Mýtus o Leninovi, coby německém agentovi, je jednou z nejstarších lží o Bolševicích vůbec. Tento mýtus se šířil již během červencových dní roku 1917, kdy byli Bolševici postaveni mimo zákon, Lenin se musel ukrýt a Trocký byl uvězněn. Lež způsobila takový ohlas, že běsnící dav rozbíjel tiskárny Bolševiků, a dokonce napadl a ubil k smrti několik pouličních prodavačů novin. Po několika týdnech bludů však ruští dělníci a rolníci lež prokoukli, a obrátili se proti těm, kteří ji rozšiřovali - proti bohatým podnikatelům a šlechticům. Podpora bolševiků od srpna toho roku jen rostla.
Ale ani tato skutečnost nezabránila tomu, že se tento známý mýtus stále papouškuje do dnešních dnů. Například článek v New York Times z 19. června 2017 jej zopakoval slovo od slova. The New York Times je očividně velice environmentalisticky zaměřené periodikum, vzhledem k tomu, že takto s láskou recykluje staré materiály!
Legenda vypráví asi toto - Po vypuknutí Únorové revoluce Lenin odcestoval z Německa do Ruska ve „střeženém vlaku“. S sebou měl obrovské finanční prostředky, které mu poskytl sám německý císař, aby rozvrátil Ruské impérium, a pomohl Centrálním mocnostem vyhrát první světovou válku. Zakládá se toto na pravdě?
Je pravda, že Lenin byl skutečně nucen cestovat přes Německo do Finska, aby se z něj pak dostal do revolučního Ruska. Lenin si byl dobře vědom, jak riskantní bylo cestovat přes Německo, a tak naléhal, aby byl vlak „střežen“. Nikdo do něj nesměl v průběhu cesty nastupovat ani z něj vystupovat. Ale měl vůbec na výběr? Síly Dohody, tedy Francie a Británie, neumožnily Leninovi bezpečný průjezd jimi ovládaným územím. Když se Trocký pokoušel odcestovat do Německa z New Yorku na palubě parníku, byl vystopován britskou tajnou službou a zatčen. Strávil měsíc ve vězení v Halifaxu v Kanadě, a byl propuštěn až po svolání masové demonstrace. Imperialisté by byly určitě raději, kdyby Lenin zůstal ve Švýcarsku, nicméně tato možnost z Leninova pohledu nebyla braná v úvahu.
Tento mýtus také přivírá oko nad tím, že Martov a mnoho dalších Menševiků v exilu se také muselo vrátit do Ruska přes Německo. A přitom nebyli nikdy podezříváni z toho, že jsou německými agenty.
A co zlato, které s sebou měl Lenin údajně dostat na cestu od německého císaře? Dodnes se, navzdory důkladnému pátrání, nepodařilo nalézt ani náznak, že by k tomu skutečně došlo. I tuto část mýtu můžeme bezpečně vyvrátit. Pokud byl bolševický list Pravda skutečně financován německým zlatem, nikdy to na něm nebylo vidět. Noviny Pravda byly zpočátku velmi malé a vycházely v daleko nižším nákladu než stohy periodik, které vydávali liberálové a reformisté se štědrými příspěvky bohatých bankéřů.
Podle New York Times vypláceli Bolševici každému, kdo nesl jejich transparenty deset rublů. Roku 1921 ruský liberální historik Pavel Milyukov napsal, že vypláceno bylo patnáct rublů. Zdá se, že New York Times je skutečně dobrým místem pro aukci! Zároveň se však nenašla ani stopa po úplatcích, které vyburcovaly miliony ruských pracujících do ulic, kde čelili obuškům a zbraním policie a kozáků. Nikomu se nepodařilo najít ani stopu po údajné bolševické finanční síti, která by po celém Rusku zajišťovala přízeň Bolševickým kandidátům ve volbách do místních i vyšších sovětů.
Nařčení ze zahraničního financování se objevuje ve spojitosti se snad každým masovým hnutím v dějinách. Za obdobnou legendu můžeme považovat i zprávy, že židovský milionář George Soros údajně zaplatil 3 500 dolarů odpůrcům Donalda Trumpa na organizaci protestů. Samotný Trump tweetoval o „profesionálně organizovaných protestech“. Podobný motiv se objevuje i ve Wágnerově opeře Zlato Rýna z roku 1869, která vypráví o kouzelném zlatě, které udělá ze svého majitele všemocného vládce. Vládnoucí třída si jednoduše nedokáže vysvětlit, jak je možné, že ji lid odmítá, a tak si vymýšlí různé pohádky o kouzelném zlatě. Skutečnost je ale daleko prostší: Lenin a Bolševici jednoduše nabízeli řešení, které oslovilo většinu ruských obyvatel. „Kouzelná“ moc Bolševiků nepramenila ze zahraniční finanční podpory, ale z podpory lidu.
Němečtí imperialisté, kteří povolili volný průjezd vlaku plného radikálů a pacifistů samozřejmě sledovali vlastní cíle. Vsadili na to, že revolucionáři oslabí ruské válečné úsilí, ale ani v nejdivočejších snech by je nenapadlo, že se Bolševikům někdy podaří chopit moci. Podobné strategické tahy jsou společné všem imperiálním velmocím, nejen Německu. Ale jak ukázaly pozdější události, německému generálnímu štábu se riskovat nevyplatilo.
V noci 29. října 1918 vypukla na palubách lodí německého námořnictva vzpoura. Vojáci začali po vzoru svých sovětských protějšků zakládat lidové rady a do 7. listopadu byla většina pobřežních měst pod jejich kontrolou. Císař Vilém II. byl nucen 9. listopadu abdikovat. Ke dni 11. listopadu učinili němečtí pracující po vzoru svých ruských soudruhů přítrž německému imperialismu a ukončili první světovou válku. Dalo by se tedy říci, že Lenin nebyl německý agent, ale naopak byl strůjcem pádu německého císařství.
Vilém II.
Skutečnou proněmeckou organizací byla v Rusku té doby Prozatímní vláda. Car a carevna zvažovali vyhlášení příměří s Německem už před vypuknutím Únorové revoluce. V srpnu ruští generálové dovolili, aby do rukou německé armády padla Riga, aby tak byl potlačen Rižsský sovět. Předseda prozatímní vlády Alexandr Kerenskij měl dokonce v plánu nechat německé vojsko vpadnout do Petrohradu, aby učinili krvavou přítrž tamějším revolučním silám.
To byl poslední impuls, který přesvědčil vojáky, že Prozatímní vláda si nezaslouží jejich podporu. Petrohradská vojenská posádka neuposlechla rozkazy a místo toho se přidala na stranu sovětů.
Zde vidíme, že buržoazie nemá nejmenší respekt vůči vlastní zemi. Ruská vládnoucí třída by raději předala své hlavní město cizí armádě, než aby padlo do rukou ruských pracujících. Proto Lenin zdůrazňoval, že lid celého světa nerozdělují národnosti, ale třídy. Místo jednoty buržujů, bankéřů, šlechticů a generálů volal po revolučním boji pracující třídy proti nim. A byl to právě tento Leninův postoj, který vedl ke svržení Prozatímní vlády a ukončení krvavé imperialistické války.
Překlad: Anatol Dniester
Edit: Mirko Honcović
Původní text: Alex Grant (Fightback)(Marxist.com)