Vyhledat
  • IMT

Bez Havla by nebylo Babiše


Období po příchodu nového tisíciletí bylo obdobím pokračujících útoků na sociální jistoty českých pracujících ze strany buržoazní třídy, která se dostala zpět k moci na základě vývoje událostí v letech 1989-1992. Pracující třída vyšla z tohoto vývoje poražená a demoralizovaná. Na konci období totalitářské karikatury socialismu vyšly masy pracujících do českých ulic požadovat svůj stát, místo státu byrokratů odcizených jejich realitě a zájmům, parazitujících na základě represí na státu a jeho ekonomice. Místo jejich státu však pracující lidé získali stát pro bohaté, a s ním devastaci ekonomiky a sociálního systému, církevní restituce, kuponové privatizace, privatizaci nájemného bydlení, školství a zdravotnictví, vznik nezaměstnanosti, bezdomovectví, nárůst kriminality, zvyšování věku odchodu do důchodu, rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, novou vrstvu oligarchů v čele s pány Kellnery, Babiši a Bakaly, a v neposlední řadě kulturu plně přizpůsobenou kapitalistickému konzumerismu. Pracující třída z tohoto boje o její stát vyšla opět poražena, ovšem rozhodně tím neskončil její odpor vůči novým pořádkům. A odpor vůči statutu quo pod povrchem narůstá až do dnešních dnů.


Na počátku nultých let nového tisíciletí se v ČR na povrchu zdálo, že zavládla určitá forma politické rovnováhy. Moc si rovnoměrně rozdělovaly pravicové a levicové strany v čele s ODS a ČSSD, které se navzájem zároveň jistily tkzv. "Opoziční smlouvou", která zaručovala působení Zemanovy vlády od vítězství ČSSD ve volbách v roce 1998 až po volby v roce 2002.

Zdánlivou "pohodu" narušovaly jen občasné antikapitalistické protesty zejména s ultralevicovým politickým podtextem, z nichž nejsilnější byly protesty proti Mezinárodnímu Měnovému Fondu v Praze v roce 2000. Během tohoto období začínala být vidět i celá řada skupin nazývajících se socialistickými, případně trockistickými, z nichž politicky nejkvalitnější proud představovala Socialistická organizace pracujících (SOP) vázaná na světový přípravný výbor 5. internacionály. Mezi další skupiny patřily například Socialistická Solidarita, vycházející z myšlenek Tonyho Cliffa, napojená na International Socialist Tendency (IST) a zejména britskou Socialist Workers Party, či třeba Taafisté ze Socialistické alternativy Budoucnost, napojení na Committee for Workers International (CWI). Praxe těchto skupin však kopírovala či dodnes kopíruje celou škálu politických přehmatů, již známých z historie. Kromě přehmatů ideových například ve formě nazývání SSSR státním kapitalismem ze strany SocSolu, byla a je praxe těchto skupin mnohdy více či méně sektářská (ve formě budování vlastní izolované sociální bubliny) a popularfrontistická (ve formě snahy o budování širokých koalic, mnohdy dokonce s otevřenými antikomunisty). Tento politický přístup si postupem času nevyhnutelně začal vybírat svou daň, kdy dnes z výše jmenovaných skupin technicky vzato existuje pouze Socialistická Solidarita, jejíž existence je vázána na politické paběrkování.

Pod povrchem ovšem mezi pracujícími té doby stoupalo politické napětí a objevovaly se i první rozkoly ve staronové vládnoucí třídě. První vláda ČSSD, která předtím získala masovou důvěru pracujících jakožto obranářka sociálního státu, tuto důvěru zradila. Sociální jistoty pracujících se nadále rozpadaly, nezaměstnanost stoupala do desítek procent, a divoké privatizace vesele pokračovaly. To vše za účasti celé řady pochybných lobbistů snažících si skrze politickou moc zajistit od státu svoje zisky. Jedním z nich byl i Andrej Babiš, který se Zemanovou vládou čile navazoval kontakty, což se projevilo například v kauze Unipetrol, kdy Babiš s Agrofertem v privatizační soutěži o tuto společnost získal od Zemanovy vlády přednost, navzdory lepší nabídce britské společnosti Rotch Energy. Buržoazní politik a tehdejší člen v ODS v době opoziční smlouvy Ivan Pilip politický vývoj komentoval takto:

„Opoziční smlouva poškodila českou politiku fatálně, na tom se s Václavem Klausem v subjektivních názorech samozřejmě neshodneme. Jeden fakt je ale zcela objektivní- v tomto období začala na obchodech se státem zázračně bohatnout do té doby málo známá společnost Agrofert.“


Důsledkem toho bylo, že ČSSD ztratila do voleb v roce 2002 půl milionu volebních hlasů, kdy část z nich odešla ke KSČM, a začínalo se projevovat masové znechucení lidí politickou situací, které se projevilo například o 16% nižší volební účastí v roce 2002, než v roce 1998. ČSSD však i tyto volby při neexistenci alternativy vyhrála a utvořila vetchý kabinet s podporou 101 poslanců společně s KDU-ČSL a US-DEU. Důvěra pracujících, kteří ČSSD předtím dali šanci však byla zásadně oslabena. Později roku 2004 došlo za vlády ČSSD ke vstupu ČR do Evropské Unie, a ještě předtím, mimochodem ještě za Zemanovy vlády, ke vstupu ČR do imperialistického paktu NATO. Z ekonomického hlediska byly přínosy vstupu do Evropské unie například v možnosti zisku eurodotací, ovšem v hledisku širším otevření obchodních hranic způsobilo, že Česko se stalo levnou montovnou pro západní buržoazii, zejména z Německa, poskytující několikanásobně levnější pracovní sílu. To je i důvodem současné, na kapitalistické poměry nízké, nezaměstnanosti.

Neexistence politické alternativy pro pracující však vytvořila postupem času prostor pro populistické strany politických podnikatelů, slibujících zásadní změnu, kterou si lidé žádali a žádají. Větší úspěchy těchto politických uskupení se začaly projevovat v období parlamentních voleb v roce 2010, ve kterých uspěly Věci Veřejné se ziskem 11%, které posléze vytvořily s ODS a TOP 09 koaliční vládu premiéra Petra Nečase.

Nečasova vláda byla vládou kapitalistické krize, která po celém světě v plné síle započala v roce 2008 - ještě počas Topolánkovy vlády ODS. Ministrem financí Nečasovy vlády se stal Miroslav Kalousek z TOP 09, který v plné síle podporoval politiku škrtů ve veřejných rozpočtech. To vše za situace, kdy Nečasova vláda vyprodukovala celou řadu politických skandálů, v čele s korupční kauzou okolo premiérovy milenky - Jany Nagyové. Útoky na své sociální jistoty si však čeští pracující od takovéto vlády nenechali líbit. Neklid sílil, začaly vznikat různé nové politické platformy v čele s ProAltem, a vrchol nastal 21.4.2012, kdy se uskutečnila vůbec největší masová demonstrace platformy Stop Vládě od roku 1989, které se zúčastnilo asi 120 000 lidí. Opět se tak v českých pracujících masách projevil revoluční instinkt, zosobněný v odporu vůči bankéřům, kapitalistům a zkorumpovaným politiků, a ve snaze vybojování si svého státu. Zajímavostí je, že navzdory politicky sektářské charakteristice výše zmíněné Socialistické solidarity jako celku, se někteří její členové úspěšně dostali do popředí těchto platforem, ovšem nikoliv na bázi entryistické práce politické tendence.Vedení těchto platforem však revoluční změnu nepřineslo, ovšem masové protesty v ulicích přesto výraznou měrou přispěly k pádu Nečasovy vlády v roce 2013.

V období okolo roku 2012 zdiskreditované pravicové strany zažívaly svou hlubokou krizi. Očekávalo se, že v nadcházejících volbách a zejména v těch parlamentních přijde oranžovo-rudá smršť ze strany ČSSD a KSČM, která zadupe pravici do země. Právě v tomto období ale přichází na světlo české politické scény nová výrazná postava - Andrej Babiš s jeho stranou ANO 2011 - de facto populistickým podnikatelským projektem, podobně jakým byly dříve Věci Veřejné a také nově Úsvit přímé demokracie politického podnikatele Tomia Okamury.

Babiš dokázal v době zdiskreditované pravice a nezapomenutých zrad ČSSD, kterou čerstvě zasáhla korupční kauza jejího člena, Středočeského hejtmana a dřívějšího ministra zdravotnictví Davida Ratha, prosadit svou demagogickou propagandu, založenou "na budování státu jakožto firmy ze strany úspěšného podnikatele", kdy zároveň Babiš tvrdil (když zrovna netvrdil že pravici a levici nerozlišuje), že je jedinou skutečnou alternativou zdiskreditovaných pravicových stran. Získání části hlasů pravicových voličů a masivní investice do své demagogické propagandy motivované ziskem politického mandátu k ochraně svých podnikatelských zájmů Babišovi ve volbách do sněmovny v roce 2013 vynesly druhé místo s 19% hlasů, hned za vítěznou ČSSD.

Je důležité si uvědomit, že by Babišův politický úspěch byl nemyslitelný, pokud by strany jako ČSSD či KSČM v minulosti zastávaly důslednou třídní politiku obrany zájmů pracujících, bez oportunismu a všech dalších zrad z toho vyplývajících. Babiš tak postavil svůj politický mandát na nespokojených hlasech lidí žádajících změnu, které by jinak mohly získat právě tyto strany.

Povolební situace v roce 2013 způsobila, že vládu sestavila ČSSD v čele s předsedou Bohuslavem Sobotkou, za asistence Babišova hnutí ANO a tradičních vládních přeběhlíků z KDU-ČSL. Babiš byl v takovéto situaci ve velmi silném postavení. Prezidentem byl tehdy Miloš Zeman - tedy člověk, kterého lobboval s celou ČSSD už na přelomu tisíciletí, přičemž samotná ČSSD byla Babišovým koaličním partnerem, nijak výrazně neohrožujícím jeho soukromé zájmy. Na základě tohoto Babiš získal post ministra financí o který usiloval a výrazně rozšířil zasílání státních dotací svým podnikům.

Ziskem funkce ministra financí a propojením politiky s oligarchií se česká politická scéna výrazně přiblížila ruskému politickému modelu, založenému na více či méně otevřené oligarchické participaci na politice. Podobně jako v Rusku začalo docházet k tomu, že se český oligarcha začal dostávat do ostrého sporu s maloburžoazií. Během Sobotkovy vlády, stejně jako v Rusku té doby docházelo k tomu, že pokud byly třeba státu finance, neohrozil stát jako takový primárně pozici pracujících - ale právě pozici maloburžoazie, u které praktikoval známé "oslíčku otřes se".

Oligarcha jako takový má zájem udržet se u moci co nejdéle aby mohl skrze ní kontrolovat svoje zájmy, a moc dobře si uvědomuje, že poštvat proti sobě široké pracující masy by pro něj bylo pro další volby sebevraždou. Proto politické oběti vykonává na maloburžoazii, která se tím výrazně aktivizuje proti oligarchovi, ovšem na základně protichůdných zájmů s pracujícími nikdy nezíská rozhodující sílu a masovou podporu. Rozdrcením maloburžoazie zároveň porazí oligarcha svou konkurenci na trhu. Toto má ovšem samozřejmé své limity, protože omezením maloburžoazie dochází i k omezování trhu jako takového, což může způsobit odliv investorů a tím ekonomickou nestabilitu. V Rusku již toto dosáhlo v rámci současné kapitalistické krize svých limitů během nedávné důchodové reformy, kdy Ruská vláda byla okolnostmi nucena sáhnout i do kapes pracujícím, čímž vyvolala masové protesty, a preference Vladimira Putina a vládní strany Jednotné Rusko razantně poklesly.

Nejvýraznějším útokem Babiše na maloburžoazii jakožto sub-třídu zatím zůstává zavedení Elektronické Evidence Tržeb (EET) v roce 2016. Babiš jako takový moc dobře ví, že malý český podnikatel přežívá zejména z toho, že okrádá stát na daních. A tak, zavedením přísnější kontroly, Babiš značně zefektivnil systém výběru daní, a zároveň udržel v šachu nepříjemnou konkurenci na trhu pro Agrofert. Zároveň se tímto úkonem nedotkl zájmů pracujících, kdy naopak část financí vybraných státem mimo dotací pro právě zmíněný Agrofert mířila na zvyšování mininální mzdy, penzí a dalších věcí. Odpor radikalizované maloburžoazie se následně začal projevovat až v groteskně křečovité propagandě, snažící se mimojiné vykreslit Babiše a Zemana jako komunisty. Zajímavostí je, že do protestů proti EET se z řad maloburžoazie zapojili i drobní Vietnamští obchodníci - tradičně politicky mlčenlivá součást české populace.

ČSSD však byla počas Sobotkovy vlády až neuvěřitelně slabou stranou vládní koalice. Přes silnější poslanecké zastoupení a počas masivních zahraničních investic do ČR, způsobených kapitalistickou krizí a v rámci honu za levnou pracovní sílou, Sobotkova vláda nedokázala kromě paběrků nějak zásadně zvýšit životní úroveň pracujícího obyvatelstva. Milion lidí zůstával v příjmové chudobě, zároveň téměř milion lidí byl vystaven exekucím, došlo k razantnímu zvyšování nájmů zejména v Praze, které způsobovalo i narůstající počty bezdomovců, a mzdy v ČR v porovnání s Německem zůstávaly na čtvrtinové až třetinové úrovni. Zároveň ČSSD nedokázala přicházet se zásadními odpověďmi na zásadní celospolečenské otázky, jakou se zhruba od roku 2014 stala uprchlická krize, což mimo jiné usnadnilo cestu k politické moci pro různá populistická uskupení, v čele s podnikatelským projektem SPD Tomia Okamury, který byl dříve vyhozen ze svého dřívějšího projektu Úsvit, který počal tunelovat.

Když tedy přišly nové sněmovní volby v roce 2017 - ČSSD zaplatila za svou politickou neschopnost a oportunismus drtivou porážkou, u které není vůbec jisté, zda se z ní vůbec někdy opět zvedne. Podobně zaplatila i KSČM, která se krom oportunismu soustředí výrazně na voliče staršího věku, kteří jí ovšem postupně vymírají.

Politicky došlo k situaci, že se ČSSD a KSČM staly pro pracující silně nedůvěryhodnými politickými subjekty, což se projevilo i ve volebních výsledcích, ve kterých se nastřádaly všechny staré zrady, a sečetly se s těmi novými. Tyto strany zároveň nevykazují žádné známky poučení se z této situace. Uvědomujíce si svou slabost a majíce strach z nových voleb, ve kterých by byla jejich pozice ještě více oslabena, přilnuli k Babišově zdánlivě nezdolné oligarchické vládě. ČSSD po krátkém období volebních přestřelek opět vytvořila vládu s ANO a Babišem v čele, kterou podpořila KSČM. Tato zrada vytvořila v české politice paradoxní a nebezpečnou situaci, kdy tradiční dělnické strany, místo toho aby byly politickou štikou a hlasem pracujících proti zájmům oligarchů, tomuto oligarchovi přisluhují. Politickou štikou se tak stávají maloburžoazní strany jako TOP 09 či ODS, což mimo jiné signalizuje výrazný rozkol ve vládnoucí třídě. A jak známo - revoluce začínají svrchu. Ovšem podobná situace v Maďarsku po diskreditaci tamní dříve silné sociální demokracie způsobila nástup Orbánovy silně reakční vlády k moci. Zrada ČSSD a KSČM byla následně koncem roku 2018 potvrzena velezradou, kdy tyto strany zachránily vládu ANO balancující nad propastí nové vládní krize, v rámci skandálu s Babišovým synem.

Vedoucí činitelé těchto stran, někteří straníci a sektářská levice si osvojili představu toho, že v současnosti žijeme v období "krize levice". Termín "krize levice" však nemá žádné politické opodstatnění. Třídní zájmy pracujících jsou pořád stejné, a masy v různých údobích více či méně vědomě (a světově stále razantněji) počas kapitalistické krize stále o své zájmy usilují. Toto můžeme pozorovat například na zvyšujícím se počtu lidí organizovaných v českých odborech. Pozice proletariátu je zároveň nejen v ČR, ale i světově s globalizací kapitalismu neustále silnější, a silnější. Kapitalismus chtě nechtě vytváří a rozvíjí masové síly s naprosto protichůdnými zájmy vůči buržoazní třídě, které se v současném světě stále více hlásí o svoje práva, s postupující krizí kapitalismu. Současná mladá generace je první generací od Druhé světové války, která podle statistiků nemůže očekávat lepší životní podmínky než měli jejich rodiče. A mladí lidé cítí zájem o změnu o to více. V Česku se toto projevuje razantním nástupem protestní Pirátské strany. Ta je ve své podstatě politicky beztvará a ve svém jádru maloburžoazní, ale dokázala oslovit zejména mladé lidi vidinou neurčité radikální změny. Stejně tak i ANO je samozřejmě protestní stranou, a to samé se dá říci i o SPD, která s úpadkem zájmu o migranty hbitě přesedlává na sociální politiku, ve snaze udržení si voličské základny. Sněmovní volby roku 2017 protestní strany drtivě ovládly.

Tak jakápak je tu krize levice, když takové množství lidí žádá zásadní změnu poměrů, ve kterých žijí? Krize levice je jen abstraktním, z hlediska filosofie až idealistickým konceptem reformistů a politických sektářů ne nepodobným Bohu, na který jsou sváděny politické neúspěchy těchto lidí místo toho, aby tito lidé hledali chybu v sobě. Tento koncept zároveň těmto lidem slouží k prohloubení jejich oportunismu řka, že kvůli "krizi levice" nelze prosazovat třídně proletářskou politiku.

Žádná krize levice však neexistuje. Existuje jen krize sektářů a reformistů. Krize, která tyto zmíněné posílá na smetiště dějin kam nevyhnutelně patří. A záleží jen na rozvoji autentické revoluční proletářské organizace, zda ve druhém století existence samostatné státnosti dojde k překonání kapitalismu, vítězství proletářů nad buržoazií a vybudování autentického dělnického státu!

Proto s námi buduj naší revoluční organizaci!

Proto s námi buduj Mezinárodní Marxistickou Tendenci!

#19182018 #stát

0 zobrazení