Vyhledat
  • IMT

České revoluční perspektivy 2020

Když jsme na počátku roku 2019 zveřejnili dokument českých revolučních perspektiv pro onen rok, uváděli jsme, že v Česku existuje relativní politický klid. Ten je však již na počátku roku 2020 minulostí. Rok 2019 byl letopočtem, kdy byl překonán politický status quo, a politický klid byl nahrazen politickým napětím. To je vyvoláno zejména postupující oligarchizací české společnosti, krizí kapitalismu, a s tím spojenou aktivizací mladých do boje za jejich budoucnost, což se týkalo především otázek klimatických změn. Navíc, ekonomické perspektivy nadcházejícího vývoje, zejména českého exportu, nenapovídají nic o prosperující budoucnosti českých pracujících.



Ukradená revoluce

Rok 2019 byl 30-tým výročím událostí, známých jako "Sametová revoluce". Již půl roku před tímto výročím jsme byli všichni vystaveni masivní propagandě buržoazních medií a politických stran, snažících se tyto události vylíčit jako boj lidí za to, co tu máme teď. To jest kapitalismus. A pokud je na tomto současném českém kapitalismu něco špatného, tak je to z nějakého důvodu podle těchto lidí vždy vina komunistů. Vládne nám tu dnes oligarcha, který si skandálně přivlastňuje státní moc? To je proto, že je to komunista! Potýkáme se s problémem bezdomovectví a vysokých nájmů? Stává se věk odchodu do důchodu neudržitelným a penze směšné? To je tím, že tu vládli komunisté, sdělují nám buržoazní komentátoři.


Tato antikomunistická kampaň celkově stála a stojí miliardy českých korun, a to i peněz daňových poplatníků, dokonce i těch z USA, jelikož se do nich významně zapojuje se svými projekty Americká ambasáda v ČR. O její průběh se finančně staral kromě různých neziskových organizací, a soukromých byznysů a bank i stát, který zároveň neziskové organizace významně financuje. Například „Festival svobody“ je financován jak státem skrze Ministerstvo kultury a pražský magistrát, tak i například miliardářem a bývalým členem KSČ a funkcionářem SSM Luďkem Sekyrou přes jeho nadaci Sekyra foundation, obchodní bankou Erste Bank, či nechvalně proslulým oligarchou Zdeňkem Bakalou, který vytuneloval OKD a rozprodal desítky tisíc firemních bytů, skrze web Aktuálně.cz.


Po 30 letech od Sametové revoluce ale žijeme v systému, za který téměř nikdo v roce 1989 klíči necinkal. Žijeme ve společnosti, ve které v první řadě čím dále více dominují právě ti, kteří po této revoluci na chvíli „zhasli“, aby si v rámci kupónové privatizace mohli pro sebe nakrást co nejvíce na úkor druhých. Mnoho z nich dnes křičí a varují před „hrůzami komunismu“ zatímco v režimu deformovaného dělnického státu před rokem 1989 se stranickou legitimací v kapse požívali všech výhod byrokratického vládnutí.



"Například „Festival svobody“ je financován jak státem skrze Ministerstvo kultury a pražský magistrát, tak i například miliardářem a bývalým členem KSČ a funkcionářem SSM Luďkem Sekyrou přes jeho nadaci Sekyra foundation, obchodní bankou Erste Bank, či nechvalně proslulým oligarchou Zdeňkem Bakalou, který vytuneloval OKD a rozprodal desítky tisíc firemních bytů, skrze web Aktuálně.cz."


Za studenty! Za socialismus!


Příjmová nerovnost dosahuje narůstajících rozměrů, kdy Česko patří k zemím s nejvíce nerovnoměrně rozděleným bohatstvím v Evropě. Podle think tanku bankovní společnosti Credit Suisse – Credit Suisse research institute – má v Česku 1% nejbohatších totožné bohatství, jako 90% všech Čechů, kdy nejbohatších 10% vlastní 64% a nejbohatší 1% 36% bohatství Čechů.


Tento obscénní stav českého kapitalismu vnímají v první řadě studenti a inteligence, kteří bývají, zejména v českých poměrech, barometrem společenského napětí. V roce 2019 v tomto ohledu došlo k zásadnímu nárůstu studentské mobilizace, kterou jsme mohli vnímat zejména co se týče stávek za klima, či okupační stávky vysokoškolských studentů. Studenti jsou s kapitalismem konfrontováni už od mladého věku, kdy jednak vnímají podinvestovanost českého školství, dále pak svou rodinnou ekonomickou situaci, kdy se čím dále tím více českých rodin ocitá v dluzích či exekucích, a taktéž jsou již za studia nuceni si přivydělávat na živobytí na špatně hodnocených částečných úvazcích, zatímco vnímají nepoměr mezi hodnotou jimi tvořenou, a hodnotou kterou získají na mzdách. Mít vlastní bydlení, založit rodinu, a nezadlužit se u toho se zároveň stává zejména pro pražské téměř utopickou vizí. Zejména v pohraničních oblastech se pak šíří fenomén, kdy jsou mladí lidé nuceni ukončit studia a nastoupit do zaměstnání bez požadavku kvalifikace, aby zabezpečili rodinný rozpočet. Citát německé revolucionářky Rosy Luxemburgové o tom, že lidstvo má na vybranou pouze mezi socialismem či barbarstvím tak dostává v této situaci konkrétních obrysů.


Není se tak co divit, že jsme v roce 2019 mohli pozorovat četné studentské manifestace, okupace a stávky, na kterých tito lidé pronášeli hesla a slogany daleko revolučnější, než jaké jim dokáží nabídnout současné parlamentní politické strany. Tyto stávky se týkaly v první řadě boje studentů za jejich vlastní budoucnost. Byly zaměřeny zejména na otázku klimatu, které je světovou oligarchií systematicky destruováno pro její privátní profit. Tyto stávky pravda po roce odešly tak rychle, jako přišly, zejména v důsledku neexistence schopného vedení studentských protestů. Dokázaly však, že zde existuje a sílí revolučně naladěná mladá vrstva populace, otevřená marxistickým řešením. Ta teď byla možná na čas poražena a demoralizována, ale získala cenné poznatky o tom, jak používat nástroje kolektivní organizace k prosazení svých cílů, kterých využije v bitvách budoucnosti.


A co více, tato vrstva českou vládnoucí třídu zcela zaskočila a demoralizovala jí. Česká vládnoucí třída, deformujíce odkaz listopadu roku 1989, považuje tehdejší revoluci za tu poslední legitimní, jelikož pro ní v konečném důsledku dopadla vítězstvím nad masami, které jí prováděly. Nárůst nových revolučních nálad v dnešní době vnímá jako neoprávněný, a se strachem, zejména v kontextu aktuální krize kapitalismu všude ve světě, a jeho uvadajících perspektiv. A je to tento strach, který u těchto lidí živí více či méně otevřenou a křečovitou nenávist ke studentům, se kterou byli tito konfrontováni v rámci medií, případně v rámci vlastních univerzit, či přímo na studentských stávkách protidemonstrující maloburžoazií ze Strany Svobodných. K delegitimizaci oprávněných studentských požadavků vládnoucí třída demagogicky využila i naší přítomnosti na okupační stávce na Filosofické Fakultě Univerzity Karlovy v listopadu 2019. Touto lacinou záminkou pouze dokázala neochotu studentům naslouchat, a demonstrovala svůj strach z pronikání revolučních myšlenek mezi ně.



"K delegitimizaci oprávněných studentských požadavků vládnoucí třída demagogicky využila i naší přítomnosti na okupační stávce na Filosofické Fakultě Univerzity Karlovy v listopadu 2019. Touto lacinou záminkou pouze dokázala neochotu studentům naslouchat, a demonstrovala svůj strach z pronikání revolučních myšlenek mezi ně."


Prohnilý stav českého kapitalismu


V čele vlády stojí již dva roky jeden z nejbohatších oligarchů ČR, a monopolista v potravinářském a chemickém průmyslu Andrej Babiš, z jehož pozice svádí urputné souboje s ostatními oligarchy, kteří stojí za opozičními politickými stranami jako ODS a TOP 09, o nadvládu a rozdělení kořisti.



Jeho vládu doprovází řada skandálů, zejména co se týče zneužívání politické moci pro osobní prospěch. V první řadě se jedná o způsob, jakým získává finance pro svůj byznys, i když od roku 2017 ve svěřeneckém fondu. Takřka celý rok 2019 probíhaly spory mezi Evropskou komisí a právě Babišem, kdy Evropská komise ve svých auditech tvrdí to, co je v Česku veřejným tajemstvím – že Babiš navzdory uložení svých podniků do svěřeneckých fondů tyto nadále kontroluje, má z nich osobní prospěch, a tedy že se nachází z pozice premiéra ČR ve střetu zájmů. Za tyto podnikatelské praktiky Babiše mají následně platit čeští občané, jelikož Evropská komise požaduje po Česku vrátit 235 milionů, dříve investovaných do podniků v rámci Babišova Agrofertu. To je ve skutečnosti pouhým zlomkem toho, kolik Agrofert, momentálně kontrolovaný radou protektorů, ve které je Babišova manželka Monika a jeho osobní advokát Václav Knotek, na dotacích získává. Od Babišova vstupu do politiky se v současnosti částka, která byla Babišovi na dotacích vyplacena, a to včetně státních dotací, které jsou následně některé financovány ze strany EU, pohybuje okolo devíti miliard korun českých.


Tento způsob Babišovy oligarchické kleptokracie s sebou přináší další skandály, typu dosazování svých lidí do státní správy, kdy Babiš již od přelomu tisíciletí tvoří mocenský pakt s tehdejším premiérem za ČSSD a nynějším prezidentem Zemanem, kdy Babiš okolo roku 2000 ČSSD lobboval, za což získal přednost při privatizaci tehdejších společností, jako v případě kauzy Unipetrol. V roce 2019 se rovněž řešila kauza dosazení Marie Benešové na post ministryně spravedlnosti, a to v době, kdy byl Babiš trestně stíhán za neoprávněné čerpání dotací pro malé a střední podniky v kauze farmy „Čapí hnízdo“, které převedl na bílé koně v rámci vlastní rodiny. Za čtvrt roku po jejím dosazení, v září 2019, státní zástupce Jaroslav Šaroch zastavil trestní stíhání Babiše, které ovšem bylo obnoveno státním zástupcem Pavlem Zemanem v prosinci 2019. K výčtu dalších Babišových skandálů patří unesení vlastního syna na Krym, aby nemohl vypovídat u soudu kvůli kauze Čapí hnízdo, kde se nacházel v pozici bílého koně, či neoprávněné využívání půdy po zemřelých původních vlastnících ze strany Agrofertu.



"V čele vlády stojí již dva roky jeden z nejbohatších oligarchů ČR, a monopolista v potravinářském a chemickém průmyslu Andrej Babiš, z jehož pozice svádí urputné souboje s ostatními oligarchy, kteří stojí za opozičními politickými stranami jako ODS a TOP 09, o nadvládu a rozdělení kořisti."


Kdo nás zradil? Sociální demokraté!


Babišova oligarchická vláda je zároveň již dva roky zcela skandálně živena a podporována ze strany dělnických partají ČSSD a KSČM. Vedení těchto stran začalo před dvěma lety sloužit Babišovi jako věrní lokajové poté, co hrozilo, že Babiš nesestaví vládu, a budou nové volby, ve kterých by utrpěly ještě větší porážku než ve volbách v roce 2017. Svůj vstup a podporu vlády ČSSD a KSČM před svými straníky a voliči ospravedlňovali možností kontroly Babišovy vlády, a zavádění progresivních reforem ve prospěch pracujících. Místo toho však Babiš zachází s ČSSD naprosto ponižujícím způsobem, který připomíná fungování Protektorátu Čechy a Morava ve vztahu s Třetí Říší. Slovo Babiše je pro vedení ČSSD zákon. Pokud se něco Babišovi nelíbí, ČSSD to prosazovat nebude, a bude se obhajovat snahou o udržení stability vlády a země pro pracujícího občana. Takovým způsobem bylo například zameteno s učiteli, kteří se ocitli osamocení, když Babišova vláda na podzim upravila výhled státního rozpočtu, a snížila jim slibované navýšení mezd téměř o polovinu. Budiž učitelům všechna čest, že osamocení vyhlásili celodenní, i když velmi špatně zorganizovanou stávku začátkem listopadu 2019. V rámci parlamentní diskuze o rozpočtu začátkem prosince 2019 to posléze najednou vypadalo, jako by si pravice s levicí vyměnily svá místa. Exministryně školství za ČSSD Valachová v této diskuzi vznesla požadavek na navýšení investic do platů učitelů o další tři miliardy korun. Tento její požadavek byl podpořen celou opozicí, včetně ODS či SPD. Nedá se samozřejmě čekat, že tak opozice učinila z nějaké lásky k učitelům, jako spíš ve snaze si získat politické body, a vyvolat rozkol ve vládě ve snaze oslabit Babiše. Nicméně v rámci dalšího jednání se přesně ukázalo, zda jsou parlamentním klubům KSČM a ČSSD bližší učitelé nebo Babiš, kdy poslanci KSČM a většina poslanců ČSSD naprosto skandálně hlasovali proti návrhu Valachové.



"Svůj vstup a podporu vlády ČSSD a KSČM před svými straníky a voliči ospravedlňovali možností kontroly Babišovy vlády, a zavádění progresivních reforem ve prospěch pracujících. Místo toho však Babiš zachází s ČSSD naprosto ponižujícím způsobem, který připomíná fungování Protektorátu Čechy a Morava ve vztahu s Třetí Říší."


Největší veřejné ponížení ČSSD však zažila v polovině roku 2019, v otázce postu ministra kultury. Koncem května 2019 totiž vrcholil spor mezi ministrem kultury Staňkem a velkou částí představitelů české kultury poté, co po prokázání celkové neschopnosti řídit svou funkci Staněk odvolal ze své funkce ředitele Národní Galerie Fajta, což bylo veřejně považováno za politickou objednávku, kvůli jeho rozporům s prezidentem Zemanem, a naopak dobrými vztahy právě mezi Zemanem a Staňkem. Na konci května tak premiér Babiš, po dohodě se svým koaličním partnerem, poslal prezidentovi návrh o výměně Staňka za jiného kandidáta ČSSD – Michala Šmardu. Toto rozjelo kolotoč událostí, kdy po Zemanově odporu dosadit Šmardu do této funkce předseda ČSSD Hamáček rozjel své turné mítinků se Zemanem a Babišem, na kterých žebral o Šmardovo dosazení. Předsednictvo ČSSD mezitím přijalo usnesení, že nedosazení Šmardy do funkce by mělo vyústit v odchod ČSSD z vlády. Když však Zeman Šmardu odmítl, ČSSD odvahu na odchod nenašla, a Šmarda sám na svou nominaci rezignoval – což je téměř nemožné nevnímat jako výsledek tlaku na jeho osobu ze strany vedení své strany. Ukázalo se tak, že ČSSD rozhodně není jazýčkem na vahách, a že ČSSD není strana, která by měla kontrolu nad vládou a hlavní slovo, ale že si nemůže ani sama zvolit své ministry, na což získala právo v rámci koaliční smlouvy s Babišem, a musí předkládat takové kandidáty, kteří se budou líbit mocenskému bloku Babiš-Zeman.


O budoucnosti sektářské levice



V kontextu rapidně upadajících stran ČSSD a KSČM, které za rok 2019 ztratily okolo pěti tisíc svých členů, si pracující a studenti čím dále tím více uvědomují, že tu není nikdo, kdo by jejich zájmy skutečně chránil, a bojoval za ně. A to zejména na politické úrovni. Tento silný motiv demoralizace a dezorganizace dokázaly v roce 2019 vycítit i lidé z politicky sektářského prostředí uvadajících izolovaných kroužků, dlouhodobě se nesnažících svou izolovanost jakkoliv efektivně prorazit, kdy někteří z nich ze začátku roku 2019 definitivně ztratili i svou klubovnu, v podobě Autonomního sociálního centra Klinika na pražském Žižkově.


Některé z nich toto motivovalo ke tvorbě hned dvou nových politických stran, jistě ne náhodou vzniknuvších zhruba týden po sobě.


Koncem ledna 2020 vznikla strana Budoucnost, která do té doby budovala své kádry zejména z odpadlíků ze Strany Zelených, nespokojených z jejího ryze buržoazního směřování, ale i z kolektivu reformistických Idealistů a dalších. Směska zakladatelů poskytla i materiální základnu pro její sociálně liberální program, se kterým se při svém založení představila světu. Programem Budoucnosti je tak boj proti klimatické změně, oligarchizaci politiky, neomezenému vlivu nadnárodních korporací, a za vyšší důchody, mzdy a dostupné bydlení. To vše v rámci limitů kapitalismu.


Až na drobné odchylky zcela totožný program poté představila světu začátkem února 2020 i nová strana Levice, ve které již od začátku dominuje proud okolo české sekce internacionály Mezinárodních socialistů - Socialistické solidarity, kteří se připojili k dosud skomírající Straně Demokratického Socialismu, a přejmenovali se na Levici. Nutno říci, že postup budování Levice byl zejména v raných fázích vývoje daleko méně profesionální než u Budoucnosti, kdy se její aktéři místo budování programu omezovali jen na kritiku ČSSD a KSČM, a snažili se své okolí přesvědčit, že oni jsou na rozdíl od nich „skutečnou levicí“.


Vznik těchto nových stran pravděpodobně znamená definitivní konec snahy o budování nějaké revoluční alternativy jejích aktérů. Dá se očekávat, že Socialistická Solidarita, donedávna organizační středobod aktivit sektářské levice, stagnující od doby svého vzniku, postupně ve prospěch Levice zanikne.


Zároveň vydání se na stezku reformismu s sebou neodvratně přináší kontradikce, se kterými se budou muset obě tyto nové strany potýkat. V první řadě se již nepíší padesátá léta, a nežijeme v USA či Velké Británii. Světový kapitalismus se nachází v jedné z nejhlubších krizi za dvě stě let své existence, a celosvětově klesající všeobecná míra zisku je vykupována útoky na práva a jistoty pracujících. Pryč je relativní kapitalistická stabilita, která dříve dokázala pracujícím lidem zajistit rostoucí kvalitu jejich životů, a relativní dostatek.


Požadavky na lepší mzdy, důchody a dostupné bydlení jsou naprosto legitimními, o které je třeba na půdě buržoazního parlamentarismu bojovat, a každý marxista v každém případě podpoří, ať už Budoucnost či Levici, v případě jejich prosazování takovýchto požadavků na parlamentní půdě. S požadavkem na vyšší důchody však přichází logická otázka „Kde na to vzít?“, na kterou reformistická odpověď v podmínkách současného kapitalismu zkrátka není dostatečná. „Zdaňme více bohaté!“ nabízejí nám zástupci těchto stran, a marxisté opět takovéto požadavky podporují. Ptají se však zároveň „Jak zabráníte odlivu investorů ze země, pokud jim nastavíte nesnesitelné podmínky pro jejich podnikání?“. Reformisté si i teď ví rady, a nabízí odpověď, že je třeba bojovat proti daňovým rájům celosvětově, a podporovat takovýto boj pracujících i v dalších zemích. A marxisté opět souhlasně kývou hlavami. Avšak z jejich úst přichází poslední otázka – „Jak v dobách celosvětové nadprodukce, klesající všeobecné míry zisku, stagnujících ekonomik, a obrovských hor mrtvých peněz, které nemohou být investovány zpět do ekonomiky, protože nenacházejí možnost profitu, chcete zabránit s takovýmto přístupem příchodu okamžité ekonomické krize kapitalismu, na kterou doplácejí v první řadě pracující a chudí celého světa?“.



"Zároveň vydání se na stezku reformismu s sebou neodvratně přináší kontradikce, se kterými se budou muset obě tyto nové strany potýkat. V první řadě se již nepíší padesátá léta, a nežijeme v USA či Velké Británii. Světový kapitalismus se nachází v jedné z nejhlubších krizi za dvě stě let své existence, a celosvětově klesající všeobecná míra zisku je vykupována útoky na práva a jistoty pracujících. Pryč je relativní kapitalistická stabilita, která dříve dokázala pracujícím lidem zajistit rostoucí kvalitu jejich životů, a relativní dostatek."


Po takovéto otázce však již reformista odpověď nenachází. Jeho myšlení je omezeno v rámci mantinelů existující kapitalistické společnosti, jako definitivního stádia vývoje lidstva. V určitém stadiu boje za práva pracujících je tak vždy „přiveden k rozumu“. Uvědomí si, že nemůže požadovat tolik, aniž by to způsobilo destabilizaci kapitalismu. A proto se reformisté často uchylují k jiným formám radikalismu - politice identit, boji s genderovými a patriarchálními "privilegii" a normami, boji za změnu životního stylu, práva zvířat apod. Všem těmto formám politiky je dovoleno existovat, protože zájmy vládnoucí třídy nijak neohrožují, spíše naopak, jsou již dávno využívány kapitalisty ve svůj vlastní prospěch. Reformismus je tedy předurčen ke zradě, když dosáhne svých kapitalistických limitů. A kapitalismus není systém, smyslem jehož existence by byl profit všech. Kapitalistů i pracujících. Je to třídní systém pro bohaté, a je jím čím dále tím více, čím se více vyvíjí.


Propad volebních výsledků levicových stran KSČM a ČSSD, jakož i nízká podpora ze strany mladých pro tyto strany, je zapříčiněn zejména skutečností, že tyto strany nejsou schopny dostatečně efektivně poukazovat na společenské problémy, které obzvláště mladou generaci v kapitalismu trápí, a nabízet jejich nápravu skrze socialistická opatření. Paradoxem přitom je, že právě socialismus nabízí mladým lidem podstatně lepší životní perspektivy, než jim může nabídnout program ODS, TOP 09 a dalších pravicových stran. Skutečnost je ale taková, že levicové strany ČSSD a především KSČM jsou do značné míry ovládány lidmi důchodového věku, usurpujícími si moc na úkor mladších, kteří sice disponují velkým množstvím životních zkušeností, avšak cestu k mladým lidem, zničeným kapitalismem, nejsou schopni najít. Je tedy důležité, aby si mladá generace sama našla cestu k socialismu, jakožto společenskému systému budoucnosti.


Konec vlády jedné straky? Konec vlády všech strak!


Ještě skandálnější se podpora Babišovy vlády od dělnických stran však jeví ve světle protivládních protestů, které v roce 2019 v Česku propukly, a které byly rozhodně nejpočetnější za celé novodobé historické období po roce 1989. Tyto protesty byly reflekcí masové nespokojenosti s oligarchizací české společnosti, se kterou jsou spojeny Babišovy skandály. Vedení těchto protestů se sice zhostily ryze reakční, povětšinou maloburžoazní elementy, které na svých shromáždění dávají čím dále tím větší slovo opozičním pravicovým stranám, ovšem toto reakční vedení by nebylo schopné ničeho bez statisíců studentů a pracujících, kteří jejich protesty po celé zemi navštěvovaly. Zatímco požadavek vedení Milionu chvilek za demokracii se omezuje na odstoupení Babiše z funkce premiéra, pro jeho využívání KSČM, kterou nepřímo ovládá, a bývalé členství v StB, zájmem pracujících mas a studentů je celkové ukončení oligarchického způsobu vládnutí v naší zemi. A zatímco praxe aktivistů z Milionu chvilek vypadá tak, že na své demonstrace zvou zástupce pravicových opozičních stran, za kterými stojí zase jiní oligarchové, ať už se jedná o Bakalu, Sekyru, či Langera, Drobila, Dlouhého, a další kmotry stojící za ODS, tak pracující masy a studenti nejsou připraveni akceptovat žádnou jinou oligarchii u moci. Ve svém důsledku je tak řadový člen hnutí radikálnější, než jeho vedení. Tato kontradikce se nejvíce zatím projevila v prosincové demonstraci Milionu chvilek, 17.12.2019, kdy na jejich shromáždění na Václavském náměstí, kde opoziční pravicové strany předkládaly vlastní alternativy dorazilo oproti čtvrt milionu demonstrujících před měsícem, tentokrát pouhých 15 tisíc, tedy okolo pěti procent z počtu na Letenské pláni 16.11.2019.


Hlavní kontradikcí protestů proti Babišově vládě je tak jejich třídní složení, kde se na jedné straně nachází hrstka, obvykle velmi hlasitých, příslušníků maloburžoazie, drobných podnikatelů, typicky třeba malých rolníků, kterým jde Babišova vláda jako vůči své konkurenci po krku, a používá je jako dojnou krávu pro státní rozpočet, a na druhé straně teprve se probouzející pracující masy se studenty, kteří se bez vedení ocitají vydaní na pospas vrtochům oligarchie. Roli vedení pracujících totiž nesuplují ani odbory, o které ze strachu jednak nemá zájem maloburžoazní vedení protibabišovských protestů, a jejichž vedení raději zaujímá pozici mrtvého brouka, kdy je mu zjevně rovněž bližší Babiš, než snaha o budování nějaké nezávislé třídní pozice pracujících. Zrádná pozice středulovského vedení odborů byla rovněž prokázána v diskuzi o nárůstu minimální mzdy pro rok 2020, kdy ustoupilo v jednání s Babišovou vládou od svého původního požadavku na minimální mzdu 15 000 Kč řka, že vzalo v úvahu zhoršující se výhled české ekonomiky. Jednání vedení odborů tedy vypadá, jako kdyby si myslelo, že 400 Kč nejsou pro statisíce lidí na minimální mzdě v Česku žádné velké peníze. Josef Středula sám, coby odborový předseda, je rovněž člověkem, který na svém profilu veřejně ikonizuje Václava Havla – tedy člověka který osobně ze své funkce zaštiťoval rozkradení naší země ve prospěch oligarchie, a prodal nás imperialistickému vlivu Spojených států Amerických.



"Hlavní kontradikcí protestů proti Babišově vládě je tak jejich třídní složení, kde se na jedné straně nachází hrstka, obvykle velmi hlasitých, příslušníků maloburžoazie, drobných podnikatelů, typicky třeba malých rolníků, kterým jde Babišova vláda jako vůči své konkurenci po krku, a používá je jako dojnou krávu pro státní rozpočet, a na druhé straně teprve se probouzející pracující masy se studenty, kteří se bez vedení ocitají vydaní na pospas vrtochům oligarchie."


I v roce 2019 české odbory posilovaly co do počtu svých členů. Odborově organizováno je tak oficiálně v ČR přes 320 000 pracujících. K motivaci se odborově organizovat přispívá řada faktorů, zejména nabízející se srovnání mezi dramatickým rozdílem příjmů českých a německých pracujících, v rámci těchto dvou silně propojených ekonomik, ale i rostoucí podíl kořisti kapitalistů vůči pracujícím v období relativní prosperity, ze které profitují takřka výlučně pouze ti nejbohatší, a zejména zahraniční kapitalisté vykořisťující české pracující za nízké mzdy, odvádějíce zisky do zahraničí, zatímco se česká minimální mzda nachází neustále pod úrovní dokonce i té Polské a Slovenské. Toto v kombinaci s nedostatkem pracovních sil vede jednak k neustálé snaze kapitalistů importovat do ČR co nejvíce levné pracovní síly ze zahraničí, ale zároveň i k všeobecnému tlaku na růst mezd, a to i té minimální.


Levná montovna nemocného odběratele


Česká ekonomika si i v roce 2019 udržela ryze exportní charakter své ekonomiky, zaměřený především na Německý trh. Již minimálně patnáct let, co má naše ekonomika aktivní saldo, budujeme v rámci ČR levnou montovnu pro zejména Německé firmy, a to kvůli nízkým cenám práce a výrobních prostředků, kdy tedy Německý podnikatel potřebuje pro dosažení stejného zisku jako v Německu daleko nižší vstupní kapitál. Zároveň drobní čeští exportéři profitují na výhodném kurzu Eura oproti Koruně. Je pravdou, že v posledních letech česká ekonomika zažívala stabilní nárůst HDP, ovšem objem výroby sám o sobě neříká nic o tom, kdo na ní profituje. Více nám napovídá statistika poměru exportu k českému HDP, která ještě v roce 2018 ukazovala cifru okolo 78,39%. Jen pro srovnání – v Polsku tato hodnota činí okolo 55%, ve Francii okolo 30% a v Německu okolo 45%. Znamená to, že to co se v ČR vyrábí se tu z pravidla nespotřebovává. Výrobní kapacita Česka je téměř zcela v rukách zahraniční oligarchie, která následně české výrobky vyrobené za levné České Koruny prodává v zahraničí za dražší Eura, případně jiné valuty. Na druhé straně je do Česka dováženo zboží pro místní spotřebitele, které by v konkurenci na západě neobstálo. Zde má kořeny například fenomén rozdílné kvality potravin v Německu a u nás.


Exportní charakter České ekonomiky však způsobuje její velkou zranitelnost výkyvy na světových trzích. Zejména za situace, kdy žijeme v dobách světové kapitalistické krize, u které třetina českých dolarových milionářů očekává její prohloubení do dvou let. Optimističtější není ani globální pohled banky Société Générale, která, coby vlastník české Komerční banky, očekává pro rok 2020 příchod ekonomické recese do USA. Připomeňme si zároveň, že USA je hlavní exportní destinací pro německou ekonomiku, na které je závislá zase ta česká. Snížení tempa růstu globální ekonomiky zároveň předpokládá nadpoloviční většina šéfů významných světových nadnárodních korporací.


V roce 2019 jsme navíc mohli pozorovat stagnaci Německé ekonomiky, balancující nad propastí recese. Německý export oslabuje. Je ohrožen Brexitem, tržním protekcionismem USA, i konkurencí z východu. Toto je samozřejmě netrpělivě sledováno i v Česku, a to v situaci, kdy se snižuje celkové tempo růstu ekonomiky i zde. Snižující se tempo růstu a výhled krize se stává motivem vládnoucí třídy k novým útokům na práva českých pracujících. Již jsme zmiňovali omezení růstu mezd učitelů. Zářnou budoucnost ale kromě ostatních nemohou očekávat ani čeští důchodci. Ti již dnes žijí z žebráckých důchodů, nezajišťujících důstojné stáří. Průměrný věk odchodu do důchodu se přitom každý rok posouvá průměrně o čtyři měsíce dále. Český důchodový systém se však již dnes před prohloubením krize nachází nad propastí, což si uvědomují zástupci všech parlamentních stran, komentujíce, že je současné tempo růstu důchodů neudržitelné, a že hrozí nutnost zvednout věk odchodu do důchodu až k 75 letům života! Otázka důchodů tak bude v nadcházejících letech hrát významnou úlohu v rámci celospolečenské diskuze a třídního boje.


"Exportní charakter České ekonomiky však způsobuje její velkou zranitelnost výkyvy na světových trzích."


Ani Babiš, ani ODS


Jak můžeme pozorovat, politická situace v Česku se nachází na mrtvém bodě. Velká část lidí volí Babišovo ANO a jemu věrné ČSSD a KSČM. Neděje se tak však proto, že by lidé Babiše obdivovali. Dá se vlastně očekávat, že i značný počet lidí, kteří navštěvovali nedávné protivládní protesty předtím ANO volili. A to jen z toho důvodu, aby se k moci nevrátili ODS a TOP 09, kterých se lidé obtížně zbavovali při protestech proti Nečasově vládě okolo roku 2012. ODS zároveň nejsou žádnými „polepšenými hříšníky“. Neustále jsou ryze buržoazní a reakční stranou, za kterou stojí ti stejní oligarchové a lobbisté, jako za ní stáli před deseti lety. Nejsou v žádném ohledu pro pracujícího člověka lepší volbou, než Babišovo ANO. Pirátská strana poté, co vstoupila do kolbiště parlamentu s předvolebními hesly o radikálních změnách působí jako klasická liberální systémová strana. Bublina demagogie okolo projektu podnikatele Okamury SPD, který dříve vytuneloval svojí vlastní stranu Úsvit, splaskává. Okamurův parazitismus spočívá v tom, že se snaží vyvolávat alarmismus a strach, prezentuje se jako řešení problému o kterém hovoří, aby následně okrádal ty, které na svou demagogii ulovil. To je dokázáno svědectvím straníků z SPD, kteří byli ze strany svého vedení nuceni nakupovat propagační materiály své vlastní strany a prodávat je.


V této situaci může revoluční organizace, jako je ta naše, zaznamenávat velké úspěchy, zejména mezi studenty a mladými lidmi, pociťujícími odpor vůči svému statutu lidí připravovaných na to, aby se stali levnou pracovní silou pro německé velkokapitalisty, ale i mezi samotnými pracujícími. Demagogie antikomunismu v Česku je jen uměle nafouknutou bublinou, která splaskne velice rychle s tím, jak lidé poznají, že ti co jí tvoří, nebojují za lepší společnost, ale snaží se naopak uchovat současný status quo, případně pouze vyměnit oligarchu u moci za jiného.

Úkolem marxistů je v takovéto situaci stát pevně za svým programem a teorií. Nesmíme se bát lidem říci, kým skutečně jsme. Že jsme revolucionáři, kteří jsou ve skutečnosti jedinými, kteří mohou prolomit tento politicky mrtvý bod. Že vycházíme z marxistické teorie, a inspirujeme se praxí autentického bolševismu. Že bolševismus nemá nic společného se stalinismem, a že to byla ve skutečnosti stalinistická byrokracie, která bolševické vize potírala, a skutečné Bolševiky pro upevnění své moci vraždila.



"Úkolem marxistů je v takovéto situaci stát pevně za svým programem a teorií. Nesmíme se bát lidem říci, kým skutečně jsme. Že jsme revolucionáři, kteří jsou ve skutečnosti jedinými, kteří mohou prolomit tento politicky mrtvý bod. Že vycházíme z marxistické teorie, a inspirujeme se praxí autentického bolševismu."


Je čas spálit kapitalismus na popel

Rok 2019 nám tak v první řadě ukázal, jak velký neklid se nachází pod povrchem české společnosti. Po období pozorovatelného stoupajícího kouře česká revoluční sopka začala chrlit první pyroklastické proudy magmatu a popela, které výrazně znepokojují kapitalistické Pompeje pod ní. Tyto proudy jsou tlačeny ven ze sopky srážejícími se kontradikcemi kapitalistických výrobních vztahů pod zemským povrchem.


Pokud nejste marxisté, nemáte žádný důvod k optimismu – dalo by se říci. Pokud svojí politiku děláte pouze v rámci hranic kapitalistických Pompejí, a nejste schopni ani připustit existenci světa mimo ně, potom jste odsouzeni k destrukci. Vychrlené magma však kromě destrukce samotného kapitalismu obohatí půdu o tolik potřebné minerální látky, které umožní vypěstovat zárodky nového socialistického života. Jakožto marxisté tedy vítáme tuto sopečnou aktivitu, cítíme se poctěni, že můžeme žít v jejích časech, rozumíme jejím příčinám, nebojíme se toho, co přijde po výbuchu, a snažíme se řídit tuto přírodní sílu, aby zničila vše bránící pokroku lidské společnosti, a zároveň zachovala již existující prostředky k jeho dosažení.


Budujte proto s námi revoluční organizaci!


Budujte proto s námi Mezinárodní Marxistickou Tendenci!

200 zobrazení