Vyhledat
  • IMT

Churchill neporazil fašismus. Podporoval jej a byl rasista.

Jak praví staré známé přísloví – dějiny píší vítězové. A definitivní pád deformovaného Československého dělnického státu v roce 1989, a historický krok zpět směrem ke kapitalismu znamenal i nové a nové snahy o přepsání historických učebnic, podle vůle a přání západní buržoazie. A podle buržoazních propagandistů to nebyl Sovětský svaz, který byl hlavní příčinou porážky fašismu. Buržoazní propagandisté, ve své nenávisti ke komunismu a všemu co se tváří, že je s ním spojené, ignorují nehodící se historická fakta jak je to jen v rámci veřejného mínění možné, a prosazují svou verzi historie. A v buržoazní verzi historie mohou za II. světovou válku německý fašismus a sovětský stalinismus minimálně stejným dílem, kdy to mají být síly západních mocností, které válku vyhrály, a fašismus zlikvidovaly. V buržoazní verzi historie je zároveň tehdejší britský premiér Winston Churchill glorifikován jako ten, který měl na porážce fašismu hlavní zásluhu, který odporoval jeho totalitářství a rasovým zákonům, a který se snažil přinést lidu Německa a celého světa demokracii a mír. Dá se říci, že pokud jste připraveni věřit této verzi historie, potom již můžete věřit úplně všemu. Úkolem tohoto textu však bude nahlédnout pod povrch buržoazní propagandy a jejího výkladu historie, a zasadit osobní cíle a ideologii Churchilla do širšího kontextu.





Materialismus, a Churchillova třídní pozice



My marxisté jsme materialisté. Jako takoví jsme přesvědčení o tom, že člověk je produktem materiálního prostředí, ze kterého vychází, a ve kterém se pohybuje. Že je to třídní původ, který ve spolupráci s celkovými společenskými podmínkami určuje zájem, názory a postoje člověka. A když se podíváme na třídní původ Winstona Churchilla, tak nám bude na první pohled zřejmé, proč se z něj nestal marxista ani odborový vůdce. Jako syn významného britského aristokrata a buržoazně-konzervativního politika a americké dcery významného kapitalisty a spekulanta měl již předem svou společenskou roli do značné míry určenou.


Celý život Churchilla provázel jeho strach z pracující třídy, a nenávist k jejím třídním zájmům. Jako takový byl i odpůrcem veřejně dostupné a bezplatné zdravotní péče, a rovněž i školství. Churchill celý svůj život vnímal proletariát jako podřadné otroky, za jejichž zády musí být neustále bič, a kteří se musí exemplárně trestat, pokud by se v jejich hlavách objevila myšlenka na vzpouru.


V tomto svém strachu z pracující třídy a nenávisti k jejím zájmům dokonce vynikal nad svými buržoazními a konzervativními současníky, které to samotné děsilo. Tak například na konci první světové války, kdy získal post ministra války ve vládě Lloyda George, se Churchill musel potýkat se sílícím napětím mezi irskými pracujícími, požadujícími nezávislost na Velké Británii, kteří v roce 1919 zakládali po celém Irsku, ovlivněni děním v Rusku, sověty. Nejznámějším z nich byl Limerický sovět, kde povstalci, kteří obsadili město, dokonce vydávali vlastní měnu. Tento vývoj mezi místní britskou generalitou, starající se o udržení pořádku ve prospěch britské koruny, vyvolával oprávněné obavy.


Jedním z generálů, kteří tehdy vyjádřili své obavy Churchillovi, byl i čerstvě dosazený vrchní velitel ozbrojených sil v Irsku generál Nevil Macready, který se začátkem roku 1919 vyjádřil ve smyslu, „že je zde třeba podniknout nějaké změny, jinak že nebude tolerován irským proletariátem“. Churchill však jakékoliv ústupky vůči irskému proletariátu kategoricky odmítal, a Macreadymu odpověděl slovy:


„Koho myslíte proletariátem, a kde ho můžeme nalézt? Jak se dají zjistit jeho názory, a kdo mluví v jeho zájmu?“

Churchill, v tomto dopise navenek odmítajíce uznat existenci proletariátu, myslel „těmi, kteří mluví v jeho zájmu“ velmi jistě Bolševiky, kteří mezitím vedouce proletariát dobyli v Rusku politickou moc, a kterých se jako předvoje pracující třídy skrytě silně obával. Výsledkem napětí v Irsku byla každopádně tříletá válka za nezávislost.


Svou třídní pozici na straně vládnoucí buržoazie však dokazoval již dávno před irskou válkou za nezávislost. Pozoruhodné bylo například jeho působení při policejním zátahu proti lotyšským povstaleckým anarchistům v Sidney street ve východním Londýně v roce 1911, kterého se osobně ze své pozice ministra vnitra účastnil a vydával rozkazy, přičemž mu samotný průběh zátahu činil zjevné potěšení. Při policejním útoku na dům s popisným číslem 100 došlo k přestřelce, která vyústila až ke vzplanutí celého domu. Na místě operující jednotka hasičů však byla Churchillem instruována, aby pouze požár kontrolovala, aby se nepřesunul na okolní budovy. Anarchisté nacházející se v budově tak zde nalezli i svou smrt. Podle svého životopisce se následně viditelně pobavený Churchill vrátil z palebné zóny na ministerstvo, kde se svému kolegovi měl svěřit slovy:


„Byla to taková švanda!“




Ve stejné době, kdy probíhal zátah proti anarchistům v Sidney street se zároveň odehrával i třetí měsíc stávky desítek tisíc horníků v jižním Walesu, které byly doprovázeny policejními násilnostmi a následným rabováním – události jinak známé jako „Nepokoje v Tonypandy“. Zdejší napětí bylo eskalováno bojem pracujících za lepší mzdy, které byly místními uhelnými kartely systematicky udržovány na nízké úrovni. Horníci měli zájem rovněž na zlepšení pracovních podmínek. Poslední kapkou pro horníky bylo prohlášení vlastníků nového dolu Ely Pit, že horníci při důlních pracích schválně pracovali co nejpomaleji, aby byly nastaveny nízké normy těžby, a proto že těžbu přeruší. Horníci reagovali stávkou, ke které se poté, co vlastníci dolů povolali stávkokazy, přidaly desítky tisíc horníků z celého jižního Walesu. Následné konflikty a demonstrace v okolí nenechávaly místní správu v klidu, a ta si zažádala o pomoc z ministerstva vnitra, které vedl Churchill. Ten do oblasti povolal policejní posily a také vojenské jezdectvo. To samo o sobě nikdy do konfliktů nijak výrazněji nezasáhlo, ale samotná vojenská přítomnost v oblasti byla něčím, co stávkující horníky pobouřilo, jejich přítomnost měla vůči horníkům zastrašující charakter, a tato skutečnost v jižním Walesu zanechává pocit nepřátelství k osobě Churchilla dodnes.


Když přišel rok 1917 a Říjnová revoluce v Rusku, tak tato událost otřásla celým světem – jak psal už známý spisovatel a revolucionář John Reed. Churchilla nevyjímaje. Pozoruhodné bylo, že revoluce zvítězila v samotném centru reakce, zpátečnictví a zaostalosti – což tehdejší Rusko zosobňovalo. A že se o vítězství zasloužila na počet obyvatelstva malá třída proletariátu, s Bolševickým vedením, které na rozlohu a počet obyvatel Ruska připomínalo malou skupinku konspirátorů – které si ale ovšem na svou stranu kromě proletariátu získalo i značnou část maloburžoazního rolnictva. Stav rozvoje výrobních sil byl v tehdejší Británii samozřejmě daleko zralejší pro revoluci, s mnohem početnějším proletariátem, a celkovou kulturní vyspělostí země, kdy zároveň napětí domácího proletariátu s koncem války a příchodem revolučního období narůstalo, a projevovalo se ve zvýšené stávkové aktivitě. Jednu ze stávek ve zbrojařských fabrikách ve Skotsku podél řeky Clyde tehdy Churchill začátkem roku 1918 ukončil tím, že zdejším pracujícím pohrozil, že v případě neposlušnosti budou rekrutováni na frontu. Nejspíš právě z těchto důvodů vyvolala Říjnová revoluce v Rusku u Churchilla takový strach. Tehdejší britský premiér Lloyd George se v této době o Churchillovi vyjádřil –


„Jeho vévodská krev se bouřila při celkové eliminaci vlády velkovévodů v Rusku“

A Říjnová revoluce skutečně byla velkolepou událostí, která přidělala nejednu vrásku na Churchillově konzervativním čele. Zatímco mnoho světových politiků zprvu nepřikládalo změnám v Rusku zásadní důležitosti ve svém přesvědčení, že revoluce stejně brzy zase padne, a vnímali jako problematické spíše odstoupení Ruska z první světové války, tak Churchill velmi hlasitě volal po zahraniční intervenci na Ruské území řka, že „bolševismus musí být zadušen ještě v kolébce“. Když však k zahraniční intervenci v roce 1918 skutečně došlo, tak se Churchill, stále jako ministr zbrojení musel potýkat nejen s odporem houževnatých rudoarmějců, ale i samotných vojáků intervence a domácího veřejného mínění. Britští vojáci, často proletářského původu, nasazení v Rusku, v Baltském a Barentsově moři, v oblastech Kavkazu, Dálného východu a okolo přístavů na severu Ruska neměli žádnou motivaci proti Bolševikům, bojujícím za zájmy jich samotných, v žalostných ruských podmínkách bojovat, a tato jejich vůle byla dále podkopávána bolševickými agitátory, kteří mezi nimi byli nasazení, a díky jejichž odvážné práci se podařilo dokonce získat mnoho vojáků ze sil intervence na stranu Rudé Armády, včetně několika set Čechoslováků. To znemožňovalo bojové nasazení sil intervence, až byli nakonec tito vojáci stažení do svých domovin, a Churchill se rozhodl raději podporovat Bílou armádu skrze vojenské dodávky zbraní. Koncem občanské války v Rusku se ještě britská vláda pokoušela podporovat Polsko ve válce proti Sovětskému Rusku, ovšem její snahy byly rychle odvrženy, na základě existujícího nebezpečí generální stávky a revolučního napětí, zasahujícího nejen Britské impérium ale i Německo, Rakousko, Maďarsko, Slovensko, Itálii a další země. Premiér Lloyd George ústupek z těchto kontrarevolučních snah dokonce komentoval slovy, že nová válka proti ruským sovětům by přivedla sověty do Británie.






Fašismus



Jedno z hlavních těžišť současné antikomunistické propagandy ve světě je založeno na prosazování tvrzení, že fašismus a komunismus jsou dvě identické ideologie. Pokud bychom ovšem přijali, navzdory jeho zjevné nesmyslnosti a demagogičnosti, toto tvrzení, jak by potom bylo možné vysvětlit, že k oběma těmto ideologiím zaujímal Churchill ve stejné době naprosto protichůdné postoje?


Vysvětleme si nejdříve, co to fašismus vůbec je. Fašismus je ideologií, která má svoje třídní zázemí v maloburžoazii. Sama maloburžoazie je ideologicky velmi nestálou a vrtkavou společenskou třídou, která je likvidována s tím jak se kapitalismus vyvíjí a koncentruje, a která je mezi mlýnskými kameny dvou hlavních společenských tříd kapitalismu – velké buržoazie a proletariátu. V časech ohrožení velkým byznysem, který roste na hrobech drobných kapitalistů, může zaujímat buď pozice sympatizující s bojem proletariátu proti oligarchii, či sama vystupovat zdánlivě proti kapitalistickému státu, který je pod kontrolou velkokapitálu, a který určuje pravidla na trhu, nevýhodná a likvidační pro malý byznys – to závisí zejména na stupni rozvoje výrobních sil. Ovšem naopak, když stoupá síla proletariátu, vládnoucí třída je diskreditovaná, a hrozí překonání kapitalistického výrobního způsobu, ze kterého maloburžoazie čerpá svá třídní privilegia, na základě privatizace profitu a soukromého vlastnictví výrobních prostředků – potom u maloburžoazie stoupá strach a nenávist k dělnickým organizacím.


Organizuje se, a skrze demagogii na svou stranu získává pokořené a vyvržené části společnosti tvořící lumpenproletariát, jako subtřídu „připravenou věřit na zázraky“ jak o ní psal Lev Trocký. V minulém století se jednalo zejména o vojáky vracející se domů z bojišť první světové války, nalézající zdevastované krajiny, bez pracovních příležitostí a možností obživy. Buduje nová ozbrojená těla - teroristické bojové jednotky s jedním hlavním cílem – likvidace dělnických organizací. Na této cestě bývají zároveň fašisté, jak se jim říká, podporováni z ústraní velkou buržoazií, která je ochotna dokonce malé buržoazii propůjčit moc, pokud pro ní udělá špinavou práci v podobě likvidace komunistů a odborových předáků, a zlikviduje veškeré společenské výdobytky dosažené bojem proletariátu.


Z tohoto důvodu Winston Churchill ve svém životě nikdy ve skutečnosti nebyl odpůrcem, natož bojovníkem proti fašismu. To je velmi důležité si uvědomit, a je to něco, na čem musíme jako marxisté velmi silně trvat. Winston Churchill ve Druhé světové válce bojoval proti Německu s Itálií. Nikdy však proti fašismu, i když obě tyto země v té době fašistické byly. Už v První světové válce Winston Churchill vedl z různých funkcí válku proti Německu – a tehdy bylo Německo císařstvím, i když postaveným na kapitalistickém základě. Buržoazní historikové by mohli tedy stejně tak tvrdit, že byl Churchill bojovníkem proti císařství, i když sám reprezentoval zájmy britské kapitalistické monarchie – což je zjevný nesmysl.


Churchill ve skutečnosti s fašismem sympatizoval, stejně jako mnozí další buržoazní politici a příslušníci vládnoucí třídy ve 20. A 30. letech. Mnozí z nich, včetně Churchilla tehdy vnímali fašisty jako hráz proti nebezpečí socialistické revoluce, které se vrátilo zpět na scénu po prvotních porážkách revolucí v Německu, Maďarsku a dalších zemích v čase hospodářské krize od roku 1929. Rovněž britská vládnoucí třída podporovala Mussoliniho fašistické hnutí již od kolébky, a to i finančně, již po čas první světové války, skrze britského agenta MI5 Samuela Hoareho působícího v Římě. Během ní totiž Itálie zprvu zůstávala neutrální, se silným protiválečným hnutím pracujících, které zústávalo aktivním i po válečném zapojení Itálie v roce 1915. Fašisté, podporující válečné úsilí Itálie, s motivací územního zisku, na straně Dohody, tedy byli placeni britskými agenty, aby podporovali toto válečné úsilí ve svém tisku, a zároveň aby vedli násilný pouliční teror proti socialistům usilujícím o mír.


Podívejme se na konkrétní dochovanou citaci Churchilla ohledně fašismu:


„Tato země mi dává dojem disciplíny, pořádku, dobré vůle a úsměvavých tváří. Veselá ale přísná škola. Fašisté si všude okolo vzájemně salutují svým osobitým působivým způsobem.“

-Churchill v dopisu své ženě Clementine po své návštěvě Itálie v lednu 1927


Při této návštěvě Churchill Mussoliniho osobně navštívil, a při tiskové konferenci v Římě mu udělal velmi pozitivní reklamu, když řekl, že „se cítil být okouzlen jeho příjemným a jednoduchým vystupováním“, a poukázal na to, že „Mussolinimu údajně nejde o nic jiného, než o to nejlepší pro italský lid“. Dále uvedl že „by bylo absurdní si myslet, že jeho vláda v Itálii není postavena na podpoře širokých mas“. Nakonec v tomto rozhovoru uvedl dnes svou známou větu k tématu násilného potlačení socialistických stran:


„Když bych byl Italem, tak jsem si jistý, že bych byl plným srdcem s Vámi od začátku až do konce, ve Vašem triumfálním boji proti bestiálním ambicím a zájmům Leninismu.“



Imperialismus



První ani Druhá světová válka nevznikla z ideologických rozporů té či oné strany. Obě tyto války přišly na svět z důvodů imperialistických. A jak psal Lenin v roce 1916 ve své slavné knize Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu:


„Není bez zajímavosti, že souvislost, takříkajíc ryze ekonomických a sociálně politických kořenů soudobého imperialismu byla těmto vedoucím politikům anglické buržoazie už tehdy jasná. Chamberlain propagoval imperialismus jako „tu pravou, prozíravou a hospodárnou politiku“ a poukazoval přitom zejména na německou, americkou a belgickou konkurenci, s níž se dnes Anglie střetává na světovém trhu. Záchrana je v monopolu prohlašovali kapitalisté a zakládali kartely, syndikáty a trasty. Záchrana je v monopolu — přizvukovali jim političtí vůdcové buržoazie a spěchali rychle zabrat dosud nerozdělené části světa. Cecil Rhodes, jak vypravoval jeho důvěrný přítel žurnalista Stead, mu roku 1895 o svých názorech na imperialismus řekl:


„Byl jsem včera v londýnském East Endu (dělnická čtvrť) a navštívil jsem schůzi nezaměstnaných. Slyšel jsem tam rozhořčené řeči, které byly jen nepřetržitým voláním po chlebu. Když jsem o tom cestou domů uvažoval, utvrdil jsem se v přesvědčení o důležitosti imperialismu ještě více než předtím... Mým vroucím přáním je vyřešit sociální otázku, tj.: chceme-li zachránit 40 miliónů obyvatel Spojeného království před vražednou občanskou válkou, musíme my, koloniální politikové, získat nová území, abychom umístili přebytečné obyvatelstvo a získali nová odbytiště pro zboží vyráběné v našich továrnách a dolech. Vždy jsem tvrdil, že impérium je otázka žaludku. Nechcete-li občanskou válku, musíte se stát imperialisty.“

Jak tedy vidíme – imperialismus je záležitost čistě ekonomická a sociálně politická. Jak můžeme vidět v citaci koloniálního magnáta Cecila Rhodese - V době rozvoje kapitalismu v Evropě na přelomu 19. a 20. Století došlo k situaci, kdy kapitalismus začal přerůstat hranice národních států, a bylo třeba nových odbytišť a zdrojů na to, aby mohl být udržen sociální pořádek v těch nejvyspělejších kapitalistických zemích. Imperialismus se stal otázkou života a smrti vlády kapitalistů. Ovšem zdroje a rozloha naší planety nejsou nevyčerpatelné. Brzy došlo k tomu, že z planety zcela zmizela místa, která by nepatřila ani jedné z imperialistických mocností. Takto se o vzniklé situaci vyjádřil francouzský historik Driault na konci 19. Století:


„V posledních letech obsadily evropské a severoamerické mocnosti všechna volná území na světě s výjimkou Číny. Proto již došlo k několika konfliktům a přesunům vlivu, které jsou předzvěstí ještě mnohem strašnějších výbuchů v blízké budoucnosti. Je totiž třeba si pospíšit: národy, které se o sebe nepostaraly, riskují, že nikdy nedostanou svůj díl a že se nikdy nebudou moci podílet na obrovském vykořisťování světa, jež bude jedním z nejpodstatnějších jevů příštího (tj. 20.) století. Proto celou Evropu a Ameriku zachvátila v poslední době horečka koloniálních výbojů, ‚imperialismu‘, který je nejpozoruhodnějším charakteristickým rysem konce 19. století.“

A autor ještě dodal:


„Při tomto dělení světa, při této šílené honbě za poklady země a za velkými trhy světa je relativní síla impérií založených v tomto 19. století v naprostém nepoměru k postavení, jež zaujímají v Evropě národy, které je založily. Mocnosti, které mají v Evropě převahu a rozhodují o jejích osudech, nemají tutéž převahu na celém světě. A jelikož koloniální moc a naděje ovládat dosud ještě neobjevená bohatství budou mít zřejmě zpětný vliv na relativní sílu evropských mocností, bude je otázka kolonií, neboli ‚imperialismus‘, která již změnila politické poměry v samé Evropě, měnit stále více a více.“

Jednou z hlavních otázek, se kterými se Lenin ve svém výše zmíněném díle, kde použil i Driaultovu citaci, potýkal, byla, zda pokud už je jednou celý svět rozdělen mezi imperialistické síly, zda může být znovu přerozdělen. A Leninův závěr byl v tomto jednoznačně kladný. V okamžiku kdy Německo začalo v síle ekonomického rozvoje stíhat Británii, tak se otázka přerozdělení světa dostala na pořad dne. Británie byla toho času dominantní imperialistickou velmocí. Německo mělo jen několik relativně bezvýznamných kolonií v Africe, Číně a Tichém oceánu. Německo tedy chtělo více. I ono si chtělo zajistit zachování pořádků pro kapitalistickou třídu skrze zisk nového profitu pro Německé velkopodniky.


A tato otázka přerozdělení světa nemohla být zodpovězena jinak než světovou válkou. Válkou, ve které Německo nakonec nenasytilo svůj apetit na koloniální zisky a světovou dominanci. Když se Německo hospodářsky opět vzedmulo keynesiánskou ekonomickou politikou Hitlerových fašistů ve 30. letech, tak začalo být pro Anglii, poznamenanou ekonomickou krizí opět hrozbou. A tak došlo ke druhé imperialistické válce – ovšem s tím výsledkem, že se dominantní světovou velmocí nestala ani Británie ani Německo, ale Spojené státy Americké, přičemž spoléhání se na fašisty stálo západní buržoazii ztrátu kontroly nad celou východní Evropou a východním Německem ve prospěch SSSR.


Na konci druhé světové války byl dokonce Churchill propagátorem takzvané „Operace Unthinkable“ která měla nabýt podobu přepadení jednotek Rudé Armády spojeneckými vojáky útokem směrem na Drážďany, a fakticky tak měla začít novou totální válku se Sovětským Svazem. K tomuto účelu chtěl Churchill použít i zajaté vojáky Wehrmachtu, kteří byli uchováváni v zajateckých táborech ve faktické bojové pohotovosti, s přihlehlými skladišti zbraní. Tato operace se nakonec nestala skutečností kvůli nejistotě vojenského výsledku a hlavně odmítavého veřejného mínění.


Churchill a Hitler tak nestáli na protichůdných stranách z politických ale z ekonomických důvodů. Churchill věnoval svůj život už jako armádní důstojník rozšiřování koloniálního panství Velké Británie, na které měli němečtí továrníci zálusk. A to byl i důvod pozdější Churchillovi kritiky politiky apeacementu, kterou fakticky z počátku zastával, ve jménu budování "hráze proti Bolševismu".






Rasismus



Churchillovu politickou kariéru předcházela kariéra vojenská. Zejména kariéra vojenského důstojníka působícího v rozšiřujících se britských koloniích – zejména v Africe. Zde se dostáváme i k vysvětlení fenoménu rasismu.


Rasismus není součástí lidské přirozenosti. Univerzální lidská přirozenost ani neexistuje, a vyvíjí se s tím, jak se vyvíjí společenské výrobní síly a tím i společenské systémy. Člověk mění přírodu skrze svou uvědomělou práci, a skrze tuto práci mění i sám sebe, a tedy i to, co je pro něj přirozené.


Ve společnosti prvobytně pospolné neexistovaly pro rasismus materiální podmínky, i když existovaly rozdílné rasy hominidů. Neexistovaly ani války, a když do Evropy obývané Neandrtálci začal pronikat před 45 tisíci lety z Afriky Homo Sapiens Sapiens, jejich kontakt nebyl nepřátelský. Neodehrála se žádná rasová válka o kořist, kterou by Homo Sapiens Sapiens vyhráli, a tím Neandrtálce vymazali z historie. Neandrtálci byli dokonce v mnohých ohledech, jako třeba ve fyzické síle, Homo Sapiens Sapiens nadřazeni, a ve zručnosti se Homo Sapiens Sapiens vyrovnali. Přesto však neandrtálci začali v období před 40-30 tisíci lety mizet. Bylo to proto, že se smísili s Homo Sapiens Sapiens. Jejich rasa vymizela jako důsledek páření s moderním člověkem. A z tohoto důvodu v sobě mají dnes Evropané a Asiaté v průměru asi 2% genů neandrtálců. V tehdejší společnosti neexistovalo nic jako soukromé vlastnictví, neexistovala směna ani zbožní výroba, a primitivní výrobní prostředky a prostředky obživy (jako jídlo) byly vlastněné kolektivně, a tím neexistoval ani spor o kořist, natož války či rasismus.


Společenskou základnou rasismu je právě imperialismus. Snaha ovládnout druhé země obývané jinými národy a rasami, vytvořit impérium, a ovládnuté národy a rasy postavit do pozice porobených. Je zřejmé, že když by tehdejší společnost Homo Sapiens Sapiens byla rozvinuta na společnost otrokářskou, s existujícím soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a směnou, poté by kontakt s Neandrtálci probíhal na úplně jiné úrovni. Homo Sapiens Sapiens by byl motivován Neandrtálce zotročit, případně vyhladit v zájmu zisku jeho zdrojů obživy pro své vládnoucí otrokáře. V dnešních dobách je zároveň rasismus živen vládnoucí třídou kapitalistů jako nástroj rozdělení a oslabení pracující třídy.


Churchillova pozice směrem k rasismu byla právě postavena na tom, že reprezentoval zájmy Britské imperiální říše, a její nadvládu nad ovládnutými národy a rasami světa. Jako mnoho dalších, Churchill byl přesvědčen o tom, že pro britský imperialismus a porobu národů a ras existuje morální ospravedlnění. V tomto ohledu zastával názory, které byly velmi podobné názorům jeho současníka – Adolfa Hitlera. Velký vliv na něm v tomto ohledu měl jeho blízký přítel, buržoazní přírodovědec Frederick Lindemann, který byl i hlavním vědeckým poradcem Churchilla v časech Druhé světové války. Lindemann, stejně jako Churchill, byl aktivním podporovatelem eugeniky (vědě o šlechtění rasy), a „vědeckého rasismu“, kdy byl zastáncem přesvědčení, že bílá rasa je rasou nejvyšší, a má právo vládnout světu, zatímco „nižší“ (doslova Heilotské) lidské rasy jsou předurčeny k tomu, aby bílé rase sloužily, a vykonávaly tu nejtěžší práci.


„Neuznávám, že „pes v kolébce“ (britská metafora) má konečné právo na vlastnictví kolébky, ačkoliv v ní mohl ležet velmi dlouho. Neuznávám jeho právo. Neuznávám například, že bylo učiněno velké příkoří rudým Indiánům v Americe, nebo černochům v Austrálii. Neuznávám, že těmto lidem bylo učiněno příkoří na základě faktu, že přišla silnější, vyšší a světa znalejší rasa, a zaujala jejich prostor. Neuznávám to. Nemyslím si, že rudí Indiáni měli jakékoliv právo říci „Americký kontinent patří nám, a neumožníme žádnému Evropskému osadníkovi, aby sem přišel“. Neměli na to ani právo, ani dostatečnou sílu.“

- Churchill k otázce rozdělení blízkého východu.

Tato rasistická stanoviska Churchill doplňoval tvrzeními, že ovládnutí a pokoření jiných národů a ras je morálně obhajitelné i proto, že na základě příchodu dominantní rasy (podle Churchilla doslova „Árijské rasy“) dochází k rozvoji civilizace v zaostalých částech planety na úkor původního „barbarismu“. V tomto ohledu Churchill volal i po rozdělení Číny, kterou vnímal jako barbarskou zemi:


„Myslím si, že musíme Číňany dostat pod kontrolu a regulovat je. Věřím, že jak se civilizované národy stávají silnějšími, tak se stávají i více nemilosrdnými, a brzy přijde čas rozvoje velkých barbarských národů, které se budou moci kdykoliv ozbrojit, a ohrozit civilizované národy. Věřím v konečné rozdělení Číny – skutečně konečné. Doufám, že toto nebude otázkou našich dní. Árijská populace je předurčena k vítězství.“

Nejznámějšími jsou Churchillovy rasistické výroky namířené směrem k Indům, o kterých se neváhal vyjadřovat s pohrdáním. V jednom případě se při rozhovoru tajemníkovi britské imperiální správy v Indii – Leo Amerymu doslova svěřil:


„Nenávidím Indy. Jsou to bestiální lidé s bestiálním náboženstvím“

Mezitím v Indii prosazoval opatření, která devalvovala životy Indů, inspirován zkušenostmi z masivního povstání indické populace proti koloniální správě v roce 1857, kdy za povstání životem zaplatilo asi 800 000 Indů. Velice známým faktem zároveň je jeho postoj k Indické populací během válečných let druhé světové války, kdy Churchill nechával odvážet potraviny z Indie pro vytvoření zásoby v obléhané Británii, čímž byl v indickém Bengálsku způsoben hladomor, na který zemřely tři miliony lidí. K tomuto je nutno zároveň dodat, že Churchill stahoval zásoby potravin z Indie i pro účel plánovaného otevření nové válečné fronty v Jugoslávii, kvůli zastavení postupu Rudé Armády.


Rozdílné názory než Hitler ovšem Churchill zastával v otázce židovské populace, kterou naopak choval k úctě, a vnímal jí jako nadřazenou Arabské populaci, i když stejně jako Hitler zastával názory o tom, že za Říjnovou revoluci v Rusku mohlo mezinárodní židovské spiknutí. Nicméně sionista Churchill toto vnímal jako důkaz židovských schopností, a byl i propagátorem založení židovského státu na území britské Palestiny.


„Někteří lidé mají rádi Židy a jiní ne, ale žádný rozumný člověk nemůže pochybovat o tom, že jsou mimo veškerou pochybnost nejpůsobivější a nejpozoruhodnější rasou, která se kdy objevila na světě.“

Nicméně je třeba si uvědomit, že, jak už bylo popsáno výše, fašismus vůbec ke své existenci nepotřebuje rasismus či antisemitismus aby byl fašismem. Účelem fašismu je teror a likvidace dělnických organizací. Rasismus a antisemitismus je pouze užíván jako (nikoliv nutný) demagogický prostředek, jako hromosvod nenávisti, jako odvedení pozornosti od skutečných viníků problémů. Churchill, ačkoliv autor tohoto článku netvrdí, že byl fašista, by tak fašistou klidně se svými názory ohledně Židů mohl i tak být.


„Rasa? Rasa je jen pocit, a nikoliv realita. Z devadesáti pěti procent případů, minimálně. Nikdy mě nic nepřesvědčí o tom, že dnes mohou existovat biologicky čisté rasy. Národní hrdost nepotřebuje iluzi rasy.“

-Fašistický diktátor Benito Mussolini v roce 1933


Winston Churchill byl i velmi aktivním propagátorem eugeniky – vědy o rasovém šlechtění. Cílem eugeniky je vyšlechtění panské rasy plné zdravých, inteligentních a pohledných jedinců. Z tohoto důvodu byl Churchill aktivním prosazovatelem sterilizace postižených lidí, ve svém snaze o vybudování panské anglosaské rasy, jejíž historii popsal ve své slavné knize „Dějiny anglicky mluvících národů“, kterou vydal v roce 1956. V roce 1912 se dokonce zúčastnil se čtyřmi stovkami dalších osobností prvního mezinárodního eugenického kongresu v Londýně.





Závěrem



Žijeme v dobách nejhlubší krize kapitalismu za dvousetleté období jeho existence. Žijeme v období revoluce, která zasahuje všechny světové kontinenty, a která dialekticky přehodnocuje veškeré vnímání historických osobností, které doposud byly ze strany vládnoucí třídy představovány jako nedotknutelné ikony. Revoluce má sama o sobě charakter osvícenství. Odehrává se ve jménu překonání starého a zatuchlého ve prospěch osvobození lidské mysli. Ve skutečnosti by pro nás mělo být poctou v takových časech žít.


Buržoazie i proletariát mají své vlastní autority, které spolu vedou nesmiřitelný boj i po své smrti. Nelze proto vnímat útoky na sochy osobností jako byl Churchill a dalších jako snahu o přepsání historie. Jedná se o boj proti ikonám vládnoucích tříd, boj proti sochám novodobých faraónů, kdy ikonářství samo celkově zkresluje historii tím, jak je lidem vnucován jednostranný pohled na určité osobnosti, na podkladě třídního konfliktu. Je otázkou síly organizace proletariátu, zda dokáže překonat zpátečnické buržoazní ikonářství, a dosáhnout společnosti, kdy se budeme moci dívat na historické osobnosti a události daleko objektivněji než doposud, bez snah o přepsání historie podle narativů vládnoucích tříd.


Z tohoto důvodu je třeba překonat kapitalismus, organizovat se, a dobýt politickou moc proletariátu ve jménu světové socialistické revoluce!


Churchill k zemi!





181 zobrazení