Vyhledat
  • IMT

České revoluční perspektivy 2021

Aktualizace: dub 18

Na počátku roku 2021 již nemůže být nejmenších pochyb o tom, že období neoliberalismu a monetarismu má současný světový kapitalismus již dávno za sebou. Libertariánské fráze vyzdvihující „laissez faire“ a hovořící o tom, že „čím svobodnější je trh, tím svobodnější jsou lidé“ zavál prach, a mnozí jejich dřívější ale i (navzdory svým tvrzením) někteří současní zastánci dnes v jedné řadě sosají pro své podniky dávky od státu, a dožadují se nových a nových zásahů státu do ekonomiky. V první řadě samozřejmě takových, které by neomezovaly, ale naopak podporovaly jejich těžce zkoušené soukromé podnikání. A v jakém období kapitalismu že to dnes žijeme? Žijeme v období takřka permanentní krize kapitalistického systému, který nám na každém kroku čím dále tím názorněji ukazuje svou vyčerpanost a s tím spojenou barbarskost. Žijeme v kapitalismu, kde se jeho přední ekonomové a političtí představitelé již nesoustředí ani tak na vyznávání té či oné ekonomické teorie, ale kde se snaží tito lidé neustále vymýšlet nová a stále nezdravější ekonomická opatření, která by mohla oddálit nevyhnutelný krach tohoto ekonomického systému, a která by mohla ještě o něco déle prodloužit probíhající párty vládnoucí třídy buržoazie a vládnoucích politiků, a to za cenu masivního veřejného zadlužení, a čím dále tím více přítomných hororů v životech pracující třídy tohoto světa, včetně pracujících českých. Bestialita současného systému je pracující třídě celého světa čím dále tím více zřejmá, a tím více se objevuje potřeba budování takové organizace této třídy, která by byla schopná se nejen postavit do opozice vůči existujícím poměrům, ale která by byla schopná i dosáhnout zásadní revoluční změny ve prospěch drtivé většiny neprivilegovaného světového obyvatelstva.



Volný pád do dluhů


Změna charakteru současného kapitalismu, či spíše logický důsledek vývoje kapitalismu, je nejvíce pozorovatelný na všeobecném masivním nárůstu zadlužení. A to jak zadlužení veřejného, tak i dluhu domácností. Zatímco se dluh domácností v poměru k celkovému českému HDP navýšil mezi lety 1999 a 2019 až pětinásobně, tak se v loňském roce veřejné zadlužení navýšilo v důsledku ekonomické krize zcela bezprecedentním schodkem státního rozpočtu ve výši 367,4 miliard korun českých, s výhledem dalšího nárůstu státního dluhu v roce 2021 o 320 miliard korun, o kterém však již všichni dnes ví, že bude překročen. Státní kasa České republiky se tak zadluží za dva roky o zhruba jeden bilion korun českých, kdy ještě v roce 2019 celkový dluh ČR dosahoval sumy 1740468000000 (1,7 bilionu) korun českých. (zdroj: TradingEconomics)


Buržoazní ekonomové, jako je člen Národní ekonomické rady vlády (NERV) Lukáš Kovanda, samozřejmě sledují masivní nárůst tohoto zadlužení s nevolí, ovšem druhým dechem toto zadlužení ospravedlňují jeho údajnou nevyhnutelností a nutností, a to zejména v oblasti materiální pomoci firmám. Navíc, na poměry světového kapitalismu si česká ekonomika vede v otázce svého zadlužení ještě relativně dobře, kdy jí v roce 2019 mohl její dluh v poměru k HDP ve výši 30,8% leckdo nejen v Evropě závidět. A jak se sám Lukáš Kovanda vyjadřuje:


„My jsme na současnou krizi poměrně dobře připraveni. V porovnání s většinou dalších zemí EU máme nižší veřejný dluh v poměru k HDP. Máme 30 %. Jsme na polovině maastrichtského kritéria pro přijetí eura. To je 60 %,“ (…) „Německo, které je rozpočtově velice ukázněné, má nyní 60 %. Nemluvím už o Francii, která má 100 %, Rakousko 70 %.“(…) „Nikdy v historii České republiky od roku 1993 nebyla případnější doba se zadlužit.“ (Český rozhlas Dvojka)


Zadlužovat se však nikdy není zdravé. Jak ostatně praví jiný buržoazní ekonom a profesor ústavu ekonomiky ve VUT Brno Oldřich Rejnuš – ekonomicky nejzdravější je investovat peníze které jsou k dispozici. Ten stejný profesor se zároveň velmi správně vyjadřuje o současných existujících dluzích jako o „nesplatitelných“. Stejně jako je pro obyčejného nízkopříjmového pracujícího člověka takřka nemožné, pokud dluží 30% z toho, co za rok vydělá, třetinu roku neutratit ani korunu, tak je pro kapitalistický stát nemožné třetinu roku fungovat bez útrat, pouze pro svůj vlastní dluh.


Toto zadlužení je zcela vynuceno ekonomickými zákonitostmi kapitalismu. Kapitalistická krize má svůj původ v nadvýrobě. V produkci obrovského množství zboží, které pracující nejsou schopni za své nízké mzdy skupovat z trhu zpět. To při nedostatku investic způsobuje ztrátu profitu kapitalistů. Najednou není už kam investovat, aby to přinášelo profit. Pracující jsou tedy motivováni k tomu, aby konzumovali nad své finanční možnosti, a dopláceli ztracený profit kapitalistické třídy. Všude okolo nás vidíme reklamy na úvěry. Všude jsou nám nabízeny nákupy na splátky. V první řadě je třeba nakupovat, ať už na to momentálně máme či nemáme. Toto zadlužení domácností je tedy zcela zásadní pro další život současného kapitalistického systému, i když je břemeno tohoto zadlužení ryze problémem samotných domácností.



Kdo bude platit?


A pokud si nebudeme brát půjčky dobrovolně – budou nám státem vnuceny. Přesně takový charakter – tedy charakter půjčky - má totiž současná úprava fiskální politiky státu, kdy na počátku roku 2021 došlo ke zrušení takzvané „superhrubé mzdy“. V praxi se jedná o snížení daňového zatížení pracující třídy, což bylo v parlamentu prosazeno stranami, jako je ANO, ODS a SPD. Nenechte se mýlit. Jakožto marxisté budeme bojovat vždy na straně pracujících za to, aby zdanění práce bylo pokud možná co nejmenší, a nejlépe nulové. Pracující třída tvoří svou prací hodnoty současné společnosti, které by měla mít i právo využívat, aniž by na ně ze svých mezd ještě musela doplácet. Toto snížení zdanění práce tedy plně podporujeme, i když je jeho smyslem zoufalá snaha buržoazie navýšit poptávku na trhu. V podmínkách současného kapitalismu se však tento výpadek příjmů státu přičítá k obrovské hoře jeho již existujícího dluhu.


Pro nás je zcela zásadní zodpovědět si nabízející se otázku – Kdo tento dluh bude splácet? Musíme si v první řadě uvědomit, že struktura státního dluhu není statická, a neustále se mění to, komu stát zrovna dluží, a komu zrovna splácí, i když na první pohled v určitých obdobích zůstávala celková výše státního dluhu zhruba stejná. Náš privatizovaný stát v roce 2021 však nemá v podstatě jiné významnější příjmy, než příjmy z kapes daňových poplatníků. A když se podíváme na současný stav české ekonomiky, sžíranou kapitalistickou krizí a omezeními způsobenými pandemií viru COVID-19, tak zpozorujeme, že kapitalistický stát v současnosti neustále vymýšlí, jak co nejvíce snížit daňové zatížení buržoazie. Jak vymýšlet nové a nové programy, balíčky, jednorázové dávky, státem garantované úvěry a jak hradit běžné výdaje kapitalistů, jako jsou mzdy, z veřejných rozpočtů.


Při klesající všeobecné míře zisku je tak zcela evidentní, že je ve skutečnosti motivací českého buržoazního státu hodit státní dluh na ramena pracující třídy. Míra zisku je alfou a omegou kapitalistického systému. Bez dostupného zisku kapitalismus stojí. Nejsou investice. Lidé přicházejí o práci, a tím ztrácí i schopnost konzumovat, čímž kapitalismus spirálovitě míří ke krachu. Nutit kapitalisty platit tyto dluhy by tak znamenalo srážet jejich zisky, které v současné době v systému zoufale chybí, a jsou masivně podporovány ze strany států sérií nových i dříve existujících podpůrných programů. A tyto programy by postrádaly smyslu, pokud by byly zároveň doplněny třeba navýšením zdanění buržoazie. Abychom dokázali toto své tvrzení, můžeme zde citovat vlastní slova víceguvernéra České národní banky Marka Mory, který se v listopadu v rozhovoru pro E15 vyjádřil o současných stamiliardových schodcích státního rozpočtu takto:


„Můžeme si to dovolit letos a možná i příští rok, pak už musíme velice šlapat na brzdu. Srazit deficit na desetinu ale bude velice obtížné zejména politicky, což ve mně vyvolává obavy,“


Co v překladu znamenají slova našeho víceguvernéra? Co znamenají „politické obtíže“ srážení schodku státního dluhu? Znamenají to, že je možné ještě tento rok český stát dále masivně zadlužovat. Ovšem poté bude potřeba, aby ve vládě měla buržoazie dost silné zastoupení na to, aby mohla provést drastické škrty státních výdajů. Tyto škrty vládnoucí třídy budou mít za motivaci drakonické osekávání výdajů do sociálního státu, zdravotnictví, školství, penzí, podpor rodin, infrastruktury a dalších věcí, kdy tyto zamýšlené škrty zcela předčí Kalouskovské osekávání výdajů z počátku minulého desetiletí. Ať už tedy v letošních parlamentních volbách vyhraje kdokoliv, tak vláda která přijde bude nevyhnutelně prosazovat politiku ryze nepřátelskou zájmům pracující třídy.


Výdaje investované do pracujících v podobě zrušení superhrubé mzdy a rouškovného pro důchodce tak v kapitalistické realitě nejsou žádným milodarem ze strany buržoazie, jako spíše úvěrem, který nakonec pracující třída bude muset sama zaplatit, kdy jí bude k úhradě ještě přičten dluh za současné státní dotace kapitalistům. Jediný způsob jak toto zvrátit, či jak ovlivnit výši „úroku“ za tento „úvěr“, tkví v organizaci pracující třídy, a v kladení masového odporu proti jakýmkoliv škrtům, zvláštním poplatkům a zdaněním v neprospěch pracujících.


Moloch exportu


Charakter české ekonomiky zůstává dále ryze exportní. Tomu odpovídá i snaha centrální banky, která v současné době profituje na devizách, udržet českou korunu levnou, jakožto je to i snaha českého státu. Je všeobecně známo, že Česká republika funguje jako levná montovna pro zahraniční korporace, zejména z Německa, kdy v Česku vyrobené zboží Německými firmami putuje zpět do Německa na export. Podle nejnovějších čísel z roku 2019 byl poměr českého exportu k celkovému HDP ve výši celých 74,39% (kurzy.cz). Jinak řečeno, hodnota, která Česko v roce 2019 opustila, tvoří 74,39% hodnoty, která byla v Česku v tom stejném roce vytvořena.


I pro zachování profitu exportérů bylo s příchodem krize začátkem roku 2020 pro český kapitalismus bezpodmínečně nutné, aby centrální banka opět srazila k zemi úrokové sazby, a napumpovala tím do ekonomiky nové levné peníze, znevýhodnila spoření, a udržela tak levnou korunu vůči Euru. Monetární politika státu, která se začala z hlediska úrokových sazeb pozvolna vzpamatovávat z krize roku 2008 až v polovině roku 2017 se tak ani nestihla zotavit do nějaké udržitelné míry, a už zase spadla do ryze krizových hodnot. Cena Eura tím v době snížení repo sazby na 0.25% vystřelila exportérům za dva měsíce vzhůru o více než dvě koruny, kdy celá tato finanční operace zároveň kladla důraz na udržení levných cen pro zahraniční investory.


Stejně tak saldo obchodní bilance české ekonomiky zůstalo v roce 2020 ryze aktivním. To znamená, že export předstihoval import, a to velmi výrazně, i když se oproti roku 2019 toto saldo propadlo zhruba o třetinu. Propad salda byl doplněn zároveň i propadem HDP, který v druhém čtvrtletí roku 2020 zaznamenal nejhlubší meziroční propad na českém území od roku 1991, ve výši 10.9%.


Koronavirus – jsme všichni na jedné lodi?


Všechna tato opatření jsou lidem prezentována jako opatření zcela nutná, a způsobená nikoliv samotnou povahou kapitalismu, ale pouze a jen příchodem pandemie viru Covid-19. Neustále je nám podsouváno: „Kvůli pandemii jsme teď na jedné lodi a musíme všichni táhnout za jeden provaz! Musíme se připravit na to, že bude třeba si utáhnout opasky a přijímat krizová ekonomická opatření. Musíme nést zodpovědnost za naší ekonomiku! Podívejte se na podnikatele, jak trpí!“


Ano, najednou je to „naše ekonomika“ když je třeba platit kapitalistické ztráty. A příchod pandemie viru covid-19 skutečně způsobil příchod nových hororů v životech mnoha lidí na této planetě. Miliony lidí již této nemoci podlehly. V Čechách se počet úmrtí již blíží číslovce 20 000, zatímco mají mnohé nemocnice seriozní problémy s nedostatky lůžek, personálu a potřebného vybavení. Tyto nedostatky a podinvestovanost českého státního zdravotnictví byly nejvíce patrny zejména na počátku pandemie, ale i přes investice státu připočítávající se ke státnímu dluhu je práce mnohých zdravotníků velmi vyčerpávající, připomínající polní podmínky.


Na začátku ledna 2021 rozvířil společenskou diskuzi případ z nemocnice v Chebu, kde primář interny Stanislav Adamec zaslal e-mail poslanci Pirátské strany za Karlovarský kraj Petru Třešňákovi, ve kterém popsal bídný stav na tamním covidovém oddělení. Popis situace se zároveň objevil i na Facebookové stránce Ordinace všeobecného praktického lékařství z Mariánských lázní. Podle Stanislava Adamce se chebská nemocnice musela uchýlit k selektivnímu výběru pacientů, pro které bude dostupno lékařské vybavení, jako jsou plicní ventilátory. Celý status na stránce ordinace zní:



Informaci následně mediím potvrdily zdravotní sestry místního oddělení. Nemocnice navíc již předtím musela zcela zrušit oddělení intenzivní péče pro necovidové pacienty. Je navíc zcela absurdní, jaký postoj státní zdravotnická byrokracie vůči lékařům a sestrám v Chebu zaujala. Místo aby byla situace v nemocnici vylepšena ve smyslu snahy o zajištění dostatku personálu a vybavení, tak byla tato informace ze strany tiskového mluvčího nemocnice zpochybněna, a do nemocnice byla vyslána vyšetřovací komise ze strany představenstva Krajské Karlovarské Nemocnice, aby odhalila případná pochybení lékařů, vyhrožujíce jim vyvozením důsledků, i možným podáním trestního oznámení. Zoufalým lékařům a sestrám se tak místo pomoci státu dostalo čirého zastrašování a buzerace.


Tristní stav českého zdravotnictví se projevil i v kladenské nemocnici, kde bylo pracujícím před Vánocemi oznámeno, že nemocnice nemá na výplaty, a od února budou moci tamní zdravotníci počítat pouze se 60% výplat a jen částí bonusových odměn, zatímco jim zbytek peněz bude údajně nemocnice dlužit, dokud nepřijde nějaká finanční injekce.


Je zřejmé, že situace ve všech nemocnicích nebude zcela totožná. Někde jsou na tom s vybaveností a personálem lépe, někde hůře, ovšem ústředním motivem celé situace je dlouhodobý problém podinvestovanosti státního zdravotnictví, které nabývá od pádu minulého režimu stále horší a horší formy, například co se týče lůžkových kapacit. Ze zprávy Ústavu zdravotnických informací a statistiky o stavu československého zdravotnictví z roku 1989 vyplývá, že na 100 000 obyvatel Československa připadalo tehdy 109,4 lůžka. V roce 2018 oproti tomu počet lůžek pro stejné množství obyvatel nedosahoval ani číslice 70!


Problém podinvestovanosti zde tedy byl již před příchodem pandemie, kdy například v rozhovoru pro Lidové noviny v květnu 2019 ředitel nemocnice na Královských Vinohradech Robert Grill situaci v pražských nemocnicích glosoval slovy: „Na Karláku a na Bulovce můžete rovnou točit válečný film“, kdy zároveň odhadl sumu potřebnou k pouhým rekonstrukcím budov nemocnic a klinik na sumu přesahující 40 miliard českých korun.


Toto všechno se děje v kontradikci s existencí enormních zisků, které kapitalistům ve zdravotnictví přináší provoz jejich soukromých nemocnic. Soukromé zdravotnictví je v ČR i jinde ve světě charakterizováno tím, že vytváří z lidského zdraví zboží, zatímco se soustředí na poskytování nadstandartní lékařské péče pro majetné, pumpování pojišťoven – zejména té státní, případně na spekulaci s lékařským materiálem i zákroky, jako tomu bylo na počátku současné pandemie. Při nedostatcích současného státního zdravotnictví, největší soukromá zdravotnická skupina Agel miliardáře Tomáše Chrenka zaznamenala hrubý meziroční nárůst tržby ve výši 843 milionů korun českých. Zisk vykazuje i soukromý zdravotnický holding Akeso oligarchy Sotiriose Zavalianise, který za rok 2019 zaznamenal čistý zisk 300 milionů korun.


Pro svůj soukromý charakter však tyto zdravotnické kapacity nemohly být efektivně společensky využity pro boj s pandemií. Staly se pouhým nástrojem profitu ve smyslu „Zaplať nebo zemři“, pokud pro občana není v blízkosti dostupná žádná veřejná lékařská péče. Další limity soukromého zdravotnictví můžeme pozorovat v oblasti vývoje samotné vakcíny proti koronaviru. Místo aby vědecké kapacity celého světa spolupracovaly na co nejrychlejším vývoji té nejlepší vakcíny proti viru, vyráběly v roce 2020 soukromé a vzájemně si konkurující laboratoře celého světa se svými omezenými zdroji najednou až stovku různých vakcín, které měly zájem si nechat patentovat, skrze politický lobbing prodat vládám celého světa, a vydělat miliardy. Samy světové vlády zároveň dychtí po dostupné vakcíně, aby co nejdříve mohly uvolnit existující restrikce, otevřít ekonomiku, a získat ekonomickou výhodu vůči konkurenčním mocnostem. Naším politickým programem pro zdravotnictví proto je bezplatné vyvlastnění všech soukromých zdravotnických zařízení a výzkumných laboratoří, a jejich převedení pod kontrolu organizací jejich pracujících.


Pryč se Středulou!


Katastrofální situace v českém zdravotnictví ale zároveň vede k tomu, že mnoho pracujících v tomto sektoru cítí zcela logickou a správnou potřebu se organizovat. Kromě vyjádření Stanislava Adamce jsme mohli v posledním roce být svědky i mnohých dalších vyjádření různých zdravotníků, která se staly virálními, v čele s tkzv. „Výzvou z první linie“ z října 2020, pod kterou se podepsali autoři z řad lékařů z Českých Budějovic, Ostravy i Ústí nad Labem. Tyto výzvy a prohlášení různých složek lékařského personálu jsou důkazem o mobilizačním potenciálu nejen pracujících ve zdravotnictví za jejich práva. Ten ovšem zůstává prakticky nevyužit na základě téměř zcela bezzubé práce odborových organizací, prohnilých středulovským byrokratismem.


Z logického hlediska by to měly být právě odbory, které budou v současné době v čele boje pracujících napříč všemi sektory, bráníce sociální výdobytky získané na kapitalistickém státu, odmítajíce u toho utrácení miliard korun z veřejných rozpočtů ve prospěch záchrany kapitalistického profitu. Zcela upřímná a správná snaha tisíců řadových odborářů nějakým způsobem bojovat za svá práva je však na každém kroku mařena a zadupávána do země neschopnou a zrádnou odborovou byrokracií, žijící z příspěvků svých členů. Středulovské vedení ČMKOS nejenže současné prokapitalistické ekonomické politice státu nebrání - naopak je v jejím čele, a volá po uvolnění dokonce ještě více miliard na záchranu soukromého profitu!


Josef Středula sám v mediích demagogickým způsobem nasazuje sociální masku všem zcela asociálním opatřením Babišovy vlády, jako je zproštění povinnosti kapitalistů platit svým zaměstnancům mzdy, což je v Evropském prostředí známo pod německým výrazem „kurzarbeit“. Dělá tak zcela zjevně užitečného idiota vládnoucí oligarchii, zatímco pro ni udržuje pracující pod kontrolou. A jelikož není v odborových organizacích pozorovatelná žádná opozice, která by na nějaké organizované bázi skutečně bojovala za zájmy pracujících a byla schopná je získat na svou stranu, tak jsou pracující jak v ČMKOS tak i v ASO bez možnosti volby odkázáni věřit v to, co mají k dispozici. Pokud by ale v odborech existovala taková opozice, která by za svůj ústřední slogan zvolila heslo „Zachraňujme životy pracujících, ne zisky oligarchie!“ tak je zcela zřejmé, že by měla v současné situaci potenciál získat masovou podporu pracujících. O vznik takovéto tendence uvnitř odborů, bojující proti jejich vlastní byrokracii musí jednoznačně naše organizace usilovat.



Maloburžoazní zmije vylézající ze svých děr


Nepřítomnosti organizované síly pracující třídy navíc využívají různá maloburžoazní a lumpenproletářská demagogická uskupení takzvaných „antirouškařů“, aby o to více nestoudně v době pandemie prosazovaly svoje maloburžoazní a individualistické zájmy v podobě nenošení roušek a znovuotevření hospod, obchodů, hotelů, lyžařských středisek a všech dalších provozoven jejich soukromého zisku.


Během posledního roku se flagrantně ukázalo, že dokud je široké veřejné mínění pracujících v rámci boje s pandemií přesvědčeno o nutnosti uzavření ekonomiky a přijetí drastických opatřeních omezujících pohyb a kontakt, tak se maloburžoazie krčí v rohu, a nedovolí si se nějak zásadněji projevovat. Ovšem v dobách, kdy se stupňuje evidentnost neschopnosti vlády problémům efektivně čelit, maloburžoazie vylézá ze svých děr, a organizuje veřejná shromáždění zcela reakčního charakteru, která nacházejí sympatie i u lumpenproletariátu, fotbalových chuligánů, nacionalistů, fašistů, ale i mezi těmi nejvíce zaostalými vrstvami pracující třídy.


Následně tato maloburžoazie zcela drze a veřejně porušuje zavedená opatření, třeba co se týče uzavření hospod, nutí pracující v pohostinství v těchto podmínkách pracovat, a ohrožuje tak veřejné zdraví pro svůj vlastní soukromý profit. Typickou ukázkou byla na sklonku loňského roku restaurace „Šeberák“ v Praze, jejíž majitelé se neštítili ani takové drzosti, aby užívali reklam na sociálních sítích k tomu, aby demagogickým způsobem vyzývali k porušování hygienických opatření a k návštěvě jejich podniku, zatímco se snažili organizovat i další restauratéry ke stejnému kroku – tj. nelegálnímu otevření jejich podniků. Výsledkem této maloburžoazní litanie jsou mrtví a nakažení lidé, ztížení práce vyčerpaných pracujících ve zdravotnictví, a oddálení možnosti se s pandemií vypořádat. To vše pro profit několika málo putykářů! Je proto naším cílem, aby všechno soukromé vlastnictví těchto buržujů bylo ihned vyvlastněno bez nároku na kompenzaci, a převedeno pod kontrolu pracující třídy.



Plnou kontrolu pracujícím!


Avšak navzdory tomu, že jsou lidé oprávněně nespokojeni s neschopností kapitalistické vlády proti problému pandemie účinně bojovat, tak tato maloburžoazní shromáždění vnímá drtivá většina pracujících s tichým odporem. Křik maloburžoazie je slyšet mnohem víc zatímco nikým nevedení pracující, mohou odporovat jen v tichosti ze strachu ztráty zaměstnání. V této situaci je zcela chybné z pozice odborů a dělnických stran strčit hlavu do písku, a tvrdit, že dokud je zde pandemie, tak je třeba rezignovat na jakékoliv veřejné, stávkové i jiné aktivity. Nikoliv! Tyto maloburžoazní bojůvky je třeba rozhánět silou sjednocené pracující třídy, a to i ve formě postavení se proti nim ve veřejném prostoru, aby tito reakcionáři zalezli do svých děr, a neopovažovali se ani přemýšlet nad tím, že by otevírali hospody, a vydírali stát k tomu, aby platil jejich ztráty z kapes vlastních zaměstnanců, ale také z kapes ostatních pracujících.


Z toho vyplývá i ten závěr, že je třeba nedopustit to, aby o boji proti koronaviru rozhodovala buržoazie. Celý loňský rok buržoazie pilně dokazovala, že není schopna problému účinně čelit. Celou dobu se snaží udržet ekonomiku co možná nejvíce otevřenou, a jakmile jen zdánlivě čísla nakažených poklesnou, buržoazie okamžitě sahá, jak je to jen možné, k rozvolňování, aby zachránila soukromý profit. To okamžitě způsobuje opětovný nárůst nakažených a tím i mrtvých. Je zjevné, že jejím cílem (minimálně do doby vakcinace) již dávno není virus vymýtit, ale udržovat pro ni přijatelný počet nakažených, mrtvých a hospitalizovaných.


My, komunisté, kteří od české buržoazie věčně posloucháme demagogické urážky o tom, že jsme údajně zodpovědní za stovky a tisíce mrtvých za minulého režimu, žijeme v současné době v zemi, kde jen za minulý rok kvůli kapitalistické nenažranosti zcela zbytečně zemřelo 15 000 lidí na smrtící virus. To je jako kdyby za rok vymřel celý Benešov, přičemž počet obětí dále narůstá. A to kvůli tomu, že vládnoucí třída není schopna ani ochotna na virus včas a plnohodnotně reagovat plnohodnotným lockdownem, omezením produkce a služeb jen na ty nezbytné, zajištěním dostatku zdravotnického materiálu a dalšími opatřeními, zatímco její buržoazní ekonomové vykřikují - „Ano, desítky tisíc mrtvých jsou sice smutná věc, ale je třeba udržet naživu ekonomiku!“. A v této situaci kapitalistický stát investuje stamiliony korun do výroby mučednické ikony z Milady Horákové v rámci kampaně se jménem „Zavražděna komunisty“, kdy se nám skrze tlampače a bigboardy podobně jako v Severní Koreji snaží dokázat, že na rozdíl od nás, komunistů, ctí tito lidé lidské životy! Kolik lidí mohlo být zachráněno, kdyby se tyto peníze investovaly do plicních ventilátorů místo do antikomunistické propagandy?


Velmi populární se rovněž mezi buržoazií stala myšlenka „promořování“, čili takzvané „stádové imunity“. Ano, v tomto případě buržoazie skutečně k široké společnosti přistupuje jako ke stádu ovcí, se kterým dělá pokusy. „Místo abychom omezovali ekonomiku tak musíme nechat viru volný průběh. Musíme ho nechat zabít slabé, a ti silnější si vypracují imunitu“ zní argument těchto buržujů. A to bez jakéhokoliv vědeckého důkazu o tom, že koronavirus skutečně poskytuje tělu dostatečné protilátky proti další nákaze. Kapitalistické státy, které tento přístup na počátku pandemie zaujaly, byly zpravidla následně mezi těmi nejhůře postiženými, s celkově nejvyšším počtem obětí na životech. Pro buržoazii je zcela zjevně soukromý profit nadřazen lidským životům, a těmto lidem nesmí pracující třída ponechat možnost rozhodovat o nutných opatřeních.


Musí to být pracující, kteří budou o restrikcích rozhodovat. Ať se žádná prodejna, fabrika, sklad, hospoda ani jiná budova neotevře do té doby, dokud o otevření nerozhodnou pracující, kteří mezitím budou dostávat plnou náhradu své mzdy ze zisků kapitalistů a nikoliv mezd ostatních pracujících v rámci kurzarbeitu! Vládnoucí třída zcela zjevně nemá problém používat pracující jako potravu pro děla smrtícího viru. A je zcela zjevný úkol odborů této skutečnosti zabránit, a používat svá děla k palbě proti ní.



Tryzna za oběti byrokratismu a oportunismu


V roce 2021 nás čekají významné volby – volby do poslanecké sněmovny. Dělnické strany jsou před nimi ve velice svízelné situaci. Jak „vládnoucí“ ČSSD, tak i servilní KSČM zcela očividně doplácí na svou třídní kolaboraci s Babišovým ANO. Děje se tedy přesně to, před čím jsme varovali a proti čemu jsme bojovali již v roce 2018. Postavení se na stranu oligarchie připravilo pracující třídu o veškeré zbývající iluze, které o ČSSD a KSČM měla. No považte – Pokud je nějaký člověk antikapitalistou – proč by volil KSČM, když tato strana podporuje vládu jednoho z největších kapitalistů v zemi, který si zde skrze politickou moc přivlastňuje co jen může? Byrokracie v ČSSD se mezitím dostala na roveň oddaných zaměstnanců Agrofertu, kteří dělají přesně to, co jim Babiš přikáže. Jakmile začnou odmlouvat, Babiš si je velmi rychle zpacifikuje, a pohrozí jim možností přijít o jejich dosud existující teplá místečka ve státní správě.


A proto navzdory nechápajícímu údivu všech nekompetentních živlů v těchto stranách jejich preference a zástupy voličů rapidně ubývají. Pracující třída plným právem tyto strany vnímá jako prohnilé, zatímco byrokracie v těchto stranách tradičně považuje pracující třídu za bandu hlupáků, kterou je možné opíjet rohlíkem. A když se to těmto byrokratům nedaří, tak se dokonce místo pracujících snaží zaměřovat svou pozornost směrem na maloburžoazii, kdy za vrchol radikality někteří členové současné KSČM považují podporu českých živnostníků proti těm ze zahraničí, jak to ve svých videích prezentuje člen KSČM pod Facebookovým profilem „Jirka Vaszily“.


Jelikož strana zaznamenala úbytek voličů z řad pracujících, ve svých zřejmě posledních chvílích pevně doufá, že onu ztrátu vykompenzuje přeorientováním se na voliče jiné, na voliče z řad maloburžoazie. Nejprve upravila program, do kterého zasadila body orientované přímo na českou maloburžoazii – jako je například podpora českého zemědělství, jako by tuzemská maloburžoazie byla lepší maloburžoazií než ta zahraniční.


Tento další hřebíček do parlamentní rakve si zatloukla v moment, kdy nepodpořila návrh vlády na prodloužení nouzového stavu. O pár dní později, poté kdy se vláda rozhodla vyhlásit nouzový stav opírajíc se o hejtmany, čímž se snažila obcházet rozhodnutí parlamentu a postavila ústavní právníky do dvou táborů, se KSČM na sociálních sítích hrdě prsí citací svého předsedy Vojtěcha Filipa, který rozhodnutí vlády kritizuje, opírajíc se přitom o buržoazní právo.

Ale tato zrada spolu s ostatními nezůstane bez odezvy pracujících. Maloburžoazie, na kterou KSČM momentálně sází své karty, má své vlastní ověřené strany. Po této další kudle vražené do zad proletariátu a do zad svého spojence – ANO – se nyní odhaluje, jak skutečně Andreji Babišovi záleží na životech svých voličů. Je průzračná ona situace, kdy se jeho „ochranářská rétorika“, ještě nedávno se zračící v pokusu o prodloužení nouzového stavu, mění během sekundy na záchranu teplých místeček, kdy je Babiš ochoten uzavírat s opozicí kompromisní řešení ve formě tzv. pandemického zákona, který sleduje za cíl otevírat podniky, školy a veřejná místa s tím, že jako první se samozřejmě vyjde vstříc maloburžoazii a jejím obchodním zařízením.



KSČM je politickou stranou, kterou její vlastní hniloba prostupuje od podlahy až po strop. Je smutným důkazem toho, jak se při absenci pevných ideových zásad, norem stranického života a kádrovosti práce může komunistická strana proměnit z ryze bojové strany pracující třídy ve stranu, které vládnou ochotní manažeři kapitalistického státu, a stranu pod kontrolou lidí, kteří na základě vzpomínek starší generace na sociální výdobytky minulého režimu vyhlížejí dobře placené funkce.


To jsou hlavní důvody, proč se s nejvyšší pravděpodobností komunistická strana, která letos oslaví svoje stoleté výročí vzniku, poprvé v historii voleb na území Česka vůbec nedostane do parlamentu, stejně jako se tam dost možná nedostane ani ČSSD. Pokud se tak skutečně stane, bude to mít pro tyto strany dalekosáhlé následky, které mohou velmi pravděpodobně skončit i jejich zánikem, a tím pádem i definitivním zmařením veškeré budovatelské práce, kterou v minulosti různé kádry v rámci těchto stran vyvíjely. Pokud by se toto zdálo někomu nepravděpodobné, může si nastudovat vzestup a pád kdysi velmi silné Komunistické strany Itálie. V první řadě budeme moci pozorovat masivní odliv členské základny, v čele s byrokraty, kteří již nebudou moci obsazovat jimi žádané funkce. Rovněž se prohloubí finanční potíže těchto stran, zejména ČSSD.


Současný stav tradičních dělnických stran zároveň motivoval některé jedince, zejména z politicky sektářského prostředí bývalé české ultralevice k tomu, aby začali vytvářet nové politické subjekty. Tak v roce 2020 vznikly hned tři nové strany – Budoucnost, Levice a Idealisté. Ačkoliv předsednictvo všech těchto stran rádo označuje tyto své strany za „skutečnou levici“ (Strana Levice tak dokonce pojmenovala platformu usilující o vznik této strany), nic nenasvědčuje tomu, že by jejich program a politická praxe měla nějaké zásadní odlišnosti vůči programu a praxi svých větších sester. Praxe všech těchto stran, všude napěchována oportunismem a kopírováním buržoazního způsobu vedení kampaní, vesměs kolísá mezi reformismem a sociálním liberalismem, kdy například původně zdánlivě radikální Levice na svých kanálech podporuje vyplácení současných podpor kapitalistům, šíří antikomunismus a považuje volný trh za jeden ze stavebních pilířů její vysněné společnosti. To vše v kontradikci s tím, kdy na druhé straně pořádá tryzny za oběti kapitalismu! Absence politického programu, zmatenost v otázce politických prohlášení a neschopnost dokázat, že jsou tyto strany v něčem lepší než současná ČSSD a KSČM odsouvají tyto strany na naprostý okraj společenského zájmu, a oslovují pouze tenkou vrstvu vesměs zklamaných levičáků, kteří doufají, že se snad s příchodem těchto stran něco změní na české politické scéně k lepšímu.


Který Babiš vyhraje volby?


Zrádná politika ČSSD a KSČM vytváří na politické mapě Česka patovou situaci. Studenti i pracující žádají v současné situaci radikální změny, ale při volbách mají na výběr pouze mezi ryze buržoazními stranami a jejich přisluhovači. Slyšení se tak na naší politické scéně dostává každé straně, která mluví o potřebě radikálních společenských změn. Se sloganem „radikální společenské změny“ vyrazili za posledních deset let do voleb jak Piráti, kterým se na tento slogan a mladou kandidátku podařilo získat volební podporu značné části zejména mladých lidí, tak ale i třeba současné vládní ANO či SPD.


Čím dále tím více zjevnou pravdou ale je, že žádná z těchto stran skutečnou radikální společenskou změnu nepřináší, ale pouze reprezentují různé tábory vládnoucí třídy. Tato skutečnost celkově pracující třídu i studenty demoralizuje. Je sice klidně možné, že vláda Babiše na konci tohoto roku v parlamentních volbách padne. Ale co se tím bude dát oslavovat? V žádném případě to nebude znamenat konec vlády oligarchie nad Českem. Ptejme se - Když odejde od koryta Babiš, kteří oligarchové se tím dostanou ke korytům veřejných zakázek místo něj? Bude to sponzor ODS a král hazardu Ivo Valenta s majetkem 6,3 miliardy Kč? Aktér v kauze „trafik pro poslance ODS“ a třetí nejbohatší Čech Daniel Křetínský - partner o dvacet let mladší dcery nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, a člověk, který obdaroval partnerku dřívějšího premiéra Petra Nečase Janu Nagyovou náhrdelníky v ceně půl milionu korun? Dřívější sponzor ODS, TOP 09 a Věcí Veřejných a 11. nejbohatší Čech Zdeněk Bakala? Nebo sponzor Starostů a nezávislých Dalibor Dědek s majetkem 4,6 miliardy?


Situace ukazuje, že lidé nejsou hloupí, ale pouze ve volbách reagují na to, co mají v dané chvíli k dispozici. Ve skutečnosti v Česku neexistuje téměř nikdo, kdo by považoval Andreje Babiše za nějakou morální a politickou autoritu, a volil ANO, protože by v tuto stranu vkládal nějakou významnější důvěru. Ale když nevolit Babiše, tak koho? Koalici ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, kdy její aktéry přinutili pracující v roce 2013 po sérii masových protestů na základě jejích skandálů a politice škrtů k demisi? Nečitelné Piráty a Starosty, kteří společně neposkytují pracujícím žádnou lepší perspektivu než současná vláda? Lidé co budou letos volit Piráty a Starosty je budou volit proto, aby nezvítězil Babiš. Lidé co budou volit Babišovo ANO jej budou volit proto, aby nezvítězila koalice SPOLU s ODS, TOP09 a KDU-ČSL. Ale ať už vyhraje kdokoliv, bude to vítězství oligarchie nad pracujícími.


Směle vpřed!


Je pravdou, že se tento dokument vesměs zabýval jevy ryze negativními, které však zásadním způsobem v současné době ovlivňují životy českých studentů a pracujících. Koronavirus, masové zadlužení, kapitalistická krize, totální úpadek dělnických stran, neperspektivita stran nových a vyhlídky na ryze buržoazní složení parlamentu – taková situace působí velmi depresivně. Přesto však ani náhodou není účelem tohoto textu šířit pesimismus. Naopak. Jakožto marxisté jsme snad vůbec jediní v celém Česku, kteří se směrem do budoucnosti dívají s optimismem a revolučním entusiasmem. Aniž bychom snad měli nějaké sympatie k imperialismu a buržoaznímu militarismu, tak je možné, že tento náš postoj leckomu připomene slavný citát francouzského maršála Ferdinanda Foche, který při bitvě na Marně v roce 1914 reportoval svým nadřízeným: „Moje pravé křídlo ustupuje, střed byl rozdrcen. Situace je výborná. Vydal jsem rozkaz zaútočit na celé frontě.“



Ano, dělnické strany byly rozdrceny a ustupují. Různé pochybné levičáky v této zemi ochromuje panika, a skrývají se do svých nor. Ale přesto v sobě současná situace skrývá obrovský revoluční potenciál. Pracující třída ani studenti nikam nezmizeli. Pořád se nacházejí na bojišti, a to v drtivé přesile vůči třídě vládnoucí – třídě kapitalistů. A co více. Na základě pozorování současného dění ještě více než kdy dříve vnímají, že nejsme s oligarchií na stejné lodi, snažíce se objevit možnost revoluční společenské změny. Buržoazie si to plně uvědomuje, a proto neustále posiluje svou demagogickou antikomunistickou propagandu, ze které buduje jednolitý dezinformační průmysl.


Jako Marxistická Alternativa tento vývoj třídní živelnosti a třídního uvědomění pociťujeme na vlastní kůži. Ačkoliv v Česku a na Slovensku tvoříme zatím velmi malou politickou sílu, tak se nám jen za loňský rok podařilo bez většího úsilí oslovit desítky zejména mladých lidí, kteří na otázku „Proč cítí potřebu revolučního překonání kapitalistického systému?“ odpovídali většinou stejně – Kvůli potřebě nahradit současnou obscénní majetkovou i mocenskou nerovnost vládou obyčejného, pracujícího lidu.


Najednou se naše práce stává v lecčems snadnější. Již není třeba pracně objevovat každého jednotlivce, který by s námi snad měl zájem být v kontaktu, případně i spolupracovat. Od nějaké doby nás lidé houfně oslovují sami, a to často v takové míře, v jaké je pro nás obtížné na základě našich stále ještě omezených sil tento potenciál plně využívat. Čtenost našeho webu strmě stoupá, úroveň naší studijní skupiny roste, expandujeme na Slovensko, sledovanost našeho YouTubového kanálu se ročně až ztrojnásobuje, a předstihuje sledovanost kanálů KSČM, ČSSD, odborů, a všech ostatních levicových organizací v Česku. Ukazuje se, jak velkou sílu v sobě skrývá budování disciplinované kádrové organizace profesionálních revolucionářů, kteří skutečně seriózně oslovují své okolí a celou proletářskou společnost pevnými a životaschopnými revolučními idejemi, za které má smysl bojovat.


A přesně toto je naším rozkazem k útoku na celé frontě. Ale abychom mohli zaútočit, tak nejdříve musíme konsolidovat, organizovat a ozbrojit tyto obrovské síly. Musíme zpevnit naše bojové řady a semknout se okolo zbraně, která je silnější než všechny miliardy investované do antikomunistické propagandy, než všechno fízlování a perzekuce – okolo zbraně revoluční marxistické teorie!

265 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše