazňovat mezigenerační konflikt – téma, které pořád pokračuje. Psycho(1960) je možná typickým příkladem. Film začíná jako typický Hitchcockův thriller: žena ukradne velkou sumu peněz od svého zaměstnavatele a míří do Kalifornie. Cestou potká mladého a citlivého ale taky nepříjemného hlídače motelu Bates, Normana. Normanova matka, která je později nalezena mrtvá a žije dál pouze v Normanově hlavě, je velmi urážlivá a žárlí na každého, kdo by mohl ukrást Normanovu pozornost od ní.
The Haunting (1963) představuje mladou ženu, která se připojuje k týmu paranormálních vyšetřovatelů v starém strašidelném domě po smrti její dlouhodobě nemocné matky, jejímž opečováváním poslušně strávila většinu svého života, odráží charakter Normana Batese.
Alfred Hitchcock opět ukázal své hororové umění v roce 1963 ve filmu The Birds. Film nabízí znepokojivou náladu absencí hudby. Je to také jeden z prvních význačných filmů, které se zabývají nevysvětlitelnou událostí, které naznačují celosvětovou apokalypsu a její důsledky, což značně převyšuje téma z padesátých let: řádění netvora ve městě.
Malá skupina lidí zabarikádovaná v domě, aby unikla hrůzám venku, jak je zpracováno ve filmu The Birds, byla jistě inspirací pro George Romera v klasice Night of the Living Dead (1968).
Mnoho témat v tomto filmu zdůrazňují politickou polarizaci té doby. Hlavní protagonista podporující hnutí za občanská práva je rozhodný a silný černoch – Ben, který je často v rozporu s patriarchálním bílým mužem Harrym, když se baví o tom, jak se bránit proti zombie venku. Film byl natočen jen pár měsíců po vraždě Martin Luthera Kinga a Benova smrt – nikoliv zaviněná zombies, ale policisty – se může zdát jako vzdávání holdu.
Vedle protestů proti válce ve Vietnamu a hnutí za občanská práva, hnutí za ženská práva upozornilo na jisté záležitosti, jako například domácí násilí, kterými se zabývala řada filmů v průběhu následujících desetiletí. Rosemary’s Baby (1968) se zabývá mladou ženou v domácnosti, která otěhotněla během satanského rituálu, organizovaném jejími sousedy, aby porodila Satanovo dítě. Těhotenství protrpí odcizená, vystrašená, pod taktovkou druhých lidí, mučená bolestí a špatným zdravotním stavem. Film je pozoruhodný díky okamžitému podmanění si diváků tím, že se vcítí do neutěšitelné situace ženské protagonistky.
V podobném duchu se následuje Carrie (1976). Film popisuje život osamělé vyvržené dospívající dívky, která je šikanována spolužáky a zneužívána její křesťanskou fundamentalistickou matkou. Později zjistí, že má telekinetické schopnosti a může je používat k tomu, aby se pomstila svým trýznitelům. Publikum se ihned vcítí do problémů dospívající dívky.
Další pozoruhodný film ze sedmdesátých let je The Omen (1976): příběh mladého chlapce adoptovaného prezidentem USA, u něhož se ukáže, že je Antikrist a také nezapomenutelný The Exorcist (1973): příběh o mladé dívce posedlé démonem. Exorcista byl podporován Fordhamovou Univerzitou (jezuitskou kolejí), aby posílil pověrčivé učení církve. Univerzita štábu umožnila natáčet na akademické půdě a velký počet kněžích dokonce hrálo ve filmu.
Konec poválečného boomu
V roce 1973 poválečný boom dosáhl svých mezí, ohlašován dvouletým hospodářským poklesem, který pocítil celý svět. V USA se to projevilo návratem vysoké nezaměstnanosti, stagnace a omezením práv, které dělnické hnutí po válce vybojovalo.
V polovině 70. let se pokles projevil v řadě filmů, konkrétně dílo od George Romera Dawn of the Dead (1978), v níž čtyři lidé najdou útočiště v opuštěném nákupním centru, kde mají všechno, co potřebují. Nákupní centra jsou v té době novým fenoménem odrážejícím kapitalistickou závislost na úvěrech a konzumu, aby se ekonomika uměle udržela při životě.
V roce 1974 se film Tobea Hoopera Texas Chainsaw Massacre vydal do světa a zavedl řadu nových nápadů, které se později objevily v slasher hororech osmdesátých let. Film, který byl stejně jako Psycho inspirován sériovým vrahem Edem Geinem, se zaměřuje na skupinu mladých hippies navštěvujících texaský venkov. Hlavní postavou je Franklin, který je upoután na invalidní vozík a ostatní na něj pohlíží jako zátěž – což může být vyloženo tak, že Franklin byl zamýšlen jako zástupce zmrzačených vojáků vracejících se domů z války ve Vietnamu.
Na cestě se hippies setkávají se podivným stopařem, který jim vysvětluje výhody zabíjení krav obrovským kladivem a stěžuje si na zabíjení stroji, které mu vzali práci. Později se ukáže, že je jedním z členů rodiny sadistických vrahů, kteří dříve pracovali na nedalekých jatkách. Jeden po druhém hippies umírají, až na „poslední děvče“ – motiv, který posunul mnoho hororových filmů z osmdesátých let kupředu.
Tobe Hooper navázal v roce 1982 Poltergeistem, který zobrazuje prostý rodinný život na předměstí, který narušen únosem dcery poltergeistem, který je sužuje v jejich vlastním domě. Důvod je jim později odhalen: chamtivý realitní investor, pro něhož pracuje otec unesené dcery, postavil jejich dům na bývalém hřbitově, přičemž odstranil pouze náhrobní kameny, ale rakve nechal v zemi.
Jaws od Stevena Spielberga (1975) představují nového policejního šéfa na smyšleném ostrově Amity Beach, který se zabývá velkým vraždícím bílým žralokem, který zabil řadu místních obyvatel. Napětí mezi postavami jako je Hooper, bohatý biolog a Quint, drsný lovec žraloků zdůrazňují nervozitu dělnické třídy.
The Shining od Stanleyho Kubricka (1980) je další adaptací románu Stephena Kinga, překvapuje geniální nadčasovostí. Film zachycuje rodinu, která se přestěhovala do strašidelného hotelu, kde otec Jack plánuje napsat román. Nevysvětlitelné přízraky straší celou rodinu a vzpomínky otce na domácí násilí a alkoholismus ožívají.
Na film může být nahlíženo jako na alegorii genocidy domorodých Američanů evropskými osadníky. Odkazy na stavbu hotelu během indiánských útoků, matčino oblečení a s nadsázkou prohozená poznámka o „břemeni bílého muže“ může upozorňovat na tuto možnost, zejména pokud se vezme v úvahu proslulý perfekcionismus Stanleyho Kubricka.
Italský horror
Poválečné období také zaznamenalo vzestup hororového žánru v Itálii, kde politické otřesy vyznačují téměř desetiletí trvající předrevoluční období. Režiséři jako Mario Bava a Dario Argento produkovali filmy, které reprezentovali Giallo (žlutý) žánr, který častokrát míchal záhadnou smrt s nadpřirozenými prvky. Jiní režiséři vyprodukovali více zjevně politických filmů. Pozoruhodné je dílo Piera Paoliho Pasolini Salo, nebo The 120 Days of Sodom, které líčí hrůzné zneužívání a mučení mladých rolnických dětí nacisty v okupovaném Salò, na konci druhé světové války.
V roce 1980 italský režisér Ruggero Deodato vydal Cannibal Holocaust, který se zdá být kritikou imperialismu. Film vypráví příběh filmového dokumentárního štábu z New Yorku, který jede do amazonské džungle natáčet válku mezi kanibalskými kmeny. Později vyjde najevo, že válka byla vědomě vyvolána filmovým štábem, který brutálně zavraždil člena jednoho z kmenů, což zažehlo jiskřičku konfliktu. Deodato byl následně zatčen a odsouzen pro zakázané filmové praktiky, protože se šířily mylné zvěsti o tom, že film zachycoval skutečné vraždy!
Slasher horory
Pozdní sedmdesátá a brzká osmdesátá léta charakterizoval vzestup slasher žánru v USA, který kráčel ve stopách Giallo italských filmů a dřívějších amerických filmů jako Psycho a The Texas Chainsaw Massacre.
John Carpenterův Halloween (1978), Pátek 13. (1980) od Seana S. Cunninghama a Nightmare on Elm Street od Wese a dokonce i Alien (1979) a Terminator (1984) představují hlavní filmy slasher žánru. Každý z těchto filmů obsahuje motiv „poslední dívky“ motiv, v němž osamělá zbývající protagonistka zabije vraha.
Mnoho z těchto filmů také stereotypně zobrazují mladé lidi zabité osamělými zabijáky kvůli požívání alkoholu nebo drog nebo předmanželskému sexu. Zatímco mnozí poukazují na možnou „konzervativní agendu“ stojící za výrobou těchto filmů, mohly by být stejně snadno označeny jako apel na tehdejší mladistvé, kteří cítili tlak svých panovačných rodičů za Ameriky Ronalda Reagana, což je zároveň pokračování mezigeneračního konfliktu.
The Evil Dead od Sama Raimiho (1981) lze považovat za blížící se obrat slasher žánru s mužem jako hlavním protagonistou bojujícím proti svým přátelům – do značné míry ženám, kteří se jeden po druhém stávají posedlí démonickou silou. Byl to také jeden z prvních filmů, které zavádějí motiv „chaty v lese“.
Unikátní film z raných 90. let byl Candyman (1992), který se zachycuje studenta zabývajícího se městskou legendou populární v chicagských sídlištích – Candymanem, který byl lynčován rasistickým davem a jehož duch žije dál a zjeví se vám, když řeknete třikrát jeho jméno dívajíc se do zrcadla. Film jasně ukazuje rozdíl životních podmínek studenta, který žije v nově zrekonstruovaném luxusním činžáku a lidí žijících v Cabrini – sídlišti, kde chudoba a kriminalita jsou na denním pořádku.
Zbytek osmdesátých let je charakterizován řadou pokračování, což odráží rostoucí neochotu Hollywoodu investovat do nových nápadů. Jedním z dobrých příkladů je The Thing od Johna Carpentera (1982), což je remake z roku 1951 filmu The Thing from Another World. Carpenterova The Thing se od originálu liší v tom, že vetřelec již není zakotvený pouze v jednom monstru, ale je to něco, co se může změnit v jakéhokoliv člena posádky na antarktické výzkumné základně. Odcizení a nedůvěra, které rozdělí postavy, je možná tím nejděsivějším aspektem filmu spolu se speciálními hororovými efekty.
Toto období také přineslo posun hororového žánru ke klasickým filmům, jako je The Lost Boys (1987), Ghostbusters (1984) a The Frighteners (1996). FilmThey Live! (1988) také režírován Johnem Carpenterem byl zamýšlen jako kritika konzumu a konzervatismu Reaganovy éry. Film je známý díky extrémně dlouhé bojové scéně mezi Keithem Davidem a Roddy Piperem, jehož postava se snaží přesvědčit svého přítele, že svět je řízen vetřelci, kteří mohou být viděni pouze pomocí speciálních brýlí.
V roce 1996 se mistr hororů Wes Craven vrátil se snímkem Scream, slasher hororem, který byl hororovým odkazem sám na sebe, kde vrazi využili motivů dřívějších slasher hororů. Film Behind the Mask: The Rise of Leslie Vernon (2006) přinesl tomuto odkazování sama na sebe ještě další stupínek. Zrodil vraha, který je pronásledován filmovým dokumentárním štábem po celém světě, kde zabijáci jako Freddy Krueger, Jason Voorhees a Michael Myers jsou skuteční a stali se celebritami. Tato myšlenka byla vyzdvižena ještě na vyšší úroveň v roce 2012 ve filmu Cabin in the Woods, který chytře odkazuje frázemi z mnoha hororových filmů.
Milénium pokračovalo v produkci komerčních filmů, které byly většinou odvozené z předchozích hororových filmů. Ovšem pár novinek stojí za zmínku: film 28 Days Later (2002) obnovuje popularitu zombie filmů, které přišly ovládnout hororový a apokalyptický žánr.
Saw (2004) a jeho následná pokračování, které jsou možná inspirované snímkem Se7en (1997) se zabývá myšlenkou vraha, který své oběti aranžuje do hrůzných situací a nabízí jim volbu zabít nebo být zabit, nebo riskovat strašlivé zohyzdění, aby přežili. Což není moc velký rozdíl od bezohledné morálky, kterou kapitalismus podporuje!
Hostel (2005) vypráví příběh dvou přátel, kteří cestují do východní Evropy v postsovětské době a skončí v žaláři, v němž bohatí podnikatelé platí za mučení a mrzačení lidí pro jejich zábavu. Pontypool (2008) popisuje děsivý případ masové hysterie, vyvolaný zombie epidemií, z pohledu rozhlasové stanice na kanadském venkově.
V posledních letech se vynořuje i pár dobře zpracovaných hororů jako například Let the Right One In (2008), House of the Devil (2009), The Innkeepers (2011), Sinister (2012), It Follows (2014), The Babadook (2014) a další.
Překonání hororů
Filmový žánr hororu se stal součástí moderního folkloru. V předkapitalistické společnosti byly mytologické příběhy o strašidlech, démonech a bozích – jak dobrých tak špatných – použity jako vysvětlení působení přírodních sil a připomínka, že lidstvo nemá nad těmito jevy žádnou kontrolu.
Laviny, lesní požáry, záplavy, sucha, sopky, epidemie a další katastrofy postavily lidstvo před nelehký úděl. Je to právě tento proces, v němž jsme přetvořili naše životní prostředí k překonání těchto živlů, který nás definuje jako lidi. Nicméně žijeme v pokleslé společnosti, ve které síly držící nadvládu nad lidským osudem, jsou mimo naši kontrolu. Co může být děsivější?
„Moderní buržoazní společnost s jejími výrobními vztahy, burze a majetku je jako kouzelník, který již není schopen kontrolovat síly podsvětí, které sám přivolal svými kouzly.“
Tento citát z Komunistického manifestu shrnuje křižovatku, na které se právě lidstvo ocitá. Zatímco kapitalismus vyvinul výrobní prostředky na úroveň, která může poskytnout pohodlný život pro všechny a dát nám nástroje k prolomení téměř každé překážky, kterou na nás může uvalit příroda, jsme (zatím) uvízlí v situaci, kdy vzestupy a propady akciových trhů určují osudy miliard lidí. Jediným způsobem, jak překonat tento rozpor, je cestou revoluční transformace společnosti s organizovanou dělnickou třídou ve vedení s vědomou demokratickou kontrolou nad obrovskými silami, které jsme jako druh vytvořili.
To by vedlo k rozvoji humanitních věd, techniky a kultury do nepředstavitelných rozměrů, což nám dá nástroje k vytvoření společnosti bez nejistoty a strachu. Existence společnosti, v níž jsme osvobozeni od skrytých sil, které ovlivňují naše životy, by pravděpodobně vedla k poklesu hororového žánru, který pak jistě znázorní konečné fáze upadajícího kapitalismu.