Vyhledat
  • IMT

Co je Dialektický Materialismus?



Potřebujeme filosofii?

Marxistický vědecký socialismus se sestává ze tří základních komponentů:

Z dialektického materialismu, z historického materialismu a z marxistické ekonomiky. Tato brožura, hovořící o první z těchto částí, je úvodem ke konceptům dialektického materialismu – k marxistické filosofické metodě.

Pro ty, co nemají zkušenosti s marxistickou filosofií, se dialektický materialismus může jevit jako nejasný a komplikovaný koncept. Nicméně pro ty, co si našli čas na studium tohoto nového pohledu na svět, ti mají možnost objevit revoluční rozhled, který jim umožní získat náhled v podobě porozumění záhadám světa, ve kterém žijeme. Správné uchopení dialektického materialismu je nezbytným předpokladem pro pochopení doktríny marxismu. Dialektický materialismus je marxistickou filosofií, která nám poskytuje vědecký a ucelený pohled na svět. Je filosofickým základem – metodou, na které stojí celá marxistická doktrína.

Jak poznamenal Engels – „Dialektika byla naším nejlepším pracovním nástrojem a naší nejsilnější zbraní“. A i pro nás v sobě skrývá návod k činnostem a aktivitám uvnitř hnutí pracujících. Je podobna kompasu či mapě, které nám pomáhají udržovat správný směr v okolních zmatcích, a umožňuje nám porozumět základním procesům, které utvářejí náš svět.

Ať už chceme nebo nikoliv, vědomě či nevědomě – každý máme svou filosofii. Naše filosofie je jednoduše náš způsob, jakým se díváme na svět okolo. Pod kapitalismem, bez naší vlastní vědecké filosofie, bychom byli jednoduše nuceni adoptovat dominantní filosofii vládnoucí třídy, se všemi předsudky společnosti, ve které žijeme. Heslo, že „věci se nikdy nezmění“, je univerzálním sloganem, reflektujícím zdánlivou zbytečnost snahy cokoliv měnit, a nutnosti přijmout naší roli v našich životech. Existují i další přísloví, jako „Nic nového pod sluncem“ či „Historie se stále opakuje“, které reflektují ten stejný konzervativní náhled. Takovéto myšlenky, jak vysvětlil Marx, hrají zásadní roli v uvědomění žen a mužů.

Stejně tak, jako vzniknuvší buržoazie ve své revoluci proti feudální společnosti zbořila konzervativní myšlenky staré feudální aristokracie, stejně tak se musí třída pracujících, ve svém boji za novou společnost, postavit dominantnímu rozhledu jejich vlastních utlačovatelů – třídy kapitalistů. Samozřejmě, vládnoucí třída skrze své monopoly kontroluje masmédia, tisk , školy, univerzity a církev a vědomě ospravedlňuje svůj systém jako tu „nejpřirozenější formu uspořádání společnosti“. Represivní státní aparát se svými „ozbrojenými lidskými těly“ není postačujícím k zachování kapitalistického systému. Dominující myšlenky a morálka buržoazní společnosti slouží jako životně důležitá obrana materiálních zájmů vládnoucí třídy. Bez této silné ideologie by se buržoazní třída vůbec nemohla udržet u kormidla.

„Ať už tak či onak“ tvrdí Lenin „všechna oficiální a liberální věda obhajuje mzdové otroctví...očekávat od vědy, že bude nestranná ve společnosti se mzdovým otroctvím je tak hloupě naivní, jako očekávat nestrannost soukromých vlastníků fabrik v otázce toho, zda mají být dělnické mzdy navýšeny na úkor jejich soukromého zisku.“

Oficiální buržoazní ideologie vede neúprosnou válku proti marxismu, který správně vidí jako smrtelné nebezpečí pro kapitalismus. Buržoazní pisatelé a profesoři chrlí nekončící proudy propagandy v jejich snaze diskreditovat marxismus – zejména dialektický. Toto se děje zejména od časů pádu Berlínské zdi, kdy začala zuřivá ideologická ofenzíva proti marxismu, komunismu, revoluci a tak podobně. Donekonečna opakují, že „Marxismus je mrtev“ jako by to bylo nějaké náboženské zaklínadlo. Ale marxismus se odmítá rozplynout na základě zaklínání těchto čarodějů! Marxismus reflektuje nevědomou vůli pracující třídy po změně společnosti. Její osud je spjat s osudem proletariátu.

Kapitalističtí apologéti, spolu se svými stíny ve hnutích pracujících, nám neustále tvrdí, že je jejich systém trvalou a přirozenou formou společnosti. Na druhé straně nám dialektika tvrdí, že nic není trvalé, a že existence všeho po čase dospěje ke svému konci. Takováto revoluční filosofie představuje skutečnou hrozbu kapitalistickému systému, a proto musí být za každou cenu zdiskreditována. Toto vysvětluje onu každodenní produkci anti-marxistické propagandy. Ale každý skutečný krok vpřed v rámci vědy a znalostí nám potvrzuje správnost dialektiky. Rostoucí krize kapitalismu stále více demonstruje pravdivost marxismu pro miliony lidí. Objektivní situace motivuje pracující lid hledat cestu ven z této slepé uličky. „Život nás učí“ tvrdil Lenin. A dnes, abychom použili slavná slova z Komunistického manifestu „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu.“

V rámci boje za emancipaci pracující třídy, marxismus zároveň vede neúprosnou válku proti kapitalismu a jeho ideologii, která brání a obhajuje systém vykořisťování – „tržní ekonomice“. Ale marxismus činí více než jen to. Marxismus poskytuje třídě pracujících „celistvý náhled na svět, neslučitelný s jakoukoliv formou pověr, reakce, či obrany buržoazního útlaku“ (Lenin). Snaží se vyobrazit skutečné vztahy, které existují v rámci kapitalismu, a vyzbrojuje pracující třídu s pochopením toho, jak dosáhnout své vlastní emancipace. Dialektický materialismus, abychom použili slova ruského marxisty Plechanova, je více než jen rozhledem, ale je „filosofií akce“.

Limity formální logiky

Muži a ženy se snaží uvažovat racionálním způsobem. Logika (z řeckého „logos“ – slovo, smysl) je vědou o zákonitostech myšlení. Ať už přemýšlíme nad jakýmikoliv myšlenkami v jakýchkoliv jazycích, vždy musí vyhovovat požadavkům odůvodnění. Tyto požadavky poskytly vzestup zákonům myšlení, principům logiky. Byl to řecký filosof Aristoteles (384-322 př. n. l.), který před více než dvěma tisíci lety formuloval současný systém formální logiky – systém, který je základem našeho vzdělávacího způsobu až do dnešních dob. Kategorizoval metody toho, jak správně uvažovat, a jak kombinovat tvrzení abychom dospěli k úsudkům, a jak se z nich budují stanoviska. Vytvořil tři základní zákonitosti logiky – Princip identity, princip kontradikce, a princip vyloučení třetího.

Formální logika se drží již po více než dvě milénia a byla základem experimentů a velkých pokroků moderní vědy. Vývoj matematiky byl založen na této logice. Bez tohoto nemůžete dítě ve škole nic naučit. Jedna plus jedna se rovná dvě, a nikoliv tři. Formální logika se jeví jakožto základní instinkt a je zodpovědna za vykonání milionů běžných denních činností člověka, ale – a tím máme na mysli „velké ale“ – má svoje limity. Když se budeme potýkat se zdlouhavými či komplikovanými procesy, formální logika se stane naprosto neadekvátním způsobem uvažování. Toto se vyobrazuje zejména v otázce pohybu, změny a kontradikcí. Formální logika uvažuje o věcech jako o pevných a neměnných. Samozřejmě, tímto se nesnažíme vyvrátit její každodenní užitečnost, ovšem na druhou stranu je naším cílem vyobrazit její limity.

„Dialektika není žádnou fikcí ani mysticismem“, píše Lev Trockij, „Dialektika je vědou zabývající se formami našeho myšlení, které nejsou přímo spjaty s každodenními problémy našich životů, ale snaží se dospět k pochopení složitějších a vleklých procesů. Dialektika a Formální logika k sobě mají vztah podobný, jako je vztah mezi vyšší a nižší matematikou.“ (ABC dialektického materialismu)

S vývojem moderní vědy byl Linného systém třídění živočišných druhů založen na formální logice, kde všechny živé bytosti byly rozšířeny mezi druhy a čeledi. Toto samotné zosobňovalo velký krok vpřed pro biologii vůči minulosti. Na druhou stranu se však jednalo o pevný a rigidní systém, se svými rigidními kategoriemi, který po nějaké době ukázal své limity. Darwin dokázal, že skrze evoluci je možné pro jeden druh se transformovat do jiného. Následně bylo zapotřebí tento rigidní systém třídění pozměnit, aby vyhovoval tomuto novému chápání reality.

Došlo tedy k tomu, že systém formální logiky v této otázce padl. Nedokázal se vypořádat s těmito kontradikcemi. Na druhé straně dialektika – logika změny – vysvětluje, že v přírodě ani ve společnosti neexistují žádné pevné či absolutní kategorie. Engels pobaveně poukazoval na ptakopyska se zobákem, tuto přechodnou živočišnou formu, a ptal se kde je možné zařadit ho do nějakého rigidního schématu!

Pouze dialektický materialismus může vysvětlit zákony evoluce a změny, které nevidí svět jakožto shluk hotových věcí, ale jako shluk procesů, které prochází nerušenými transformacemi, kdy různé druhy přichází na světlo světa a následně zase vymírají. Pro Hegela byla stará logika dětskou hrou, snažící se vytvořit obrázky z kousků skládačky. „Zásadní chyba vulgárního způsobu uvažování“, napsal Trocký, „spočívá v tom, že má tendenci se neustále uzavírat do poznávání nehybných otisků reality, zatímco se však realita nachází v neustálém pohybu.“

Dříve než se podíváme na základní zákonitosti dialektického materialismu, podívejme se nejdříve na kořeny materialistického rozhledu.

Materialismus versus idealismus

Lenin napsal - „Filosofií marxismu je materialismus“. Filosofie jako taková se dá rozložit do dvou velkých táborů: do tábora materialismu a idealismu. Než se posuneme dále, musíme vysvětlit i tyto termíny. Na začátek je třeba říci, že termíny materialismus a idealismus nemají nic společného s významem jejich každodenního slovního užití, kde je materialismus spojován s materiální hamižností a podfukářstvím (ve zkratce s morálkou současného kapitalismu) a idealismus s velkými myšlenkami a ctností. Ani z daleka!

Filosofický materialismus je rozhled, který vysvětluje, že je zde pouze jeden hmotný svět. Že neexistuje žádné nebe ani peklo. Že vesmír, který vždy existoval a není výtvorem žádné nadpřirozené bytosti, je v procesu neustálého pohybu. Že lidské bytosti jsou součástí přírody, a že se vyvinuly z nižších vývojových forem života, které mají svoje kořeny na planetě, která byla původně bez života, před zhruba 3,6 miliardami let. Že s rozvojem života, na určitém vývojovém stupni došlo k výskytu zvířat s nervovým systémem, a v rámci tohoto vývoje že se objevily i lidské bytosti s větší mozkovou kapacitou. A že tedy s výskytem lidí se vyskytly i lidské myšlenky a lidské uvědomění. Lidský mozek jako takový je schopen produkovat základní myšlenky, t.j. myslet. Tedy hmota, která existuje věčně, existovala a existuje nezávisle na myšlení lidských bytostí. Věci existovaly již dávno předtím, než se vyskytlo a mohlo vyskytnout jakékoliv vědomi, založené na vnímání živoucích organismů.

Pro materialisty neexistuje žádné vědomí mimo živoucí mozek, který je součástí materiálního těla. Myšlenka bez těla je absurditou. Hmota není produktem mysli, ale mysl jako taková je nejvyšším produktem hmoty. Myšlenky jsou jednoduše reflexemi nezávislého materiálního světa, který nás obklopuje. Věci, které se odrážejí v zrcadle nejsou existenčně závislé na tomto odrazu. „Myšlenky všechny převzaty ze zkušenosti, snímky — správné nebo skreslené — skutečnosti.“ napsal Engels. Nebo abychom užili slova Marxe: „Život není určován vědomím, nýbrž vědomí je určováno životem.“

Marxisté nepopírají, že mysl, vědomí, myšlenky, vůle, pocity či dojmy jsou skutečnými. To, co marxisté popírají je tvrzení, že mysl je něčím, co existuje mimo lidské tělo. Mysl není odlišná od těla samého. Myšlení je produktem mozku, který je jeho orgánem.

Toto nicméně neznamená, že je naše vědomí neživým zrcadlem přírody. Lidské bytosti žijí v souvislosti s tím, co je obklopuje, jsou si vědomi svého okolí, a na základě tohoto vědomí na něj reagují. Na oplátku na ně reaguje i jejich okolí. Při vycházení z jejich materiálních podmínek lidské bytosti uvažují a přemýšlí kreativně. Na základě tohoto mění i své materiální okolí.

Na druhé straně filosofický idealismus tvrdí, že hmotný svět není reálný, ale že je pouhým odrazem světa ideí. Existují různé formy idealismu, ale všechny ve své podstatě prohlašují, že myšlenky jsou primárními a hmota, pokud vůbec uznávají její existenci, sekundární. Pro idealisty jsou myšlenky oddělené od hmoty a od přírody. Toto bylo Hegelovým pojetím absolutní idee, která je rovna Bohu. Filosofický idealismus otevírá ať už tak či onak cestu k obraně či podpoře náboženství a pověr. Tento náhled je nejen špatným, ale i jasně konzervativním, vedoucím nás k pesimistickým závěrům o tom, že nemůžeme nikdy pochopit „mystičnost světa“. Zatímco materialismus chápe, že lidské bytosti nejen že vnímají skutečný svět, ale že jej mohou i změnit, a během tohoto procesu i změnit samy sebe.

Idealistický pohled na svět vzešel z rozdělení práce na fyzickou a duševní. Toto rozdělení představovalo obrovský pokrok, jelikož uvolnilo část společnosti z manuální práce, a umožnilo jí rozvíjet vědu a techniku. Nicméně čím více se tito lidé odcizili manuální práci, tím více abstraktním se jejich myšlení stávalo. A když myslitelé odcizí svoje myšlenky reálnému světu, začnou být postupně pohlcováni abstraktním „čistým uvažováním“, a vyprodukují různé typy fantazií. Dodnes je kosmologie ovládána řadou komplexních a abstraktních matematických koncepcí, které vedly k různým druhům zvláštních a chybných teorií – Velký třesk, počátek času, paralelní vesmíry atd. Každé odcizení se praxi vede k jednostrannému idealismu.

Materialistický pohled má svou dlouhou historii, která se vztahuje až k antickým Řekům jakým byl Anaxagorás (500-428 př. n. l.) či Démokritos (460-370 př.n.l.). S pádem antického Řecka byl tento racionální pohled přerušen na celou historickou epochu a pouze na základě myšlenkového obrození po úpadku křesťanského středověku přišla jeho renesance ve filosofii a přírodních vědách. Od 17. století byla domovem moderního materialismu Anglie.“Skutečným předkem Anglického materialismu je Bacon“, napsal Marx. Materialismus Francise Bacona (1561-1626) byl následně systematizován a rozvinut Thomasem Hobbesem (1588-1679), jehož myšlenky byly zase rozvinuty Johnem Lockem (1632-1704). Poslední jmenovaný dokonce přišel k přesvědčení, že je možné, aby hmota měla schopnost myslet. Není žádnou náhodou, že tyto pokroky lidského myšlení se rozvíjely se sílením buržoazie, a v době velkých pokroků vědy, zejména mechaniky, astronomie a medicíny. Tito velcí myslitelé na oplátku umožnili rozvoj školy Francouzských materialistů v 18. století.

Byl to jejich materialismus a racionalismus, který se stal krédem Velké Francouzské revoluce roku 1789. Tito revoluční myslitelé neuznávali žádnou vnější autoritu.Všechno od náboženství po přírodní vědy, a od společenských po politické instituce bylo podrobeno tomu nejdůkladnějšímu kriticizmu. Smysl se stal mírou všeho.

Tato materialistická filosofie, důsledně prosazovaná Holbachem (1723-1789) a Helvétiusem (1715-1771) se stala filosofií revoluce. „Vesmír, to je kolosální spojení všeho co existuje. Ukazuje nám všude jen hmotu a její pohyb.“ tvrdil Holbach, „Toto je vším co tu je a vyobrazuje to pouze nekonečný a stále pokračující řetězec příčin a následků. Některé z těchto příčin jsme schopni poznat, protože přímo zasahují naše smysly. Jiné poznat nemůžeme, protože na nás působí pouze prostřednictvím následků, značně vzdálených prvotním příčinám.

Tato racionální filosofie byla ideologickou reflekcí revolučního boje buržoazie proti církvi, aristokracii a absolutistické monarchii. Zosobňovala sveřepý útok na ideologii starých pořádků. Ve svých důsledcích bylo království rozumu ničím více než idealizovaným královstvím buržoazie. Buržoazní vlastnictví se stalo jedním ze základních lidských práv. Revoluční materialisté připravili cestu pro příchod nové buržoazní společnosti, a pro vládu nových vlastnických vztahů. „Různé časy, různé podmínky, různá filosofie“ tvrdil Denis Diderot (1713-1784).

Nový materialismus však měl i přes revoluční pokrok tendenci být velmi rigidním a mechanickým. Tito noví filosofové útočili na církev a odmítali soběstačnost duše a tvrdili, že člověk je jednoduše tvořen pouze svým materiálním tělem, tak jako ostatní zvířata ve svých organických tělech. Člověk byl považován za něco více komplexního a více sofistikovaného, než jiné formy hmoty. Podle La Mettriého (1709-1751) a jeho nejzásadnějšího díla „Člověk stroj“ „jsme všichni nástroji, obdařenými city a pamětí“.

Pro francouzské materialisty tkvěl původ vědění – objev objektivní pravdy – v působení přírody na naše smysly. Planety a pozice člověka v rámci sluneční soustavy a přírody byly dány jako něco pevného. Existoval pro ně pouze mechanický svět, kde má vše své logické a pevné místo, a kde impulzy pohybu přichází zvenčí. Tento celkový přístup, i když byl materialistický, byl zároveň mechanickým, a nedařilo se mu správně uchopit živoucí realitu světa. Nedokázal uchopit vesmír jakožto proces, jakožto hmotu, ve které probíhá neustálá změna. Tato slabost vedla k falešně dichotomii mezi materiálním světem a světem ideí. A tento dualismus opět otevřel dveře idealismu.

Další zastávali monistický názor o tom, že vesmír býval jednotným systémem, který nebyl tvořen ani čistou hmotou ani čistým duchem. Spinoza byl prvním, kdo takový systém představil. Zatímco vnímal potřebu Boha, vesmír zůstával jednotným systémem, který byl napříč celkově materialistickým.

Dialektika a metafyzika

Marxistický pohled na svět není jen materialistickým, ale zároveň i dialektickým. Pro její kritiky je dialektika vyobrazována jako něco naprosto mystického a tím pádem irelevantního. Ale toto tvrzení se zcela zjevně nezakládá na pravdě. Dialektická metoda je jednoduše pokusem jasněji porozumět našemu vzájemně propojenému světu. Dialektika, jak tvrdí Engels v Anti-Duhringu, „není ničím více než vědou o všeobecných zákonech pohybu a vývoje přírody, lidské společnosti a myšlení.“ Zjednodušeně řečeno je dialektika logikou pohybu.

Většině lidí je zcela zřejmé, že nežijeme ve statickém světě. Ve skutečnosti je vše v přírodě v procesu neustálých změn. „Pohyb je způsob existence hmoty“, tvrdí Engels. „Nikdy a nikde nebylo, ani nemůže být hmoty bez pohybu.“ Celý svět se neustále otáčí okolo své osy, a rovněž také obíhá okolo slunce.

Toto je důvodem střídání dne a noci, a také důvodem toho, proč během roku zažíváme různá roční období. Narodíme se, vyrosteme, zestárneme a následně zemřeme. Všechno se neustále pohybuje, mění, či zároveň povstává a rozvíjí se, či upadá a odumírá. Každá rovnováha je relativní, a má smysl pouze ve vztahu k jiným formám pohybu.

„Podrobíme-li přírodu nebo lidské dějiny nebo svou duševní činnost myslivému pozorování, naskytne se nám zprvu obraz nekonečné spleti souvislostí a vzájemných účinků, v níž nic nezůstává tím, čím bylo, tam, kde bylo, a takové, jaké bylo, ale v níž se všechno pohybuje, mění, vzniká a zaniká.“, píše Engels, „Vidíme tedy zprvu celkový obraz, v němž jednotlivosti ještě zůstávají víceméně v pozadí, všímáme si víc pohybu, přechodů, souvislostí než toho, co se pohybuje, přechází a souvisí. Tento prvotní, naivní, ale věcně správný názor o světě je názor staré řecké filosofie a poprvé jej jasně vyslovil Herakleitos: Všechno je, a také není, neboť všechno teče, ustavičně se mění, ustavičně vzniká a zaniká.“

Řekové učinili celou řadu revolučních objevů a pokroků v oblasti přírodních věd. Anaximandros vytvořil mapu světa, a napsal knihu o kosmologii, ze které se zachovalo pouze několik útržků. Mechanismus z Antikythéry, jak byl nazýván, se ukázal být zbytkem mechanického planetária z prvního století před naším letopočtem. Vzhledem k omezené znalosti času. mnoho z těchto teorií byly domněnkami a inspirovanými představami. V rámci otrokářské společnosti nemohly být tyto významné objevy produktivně využity, ale sloužily spíše jako nástroje zábavy. Skutečné pokroky přírodních věd se objevily v polovině patnáctého století. Nové metody výzkumu se projevily v rozdělení přírody do různých částí, což umožnilo klasifikaci objektů a procesů. Zatímco tato metoda umožnila zisk vysokého množství dat, byly objekty analyzovány izolovaně, a ne v jejich živelném prostředí. Toto způsobilo úzký, rigidní, a metafyzický způsob vnímání, který se stal charakteristickým znakem empirismu. „Fakta“ se stala nadevše důležitými. „To co teď požaduji, jsou fakta. Naučte tyto chlapce a dívky nic než fakta. Pouze fakta samotná jsou v životě důležitá.“ prohlašuje charakter Charlese Dickense Thomas Gradgrind v jeho knize „Zlé časy“.

„Pro metafyzika jsou věci a jejich myšlenkové odrazy, pojmy, izolované, pevné, strnulé, jednou provždy dané předměty zkoumání, které je třeba posuzovat jeden po druhém a bez druhého.“, píše Engels,“ Metafyzik myslí v samých přímých protikladech; jeho řeč je ano, ano, ne, ne, a co nad to jest, to jest od zlého. Pro něj věc buď existuje, nebo neexistuje: právě tak nemůže být věc sama sebou a zároveň něčím jiným. Kladné a záporné se navzájem naprosto vylučují; stejně strnulý protiklad je i mezi příčinou a účinkem.“

„Tento způsob myšlení nám na první pohled připadá velice samozřejmý, protože tak uvažuje takzvaný zdravý lidský rozum. Jenže zdravý lidský rozum je úctyhodný chlapík v domáckém prostředí, ale jakmile se pustí do širého světa bádání, zakouší prapodivná dobrodružství; a metafyzický způsob nazírání je sice v širokých oblastech, jejichž rozsah je dán povahou předmětu, oprávněný a dokonce i nutný, ale přesto dříve nebo později narazí vždycky na hranici, za kterou je už jednostranný, omezený, abstraktní a zaplétá se do neřešitelných rozporů, protože pro jednotlivé věci zapomíná na jejich souvislost, pro jejich bytí na jejich vznikání a zanikání, pro jejich klid na jejich pohyb, protože pro samé stromy nevidí les.“

Engels pokračuje ve vysvětlování toho, že pro každodenní potřeby dokážeme určit, zde je zvíře živé či nikoliv. Ale pod drobnohledem jsme nuceni uznat, že na tuto otázku neexistuje až tak přímočará odpověď. Naopak je to velmi komplexní záležitost. Dodnes se vedou zuřivé diskuze ohledně toho, kdy začíná život v matčině lůně. Podobně těžké je určit, kdy dochází k přesnému okamžiku smrti, když fyziologie dokazuje, že smrt není jednotlivým okamžitým skutkem, ale dlouhotrvajícím procesem. Řecký filosof Herakleitos toto vyjádřil svými skvělými slovy: „Jsou to ty stejné věci uvnitř nás co jsou zároveň živé i mrtvé, spící i vzhůru, mladé i staré, každé mění své místo a stávají se něčím jiným. My vstupujeme a zároveň nevstupujeme do stejné řeky. My jsme a zároveň nejsme.“

Nic není takové, jako to na povrchu vypadá. Každý živočišný druh, každá součást organického života, jsou v každém momentu stejní a zároveň odlišní. Děje se tak na základě vstřebávání hmoty zvenčí a současně vylučováním nepotřebné hmoty. Neustále některé buňky odumírají, zatímco jiné se rodí nové. Po celou dobu je tělo celkově transformováno a obnovováno od hlavy až k patě. A právě proto je každá organická bytost jí samotnou a zároveň již bytostí odlišnou.

Tento fenomén nemůže být vysvětlen metafyzickým způsobem myšlení či formální logikou. Ani jeden takový přístup není schopen vysvětlit existující kontradikce. Tato protichůdná realita přesahuje hranice selského rozumu. Dialektika na druhé straně chápe předměty v jejich propojení, vývoji a pohybu. A jak se zmiňoval Engels „Příroda je důkazem dialektiky“.

Nyní se podívejme, jak Engels vysvětluje výrazné procesy změn v jeho knize „Dialektika přírody“:

„Hmota se pohybuje ve věčném koloběhu, jenž se dovršuje teprve v údobích, pro něž náš pozemský rok již není postačujícím měřítkem, v koloběhu, v němž doba vrcholného vývoje, doba organického života a ještě více doba života bytostí, vědomých si přírody i sebe samých, je stejně skoupě vymezena jako prostor, v němž se objevuje život a vědomí, v koloběhu, v němž každý konečný způsob bytí hmoty, ar již je to slunce nebo mlhovina, jednotlivý živočich nebo živočišný druh, chemické slučování nebo rozkládání, jsou všechny stejně pomíjející a v němž není nic věčného kromě věčně se pohybující hmoty a zákonů, podle nichž se pohybuje a mění. Avšak, ať již se tento koloběh opakuje jakkoli často a nelítostně, ať již vzejde a zahyne sebevíce milionů sluncí a planet, ar trvá jakkoli dlouho, než se v některé sluneční soustavě aspoň na jediné planetě vytvoří podmínky pro organický život, ar již budou muset vzniknout a zahynout nesčetné organické bytosti, než se z jejich středu vyvinou živočichové s mozkem schopným myšlení a naleznou nakrátko vhodné životní podmínky, načež budou rovněž bez milostí vymýceni - máme jistotu, že hmota zůstává ve všech svých proměnách vždy stejná, že žádný z jejích atributů nemůže být nikdy ztracen a že se stejnou železnou nutností, s jakou vyhubí na Zemi svůj vrcholný výkvět - myslícího ducha, zrodí jej jinde a jindy znovu.“

Spolu a v rámci rozvoje francouzské filosofie v 18.století se objevila nová radikální filosofie Německá. Skrze Immanuela Kanta byl vrchol této filosofie ztělesněn v systému Georga F. Hegela, který velmi obdivoval Francouzskou revoluci.

Hegel, ač idealista, byl jednou z nejencyklopedičtějších myslí své doby. Obrovský přínos tohoto génia tkvěl v jeho rekonvalescenci dialektického způsobu uvažování, které původně vyvinuli staří řečtí filosofové před více než dvěma tisíci lety.

„Změny v bytí se nezakládají pouze na skutečnosti, že se jedna kvantita transformuje do jiné kvantity, ale že se zároveň kvalita mění v kvantitu a naopak“ píše Hegel. „Každá takováto proměna představuje narušení, a poskytuje jevu nové hodnoty, kvalitativně odlišné od těch předchozích. Tím pádem když je voda ochlazována, tak se stane pevnou, nikoliv postupně, ale naráz. Když se voda přiblíží bodu mrazu, může zůstat kapalnou jen pokud je v klidném stavu, a poté i ten nejmenší šok je pro ní dostatečným na to, aby ztvrdla. Ve světě morálních jevů se objevují stejné procesy změn kvantity v kvalitu, a změny v kvalitách mohou být objeveny na základě kvantitativních rozdílů. Toto více či méně určuje limit, za kterým lehkomyslnost přestává být lehkomyslností a objevuje se něco zcela odlišného – zločin.“ (Věda o logice)

Hegelovy práce jsou plné zmínek a příkladů o dialektice. Naneštěstí nebyl Hegel pouze idealistou, ale psal tím nekomplikovanějším a nejtíže pochopitelným způsobem jaký si lze představit, což činí jeho práce těžko čitelné. Lenin, když znovu četl Hegela během První světové války, napsal: „Snažím se číst Hegela materialistickým způsobem ve své podstatě. Hegel představuje materialismus, který byl postaven na hlavu (jak tvrdí Engels) – to znamená, že odkládám stranou většinu částí o Bohu, absolutnu, čisté idee, atd.“ Hegel učinil na Lenina velký dojem, a navzdory jeho idealismu později doporučil, aby jeho texty četli mladí komunisté pro rozšíření svých obzorů.

Mladý Marx i Engels byli následovníky velikého Hegela. Inspirovali se ve velkém množství od tohoto svého učitele. Otevřeli své oči novým pohledům na svět, ztělesněným v dialektice. Skrze užívání dialektiky Hegel osvobodil historii od metafyziky. Pro dialektiku neexistuje nic konečného, absolutního či svatého. Dokazuje dočasný charakter všeho. A to i když byl Hegel limitován svými znalostmi, potažmo znalostmi jeho doby, což z něj utvořilo idealistu. Nepovažoval myšlení v rámci mozku za nic více či méně než abstraktní obrazy skutečných věcí a procesů, ale za projevy „absolutní idee“, existující po celou věčnost. Hegelův idealismus postavil realitu na hlavu.

Nicméně i přesto systematicky načrtal důležité zákony změny, kterých jsme se již před chvílí dotkli.

Zákon přechodu kvantity v kvalitu (a naopak)

„Bylo již uvedeno, že v přírodě neexistují žádné radikální skoky, a je celkovým názorem, že mají věci svůj původ v gradualitě poklesů či nárůstů.“, tvrdí Hegel,“Ale existují zároveň i náhlé přeměny kvantity v kvalitu. Například voda se nestane pozvolně tvrdší během procesu ochlazování, přičemž by se nejdříve stala mastí, a později dosáhla tvrdosti ledu, ale její tuhost je náhlá. Pokud bude teplota vody ochlazována do určitého bodu, promění se náhle v led, to jest, kvantita – počet teplotních stupňů – je transformována do kvality – do změny charakteru věci.“ (Logika)

Toto je základní stavební kámen pro pochopení změny. Změna či evoluce neprobíhá graduálně, v podobě přímé rovné čáry. Marx srovnával sociální revoluci se starým krtkem zarytě vrtajícím v zemi, neviditelným po dlouhé období, ale neustále podkopávajícím staré pořádky, zatímco se později vynoří na světlo světa v podobě zásadní změny stavu věcí. Dokonce i Charles Darwin věřil tomu, že evoluce, kterou objevil, je graduální ve své podstatě, a že mezery ve fosilních nálezech nereprezentují žádné dramatické skoky, a že budou pouze vyplněny budoucími objevy. V této věci se Darwin mýlil. Dnes jsou užívány ve svém základě dialektické teorie pro vysvětlení evolučních skoků. Stephen J. Gould a Niles Eldredge nazvali jejich dialektickou teorii evoluce teorií „přerušovaných rovnováh“. Vysvětlili, že se zde nacházela dlouhá období evoluce, kde nebyly na první pohled pozorovatelné žádné větší změny, která střídala období, kdy se velmi náhle začaly objevovat nové živočišné formy. Jinými slovy, kdy kvantitativní rozdíly způsobili existenci kvalitativních změn, které přivedly na svět nové druhy. Celý tento vývoj je přitom charakterizován přerušováním graduality, skoky, katastrofami, a revolucemi.

Výskyt jednobuněčných organismů v našich oceánech datujeme od období asi 3.6 miliard let nazpět, což představovalo zásadní kvalitativní skok v rámci evoluce hmoty. Kambrická exploze, nějakých 600 000 let nazpět, kde se vyskytl komplexní mnohobuněčný život s pevným tělem byl dalším kvalitativním skokem vpřed v evoluci. V nižším paleozoiku , někdy před 400-500 miliony let nazpět, se objevily první ryby patřící mezi obratlovce. Tato revoluční konstrukce se stala dominantní a pokročilou od obojživelníků (kteří žili jak ve vodě tak i na souši), přes plazy, až po teplokrevné živočichy jakými jsou ptáci a savci. Tyto revoluční změny doposud vyvrcholily v lidských bytostech schopných myšlení. Evoluce je dlouhým procesem, kde se akumulace změn uvnitř a vně organismů projevují v radikálních skocích, způsobujících kvalitativně vyšší vývojový stav.

Stejně jako se kolosální podzemní tlaky, které se akumulují a periodicky prorážejí zemskou kúru projevují ve formě zemětřesení , tak i graduální změny v uvědomění pracujících vedou k explozím třídních bojů. Stávky ve fabrikách nejsou způsobeny agitátory zvenčí, ale jsou projevem akumulace změn uvnitř fabriky, které nakonec přinutí pracující stávkovat. „Příčina“ stávky může být klidně něčím náhodným a nevýznamným, ale ve své podstatě je „tou poslední kapkou, která způsobila přetečení poháru trpělivosti pracujících“, abychom použili lidový (dialektický) způsob vyjádření. Stala se katalyzátorem, skrze který kvantita přešla v kvalitu.

Dnes jsou celé série volebních vítězství britské levice v rámci britských odborů produktem dlouhodobé akumulace nespokojenosti mezi řadovými odborovými členy. Dvacet let hořkých zrad vůči pracující třídě vedlo k těmto změnám ve vedení odborů. A pouze lidé vyzbrojení marxistickou filosofií dokázali předpokládat tento vývoj, který je zakořeněn ve změně objektivní situace. Tyto změny nálad, které právě v rámci odborových organizací probíhají, se nevyhnutelně vyprojektují na jistém vývojovém stupni v Labour party, což povede k demisi pravého křídla pod vedením Blaira. Mezitím ultralevičáci na okraji dělnického hnutí neustále Labour party odepisují jako něco, co se nedá změnit. Nejsou schopni dialektického myšleni, a mají empirický a formalistický rozhled, který je schopný vnímat pouze povrch reality. Nejsou schopni najít rozdíl mezi vzhledem a realitou – mezi okamžitým vzhledem, viditelným prvním pohledem, a skrytými procesy, propojeními a zákony které se nachází pod povrchem věci. Jinými slovy – Jsou slepí vůči procesům pod povrchem, které se odehrávají přímo před jejich očima. „Blairismus ovládá Labour party!“, křičí, a v zoufalství zvedají ruce k nebesům. Nachází se pod vlivem formální logiky, a nerozumí činným procesům, které nevyhnutelně podkopávají Blairismus, a které vedou k jeho kolapsu, stejně jako noc vystřídá den.Stejně jako dříve odepisovali pravicové odbory, tak dnes odepisují Labour party. Na základě vývoje událostí a tlaků směrem doleva uvnitř odborového hnutí, se Labour party, se svými kořeny v odborech, také nevyhnutelně vydá podobným směrem.

Marx tvrdil, že úkolem vědy je vždy postupovat od poznání z prvních pohledů k objevům reality,podstaty, a zákonů, které se vyskytují pod povrchem těchto zdánlivostí. Marxův Kapitál je vhodnou ukázkou této metody. „Způsob myšlení vulgárních ekonomů“, napsal Marx Engelsovi, „je odvozen ze skutečnosti, že je to vždy pouze okamžitá forma, ve které se vyjadřují vztahy, což je reflektováno v mozku, a nikoliv jejich vnitřních spojeních.“ (27. červen 1867)

To stejné může být řečeno o těch, kteří v minulosti odepisovali Sovětský svaz jako „státně kapitalistický“. Stalinismus nemá nic společného se socialismem. Jednalo se o represivní režim, kde měli pracující méně práv než na západě. Nicméně, místo vědecké analýzy Sovětského svazu jej tito lidé počali označovat jako útvar státně kapitalistický. Jak Trocký vysvětlil, teoretici státního kapitalismu pozorovali SSSR skrze pohled formální logiky. Pohledem „buď a nebo“, „černá nebo bílá“. Buď byl Sovětský svaz nádherným socialistickým státem, jak tvrdí stalinisté, nebo musí být (státně) kapitalistickým státem. Takovýto způsob uvažování je čirý formalismus. Tito lidé nikdy nepochopili možnost degenerace dělnického státu do chronicky deformované varianty proletářské vlády, jak Trocký vysvětlil. Je zřejmé, že revoluce, důvodem její izolace v zaostalé zemi, prošla procesem degenerace. Nicméně při zachování znárodněné plánované ekonomiky nebylo nic ztraceno. Byrokracie nebyla novou vládnoucí třídou, ale parazitickým výrostkem na povrchu státu, která si usurpovala politickou moc. Pouze nová politická revoluce mohla eliminovat byrokracii, a znovuobnovit sověty a demokracii pracujících.

Podporovatelé teorie o státním kapitalismu se ideově zauzlovali, pletouce si kontrarevoluci s revolucí a naopak. V Afghánistánu tito lidé podporovali reakcionářské fundamentalisty z řad Mudžahedínů jako „bojovníky za svobodu“ proti ruskému „imperialismu“. S pádem Sovětského svazu a pohybem směrem k obnově kapitalismu od roku 1991 zůstávali neutrálními tváří v tvář skutečné kapitalistické kontrarevoluci.

Jednota protikladů

„Rozpor je zdrojem veškerého pohybu a života. Pouze potud, pokud má cokoliv vnitřní rozpor, má pohyb, sílu a působnost.“ (Hegel) „V krátkosti“, píše Lenin, „může být dialektika definována jako doktrína o jednotě protikladů. Toto ztělesňuje základ dialektiky...“

Svět, ve kterém žijeme, je jednotou protikladů či jednotou rozporů: zima-teplo, světlo-tma, kapitál-dělnictvo, narození-smrt, bohatství-chudoba, pozitivní-negativní, vzestup-pád, myšlení-bytí, dokonalé-nedokonalé, odpor-přitažlivost, vlevo-vpravo, nad-pod, evoluce-revoluce, náhoda-nutnost, prodej-půjčka atd.

Skutečnost, že dva póly různých protikladů mohou existovat pohromadě je určována selským rozumem jako paradox. Tento paradox je uznáním skutečnosti, že dvě různá, či protikladná tvrzení mohou být správná. Toto je odrazem myšlenky jednoty protikladů v materiálním světě. Pohyb, prostor a čas nejsou ničím více než pouhým způsobem existence hmoty. Pohyb, jak jsme již vysvětlili, je rozporem, nacházejícím se v určitém i jiném prostoru ve stejnou dobu. Je založen na jednotě protikladů. „Pohyb znamená nacházet se v určitém místě, ale zároveň se v něm nenacházet. Toto je založeno na kontinuitě času a prostoru – a toto je tím, co v první řadě činí pohyb možným.“ (Hegel)

K pochopení něčeho, podstaty něčeho, je třeba vyhledávat tyto vnitřní rozpory. V rámci jistých podmínek je univerzální individuální a individuální univerzální. Tyto věci se obracejí ve svůj protiklad - příčina může být následkem a následek příčinou – protože jsou neustále vzájemně propojeny v nekonečném řetězu vývoje hmoty.

„Negativní je stejně tak pozitivním,“ tvrdí Hegel. Dialektické myšlení „chápe protiklady v jejich jednotě.“ Ve skutečnosti jde Hegel ještě dál: „Rozpor je kořenem veškerého pohybu a životnosti, a existuje jen potud, dokud obsahuje rozpor, že je vše v pohybu, a obsahuje podnět a aktivitu...Věc se nepohybuje na základě toho, že se nachází zde v určitém časovém úseku a následně jinde v časovém úseku jiném, ale proto, že je v tom stejném časovém období tady a zároveň jinde, kdy v tomto prostoru zároveň je a není. Starým dialektikům musíme přiznat kontradikce, které dokázali v pohybu. Ale zároveň je třeba dodat, že nic není bez pohybu, ale spíše že pohyb existuje ve svém rozporu. Právě proto je pro Hegela živoucím něco, co obsahuje kontradikce, které určují věci její vlastní pohyb.

Řečtí atomisté poprvé rozvinuli revoluční teorii, že materiální svět je tvořen atomy, které byly považovány za nejmenší částice hmoty. Řecký výraz „atomos“ znamená „nedělitelný“. Toto byl vyjímečný produkt dedukce. Věda dvacátého století dokázala, že je vše složeno z atomů, i když bylo následně objeveno, že existují ještě menší částice hmoty. Každý atom obsahuje jádro ve svém středu, složeno ze subatomických částic nazývaných protony a neutrony. Částice které obíhají okolo jádra jsou nazývány elektrony. Všechny protony obsahují pozitivní elektrický náboj, a tedy se vzájemně odpuzují, ale jsou vzájemně spojeny typem energie nazývaným silná nukleární interakce. Toto dokazuje, že vše co existuje podléhá zákonu o jednotě protikladů, a má vlastní pohyb „podnětů a aktivit“, abychom použili Hegelových slov.

V těle lidských bytostí je hladina cukru v krvi základní podmínkou života. Příliš vysoká hladina může vyústit v diabetické koma, a příliš nízká může způsobit neschopnost přijímat potravu. Tato bezpečná hladina je regulována mírou, jakou je cukr uvolňován do krevního řečiště na základě trávení sacharidů, na základě míry kdy se ukládá glykogen, tuky a proteiny jsou přeměněny v cukry, a míra na které je cukr vypouštěn a využíván. Pokud se hladina cukru zvýší, potom je míra využití zvýšena o uvolnění většího množství inzulinu ze slinivky břišní. Pokud klesá, je více cukru uvolňováno do krve, nebo člověk dostane hlad, a konzumuje zdroj cukru. V rámci této seberegulace protichůdných sil a pozitivních či negativních reakcí je krev udržována v rámci tolerovatelných mezí.

Lenin vysvětluje tento vlastní pohyb v poznámce, kde píše: „Dialektika je učení, které nám ukazuje, jak mohou existovat protiklady, a jak se stávají identickými – v rámci jakých podmínek jsou identické, zatímco se transformují do jiných – a proč by měla lidská mysl uchopovat tyto protiklady nikoliv jako mrtvé a rigidní, ale jako živoucí, podmíněné, mobilní, a transformující se.“

Lenin rovněž kladl velký důraz na význam rozporu jakožto síly podmiňující vývoj. „Je všeobecně známo, že snahy jedněch členů dané společnosti se příčí snahám druhých členů, že společenský život je plný rozporů, že dějiny nám ukazují boj mezi národy a společnostmi, jakož i jejich vnitřní boj, a kromě toho ještě střídání období revoluce a reakce, míru a válek, stagnace a rychlého pokroku nebo úpadku.“ (Lenin, Stručný životopis a výklad marxismu)

Toto je nejlépe ilustrováno na příkladu třídního boje. Kapitalismus vyžaduje kapitalistickou třídu a třídu pracujících. Boj o nadhodnotu vytvořenou pracujícími a vyvlastněnou kapitalisty vede k nesmiřitelnému boji, který poskytuje základnu pro překonání kapitalismu, a vyřešení kontradikcí skrze odvrhnutí společenských tříd.

Negace negace

Obecný vzor historického vývoje není přímou čarou směřující vzhůru, ale komplexní interakcí, v rámci které je každý krok vpřed dokázán na základě částečného kroku zpět. Tyto regrese jsou následně napraveny v nadcházející fázi vývoje.

Zákon negace negace vysvětluje opakování na vyšší úrovni určitých vlastností nižší úrovně, a zdánlivý návrat vlastností starých. Existuje neustálý boj mezi formou a obsahem a mezi obsahem a formou, který vede k rozbití staré formy a přeměně obsahu.

Celý tento proces může být nejlépe vyobrazen jako spirála, kde se pohyb vrací do polohy kde začínal, ale na vyšší úrovni. Jinými slovy, historický pokrok je dokázán skrze sérii rozporů. Když je předchozí úroveň negována, ještě to neznamená její naprostou eliminaci. Nedochází k úplnému odstranění úrovně, která je nahrazována.

„Kapitalistický způsob přivlastňování, vyplývající z kapitalistického výrobního způsobu, tedy i kapitalistické soukromé vlastnictví, je první negací individuálního vlastnictví, založeného na vlastní práci. Avšak kapitalistická výroba plodí s nutností přírodně historického procesu svou vlastní negaci. Je to negace negace.“ poznamenal Marx v prvním dílu Kapitálu.

Engels uvedl celou řadu příkladů aby ilustroval negace negací v jeho knize Anti-Duhring. „Vezměme zrno ječmene. Biliony takových ječných zrn se rozemílají, vaří a pak požívají. Avšak najde­‑li si takové ječné zrno normální podmínky, padne­‑li na příznivou půdu, tu se s ním udá vlivem tepla a vlhkosti zvláštní změna, vzklíčí; zrno jako takové zajde, je negováno, na jeho místo nastoupí rostlina z něho vzešlá, negace zrna. Avšak jaký je normální běh života této rostliny? Roste, kvete, oplodní se a nakonec opět produkuje ječná zrna, a jakmile ta uzrají, stéblo odumře, je negováno. Jako výsledek této negace negace máme opět počáteční zrno ječmene, ale ne jediné, nýbrž v desateronásobném, dvacateronásobném. třicateronásobném počtu.“

Ječmen žije a vyvíjí se na základě vracení se do svého výchozího bodu – ale na vyšší úrovni. Jedno semeno může vyprodukovat mnoho semen. Zároveň se během času rostliny vyvíjejí jak kvalitativně tak kvantitativně. Následující generace vykazují vzájemné odlišnosti, a stávají se více adaptabilními k prostředí.

Engels uvádí další příklad na základě světa hmyzu. „Podobně jako u ječného zrna děje se tento proces u většiny hmyzu, na příklad u motýlů. Vznikají z vajíčka negací vajíčka, prodělávají svoje přeměny až po pohlavní dospělost, snoubí se a jsou opět negováni tím. že umírají, jakmile je proces snoubení dovršen a samička nakladla četná vajíčka.“

Hegel a Marx

Hegel, který byl vlastníkem kolosálního intelektu, osvětlil celou řadu věcí. Byl to dluh, který Marx opakovaně uznával.“ Mystifikace, kterou trpí dialektika v rukou Hegelových, nepřekážela nikterak tomu, že právě Hegel první všeobsáhle a uvědoměle vyobrazil její obecné formy pohybu.“ napsal Marx. I přesto byl však Hegelův filosofický systém sestaven nefunkční. Trpěl na základě nevyléčitelných vnitřních kontradikcí. Hegelova koncepce historie je evolucionistická, neobsahující nic definitivního a věčného. Nicméně jeho systém sám sebe považoval za absolutně pravdivý, v rámci kompletní kontradikce se zákony dialektického myšlení. Když Hegel bránil status quo v Německu, dialektika obsáhla revoluční pohled konstantní změny. Pro Hegela bylo toto všechno reálné a racionální. Ale za použití Hegelovy dialektiky se vše reálné stává iracionálním. Vše co existuje si zaslouží zahynout. V tomto leží revoluční význam Hegeliánské filosofie.

Vyřešení těchto kontradikcí vede zpět k materialismu. Ale nikoliv zpět ke starému mechanickému materialismu, ale tomu, který je postaven na nových vědách a objevech. „Materialismus opět zažil svůj vzestup, nasycen všemi přírůstky idealismu. Nejdůležitějším z těchto přírůstků byla dialektická metoda, zkoumání jevů v jejich vývoji, v jejich původu a destrukci. Géniem, který reprezentoval tento nový způsob myšlení byl Karl Marx“, píše Plechanov. Poznamenaná revolučním vývojem v Evropě v letech 1830-1831, se Hegeliánská škola rozdělila na levici, pravici a střed.

Nejvíce prominentním představitelem Hegeliánské levice byl Ludwig Feuerbach, který útočil na starou ortodoxii, zejména na náboženství, a umístil materialismus opět do centra dění. „Příroda nemá žádný počátek a žádný konec. Všechno v ní je ve vzájemné interakci, vše je zároveň důsledkem i příčinou, vše v ní je všestranné a vzájemné...“ píše Feuerbach dodávajíce, že zde neexistuje žádný prostor pro Boha. „Křesťané vytrhli duši člověka z jeho těla, a z této vytržené duše vytvořili svého Boha.“ Navzdory Feuerbachovým limitům, Marx a Engels přivítali jeho nové objevy s entuziasmem.

„Zatím“, píše Engels, „však revoluce roku 1848 odsunula stranou veškerou filosofii stejně neostýchavě, jako Feuerbach svého Hegela. A tím byl také sám Feuerbach zatlačen do pozadí.“ Bylo přenecháno Marxovi a Engelsovi, aby důsledně aplikovali dialektiku do nového materialismu, čímž vytvořili dialektický materialismus. Filosofie pro ně nebyla něčím abstraktním, ale něčím spjatým s praxí.

„Tím se dialektika zredukovala na vědu o všeobecných zákonech pohybu jak vnějšího světa, tak i lidského myšlení: na dvě řady zákonů, které jsou věcně totožné, ale výrazem rozdílné jen natolik, že lidská hlava jich může vědomě používat, kdežto v přírodě, a až dosud z velké části i v lidských dějinách, se prosazují nevědomě, ve formě vnější nutnosti uprostřed nekonečné řady zdánlivých nahodilostí.“ - Engels

Ani Marx, ani Engels, po sobě nezanechali zevrubnou knihu na téma dialektického materialismu. Marx byl zaneprázdněn sepisováním Kapitálu. Engels měl v úmyslu takovou knihu sepsat, ale byl donucen dodělávat Kapitál po Marxově smrti. Přesto však na toto téma psal celkem obsáhle, zejména pak v dílech Anti-Duhring a Dialektika přírody. Lenin komentoval: „Pokud by Marx nepřekonal „Logiku“, opustil by tím logiku Kapitálu, a té mělo být co nejvíce využito. Ve svém Kapitálu Marx využil vědeckou logiku, dialektiku a materialismus – tedy vzal od Hegela vše hodnotné, a rozvinul to dále.“

Dnes si malé skupiny vědců, nejčastěji z oblasti přírodních věd, uvědomili význam dialektiky, což jim otevřelo oči vůči problémům v rámci jejich specializace. Tento vztah mezi vědou a dialektickým materialismem byl plně diskutován v knize Alana Woodse a Teda Granta „Vzbouřený rozum“ (Reason in revolt). Dokázali zde společně s Engelsem, že příroda je kompletně dialektická. Citovali zde třeba Stephena J. Goulda, Nilese Eldredge, Richarda Levinse či Richarda Lewontina, kteří se rovněž považují za dialektické materialisty, kdy tito lidé rovněž psali o aplikaci dialektiky na poli biologie v knize „Dialektický biolog“:

„To co charakterizuje dialektický svět ve všech jeho podobách, které jsme vysvětlili, je fakt, že se nachází v neustálém pohybu. Konstanty se stávají proměnnými, příčiny se stávají důsledky, a systémy se rozvíjejí tak, že likvidují podmínky, které zapříčinily jejich vzestup. Veškeré věci, které se zdají být stabilními se nacházejí v dynamické rovnováze sil, u které se mohou velmi náhle stát nerovnovážnými, jako když se obyčejný šedý kus oceli stane ohnivou koulí jasnější než tisíc sluncí. Pohyb není neomezený a uniformní. Organismy se vyvíjejí a odlišují, a poté vymírají a rozkládají se. Nové druhy vznikají, ovšem okamžitě se stávají odsouzenými k vyhubení. Dokonce i v jednoduchém fyzickém světě nenacházíme žádný uniformní pohyb. Dokonce i Země, otáčející se okolo své osy, se zpomalila v geologickém čase. Vývoj systémů skrze čas se poté jeví jakožto důsledek protikladných sil a protikladných pohybů“.

„Tento jev protichůdných sil umožnil vznik té nejobtížnější a nejvíce diskutované části dialektiky, ale zároveň té nejvíce zásadní – principu protikladů. Pro někoho je protiklad pouze epistemickým principem. Vysvětluje nám to, jak jsme dokázali pochopit svět na základě historického vývoje vzájemně protikladných teorií, které ve vzájemných kontradikcích a v rozporech se zkoumanými jevy, vedly k novému náhledu na přírodu. Kuhnova (1962) teorie vědecké revoluce má v sobě část tohoto nádechu ohledně kontinuálních kontradikcí a jejich rozřešení, které vytváří prostor novým kontradikcím. Pro druhé se protiklad stal ontologickým přívěškem minimálně lidské sociální existence. Pro nás je protiklad nejen epistemický a politický, ale zároveň ontologický v tom nejširším slova smyslu. Protiklady mezi silami můžeme v přírodě pozorovat všude, a nejen tedy v lidských společenských institucích. Tato dialektická tradice se datuje už od časů Engelse (1880), který napsal, v Dialektice přírody „A konečně mi nemohlo jít o vkonstruování dialektických zákonů do přírody, nýbrž o jejich objevení v ní a rozvinutí z ní.““ (Dialektický biolog, str. 279)

Marxisté vždy kladli důraz na jednotu teorie a praxe. „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ jak Marx upozornil ve svých Tezích o Feuerbachovi. „Pokud je pravda abstraktní tak musí být nepravdivá“ tvrdí Hegel. Veškerá pravda je konkrétní. Musíme se dívat na věci tak jak existují, s náhledem porozumění vůči vývoji jejich vnitřních kontradikcí. Tento přístup nás přivádí k velmi důležitým závěrům, zejména ty, kdož bojují za změnu společností. Na rozdíl od utopických socialistů, kteří pohlíželi na socialismus jakožto na výbornou myšlenku, marxisté vidí vývoj k socialismu vycházející z vnitřních protikladů kapitalismu. Kapitalistická společnost připravila materiální základnu pro společnost beztřídní, s jejími vysoce vyvinutými výrobními silami, a její světovou dělbou práce. Vytvořila pracující třídu, jejíž základní životní existence je s kapitalismem v konfliktu. Na bázi zkušeností se stane plně uvědomělou své pozice ve společnosti, a bude transformována, slovy Marxe, ze „třídy o sobě“ do „třídy pro sebe“.

Dialektika sama sebe staví na determinismu, ale to nemá nic společného s fatalismem, který popírá existenci náhody v přírodě, společnosti a myšlení. Dialektický determinismus prosazuje jednotu náhody a nutnosti, a vysvětluje, že nutnost je vyjadřována skrze náhodu. Všechny události mají příčiny, nezbytné události a náhodné události.

Pokud by v přírodě neexistovaly kauzální zákonitosti, pak by se vše nacházelo ve stavu naprostého chaosu. Byla by to nemožná situace, ve které by nemohlo nic existovat. Tedy je vše závislé na všem ostatním, jakožto v pokračujícím řetězci příčin a následků. Každé jednotlivé události mají vždy šanci, či charakter náhody, ale ty se zjevují pouze na základě hlubší potřeby. Ve skutečnosti potřeba sama sebe vyjadřuje skrze sérii náhod. Bez nejmenších pochyb náhody existují, nicméně zásadní věcí je objevit, jaké zákonitosti determinují tuto hlubší potřebu.

Z pohledu povrchního zkoumání se vše jeví jako náhodné či podřízené šanci. Toto se speciálně objevuje, pokud nemáme žádnou znalost o zákonitostech, které ovládají změny a jejich propojení. „Kde však na povrchu náhoda provádí své kousky, tam je vždy podrobena skrytým vnitřním zákonům a jde jenom o to, tyto zákony objevit.“ poznamenal Engels ve svém textu o Feuerbachovi.

V přírodě se vývoj hmoty pohybuje po určité cestě, i když jak, kdy a v jaké formě je tento vývoj realizován je podřízeno podmínkám náhody. Například vytvoření života na Zemi záviselo na celých sériích náhodných faktorů, jako byla například přítomnost vody, různých chemických prvků, vzdálenost Země od slunce, atmosféra, atd. „Ve skutečnosti je však v povaze

hmoty spět k vývoji myslících bytostí“ píše Engels „a děje se tak nutně vždy, jsou-li pro to podmínky (nemusí být všude a vždy totožné)... co se považuje za nutné, se skládá ze samých nahodilostí a že domněle nahodilé je formou, za níž se skrývá nutnost, a tak dále.“

Povrchní historici píší, že První světová válka byla „zapříčiněna“ zavražděním korunního prince v Sarajevu. Pro marxisty byla tato událost historickou náhodou, a to v tom smyslu, že tato náhodná událost posloužila jako záminka, či katalyzátor, pro světový konflikt, který byl již i tak nevyhnutelný na základě ekonomických, politických, a vojenských kontradikcí imperialismu. Pokud by se střelec netrefil, či pokud by se princ vůbec nenarodil, válka by se stejně odehrála na základě té či oné diplomatické záminky. Nutnost by vyjádřila sebe samu skrze jinou náhodu.

Slovy Hegela, vše co existuje, existuje na základě nutnosti. Ale stejně tak je vše co existuje odsouzeno k zániku a k tomu, aby se transformovalo do něčeho jiného. Tím pádem vše co je „užitečně“ v určitém místě a čase se stává neužitečným v jiném. Vše plodí svůj opak, jehož osudem je překonat a negovat. Toto platí o individuálních živých bytostech, stejně jako o společnostech a přírodě jako celku.

Každý typ lidské společnosti existuje protože je potřebný v daném čase, kdy se objeví: „Společenská formace nikdy nezaniká dříve, dokud se nerozvinuly všechny výrobní síly, pro které je zralá, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují na její místo, dokud materiální podmínky jejich existence nedozrály v lůně staré společností samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že úkol sám vzniká tam, kde materiální podmínky jeho řešeni jsou již dány nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku. Společenská formace nikdy nezaniká dříve, dokud se nerozvinuly všechny výrobní síly, pro které je zralá, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují na její místo, dokud materiální podmínky jejich existence nedozrály v lůně staré společností samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při podrobnějším zkoumání se vždy ukáže, že úkol sám vzniká tam, kde materiální podmínky jeho řešeni jsou již dány nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku.“ (Marx, Ke kritice politické ekonomie)

Otrokářství ve své době znamenalo obrovský krok vpřed, ku překonání barbarství. Bylo to potřebné stádium vývoje výrobních sil, kultury a lidské společnosti. Jak to Hegel výborně vysvětlil: „Nic nám z otroctví nedává tolik, jako že se z otroctví člověk stává svobodným.“

Podobně byl i kapitalismus původně potřebnou a progresivní fází lidské společnosti. Nicméně, stejně jako primitivní komunismus, otrokářství a feudalismus, kapitalismus již před dlouhou dobou přestal být potřebnou a progresivní fází společenského uspořádání. Ztrouchnivěl pod tlakem hlubokých vnitřních kontradikcí, a je odsouzen k tomu, aby byl překonán vzrůstající silou nové společnosti, skrze tuto společnost starou, přičemž touto silou je proletariát. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků a existence národních států, základní součásti kapitalistické společnosti, které původně znamenaly velký krok kupředu, nyní slouží pouze ke spoutání a podkopávání výrobních sil, a ohrožují všechny zisky, kterých bylo dosaženo v předchozích stoletích lidského vývoje.

Kapitalismus je nyní skrz naskrz zdegenerovaným společenským systémem, který musí být svržen, a nahrazen jeho protikladem, socialismem, pokud má lidská společnost a kultura přežít. Marxismus je deterministický, ale nikoliv fatalistický. Muži a ženy tvoří historii. Transformace společnosti může být dosaženo pouze muži a ženami, uvědoměle usilujícími o jejich vlastní emancipaci. Tento třídní souboj není předčasně rozhodnut. O tom kdo uspěje, závisí na mnoha faktorech, a rostoucí, progresivní třída má mnoho výhod, oproti staré a vetché síle reakce. Ale v první řadě musí výsledek záviset na tom, která ze stran prokáže silnější vůli, pevnější organizovanost, a schopnější a rozhodnější vedení.

Vítězství socialismu bude znamenat novou a kvalitativně odlišnou fázi vývoje lidské společnosti. Pro větší přesnost – bude znamenat konec prehistorie lidské rasy, a začne jeho skutečnou historii.

Nicméně na druhé straně, socialismus bude znamenat i návrat k dřívějším formám lidské společnosti – ke klanovému komunismu – ale na daleko vyšší úrovni, který bude stát nad všemi mimořádnými pokroky tisíců let třídní společnosti. Negace primitivního komunismu třídní společností je ve svém důsledku negována socialismem. Ekonomika nadbytku bude umožněna skrze aplikaci uvědomělého plánování průmyslu, vědy a technologií, pro což připravil podmínky na světovém měřítku současný kapitalismus. Toto ve svém důsledku učiní zbytečnou dělbu práce, ukončí rozdíl mezi psychickou a rukodělnou prací, mezi městem a vesnicí, ukončí marnotratný a barbarský třídní boj, a umožní lidské rase připravit své zdroje na ovládnutí planety. Abychom užili Engelsův slavný citát: „Skok člověka z říše nezbytnosti do říše svobody.“

#postkapitalismus #teorie #filosofie

27 zobrazení