Vyhledat
  • IMT

Co pro pracující znamená výsledek voleb a jak porazit oligarchii?

Tento rok se v České republice po čtyřech letech konaly volby do poslanecké sněmovny. Zatímco volby letošní rok znamenaly vítězství pro buržoazii, tak pracující třídu zrádci v dělnických stranách přivedly k drtivé porážce, která nevyhnutelně přispěje k další demoralizaci a dezorientaci více než 5 milionů aktivních pracujících, 2,5 milionu důchodců i stovek tisíc studentů a nezaměstnaných. ČSSD a KSČM historicky vznikly jako nástroje boje pracující třídy za svá práva, nicméně jak jsme již psali v naší předvolební analýze, byrokracie těchto stran svou třídní kolaborací s oligarchií způsobila, že není vidno, kde se vůbec frontová linie třídního boje nachází. Čím dále tím větší vzdalování se od marxistické analýzy a budování těchto stran jako „catch all“ stran způsobilo, že se stává zcela nezřetelné, za koho vlastně KSČM i ČSSD bojují, kdy otevřené zrady jako podpora vlády oligarchie, požadavky na záchranu kapitalistického profitu během pandemie či útoky na sociální stát radikálně omezily důvěru pracujících v to, že by tyto strany bojovaly právě za ně, a usnadnily buržoazii mediální i jiné útoky vůči nim. Navzdory buržoazní hegemonii v parlamentu však kontradikce upadajícího kapitalismu nikam nezmizely, a projevují se každoročně s čím dále tím intenzivnější mírou, kdy pod povrchem české společnosti narůstá napětí mající ambici způsobovat nečekané společenské exploze, které při přítomnosti kvalitního revolučního vedení mohou dojít až k revolučnímu svržení kapitalismu.




Vítězové voleb. Prohrál opravdu Babiš?


Vítezství (nutno dodat, že velice těsné vítězství) v letošních volbách do poslanecké sněmovny si připisuje oligarchický blok podporující koalici SPOLU, která je vedena stranou ODS, druhé skončilo hnutí ANO, třetí koalice PirSTAN a jako čtvrté skončilo SPD. Část buržoazních medií, zejména mediální impéria kapitalistů Lukačoviče, Bakaly, Šafra ale i dalších, okamžitě začala psát o této situaci jako o velkém vítězství pro demokracii z důvodu porážky Babišovy strany ANO, zcela ignorujíce skutečnost, že strany obsažené v koalici SPOLU, zejména ODS, byly hlavními iniciátory histrorické rekonstrukce kapitalismu po porážce sametové revoluce po roce 1989. To oni jsou tajemstvím a důvodem moci Andreje Babiše. Bez nich by se on, ani mnozí další oligarchové oligarchy nestali, kdy není vůbec nic podivného, že svou ekonomickou moc velice rychle začali transformovat i v moc v rámci buržoazního parlamentarismu.


Nedává žádný hlubší smysl proti sobě stavět Babiše a Havla, Babiše a ODS či TOP 09 a další strany. Všichni tito jmenovaní představují a reprezentují stejnou společenskou třídu – buržoazii a její agenty, kteří se pouze v rámci souboje o moc dělí do různých frakcí, ale byli by připraveni se velice rychle sjednotit, pokud by hrozilo bezprostřední ohrožení jejich privilegií ze strany pracující třídy. Babiš mimo jiné, když před deseti lety vstupoval do politiky, představujíce sám sebe jako „zklamaného voliče pravice“, získal tehdy na svou stranu dřívější voliče ODS a TOP 09 po pádu Nečasovy vlády, kdy dodnes mezi programy strany ANO a koalice SPOLU ale i Pirátů a Starostů existují jen minimální rozdíly. Z tohoto pohledu je tedy velmi ošidné představovat Babiše jako někoho, kdo prohrál volby.

Strany zosobněné v údajné „demokratické opozici“ celé poslední volební období nebojovaly proti Babišovi tím, že by prosazovaly nějaký odlišný program. Bojovaly proti Babišovi kritikou za každou cenu. Bojovaly proti Babišovi tím, že karikaturovaly jeho ochočení si ČSSD, a zejména KSČM, ačkoliv KDU-ČSL dříve sama s Babišem vládla. Nadávaly na vše negativní, co vytvářelo společenskou diskuzi. Nadávaly, že je zde vysoký počet mrtvých v rámci pandemie koronaviru a zároveň že vláda nechce otevřít obchody a hospody. Nadávaly, že roste státní dluh, a zároveň že stát dává málo peněz na dotacích kapitalistům.


Po těchto volbách je velmi pravděpodobné, že se v tomto ohledu obrátí role. Koalice SPOLU s podporou Pirstanu směřuje k poněkud nezáviděníhodnému převzetí moci v situaci akcelerující krize kapitalismu a pandemie koronaviru. ANO směřuje v parlamentu spolu s SPD do pomyslné opozice. Nějaký čas sice bude moci nová vláda svalovat vše špatné na vládu předchozí, ovšem s postupujícím časem budou takováto obvinění čím dále tím více groteskní, kdy je možné očekávat, že toho Babišovi poslanci využijí k úplně stejné beztvárné „opoziční“ kritice, kterou dříve dělali poslanci „demobloku“, za účelem návratu k vládním korytům. Již dnes bere za své kritika „demobloku“ ohledně údajného Babišovského „uplácení voličů“ a prosazování „rozpočtové odpovědnosti“, kdy čelní představitelé koalice SPOLU otevřeně zvažují jednorázové finanční odměny lidem za to, že se nechají očkovat proti koronaviru.





Prohra dělnických stran a její důsledky


Z poslanecké sněmovny, ale také vypadly strany ČSSD a KSČM. Tyto dvě strany v posledních letech naprosto ztratily důvěru pracujících a doplatily tak na jejich odcizovaní se pracujícím a podporování Babišovy buržoazní vlády.


Je dost pravděpodobné, že ani jedna z těchto stran se již do parlamentu nevrátí. Ztráta důvěry těchto stran v řadách pracujících je až moc velká a už se jim ji zřejmě nepodaří získat zpět. Dá se také očekávat, že tyto strany v následujících měsících či letech ztratí určitou část svých členů. Oportunisté totiž tuto stranu opustí, protože uvidí, že na členství se již nedá nic získat.


Existuje několik zásadních důvodů proč nebýt příliš optimistický při hodnocení perspektiv těchto stran. V první řadě jejich ideologické vykleštění způsobilo, že se tyto strany ve své praxi redukují na pouhý levičácký populismus. Ba co více – vedoucí straníci jsou dokonce vesměs přesvědčeni, že tento rozbředlý populismus je přesně to, co pracující chtějí a co jim stačí. Jsou vlastně přesvědčeni, že pracující jsou úplní idioti, které stačí jen opít rohlíkem, kdy toto přesvědčení o idiocii pracujících je o to větší, čím více tyto strany ztrácí jakoukoliv masovou podporu, čímž se v praxi redukují na úroveň sekt, odcizených od pracující třídy. Jejich smůlou však je, že pracující idioty nejsou, a že již nevěří ničím nepodloženým slibům, na které představitelé těchto stran zapomínají hned, jak získají od voličů hlasy.


Pro obě tyto strany byla jejich porážka zásadním otřesem, který vedl k určitým změnám v čele těchto stran. Zásadní změnu politické linie těchto stran však pozorovat minimálně zatím nelze, ba co hůře, on v těch stranách vlastně už není skoro nikdo, kdo by tím pomyslným kormidlem byl schopný otočit nějakým pozitivním směrem. Instituce těchto stran jsou karikaturou sebe sama. Lidé, co tvoří komisi mládeže KSČM a říkají si „Mladí komunisté“ jsou z velké části lidé, kteří svým věkem již dávno překročili třicítku, a se skutečnou mládeží nemají nic společného. Chápeme, že Komise mládeže a mládežnická organizace jsou dva různé pojmy, ale skutečnost, že v celé KSČM, která se stále považuje za největší stranu co do počtu členů v ČR, nejsou schopni najít žádnou mládež na to, aby sama organizovala svou vlastní komisi a mládežnickou organizaci je důkazem hořkých konců, do kterých se tato strana dostala.





KSČM sice vyměnila předsedu. Po patnácti letech odešel Vojtěch Filip a přišla Kateřina Konečná. Ta je zajímavá tím, že snad jako jediný člověk v rámci českých dělnických stran má i pro své charisma nějakou širší společenskou podporu. Ovšem není to marxistka a nepředstavuje žádnou skutečnou změnu uvnitř KSČM. Žádná skutečná marxistka by za svůj vzor neuvedla Margaret Thatcherovou, ani by nežalovala nacionalistickou politickou stranu za to, že o KSČM řekla, že je pro přijímání migrantů. Pokud by nakrásně Konečná získala nějakou dočasnou, opravdu masovou společenskou podporu, Marxistická Alternativa by ji zajisté bránila proti všem útokům reakce, a zároveň by se snažila mobilizovat síly, které Konečná oslovila k tomu, aby ji samotnou tlačily nějakým pro pracující třídu prospěšným směrem. Ovšem i kdyby KSČM pod Konečnou získala nějakou část ztracené politické podpory, tak první s čím se noví členové v KSČM potkají, budou totálně rozvrácené a zdegenerované instituce vedené či navštěvované pány Luzary, Dolejši, Ondráčky a dalšími, což je velmi rychle od další participace odradí. A KSČM jako strana jedné ženy zkrátka nemůže pomýšlet na své vzkříšení.


Co ale pro pracující znamená nepřítomnost těchto dvou stran v parlamentu? Je to v celku jednoduché, pravicová vláda bude vést útoky proti všemu, co si byla pracující třída schopná vydobýt v minulých letech, a tím máme na mysli např. zvyšování minimální mzdy, zlevněné jízdenky, studium na vysokých školách zdarma atd. Důvodem je současná krize kapitalismu, kdy je extrémně tenký soukromý profit dotován z kapes nás všech prostřednictvím státu, kdy tento stát za poslední dva roky téměř zdvojnásobil svůj dluh. Kdo tento dluh bude platit? Odpověď necháme na čtenářích. Vládnoucí třída získala na základě tohoto volebního výsledku v parlamentu spolehlivé síly, které budou prosazovat její agendu škrtů, ať už více či méně skrytě.


Další důležitá věc, kterou přinese hlavně nepřítomnost KSČM v parlamentu je, že antikomunistické útoky, nejen na tuto stranu, ale i na marxismus obecně zintenzivní, a mohou daleko pohodlněji dojít i k zakázání propagace marxismu a komunismu. Česká republika, by tak mohla snadno dopadnout jako Polsko, kde policisté často dělají razie na různá setkání, které jsou podezřelé z protistátní činnosti a propagování komunismu.



Žádná „krize levice“, ale krize sektářství a reformismu



Prohra stran pracující třídy ve volbách ovšem neznamená, že pracující nemají zájem o vylepšení svého společenského postavení, že podporují koalici SPOLU, či že se nechtějí zbavit vlády oligarchie. Ve skutečnosti je to právě naopak. Jsou to hlavně mladí lidé, kteří si začínají všímat kontradikcí kapitalismu. Vidí, že zatímco bohatí stále bohatou, tak chudí stále chudou. Mladí lidé v reakci na tyto věci hledají alternativu ke stávajícímu systému a vědí, že strany jako ČSSD a KSČM tuto alternativu nenabízí, čímž tyto strany automaticky ztrácí jejich podporu. O ultrasektářské straně Levice, která ve volbách, kdy šlo dělnickým stranám o účast v parlamentu, s téměř totožným bohapustě populistickým programem a kampaní ve stylu „Volte nás, budete se mít líp“ kandidovala proti nim, nemá smysl v tomto textu ani ztrácet slov. Samotný počet slov v tomto článku bude několikanásobně vyšší, než počet jejich voličů.




Podpora SPOLU, ANO i PirStanu je ryze domnělá, navzdory tvrzení kampani marketingových agentur jimž svou předvolební agitaci svěřili. Absolutně nelze říci, že by existovalo jakékoliv společenské vyšší mínění o těchto stranách a jejich představitelích. Proč lidé volili ANO? Protože milují Babiše? Takový závěr může vytvořit jen mysl užívající výhradně formální logiku pro analýzu situace. Nikoliv. Lidé volili ANO protože nechtěli návrat ODS k moci. A proč lidé včetně mnohých pracujících volili koalici SPOLU? Protože jsou ultrakonzervativní a těší se na „zodpovědný rozpočet“? Nikoliv. Chtěli odstranit od moci Babiše, se všemi jeho skandály, intrikami a parazitismem. Mezitím Piráti zcela po právu ztratili v očích mladých lidí svůj punc „radikální změny“, a když jejich preference spolu se Starosty počaly klesat, lidé důvěřovali spíše SPOLU, že dokáže Babiše porazit. Lidé nejsou hloupí. Vědí, že volili zlo. Ovšem doufali, že volili v dané situaci zlo menší. To nám samo o sobě ukazuje nedemokratičnost a limity buržoazního parlamentarismu, kdy jsou lidé přivedeni k urnám jednou za čtyři roky, a potom jsou vyzváni k tomu, aby mlčeli a nechali si líbit veškeré škrty a ústrky, na kterých se poslanci dohodnou, i když je jejich reálná podpora velmi nízká. Je sice pravdou, že tyto strany za sebou mají mocné oligarchy kontrolující buržoazní media a marketingové společnosti, které se jim budou snažit natřít fasádu na růžovo, ovšem i tak nebude pro pracující možné nepocítit zhoršování jejich společenského postavení, což se už projevuje nyní inflací, či masivním prohloubením energetické chudoby.



A co bude dál?


Čeká nás období vládních škrtů a útoků na pracující. Je tedy jasné, že pracující to budou mít příští čtyři roky opravdu těžké, ale zároveň pod povrchem poroste jejich hlad po revoluční alternativě, která by byla schopna dojít k jejich osvobození ze jha vlády kapitálu a nahradit stávající systém vykořisťování a útlaku vládou jich samých. Bohužel žádná stávající strana jim nic takového nemůže nabídnout. Revoluční alternativu jim můžeme nabídnout jen my, marxisté.


Pro nás marxisty to nebude jednoduchý úkol. Samozřejmě, uvědomělý marxismus se týká v českých podmínkách velmi malého ostrova populace. Ovšem při pohledu na současné objektivní podmínky nemáme jediný důvod k pesimismu. Komunisté sice v parlamentu nemají žádné zastoupení. Mají však většinu jinde. Mají potenciální většinu v celé české společnosti, ve které proletariát tvoří drtivou většinu populace.




Marxisté v této situaci představují nejvyšší stupeň krystalizace zájmů této třídy, a jako takoví se musí co nejvíce snažit přilnout k pracujícím a studentům, nikoliv jen ve frázích, ale i v činech, a na základě konkrétní analýzy těmto lidem nabízet odpovědi a řešení které hledají, a která z jejich zájmů vycházejí. V rámci této snahy o přilnutí nesmíme váhat působit v hnutích a stranách, která mohou a budou kontrolována ryze zpátečnickými, oportunistickými a kontrarevolučními elementy, která ovšem budou obsahovat masy probouzející se k politickému životu. Pokud by například ČSSD, KSČM či dokonce i Levice získaly zájem mas studentů a pracujících, je naší přímou povinností organizovat naše síly směrem k participaci v těchto stranách. Stejně tak již dnes využíváme příležitostí na účasti v různých demonstracích a stávkách, kde jsme skrze náš magazín v přímém kontaktu s jejich účastníky, což často liberální, reformističtí a ultraleví organizátoři nesou nelibě.



Kateřina Konečná jako jedna z mnoha volá po jednotě levice. Jednota levice však pro nás nemá žádnou váhu. Známe jen jednotu pracující třídy v boji za své zájmy, a naší jednotu s těmito pracujícími. Budeme s KSČM jednotní, jen pokud nebude prázdnou schránkou bez zájmu mas. Stát principiálně mimo stranu pracujících, která vzbudila skutečný zájem této třídy by bylo ryzí sektářství. Ovšem být součástí strany, která nikoho nezajímá, a nemá ani životaschopné řešení je pro nás ztrátou času.


V Česku, ale i v jiných zemích stále výrazně zaostáváme za posilující vůlí pracujících mas usilovat o svoje práva. Reakce se v takovéto situaci bude snažit nás co nejvíce izolovat všemi možnými prostředky. Proto v následujících letech musíme v této zemi vybudovat skutečnou revoluční tendenci, směřující k vybudování revoluční strany postavené na pevných základech marxistické teorie a železné disciplíny, která bude hájit zájmy pracující třídy a dovede proletariát k vítězství nad kapitalisty. Musíme vybudovat stranu, která bude v kapitalistech vytvářet strach a zoufalství jen při pomyšlení na ní.



Nechť se vládnoucí třída třese před komunistickou revolucí!


Pavel B., Mirko H.





264 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše