Vyhledat
  • IMT

Bouřící nebe Únorové revoluce 1917

Text: Alan Woods

Překlad: Václav M., Mirko H.


První světová válka představovala pro Rusko katastrofu. Z předních linií se hrnula zpráva o porážce za porážkou. Ekonomický kolaps způsobil nedostatek klíčových surovin, jakou byl například chléb. Zástupy žen tvořily fronty před obchody na tuto potravinu, která ovšem nikdy nedorazila. Ale ve špičkách ruské společnosti byla situace zcela odlišná.





Degenerované absolutistické vládnoucí křídlo drželo zemi železnou pěstí. Movitá aristokracie a bankéři se účastnili večírků, kde šampaňské doslova teklo proudem. Důstojníci, kteří se měli účastnit dění v předních liniích, se namísto toho svévolně účastnili těchto hodů, kde si milionáři díky prostitutkám zpříjemňovali čas.


Mlha skandálů však začala postupně prosakovat z carova okolí do každého zákoutí společnosti, každé továrny, a do každé špinavé stoky. První pokus o revoluci přímo na půdě paláce skrze zavraždění šarlatánského léčitele Rasputina nevyšel. Liberální buržoazni opozice si u cara žádala změny shora, aby se uklidnily masové pochyby, a předešlo se tak revoluci zespoda – bezúspěšně. Mikuláš II. odvětil s pohrdáním : ,, Nechť si lidé mou důvěru zaslouží ´´.





Povstání


Pod povrchem zdánlivého klidu se však začala pozvolna spřádat vlákna pro zosnování revoluce. Rok 1917 se započal v podobě stávkové vlny v Petrohradě, která nastala po krátké pauze mezi listopadem a prosincem předchozího roku. Jen v lednu se stávek účastnilo na 270 tisíc lidí, z toho 177 tisíc v Petrohradě. Stávky byly doprovázeny četnými shromážděními a demonstracemi. Tehdy se daly masy do pohybu.


Klíčový zlom nastal 23. Února, v Mezinárodní den žen, dle juliánského kalendáře, užívaného v Rusku do roku 1918, kterým jsou zde popisována všechna ostatní data.


Toho rána vyhlédl z okna 25letý námořník Fiodor Raskolnikov a pomyslel si „Dnes je mezinárodní den žen. Stane se dnes v ulicích něco?“ A opravdu se děly věci. Byly zahájeny masové protesty proti válce, vysokým životním nákladům a špatné pozici ženských dělnic ve společnosti. Ženy pochodovaly od jedné továrny k druhé a svolávaly další dělníky. Petrohrad náhle ožil. Dokonce i aktivisté byli překvapeni bleskovou rychlostí, se kterou se ženy a mládež řítily městem.


Následující den se na 200 tisíc dělníků, více než polovina dělnické třídy v Petrohradě, zúčastnilo stávky. Davy lidí tlačili četníky a armádu na cestě do městského centra se slogany : ,, chléb, mír´´ a ,, pryč z autokracií´´ Revoluce propukla a okamžitě nabrala závratné tempo přesahující vše do té doby poznané.


Car vydal rozkaz střílet po demonstrantech se slovy : ,, Učiňme tomu přítrž, a nastolme v hlavním městě pořádek ještě dnes ´´. 25. února tak byli někteří vojáci oprávnění střílet po demonstrantech. Zprvu stříleli pouze do vzduchu, Pavlovský regiment však získal povolení střílet do dělníků, ale namísto toho zahájil palbu do policistů. V tomto momentě se situace začala otáčet. „Silné a nezdolné“ bezpečnostní složky, jak o nich stát smýšlel, roztály jako sníh na jaře.





Oficiálně měl mít režim dostatek vojáků k potlačení nepokojů, ve skutečnosti se však ocitl ve stavu bezbrannosti. Když se dal proletariát do pohybu, nic ho nemohlo zastavit. Únorová revoluce, která bez ohledu na juliánský kalendář reálně proběhla v březnu, byla relativně mírumilovná, protože zde nebyly žádné větší síly, připravené podpořit starý režim. Byla zde rovněž silná soudržnost mezi vojáky a pracujícími, kteří jednoduše přišli do kasáren apelovat na své bratry v uniformě.


Dokonce i kozáci, speciální jednotky pověstné brutálním rozhánění mas se ukázaly jako nespolehlivé. Kozáčtí jezdci zůstali při průvodech pracujících pasivní, a to dokonce i v momentě, když pracující procházeli pod břichy jejich koní. Jeden protestující poznamenal, že když procházel pod jedním koněm, kozák se na něho podíval a mrknul na něj. Tato drobnost mluví za vše.


Dvojí moc


Po 27. únoru byla většina hlavního města v rukou dělníků a vojáků, od pozemních komunikací po zpravodajské a poštovní služby. Na základě zkušeností z roku 1905 založili sověty, dělnické rady, pro převzetí kontroly nad chodem společnosti. V březnu nyní již bezmocný car Mikuláš abdikoval a dynastie Romanovců tak navždy ukončila své vládnoucí období. Síla byla v rukou dělníků a armády. Nicméně chybělo nezbytné vedení, a tudíž nemohla být revoluce dokončena. To byl klíčový paradox Únorové revoluce.





Reformističtí vůdci, Eseři a Menševici, kteří tvořili jádro výkonného výboru Sovětů, měli možnost převzít vládu. Ovšem namísto toho se ve snaze předat moc přidávali na stranu buržoasie, přestože nehrála v revoluci roli, a byla jí vyděšena. V hlubokém přesvědčení, že buržoasie je jediná třída schopná vládnout, chtěli, aby byla moc, která se nyní nacházela v rukou pracujících, předána „osvícené buržoazii“ hned, jak jen to bude možné.


Nicméně tito liberálové neměli silnou základnu společenské podpory. Tito představitelé velkého byznysu si dobře uvědomovali, že se mohou udržet u moci pouze v případě, že budou se sovětskými vůdci udržovat dobré vztahy a budou se jim podvolovat. Předpokládali však, že toto uspořádání bude pouze dočasné a že se masy tímto „pošetilstvím“ brzy unaví. Současné uspořádání mělo brzy padnout, aby oni tak mohli socialisty kopnout do zubů, a obnovit starý řád. Ale v dané chvíli byli nutným zlem, se kterým se museli spřáhnout, aby předešli něčemu pro ně ještě daleko horšímu.





Buržoazní liberálové se kvapně chopili moci. Rada vedená Michaelem Rodziankem, bývalým mluvčím Dumy, se prohlásila „Prozatímní vládou Ruska“. Dalšímu prominentnímu členovi Dumy Šulginovi z úst nechtěně unikl pravý důvod zformování Prozatimní vlády, když poznamenal: „Když se nechopíme moci my, chopí se jí ti, kteří již zvolili všechny ty darebáky z továren.“ Těmi darebáky měl na mysli členy dělnických rad, Sovětů, široce podporovaných bojových výborů, demokraticky zvolených na pracovištích, které o sobě okamžitě začali dávat vědět.


Prozatímní vláda


2. března byla formálně sestavena prozatímní vláda. Skládala se především ze zámožných vlastníků pozemků a továren. Princ Lvov byl dosazen coby předseda ministerského shromáždění. Ministrem zahraničí se stal předseda Kadetské strany Miljukov. Ministerstvo financí převzal majitel cukrovarů Těreščenko. Ministrem průmyslu a obchodu byl nyní bohatý textilní magnát Konovalov. Armáda i s námořnictvem připadla Okťábristovi Gučkovovi. Zemědělství bylo svěřeno kadetu Šingarevovi.


Této reakční skupině ničemů dali Sověty moc nad Ruskem! Cílem liberálů bylo zhatit revoluci několika kosmetickými obměnami shora, které měly zachránit maximum ze starého režimu. V této groteskní komedii plné přešlapů předali pracující, kteří prolévali krev za svržení Romanovců, veškerou moc svým vůdcům, kteří ji obratem svěřili buržoazním liberálům, jenž ji zase nabídli Romanovcům.


V důsledku toho však začali dělníci, a především aktivisté pojímat vůči Prozatímní vládě nedůvěru. Věřili ovšem svým vůdcům, Menševikům a Eserům, „umírněným socialistům“, kteří tvořili většinu ve výkonném výboru Sovětů a kteří neustále masám vštěpovali nutnost trpělivosti, že prvním úkolem je upevnit demokracii, uspořádat Ústavodárné shromáždění, a tak dále.


Vůdci Eserů a Menševiků, kteří dominovali v Sovětech, měli zpočátku několik výhod vůči Bolševikům. Měli mezi sebou „velká jména“ z Dumy, lidi známé masám skrze legální tisk, z počátečního období války. Rovněž nabízeli něco, co se zdálo být snadnou cestou pryč z politického marasmu pro politicky nevzdělané masy, které nyní proudily na politickou scénu, intoxikovány demokratickými iluzemi.


Menševici a Eseři lpěli na buržoazních Liberálech. Ti zase na tom, co zbylo ze starého řádu. Pracující, kteří byli teprve nedávno probuzení do politického života, stále usilovali o nalezení své cesty, neboť stále postrádali zkušenosti a sebedůvěru, aby se mohli spolehnout na svou vlastní sílu. Menševičtí řečníci a velká jména je uklidňovali, a tlumili tak jejich pochybnosti.





Ve jménu ,,jednoty a obrany demokracie´´, ,,jednoty všech progresivních sil“ atd. užívali argumentů, že pracující třída nemůže sama změnit společnost, a opakovali reformistickou mantru o tom, že pracující jsou bezmocní co se týče změny společnosti, a že se musí vždy podřídit pravidlům nastaveným kapitálem. Obhajovali se svojí údajnou snahou vyvíjet tlak na buržoazní liberály, aby naplňovali zájmy pracujících. Touto cestou došlo k odvržení dvojí moci.


Bolševici v únoru 1917


Růst Bolševické strany v roce 1917 představoval nejpozoruhodnější transformaci politické strany v celé historii. V únoru stranu reprezentovalo jen velmi málo lidí, nejspíš ne více, než osm tisíc, což je pro obrovskou zemi čítající 150 milionů lidí chabá hodnota. Již v říjnu však byli Bolševici dost silní na to, aby mohli vést miliony pracujících k uchopení moci.





Zástupy Bolševických dělníků v továrnách vyobrazovali zdravý skepticismus a nedůvěru v Prozatímní vládu již od samého začátku, ale příchod exulantů Kameněva a Stalina ze Sibiře okamžitě nastolil ostrý odklon od politického vymezení Petrohradských Bolševiků. To se ihned odrazilo v jejich tisku. V novinách Pravda 14.března, dva dny po jejich návratu, vydal Kameněv článek ve kterém položil otázku:,, K čemu je nám věci urychlit, když už nabraly rapidní tempo?´´. Stalin zastával stejné stanovisko, jako Kameněv, pouze jej vyjadřoval opatrněji.


Stalin a Kameněv se vzdali enormnímu tlaku „veřejného mínění“. Pozice, kterou zastávali, smazala ideové hranice mezi Bolševiky a Menševiky, a to dokonce natolik, že se na březnové konferenci Bolševické strany skutečně objevil návrh pro fúzi obou stran. Skutečně, kdyby došlo k přijetí stanoviska Stalina a Kameněva, nebyl zde již žádný důvod pro existenci dvou samostatných stran.


Stalin jednou popsal rozdíly mezi Menševiky a Bolševiky jako bouři v šálku čaje. A toto je výňatek ze Stalinova projevu na březnové konferenci: ,,Proč bychom předbíhali události a předcházeli neshody? Strana bez rozporů je strana bez života. V lůně strany si vyřídíme malé neshody.” Musíme definovat svůj vlastní návrh na uskutečnění jednoty. Jednota je možná na základech, položených v Zimmerwaldu a Kienthalu.”


Kdyby toto oportunistické stanovisko nebylo opraveno, zasadilo by celé revoluci smrtící ránu. Mimo jiné i za účelem přesvědčit stranu změnit směr, musel Lenin vést divoký boj, který probíhal napříč rokem 1917 a nakonec skončil vítězstvím.


Nebylo ho však dosaženo okamžitě, ani lehce. Lenin pozoroval úzkostlivě ze vzdáleného Švýcarska vývoj stanovisek Petrohradských Bolševiků.


Lenin


Po zaslechnutí zpráv o carově svržení poslal ihned 6. Března Lenin telegram do Petrohradu:,, Naše taktika: žádná důvěra ani podpora nové vládě ,zejména Kerenskému. Vyzbrojení proletariátu je jediná jistota. Okamžité volby do Petrohradské městské rady. Žádné sbližování s jinými stranami,“. Lenin zahltil Pravdu dopisy a články apelujícími na pracující, aby se vypořádali s buržoazními liberály, a uchopili moc do vlastních rukou.


V momentě, kdy Pravda obnovila publikaci, začal Lenin posílat své slavné Dopisy zdaleka. Pokud tyto články porovnáme s proslovy na březnové konferenci, budou působit jako z jiného světa. Když se jeho dopisy dostali k bolševickým vůdcům v Petrohradě, byli zděšeni. Tím se otevřel hořký spor mezi Leninem a jeho nejbližšími soudruhy.


Bolševičtí vůdci byly natolik ponížení Leninovími dopisy, že o jejich publikaci ještě několik dní před vytisknutím váhali. Dokonce byly jeho dopisy cenzurovány omezením všech částí, kde Lenin odsuzuje jakýkoliv souhlas s Menševiky. Stejně to dopadlo i s jeho články, které buď nebyly vůbec publikovány, nebo byly vypuštěny v předělaném stavu.


V 27. čísle Pravdy Kameněv napsal:,,Rámcové ideové schéma soudruha Lenina je pro nás neakceptovatelné, jelikož vychází z chybného přesvědčení, že byla dokončena buržoazně demokratická revoluce, a staví tak na transformaci stávající revoluce v socialistickou.“


Trocký


Ze všech dřívějších vůdců SDDSR tehdy zastával jen jeden pozici totožnou s Leninem. Tím mužem byl Lev Davidovič Trocký, který se v minulosti s Leninem na mnoha věcech neshodl. Když Trocký poprvé slyšel o Únorové revoluci, byl ještě exulantem v New Yorku. Vzápětí sepsal sérii článků do časopisů Novyj Mir.


Logický sled událostí dal Lenina a Trotského dohromady. Nezávisle na sobě a z odlišných směrů se nakonec oba dostali ke stejnému závěru - Buržoazie není schopna vyřešit problémy Ruska. Moci se musí chopit pracující třída.


V momentě, kdy se staří Bolševici vystupující proti Leninovým kritikám začali sbližovat s Menševiky, připadaly jim Leninovy myšlenky stále více jako čistý „Trockismus“, a v jistém slova smyslu se nemýlili.


Všechnu moc sovětům!


Popis roku 1917, líčen buržoazními historiky, často Říjnovou revoluci staví do pozice puče konspirátorské minority vedené Leninem, kdežto v případě Únorové revoluce se dle jejich názoru jednalo o spontánní, samovolnou akci mas. Z tohoto popisu vyvozují, že zatímco Únorová revoluce byla celospolečenským prodemokratickém krokem vpřed, tak Říjnová revoluce byla zločinem, nevyhnutelně směřujícím k diktatuře. Tato tvrzení jsou naprosto iracionální.





Zmiňovaní historikové, soudící ze svých pozic boj po bitvě, nyní zastávají postoj, že kdyby nebyla Únorová revoluce „pokažená“ ruskými Bolševiky, mohlo být Rusko přetransformováno na demokratický ráj a všem dalším problémům by se předešlo. To je samozřejmě naprostý nesmysl. Kornilovovo působení toho roku jasně ukázalo, kam by odvržení dvojí moci vedlo. Prozatímní vláda byla pouhou zástěrkou, za kterou se shromažďovaly reakční síly. Před ruským lidem tak nestála volba mezi demokracií a diktaturou, nýbrž otázka, jestli se moci chopí pracující, nebo reakční síly.


Faktem je, že ruští pracující měli moc ve svých rukou již v únoru. Pokud by tehdy sověty jednaly se vší rozhodností, revoluce by proběhla mírumilovně, bez občanské války, protože měly tehdy podporu drtivé většiny společnosti. Jediným důvodem, proč revoluce neproběhla mírumilovným způsobem již v únoru byl fakt, že sověty ovládali zrádní a zbabělí reformističtí vůdci.


Bolševici představovali v sovětech menšinu, oproti které dominovali Eseři a Menševici. To byl důvod, proč Lenin podporoval heslo: „Všechnu moc sovětům“. Myšlenkou zde nebylo převzetí moci, ale získání si na svou stranu většinu, mající o reformistech klamné představy.


Čas převzít moc!


Od března až do předvečera říjnového povstání se Lenin naléhavě dožadoval, aby reformističtí vůdci převzali moc do vlastních rukou, s argumentem, že by tím byla zajištěna mírumilovná transformace společnosti. Garantoval, že při uchopení moci reformistickými vůdci bude práce Bolševiků omezena pouze na vnitřní politický boj za většinu uvnitř sovětů.


Menševici a Eseři odmítli převzít moc, protože byli přesvědčení o nutnosti vlády buržoasie. Důsledkem byl nevyhnutelný přechod iniciativy k silám reakce. Za oponou lidové fronty „Prozatímní vlády“ se však vládnoucí třída znovu seskupovala a připravovala na odplatu. Výsledkem byly „červencové dny“, kdy pracující utrpěli porážku, Bolševici byli potlačení a Lenin se musel přesunout do úkrytu do Finska.





Tyto události připravily půdu pro kontrarevoluci. Generál Kornilov pochodoval na Petrohradu, aby skoncoval s revolucí. Bolševici se semkli okolo jednotné fronty za poražení Kornilova. To byl v ruské revoluci bod zlomu. Skrze prosazování přechodných požadavků na „mír, chléb a půdu“, či „všechnu moc sovětům“ a užívání flexibilní taktiky jednotné fronty si Bolševici získali většinu pracujících v sovětech. Až díky tomu mohl Lenin usilovat o převzetí moci, což dovedlo Bolševiky k novému říjnovému vítězství.


Říjnová revoluce, která v žádném případě nebyla pučem, byla nejlidovější a nejdemokratičtější revolucí v historii. Kdyby se Bolševici nechopili moci, byla by revoluce poražena, jako tomu bylo u Pařížské komuny. V Rusku by došlo k nástupu fašismu ještě pět let před Mussolinim. Místo toho se pracující s rolníky chopili skrze sověty moci, a otevřeli tak lidstvu dveře do zcela nové, doposud nevídané, nemyslitelné éry. Úsudek Rosy Luxemburgové o Bolševické straně může být pojat jako dovětek k popisu nejvelkolepější revoluční strany v historii lidstva:


"Co je zapotřebí, je rozlišení podstatného od nepodstatného, základů, od náhodných výkyvů v politice Bolševiků. V současných dobách, když všichni čelíme rozhodujícímu finálnímu boji po celém světě, je boj za socialismus nejpodstatnější otázkou dnešních dnů. Tento boj není otázkou té či oné druhotné otázky taktiky, ale otázkou možnosti akce proletariátu, síly k činům, vůle k dosažení socialismu jako takového. V tomto byli Lenin, Trocký a jejich přátelé těmi prvními, kdo se postavili do čela, jdouce příkladem světovému proletariátu. Stále jsou dosud těmi jedinými, kteří o sobě mohou hrdě říci „My jsme se odvážili!“


Toto je něčím základním a trvalým v politice Bolševiků. V tomto smyslu jim patří nesmrtelné historické poslání a zkušenost týkající se jejich pochodu v čele mezinárodního proletariátu, s dosažením politické moci, se sloganem boje za socialismus v čele jejich praxe, a s významným pokrokem týkajícím se vržení se do bitvy mezi světovým kapitálem a pracujícími. V Rusku může být zatím otázka socialismu pouze položena. Nemůže být v Rusku vyřešena. A v tomto smyslu budoucnost všude patří „Bolševismu“.


53 zobrazení