Úvodem
Od smrti V. I. Lenina uplynulo již mnoho desetiletí, aktuálnost jeho myšlenek je však nezpochybnitelná i v našich časech.
Samotná Leninova osoba si už prošla a dokolečka prochází vlnami dehonestací, jeho dílo je překrucováno, znevažováno… Tomu považujeme za nutné se postavit a naopak opětovně zviditelnit Leninův pozitivní odkaz.
*Následující texty byly původně zveřejněny na stránkách RIO.
Leninův odkaz – Karl Radek
Pozorujeme-li kriticky dějiny dělnické třídy od 17. století, od anglické revoluce po naše dny, vidíme, že se celou historií vine stopa boje revolučního směru s oportunismem. V době výboje získává revoluční směr většinu proletariátu. Tak v anglické revoluci byla většina proletariátu za chiliasty, ve francouzské revoluci za „zběsilými“, kteří vedli pařížská předměstí proti girondistům, v chartistickém hnutí byla většina proletariátu za O´Connorem a Jamesem O´Brianem; Organizačně slabí blankisté v době vzestupu v roce 1848 vedli francouzské dělníky do boje a vždy po porážkách, když revoluční síly byly vyčerpány a revoluční plamen uhasínal, získával převahu směr těch, kteří chtěli nepřátelskou pevnost dobýt evolucí. Chiliasté udělali místo kvakerům, blankisté proudhonistům. Mužové „fyzické síly“, revolucionáři chartistického hnutí, ustoupili mužům „morální síly“, reformistům a trade-unionistům. A revoluční směr se stáhl jako vychladlá láva a stal se malou sektou spiklenců, nebo hrstkou revolučních propagátorů. Když oheň anglické revoluce vyhasl, táhli chiliasté, malá hrstka, londýnskými ulicemi se zbraněmi v rukou a ukončili svůj život v kasematách Toweru. Když Robespierre oddal Lerouxe, Chaumettea a Héberta gilotině a sám se pak za hrobového mlčení předměstí a jásotného tance zlaté mládeže rozpadl v prach, připravuje Gracchus Babeuf v podzemní konspiraci první komunistické spiknutí a platí za to svým životem. Po každé porážce francouzského proletariátu v 19. století kráčí vůdčí duch proletářských mas, Blanqui, do vězení. Roku 1864 zahajuje Marx, v němž se spojily zkušenosti francouzské a anglické dělnické třídy, první odvážný krok za účelem sjednocení nejrůznějších živlů praktického dělnického hnutí, z nichž jen malá část vidí jasně před sebou cesty revoluce, v jednu organizaci, v První internacionálu. Od porážky pařížské Komuny k 1. sjezdu II. Internacionály uplynulo 18 let. Dnes v sedmém roce vítězné ruské revoluce a po nespočetných porážkách, jež mezinárodní dělnická třída utrpěla, je anglická buržoasie donucena uznat sovětskou vládu. Ve všech zemích zápasí Komunistická internacionála se stále větším úspěchem o vytvoření revolučních stran, které se opírají o většinu dělnické třídy a pokoušejí se na nových bojových frontách přejít z obležení do útočného šiku. Návrat ke starému není možný. A je velkou dějinnou zásluhou Lenina, že za rachotu pušek a děl ukázal dělnické třídě, nalézající se v zákopech, vycházející hvězdu nové historické epochy.
Leninovi nebyl oportunismus pouze nepřítelem, který hledí vniknout do nepřátelské pevnosti, nýbrž nepřítelem, který v pevnosti již je a revoluční garnisonu rozkládá. A Lenin, který před válkou nevydal ani jednou heslo k rozkolu Internacionály, vydal jej, když bylo jasné, že bez rozkolu Internacionály by byla každá revoluční propaganda pouze frázovitým klamáním dělníků. Druhá internacionála poslala [k Leninově smrti] sentimentální kondolenční telegram, v němž prohlašuje, že Lenin provedl takovou „ničemnost“, za jakou vždy vydávala ruskou revoluci, z lásky k proletariátu. Nač takovou diplomacii? Roku 1905 solidarizoval Lenin s Kautským, ale pak proti němu bojoval jako proti renegátovi socialismu od prvních dní světové války. „Revoluce“, píše historik anglického dělnického hnutí Beer, „je programem pro celou dějinnou epochu“. Epocha mezinárodní proletářské revoluce teprve započala. V Leninovi došla svého prvního výrazu a uskutečnění. Projdou desetiletí, než bude tato epocha v mezinárodním měřítku zakončena. Sklánět svoji hlavu před Leninovou velikostí, která zničila carismus a na dlouhá léta odrazila útok kapitalistických armád, avšak odmítat Lenina jako tvůrce Komunistické internacionály – znamená vítat následek a odmítat příčinu.
Leninovo učení se historicky rozvíjelo. Nepovažujeme je za Desatero přikázání, jenž beze změny zůstane vytesáno do kamene. Kritické komunistické myšlení oddělí v tomto učení to, co je časově a prostorově podmíněné, od toho, co je nutné jako prostředek boje v celé epoše sociální revoluce. Již nyní se nám jasně ukazují vůdčí myšlenky leninismu, které tvoří základ naší mezinárodní taktiky. Proletariát, chce-li zvítězit, potřebuje pevně zorganizovanou, odvážnou revoluční stranu. Tato strana zvítězí, bude-li stát v čele většiny dělnické třídy. Aby dosáhla vítězství a udržela si je, hledá své spojence v utlačovaných rolnících a zproletarizovaných městských malých podnikatelích a živnostnících. V mezinárodním měřítku tato zásada znamená spolek dělnické třídy s povstávajícími národy Východu. Ve svém boji musí proletariát přesně odhadovat situaci, musí umět útočit a bránit se, musí umět využívat všech prostředků, jimiž si udrží spojení se širokými vrstvami dělníků. Úkolem proletářské strany nicméně je, aby vždy masy vedla a nedala se od nich vést. Jak používat těchto poučení závisí na konkrétních poměrech každé země. Jako u Marxe je i u Lenina metoda neméně důležitá jako její výsledky.
Nuže – toto je Leninův odkaz. Obsahuje program na desetiletí revolučních bojů. Toho dne, kdy zachvěla světem zpráva o Leninově smrti, sklonily se před ním ne pouze prapory komunistických dělníků všech zemí, ale také odznaky národně revolučních koloniálních národů dalekého Východu. Smuteční slavnost, uspořádaná na Leninovu památku univerzitou v Pekingu, osvětluje jasně cestu příštím událostem.
Marxovo učení je algebrou proletářských bojů. Leninovo učení je pak jejich aritmetikou. Marxovo učení umožnilo Leninovo dílo. Lenin ukázal dělnické třídě Marxe jako živoucí pravdu, spojil minulost s budoucností a ukázal proletariátu všech zemí, kam kráčí a kam musí jít.
Lenin je mrtvý, leninismus žije – Lev Davidovič Trocký
Iljiče není. Osiřela strana, osiřela dělnická třída. Tíhu této myšlenky pociťujeme nejbolestněji my, když jsme se dozvěděli o smrti toho, kdo byl mistrem a vůdcem. Jak půjdeme, soudruzi, dále? Nezmýlíme se na naší cestě teď, když Lenin již není mezi námi?
Leninismus zůstává. Lenin je nesmrtelný svým učením, svou prací, svou metodou a příkladem, jež žijí v nás, jež žijí ve straně, jež vytvořil, v prvním dělnickém státu, jehož hlavou a vůdcem byl.
Zítra, pozítří, po týdnech a měsících si budeme říkat: Není možné, že Lenina už není. Jeho smrt nám vskutku bude ještě dlouho připadat neuvěřitelnou, nemyslitelnou, bude se nám zdát slepou a příšernou zvůlí přírody. Nechť nám rána, která se vždy otevře při vzpomínce na velkého mrtvého, stále upomíná, že nyní je naše odpovědnost stále větší. Ukažme se být důstojnými toho, který byl učitel nás všech! Ve svém bolu sevřeme své řady a svá srdce k novým bojům!
V. I. Lenin – Maxim Gorký
Leninovými základními vlastnostmi byla odvaha rozumu a ostrá jasnozřivost na politickém poli. Svět ještě nikdy neslyšel takovou řeč, kterou mluví jím ovlivněná diplomacie. Možná, že je to řeč, jež působí hrubé utrpení jemným diplomatům ve fraku a smokingu, ale je to vražedně pravdivá řeč.
Tento člověk přednáší projev na dělnickém shromáždění úžasně jednoduchou kovovou řečí, s logikou sekery, ale v jeho drsných slovech jsem neslyšel ani zbla z hrubé demagogie, z plochého zahrávání si s krásnými frázemi. Mluví vždy o jedné věci: o nutnosti zničit ze základu sociální nerovnost mezi lidmi a o cestách, které k tomu vedou. Tato stará pravda zní z jeho úst tvrdě a nesmiřitelně, cítíte stále jeho neotřesenou víru v ní, a cítíte, jak klidná je tato víra, víra fanatika, ale rozumného fanatika oproštěného od metafyziky a mystiky.
Maloměšťákům všech zemí musí Lenin přirozeně připadat jako Attila, který přišel, aby rozbořil Řím filistrovského blahobytu a komfortu, založený na otroctví, krvi a loupeži. Jako si však Řím zasloužil svůj zánik, tak i zločiny moderního světa ospravedlňují nezbytnost jeho zničení. To je dějinná nutnost, kterou už nikdo nemůže ignorovat.