Zvolení Donalda Trumpa v Americe a vzestup Marine Le Pen ve Francouzských prezidentských volbách bylo přirozeně znepokojující pro miliony lidí po celém světě. Někteří se dokonce báli nového nástupu fašismu. Jako Marxisté si myslíme, že je důležité, abychom nezaměnili seriózní analýzu s pouhým šířením strachu a přeháněním. V tomto článku se ptáme: Co je fašismus? Je hrozbou i dnes?
Díky vítězství Trumpa v Americe a vzestup Le Pen a Front National ve Francii, spolu s nárůstem popularity jiných pravicových stran v Evropě, se stalo běžné v liberálních a radikálních kruzích nazývat tyto individua a hnutí fašistickými. Dokonce i někteří levičáci si osvojili tento název. Například noviny Britské Socialist Workers Party (SWP) prohlásily Le Pen za „fašistku“ a popisovaly její postup do druhého kola Francouzských prezidentských voleb jako znamení toho, že „Fašisté jsou na vzestupu“. SWP založila organizaci United Against Fascism, která organizovala protesty, při kterých zněly slogany jako: „Řekněte ne Le Pen! Ne návratu fašismu do Evropy!“
Tato hysterie ohledně „nevyhnutelného vzestupu fašismu“ je ryze alarmistická, a zabraňuje pochopení skutečné situace, která se okolo nás nachází. Tato uměle aplikovaná panika je typická pro liberální a sektářské skupiny, které vidí strašáka fašismu za každým rohem. Vrhají slovo „fašismus“ jako nadávku na každého reakcionářského politika, než aby nabízely střízlivé analytické posouzení dnešní situace.
Rasistická a anti-imigrační strana Front National ve Francii je vskutku reakcionářskou organizací. Ale její rozhled a přístup je podobnější tradičním pravicovým stranám. Ve skutečnosti, čím blíže jsou strany tohoto typu k moci, tím „slušnější“ se stávají. Marine Le Pen dokonce vyloučila z Front National svého vlastního otce a jejího zakladatele za antisemitistické poznámky, aby tato strana mohla ve volbách zaznamenat větší úspěch. Le Pen se snaží působit tak „mainstreamově“ jak je to jen možné, kdy zašla dokonce tak daleko, že vykradla části z proslovu poraženého středo-pravicového kandidáta na prezidenta Françoise Fillona, aby si získala jeho voliče.
Front National není budována jako opravdu fašistické strany – jako strany Hitlera a Mussoliniho.
Někteří mohou namítnout, že Front National je tak či onak reakční strana a že bychom neměli být příliš puntičkářští. Avšak Marxisté jsou vědečtí socialisté, kteří rozumí tomu, že jakákoliv úspěšná léčba nemoci závisí nejdříve na její přesné diagnóze. Nevnímáme slovo „fašismus“ jen jako urážku. Abychom mohli fašismus porazit, je zapotřebí mu nejdříve porozumět. Je tedy důležité v tomto ohledu prohlédnout skrze mlhu zmatení a hlouposti sektářů, levicových reformistů a maloburžoazních radikálů v této otázce.
Jsme schopni poznat reakcionářskou špínu, která vytéká z Front National a ostatních rasistických organizací. Víme, že tento jed znázorňuje zlomyslné nebezpečí vůči pracující třídě. Je to jed, který zasévá sémě nejednoty do hnutí pracujících. Vzestup počtu útoků na imigranty je samozřejmě velikým problémem. Každopádně, je zapotřebí rozlišovat mezi těmito rasistickými útoky a fašismem, který představuje kvalitativně rozdílnou hrozbu, jakou jest absolutní destrukce práv pracujících, jejich organizací, a jinou formou reakce.
Musíme se naučit rozlišit jedno od druhého, abychom byli schopni s těmito problémy lépe bojovat.
Poučení z Minulosti
V Anglii je známý příběh chlapce, který křičel „Pozor, jde sem vlk!“ tak často, že když opravdu vlk přišel nikdo mu nevěřil, a proto nakonec chlapce sežral. Ti, kteří straší na každém kroku „fašismem“ dělají tu samou chybu. Přesně tuto chybu udělala Německá Komunistická strana v druhé polovině 20. let minulého století, když nazývala všechny kapitalistické strany „fašistickými“, nerozlišujíce mezi nimi. A co více, reformistická hnutí pracujících nazývali „sociálními fašisty“. Tato fatální chyba způsobila úplný zmatek mezi Německými pracujícími a rozdělila Německou pracující třídu, která se tím stala neschopná efektivně čelit Hitlerovskému nebezpečí.
Naším cílem jako Marxistů je se z historie umět poučit, hlavně z našich chyb, a neztrácet hlavu při jakékoliv neočekávané události. Také musíme umět pozorovat, stejně jako analyzovat, kvalitativní rozdíly mezi dneškem a 30. lety minulého století, hlavně změnu v poměru třídních sil.
První opravdovou marxistickou analýzu fašismu vytvořil Lev Trocký, a to nikoliv ve zpětném pohledu, ale přímo v dobách vzestupu Evropského fašismu. Neviděl fašismus jen jako kapitalistickou reakci, ale i jako zvláštní formu „destilované esence imperialismu“, která ohrožuje samotnou existenci dělnických organizací.
Krize tradičních stran
Samozřejmě, toto vůbec neznamená, že ignorujeme vzestup pravicových a rasistických stran, které jsou produktem hroutícího se liberálního řádu, což je důsledkem kapitalistických krizí, převracejících status quo. Krize kapitalistického systému také znamená krizi tradičních stran, což zahrnuje sociálně demokratické strany, které kompletně přijímají tržní ekonomiku.
Tento starý konsenzus byl tedy zničen. Vládnoucí třída nemůže vládnout starým způsobem. Čím hlubší je krize, tím více jsou kapitalisté nuceni napadat pracující třídu, aby si vzali zpět to, co si pracující třída vydobyla. Kapitalistický systém už si nemůže dovolit takový „luxus“ jako dostupné a kvalitní zdravotnictví, školství, důchody a důstojný životní standart pracujících a jejich rodin. To, na druhou stranu provokuje hněv a nelibost ku kapitalistickému režimu, což vysvětluje vzestup tzv. „populismu“.
Kapitalistický stát
Kapitalistická státní mašinérie, pokud jí odebereme všechny vedlejší funkce, může být jednoduše popsána, jak uvedl Engels, jako „Ozbrojená těla lidí“. Dokonce i v té nejvíce „demokratické“ formě parlamentární demokracie má stát policii, armádu, soudce, vězeňské hlídače a byrokracii, která chrání moc vládnoucí třídy. Jinými slovy, kapitalistická demokracie je pouze převlečené diktátorství bank a monopolů. Pro ně je tato metoda třídní vlády nejstabilnější forma buržoazního státu. Dokud jsou schopni tento způsob vlády udržet, nepotřebuje se vládnoucí třída obracet k fašismu nebo otevřenému diktátorství.
Ale v časech sílící krize, tento způsob kapitalistického vládnutí pozbývá svou užitečnost. Za takových okolností, kdy jsou kapitalističtí politici příliš slabí a jejich schopnost vládnout starými metodami je zpochybněna, a když pracující třída není připravena chopit se moci, může stát pro sebe uchvátit více moci a „ozbrojená těla lidí“ mohou povstat nad třídy. Mezi vládnoucí třídou probíhají hádky a dělení, když diskutují o tom, co dále dělat. Jenom revoluční strana může vyřešit toto dilema a ukázat pracující společnosti cestu kupředu. Pokud však dělnické organizace nejsou schopny tento úkol zvládnout, připadá tato iniciativa straně „zákona a pořádku“, balancujíc mezi třídami a povýšením sebe sama jako nezávislého rozhodčího. Marx toto popsal jako „vládu meče“. Hlavní úkol takového režimu je obrana stávajících kapitalistických majetkových vztahů, přičemž si bere část kapitalistické kořisti pro sebe.
Marxisté tento režim nazývají Bonapartismus, čili armádně – policejní diktaturu, po Napoleonu Bonaparte. „Bonaparte“ balancuje mezi dvěma rozdílnými skupinami a třídami, snažíc se je rozhádat, přidávajíce se nakonec vždy na stranu soukromého vlastnictví. Ve 20. století jsme mohli v různých dobách a v různých regionech pozorovat celou řadu takovýchto junt, jako v Řecku v 60. letech, V Chile a Argentině v 70. letech, stejně jako v pozdním období Francova Španělska a Salazarova Portugalska, než došlo k jejich svržení.
Bonapartismus je produktem absolutní kapitalistické nestability, a je odrazem nevyřešitelné krize ve společnosti. Ale ani Bonapartismus není často schopen tento problém vyřešit. Je schopný držet na nějakou dobu věci pod pokličkou, ale dříve nebo později se však vyčerpá.
Lidské beranidlo
Ve 20. století, v epoše světových válek a revolucí, se z kapitalismu zrodila nová forma reakce, která byla daleko nemilosrdnější a hrozivější než jakákoliv před ní. Rozklad kapitalistického systému způsobil vzestup ozbrojených chuligánských gangů, útočících proti dělnické třídě, vyhrožujíce a vraždíce její reprezentanty, ničíce její organizace a podkopávajíce její odhodlání. Dobrou ukázkou těchto organizovaných asistentů státní represe byli například Černosotněnci v Rusku či Freikorps v Německu. Ale ani tyto kontra-revoluční gangy, které používaly nelítostného terorismu, nebyly schopny kompletně zničit dělnické organizace. K tomu bylo potřeba něco speciálního; bylo zapotřebí masového fašistického hnutí.
Žádná vládnoucí třída v historii se nezdráhala bránit svoje privilegia a moc prostřednictvím nelítostného násilí.
Například, krize mezi světovými válkami v Evropě dosáhla bodu, kdy samotná existence dělnických organizací byla prohlášena za nekompatibilní s kapitalismem. Odbory a dělnické strany byly považovány za seriózní překážku dalšího zotročení pracující třídy. Kapitalisté tento problém nemohli vyřešit zákony nebo vyhláškami shora.
Na vyřešení tohoto problému bylo zapotřebí služeb fašismu, masového hnutí reakce, jehož motor je tvořen zdivočelou maloburžoazií, kterou doplnilo v jejím tažení proti pracující třídě to, co Marx nazval Lumpenproletariátem – který se skládá z těch nejvíce pokořených, neorganizovaných a zaostalých elementů pracující třídy, které jsou připraveny, jak řekl Trocký, „Věřit na zázraky“.
Fašistický systém informátorů a špionů pronikal do každého obytného bloku, a do každé instituce, včetně škol. Jeho masová základna mu dovoluje dostat se daleko hlouběji do nitra společnosti, než jakémukoliv armádně-policejnímu režimu. To je jeho nejsilnější rozlišující faktor – tedy to, že je schopný se stát skutečným masovým hnutím kontrarevoluce. Na rozdíl od armádně-policejního státu, kterému chybí masová společenská základna, fašismus ničí všechny pozůstatky demokratických práv a organizací a atomizuje pracující třídu.
Fašistické bandy jsou rekrutovány z odpadu společnosti, z vrstev nejvíce zničených kapitalismem - z maloburžoazních rolníků, z nichž banky a monopoly vysávají život, a z nejvíce demoralizovaných dlouhodobě nezaměstnaných elementů, živících se kriminálním způsobem života, kteří byli odsunuti společností na okraj, a kteří zoufale hledají cestu ze svého utrpení. Tento lidský odpad je krmen demagogií zaměřenou proti chamtivým bankéřům a dělnickým organizacím. Jsou to tito lidé, kteří tvoří úderné jednotky fašistické kontra-revoluce.
Fašismus u moci
Nejprve se fašismus dostal k moci v Itálii, kde se bandy hrdlořezů, zorganizované Mussolinim, vyzbrojeny a financovány kapitalisty, mstily za revoluční okupace továren v roce 1920. Krok za krokem se pomocí bombových teroristických útoků a vražd dostali k moci. V Německu, po zradě revoluční vlny mezi lety 1918 až 1923, byli fašisté používáni na terorizování pracujících. A když krize dosáhla svého nejvyššího bodu, začal kapitál zásobovat Hitlerovo hnutí obrovským množstvím finančních zdrojů. Kapitalisté došli k závěru, že jen zničeným silných Německých dělnických organizací může tehdejší situace vyústit v jejich prospěch. S plnou podporou buržoazního státu, tak vypustili fašistickou kontrarevoluci, která v roce 1933 vyústila ve vítězství Hitlera. Buržoazie tímto předala státní moc do rukou fašistických zbojníků a gangsterů.
Fašistické režimy Hitlera, Mussoliniho, stejně jako Franca ve Španělsku, zničily všechnu viditelnou opozici k vládě kapitálu. Všechen odpor byl rozdrcen. Avšak, jakmile se fašismus stává vítězným, tak jím kontrolovaný stát nevyhnutelně zrazuje svou společenskou základnu a upadá do bonapartismu, celkovým ochabováním státu po této katastrofě. Vládnoucí třída je v tomto procesu politicky vyvlastněna, ztrácejíc svou kontrolu nad státem. Platí tím velkou cenu za zachování kapitalismu jako ekonomického systému. A to je i důvod, proč velká buržoazie raději používá pro tento účel bonapartistických generálů než fašistů. Generálové jsou spolehlivější a ovladatelnější svým propojením skrze rodiny, vzdělání a sociální konexe s bankami a monopoly.
Dnes, na rozdíl od předválečných časů, je pracující třída je tisíckrát silnější. Balanc rozpoložení třídních sil se nevyvratitelně naklání v její prospěch. Maloburžoazní rolnictvo bylo zredukováno na malou část populace, nebo bylo dokonce na mnoha místech kompletně vymýceno. Pracující ze střední třídy, jako učitelé, úředníci nebo bankovní úředníci jsou čím dál tím více proletarizováni. Studenti, kteří v předválečné době měli sympatie k fašismu, jsou nyní pevně na straně pracující třídy a vzhlížejí spíše k levici. Toto znamená, že společenská základna fašismu byla kompletně podkopána samotným rozvojem kapitalismu. Jakýkoliv pokus buržoazie obrátit se na armádně-policejní stát by se dnes setkal s generálními stávkami a občanskou válkou, u které si nemohou být kapitalisté jisti vítězstvím.
Vládnoucí třída se taktéž u Hitlera a fašistů značně spálila, a raději by neopakovala tuto zkušenost. Kapitalisté tím, že přenechali moc v Německu fašistům ve finále ztratili polovinu Německa, která připadla SSSR.
Le Pen a Front National
Pravicové a anti-imigrační strany jsou každopádně v Evropě na vzestupu, ale toto nelze srovnávat s nástupem fašismu v 30. letech 20. století. Pokud by se tyto pravicové strany dostali k moci, fungovali by stejně jako jakákoliv tradiční, buržoazní strana. Pracující třída nebyla poražena a čelila by jakémukoliv postupu směrem k fašismu.
Ve skutečnosti, by vláda Le Pen, pokud by se dostala k moci, nebyla schopna vyřešit problémy a rychle by ztratila podporu lidu. Nebyla by schopna stabilizovat situaci francouzského kapitalismu, ale právě naopak, motivovala by na každém kroku studenty a pracující organizovat se v ulicích. Narůstala by perspektiva společenské exploze, jaká proběhla v květnu roku 1968. Proto velkokapitalisté nepodporují FN, i když jsou jejich tradiční strany v krizi.
Každopádně, svět se nenaklání pouze k pravici, ale i k levici, jak ukazuje podpora pro Jean-Luca Mélenchona. Jiní rozčarovaní pracující podporují Front National, protože byli v minulosti opakovaně zrazováni vůdci Socialistické strany. Ale tato podpora pro Le Pen je pouze povrchová. Tito pracující mohou být v budoucnu snadno získáni pro věc revoluce.
Dost bylo alarmismu!
Skutečně existující fašistické organizace, jsou v dnešních dobách redukovány do podoby malých sekt, mimo země jako je Řecko, kde fašistický Zlatý Úsvit stále má solidní základnu podpory. Ale ani v Řecku nemá kapitalistická třída zájem o jejich služby a posadila jejich vůdce do vězení. Samozřejmě, tito „demokraté“ by v případě potřeby neváhali vypustit tyto gangy proti opozici pracujících, nebo vraždit a terorizovat, pokud by to znamenalo že se udrží u moci. To by však znamenalo občanskou válku.
Ačkoliv souhlasíme, že zde existuje hrozba zprava a mobilizujeme se, abychom jí čelili, tak se odmítáme přidávat k šíření poplašných zpráv ohledně „nevyhnutelné hrozby fašismu“, jelikož se jedná o zjevný nesmysl. Momentálně se v žádné rozvinuté kapitalistické zemi nenachází žádná hrozba fašismu – nebo dokonce vlády bonapartistické reakce. Toto se ovšem může změnit za situace, kdy by byla pracující třída opakovaně poražena a zrazena svým vedením.
Dnes, s hlubokou krizí kapitalismu, je příhodný čas pro růst revolučních idejí. Samozřejmě, cesta k revoluci není přímočará. Budou zde nevyhnutelné překážky. Budou se střídat období bleskového postupu vpřed, za kterými budou následovat období malomyslnosti, porážek a dokonce reakce. Ale jakýkoliv pokus o postup k reakci povede k většímu společenskému náklonu doleva. Buržoazie se odváží k otevřené reakci pouze tehdy, pokud nezbude jiná možnost. Dávno před tím budou mít pracující dost příležitostí na to, aby se chopili moci v jedné zemi po druhé. Pouze po sérii velkých porážek by dělnická třída byla v nebezpečí armádně-policejního útlaku.
Ale od toho jsme daleko. Ve skutečnosti, jsou revoluční výbuchy na denním pořádku. Jsou to tyto události, na které se musíme připravit. V jednom z jeho posledních článků z roku 1940, dává Lev Trockij tuto radu:
„Není nic bezcennějšího než spekulovat, zda uspějeme či nikoli ve vybudování silné revoluční avantgardní strany. Před námi je příznivá perspektiva, poskytující veškeré ospravedlnění revolučnímu aktivismu. Je nutné využít všech otevírajících se příležitostí a vybudovat revoluční stranu.“
Toto zůstává naším hlavním úkolem i dnes. Perspektiva pro revoluci nikdy nebyla lepší. Musíme vybudovat silnou Marxistickou tendenci, která může nabídnout opravdovou cestu z této slepé uličky, založenou na Marxistické teorii, a ne na bezvýznamných frázích. Pouze tehdy, kdy pracující třída převezme moc, budou kapitalisté a fašisté posláni na skládku historie.
Preložil: Súdruh Daniel V.
Původní článek napsal Rob Sewell v roce 2017