Navzdory relativnímu politickému klidu, česká ekonomika a tím i současný politický řád, nestojí na pevných základech. Pád minulého ekonomického režimu a příchod kapitalismu v kombinaci s propojením s evropskými a světovými trhy způsobil, že česká ekonomika je stejně náchylná k cyklickým kapitalistickým krizím, jako každá jiná kapitalistická ekonomika ve světě. V ČR je však situace o to nestabilnější, o kolik více je charakter české ekonomiky exportní. Dokud je na západních trzích dostatečná poptávka po českém zboží, ekonomická a sociální situace se výrazně nezhoršuje. Ovšem v okamžiku ekonomické recese a nejistoty, kdy investoři odkládají investice a v domácnostech klesá poptávka po zboží, hrozí české ekonomice strmý pád, a tím i bouřlivé politické události. Pád Bitcoinu a prosincový dramatický propad akciových trhů po celém světě však nedává investorům, ředitelům světových burz, bankéřům ani buržoazním politikům příliš optimismu do nadcházejících let. Tři čtvrtiny českých exportérů očekávají příchod krize do dvou let. Dokonce i bývalý ministr financí Kalousek, který ještě v roce 2008 považoval tehdejší novou krizi za výmysl, nyní o krizi otevřeně hovoří, a vyzývá k přiškrcení sociálních investic.
Ekonomický vývoj, zejména po vstupu ČR do Evropské Unie v roce 2004 způsobil, že se z ČR stala levná montovna pro velké zahraniční podniky, převážně ze sousedního Německa. Princip tohoto procesu je jednoduchý. Česko dokáže německým podnikatelům poskytnout množství kvalifikované, a hlavně daleko levnější pracovní síly, než je tomu v Německu. Význam přitom má i rozdíl v užívaných měnách. Euro je stále daleko silnější měnou než je česká koruna. A tak je zde pro německého podnikatele, ale i pro německého turistu levněji, než je tomu u něj doma, o pár kilometrů vedle. Na tomto rozdílu je rovněž vedle nízkých mezd postaven zájem německých investorů, jelikož zde mohou rozjet laciněji svou fabriku. Rovněž z něj profitují i čeští exportéři. Toto je právě důvodem, proč je charakter české ekonomiky ryze exportní. Za posledních 20 let poměr českého exportu k HDP narostl o 40%. Z 27% v roce 1997 na 67% v roce 2017, přičemž celkové saldo ČR přerostlo v aktivní okolo počátku roku 2005.
Ačkoliv nesympatizujeme s normalizačními politiky, je třeba uznat, že tajemník městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán měl v listopadu 1989 naprostou přesnou predikci, když dělníkům v ČKD říkal, že se stanou otroky ve své vlastní zemi. Po roce 1989 v rámci divokých privatizací zejména němečtí podnikatelé postupně ovládli množství původně státních podniků, a to i těch plně fungujících, a začali z nich odvádět zisky do svých vlastních kapes, místo do státního rozpočtu.
Důsledkem toho se začal masivně zvětšovat státní dluh ČR. Ten byl ještě v roce 1989 neexistujícím. ČSSR měla tehdy v zahraničí větší pohledávky než dluhy. Pár let po roce 1989 sice zisky z prodeje státních podniků částečně pokrývaly raketový nárůst zadluženosti, ovšem tyto finanční prostředky jsou dnes již dávno vyčerpány. Obrovské množství státních prostředků bylo v této době jednoduše rozkradeno, přičemž odhad ztrát v důsledku hospodářské kriminality se mezi lety 1989-2002 odhaduje na 600 miliard korun, což při srovnání se současným státním dluhem 1,75 bilionu Kč, tvoří celou jeho třetinu.
Otázkou však je, kdo tyto dluhy zaplatí. V době ekonomického růstu je přístup k financím snadný. Ovšem v období ekonomického kolapsu se věřitelé, a to zejména v podobě bank, zajímají o své pohledávky. Ovšem problém je, že český stát nemá žádné finance. A nemá už ani podniky, které by mohly nějaké zisky vyprodukovat. Jediné finance které stát může získat jsou ty, které vyždímá ze svých daňových poplatníků. Kdo ale jsou tito daňoví poplatníci? Buržoazie má mnoho způsobů, jak se vyhnout nepříjemné povinnosti placení daní. Například přesunutím firmy do daňového ráje (tkzv. offshore), odkud již podniká na 13 000 českých firem. Stát rovněž nemůže házet investorům příliš klacků pod nohy v podobě zvyšování daní, minimálních mezd, různých regulací, omezení atd. jelikož by se tito investoři jednoduše sebrali, a šli investovat do jiných ekonomik.
Toto je pro zajímavost jeden z hlavních problémů současné Venezuely, kde nedošlo ke skutečnému zavedení socialistické znárodněné ekonomiky, ale ve většině případů pouze k drastickým regulacím té kapitalistické. To pouze vyhnalo z Venezuely velké množství investorů, aniž by byla zavedena funkční ekonomická alternativa, kterou centrálně plánovaná ekonomika bez pochyby představuje. A co se týče ekonomiky německé, na které tolik v ČR závisíme - tak ani ta není všemocná. V průběhu třetího čtvrtletí roku 2018 poprvé po třech letech zaznamenala oslabení o 0,2%. A to i v návaznosti na Brexit, narůstající nestabilitu na domácí politické scéně a tržní konflikt s USA.
Donald Trump není někdo, komu by se líbilo vytlačování amerických firem německými podniky a německým zbožím z USA. Již několikrát vyhrožoval zmrazením dovozu německých automobilů na území USA. To by samozřejmě bylo pro německou exportní ekonomiku katastrofou, a tím i katastrofou pro ekonomiku českou, která je zcela postavena na automobilovém průmyslu, a to zejména na produkci pro německé holdingy. Značnou část produktů automobilového průmyslu vyváží česká ekonomika rovněž do Velké Británie, což by v případě Brexitu ohrožovalo ekonomický zisk českých exportních firem ve větší výši než 200 miliard korun.
Ti, kdo tedy platí tyto dluhy a zlodějiny jsou v první řadě čeští pracující jakožto třída. Platí je důchodci, jelikož se nezvyšují důchody tak jak by mohly a zvyšuje se věk odchodu do důchodu. Platí je nemocní, na základě škrtů ve zdravotnictví a sociálním státě, státní zaměstnanci, studenti, hendikepovaní, matky na mateřské dovolené atd.
Současná politicko-ekonomická situace v ČR však má v tomto smyslu svoje specifika. S příchodem Andreje Babiše do české politiky přišla i její oligarchizace. Střídání tradičních buržoazních a reformistických stran u koryta nahradila vláda nejbohatšího Slováka a druhého nejbohatšího Čecha, který má nyní nepřímo ve své moci obrovský holding, obsahující agrochemické a potravinářské společnosti, a rovněž i řadu medií. Babiš, aby se udržel u moci, získává finance především pouštěním žilou maloburžoazii, jak již bylo popsáno v minulé části našeho historického seriálu. Proto je maloburžoazie v současné ČR nejhlasitější třídou v ulicích. Proto získávají určitého zájmu i takové myšlenky jako je takzvaný "anarchokapitalismus", částečně popularizovaný dřívějším nástupem Bitcoinu. Vysávání maloburžoazie však má svoje limity, a po nějaké době se nevyhnutelně musí v takovéto společnosti přikročit ke škrtům vůči pracujícím.
Dnes je již však Bitcoin daleko méně výdělečným, a jeho domácí "těžaři" již dávno rozmontovali své soustavy grafických karet od doby, co je stojí více spotřeba elektrické energie, než jaký je jejich zisk. Ani tito lidé dnes často již nehledí na bezprostřední budoucnost kapitalismu s optimismem. V poslední době kapitalistická krize v průměru přichází každých deset let, přičemž její poslední výbuch v roce 2008 mimo jiné způsobil, že až další krize přijde, nebude možné se s ní potýkat těmi stejnými nástroji jako dříve. Úrokové sazby jsou po krizi z roku 2008 téměř nulové, světové banky v dezolátním stavu, a tak již není kam v oblasti monetární politiky ustupovat.
Další krize, či spíše další prohloubení té současné, přijde tak jistě, jako že na podzim opadá listí. A buržoazie bude tuto krizi nucena řešit především změnou politiky fiskální. Tento odborný termín nám v překladu říká, že se nás bude snažit vládnoucí třída vyždímat více než kdy dříve, ve jménu zachování ekonomické stability jejího panství. A to na základě dalších škrtů, případně zdanění. To může vést pouze k drastičtějšímu nárůstu rozdílů mezi bohatými a chudými a znásobení společenských sil, znechucených kapitalistickým systémem.
Již dnes by podle průzkumů EU bylo 59% mladých Čechů ochotných se zapojit do aktivit směřujících ke svržení vlády. Tato situace nám v ČR poskytuje značné možnosti, co se týče oslovování mladých lidí marxistickými myšlenkami.
I přes masivní antikomunistickou propagandu, která je navíc živena akutním nedostatkem skutečně marxistické literatury a kriminálním vystupováním KSČM a různých pseudomarxistických politických sekt, se zde nachází značný počet zejména mladých lidí, kteří jsou otevřeni revolučním myšlenkám. Aby ne, když současná světová mladá generace je první od konce Druhé světové války, která nemůže podle statistiků očekávat lepší životní standart, než jaký měli jejich rodiče. V návaznosti s tímto se neustále násobí počet mladých uživatelů antidepresiv, kdy kořen jejich depresí je často odvozen z neschopnosti vidět vlastní perspektivy v současném systému. Pryč jsou ty časy, kdy byl každý kdo bral antidepresiva automaticky považován za blázna. Dnes antidepresiva slouží jako velmi nezdravý suplement štěstí, které mladí lidé v dostatečné míře nezažívají v rámci společnosti, ve které žijí. Podobně narůstá i počet alkoholiků mezi českou populací, kde existuje 70 000 bezdomovců, 120 000 lidí bezprostředně bezdomovectvím ohrožených, 1 000 000 lidí v příjmové chudobě a 800 000 lidí v exekucích.
Období masivních německých investic sice již po nějaký čas udržuje stabilitu české ekonomiky, ovšem i při pohledu na výše zmíněná čísla je zřejmé, že nijak zásadně nevylepšuje životní situaci českých pracujících. Jsou to bohatí, kdo na těchto investicích profitují. A navzdory nejnižší nezaměstnanosti v celé EU jsou české mzdy stále třetinové oproti těm německým. To sice staví české odboráře do silného vyjednávacího postavení, ovšem při každé snaze o razantní zvýšení mezd přijde nějaký analytik který začne tvrdit, že při nezvýšení produktivity práce je navyšování mezd ekonomickou sebevraždou pro ČR. A má naprostou pravdu. V rámci kapitalistické logiky jsme odsouzeni k tomu, buď celý život dřít za nuzácké mzdy pro bohaté německé firmy, nebo hladovět bez práce. Toto je logika situace ve které se nacházíme. V případě masivního nárůstu mezd a tím i cen, totiž přestane být pro západního investora výhodné zde podnikat, a přesune svou podnikatelskou činnost jinam.
Otázka kvalitního a důstojného života obyvatel ČR je tedy otázkou mezi reformismem a revolucí. Reformisté v odborářských kancelářích jsou totiž při odborových vyjednáváních nevyhnutelně po určitém čase "přivedeni k rozumu", kdy uznají nemožnost zásadního zlepšení života pracujících v kapitalistických mantinelech, a poděkují Andreji Babišovi a dalším ve vládě za alespoň několik stovek navíc k minimálním mzdám a důchodům, které mezitím stejně požírá inflace.
Socialistická revoluce, založená na produkci zisku nikoliv pro bohaté, nýbrž pro společnost, však není nemožnou utopií. Je naprosto reálnou alternativou, a ve skutečnosti jedinou cestou k vymanění českých pracujících ze jha mzdového otroctví a osobní bídy. K jejímu dosažení je zapotřebí schopného a odvážného revolučního vedení. V posledních letech však takovéto vedení v českých zemích zásadním způsobem chybí. Nedá se zároveň již příliš očekávat při dalším prohloubení krize opětovný nárůst popularity stran jako ČSSD a KSČM. Ty, včetně různých politických sekt, samy sebe již značně zdiskreditovali. Zároveň mnoho z jejich členů trpí naprostým pesimismem a cynicismem co se týče dalšího politického vývoje. Není proto vůbec vyloučen vznik nového politického uskupení, jakým bylo počas krize například španělské Podemos.
Jako zásadním pro další vývoj v této věci se však jeví budování revoluční marxistické tendence, která bude mezi pracujícími a studenty přímo působit, a spolu s nimi požadovat od stran, odborů a dalších organizací více, než mohou jejich reformistická vedení nabídnout.