Vyhledat
  • IMT

Babiš - Kdo to je a jak ho porazit? - část první


Oligarcha Andrej Babiš, druhý nejbohatší Čech, vůbec nejbohatší Slovák a současný premiér České Republiky, se dostal do hlubšího povědomí většiny obyvatel naší země díky své politické kariéře se svou stranou ANO 2011. Tato strana, či spíše podnikatelský projekt, jeho samého stojí nemalé množství investic. Jaké zisky však Babiš za své investice očekává? Nedávné zkušenosti jasně potvrzují, že Babiš není žádným filantropem, co vstoupil do politiky aby nás všechny spasil před korupčníky a byrokraty, jak sám tvrdí, a že jeho zájmy jsou ryze soukromého charakteru. A co více, že jeho zájmy jdou proti zájmům nás, pracujících. Svojí pozici si v politické scéně vydobyl na základě anti-establishmentové demagogie a selhání dělnických stran, které dříve on sám lobboval. Nicméně jeho popularita nemůže mít v dobách kapitalistické krize nekonečné trvání a již dnes jeho skutečná role dochází stále více jeho původním voličům. Je více než zřejmé že takovýto stav věcí je dlouhodobě neudržitelný. Čeští voliči jsou zároveň na Evropské poměry charakterističtí rychlými a těžko předvídatelnými změnami v důvěře jednotlivým stranám a politikům s tím, jak hledají alternativu vůči statutu quo. Babiš sám nicméně těží z neexistence seriozní a nezdiskreditované politické alternativy schopné ho porazit. Na otázku jak takovou alternativu vytvořit odpovídá náš seriál článků o jeho osobě.


Babišovy rodinné kořeny

Ačkoliv Babiš sám je v současnosti díky dvojímu občanství, jak již bylo zmíněno, nejbohatším oligarchou na Slovensku a zároveň druhým nejbohatším Čechem, jeho otec, matka i on sám bývali aktivními členy Komunistické Strany Československa v dobách minulého režimu. Dobové dokumenty uvádějí, že Babišova rodina byla takřka vzorným příkladem poslušnosti režimu, a to byl právě jeden z důvodů, proč již před převratem dosahovala velmi vysokých postavení v rámci režimní byrokratické nadstavby.

Babišův otec a slovenský rodák Štefan Babiš vstoupil do KSČ v dobách raketové totalitarizace režimu po únoru roku 1948, a to přesně 20.12.1952. Většinu života působil v různých státních společnostech soustředících se na export na světové trhy, kde působil v jejich zahraničních odděleních. Jeho souhlas s poúnorovým vývojem mu následně pomohl v jeho kariérním růstu. Jako podnikový delegát s důvěrou režimu žil se svou rodinou i synem Andrejem během své kariéry v zemích jako Francie či Švýcarsko. Jeho život však koncem roku 1962 poznamenala událost, díky které byl na čas vyloučen z KSČ. Často zveřejňovaným důvodem byla ztráta stranické legitimace, nicméně daleko větším problémem pro režim byla skutečnost, že jako zahraniční delegát pro svůj vlastní komfort nenahlásil, že se jeho sestra Viola přestěhovala do Kanady. Proti vyloučení ze strany se Štefan Babiš okamžitě odvolal, zatímco ztráta postavení mu přinesla změnu zaměstnání na pouhého technika ve výzkumném ústavu. Ještě zajímavější informací je však skutečnost, kdy bylo Babišovu otci umožněno se do KSČ vrátit. Po dlouhé době čekání na přezkoumání jeho případu a po úmrtí Violy v roce 1963 se Štefan Babiš do KSČ vrátil v lednu roku 1969 - tedy ani ne půl roku po intervenci vojsk Varšavské smlouvy v ČSSR. V tomto období, kdy byly statisíce členů strany pro odmítání invaze ze strany vyhozeny, případně kdy tito lidé sami navzdory hrozícím postihům odešli, Štefan Babiš byl do strany opět přijat, a to zejména pro jeho souhlas s intervencí vojsk. Tuto skutečnost samotný Babišův otec popsal ve svém životopise z roku 1978 takto:

"Môj postoj v kritickom období v rokov 1968-69 vychádzal z marx-lenínskej ideológie a pozície internacionalizmu, čo som niekoľkokrát vyjadril na straníckych schôdzach potom, čo som sa znovu stal členom KSČ. V dôsledku toho ZO KSS při Ministerstve obchodu SSR zaslalo kladné hodnotenie pro pohovorovú komisiu při ZO KSČ Stálej misie ČSSR v Ženeve, na základe čoho som bol v r. 1970 preverený."

Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

Politická rehabilitace následně přinesla Babišovu otci opět kariérní posun, a to ještě strmější než dříve. V následném vývoji to dotáhl až na pozici člena Slovenské národní rady a ředitele společnosti PZO Polytechna v Bratislavě. Politická a ekonomická moc byrokrata ho posléze svedla až ke korupční činnosti, za kterou měl být v 80tých letech trestně stíhán, ovšem byl amnestován. Korupce se během 80tých let nejen v ČSSR, ale v celém východním bloku šířila jako rakovina, která škrtila ekonomický rozvoj těchto údajně socialistických zemí, ovšem ve skutečnosti degenerovaných dělnických států. Lenin by se obracel v hrobě při pohledu na ekonomický rozklad, vycházející ze stalinistické byrokratizace Sovětského Svazu po jeho smrti. Tento rozklad vyústil až v definitivní porážku Říjnové revoluce z roku 1917 pádem SSSR a jeho satelitů, jak již v roce 1936 předpovídal Lev Trockij ve své knize Zrazená revoluce. Jedním ze zlomových momentů v tomto vývoji byla takzvaná libermanizace ekonomik od poloviny šedesátých let ve východním bloku, kdy došlo k přenesení větších pravomocí přímo na vedení jednotlivých společností, s cílem dosažení větší ekonomické efektivity. V prostředí deformovaných dělnických států však přenesení větší moci na byrokracii v továrnách způsobilo chapadlovité šíření korupce do všech ekonomických sfér.

Pozici mocného byrokrata potom Andrejovu otci upevňovala i jeho rodina. Tedy kromě již zmíněné sestry Violy a Štefanova švagra Ervína Scheibnera, který po invazi emigroval se svou rodinou do Austrálie v roce 1971. Štefan Babiš díky němu na čas přišel o výjezdní doložku pro pracovní pobyt ve Švýcarsku, ovšem po sepsání dopisu tehdejšímu ministrovi zahraničního obchodu Andreji Barčákovi, kde uvedl údajné dlouhodobé rozpory s ním, skutečnost že se nestýkají a odmítl jeho čin emigrace, mu byla možnost vycestovat opět umožněna. Štefanova žena, Adriana Babišová, byla rovněž aktivní členkou KSČ. Kromě působení v různých stranických komisích si osvojila působení v lidových tribunálech a rovněž působila jako tajemnice Ústavu marxismu-leninismu, na Komenského univerzitě v Bratislavě. Andrejův mladší bratr Alexander Babiš rovněž v dnešní době působí jako podnikatel, i když rozhodně ne tolik úspěšný jako jeho bratr. Velmi zajímavým obdobím jeho biografie je období okolo Sametového převratu. Začátkem listopadu 1989, přesněji 6.11. se stal agentem StB pod krycím jménem Miki. Těžko říci, zda Alexander tou dobou sázel na překonání listopadové krize režimu, ze které by mohl mít později osobní prospěch, v případě jeho pokračování. Ať tak či onak, je zjevné, že vsadil na špatnou kartu.

Jablko, které nepadlo daleko od stromu

Agentská činnost je však dnes daleko více veřejně spojována právě s osobou jeho staršího bratra Andreje, hlavní postavou našeho textu. Podívejme se však dříve na jeho předchozí působení. Andrejovo mládí bylo ovlivněno cestováním svého otce, a tak často měnil místo svého pobytu a školy, ve kterých studoval. Měl však možnost naučit se cizí jazyky, zejména francouzštinu ve Švýcarsku, kterou později využil, když kráčel v otcových šlépějích coby podnikový delegát a stranický byrokrat.

Jako pubescent Andrej následně pobýval doma na Slovensku, kde i v roce 1974 odmaturoval. Důvodem jeho pobytu v jeho rodné zemi byla skutečnost, že jeho výše zmíněný strýc emigroval do Austrálie, a tak mohl Andrejův otec Štefan cestovat na západ pouze se zárukou toho, že nechá Andreje doma. Později v Bratislavě nastoupil na studium Vysoké školy ekonomické, kterou úspěšně dokončil.

Kariéra Andreje jako obchodníka začala hned po vysoké škole, když nastoupil do Bratislavského Petrimexu, coby podniku zahraničního obchodu. Zde, na základě výborného kádrového profilu a zároveň politické angažovanosti rychle postupoval, a přiblížil se tak postavení svého otce. Ve 26ti letech, tento budoucí kapitalista vstupuje do KSČ, a zároveň působí jako vedoucí podnikové organizace Socialistického svazu mládeže (SSM). S počátky své novodobé politické kariéry v hnutí ANO Andrej vysvětloval svůj vstup do KSČ jako něco, co bylo vůlí jeho matky, aby se on měl lépe. Těžko se ovšem dá věřit tomu, že jako šestadvacetiletý člen zahraniční obchodní skupiny Petrimexu by byl natolik svázán s vůlí svých rodičů, že by se nechal politicky angažovat proti své vůli.


Kromě vstupu do KSČ se má podle dokumentů Slovenského Ústavu paměti národa za to, že se Andrej v roce 1980 rovněž stal důvěrníkem StB, do které vstoupil roku 1982 jako oficiální agent s krycím jménem „Bureš“, působící v oblasti ochrany československých obchodních zájmů. Agenty Juliem Šumanem a Rastislavem Mátrayem mu byl v rámci tohoto dění nabídnut k podpisu takzvaný vázací akt, na základě jeho vyjádření ke smrti Leonida Brežněva, který Andrej 11.11.1982 podepsal, a následně spolupracoval s StB až do roku 1985, kdy vycestoval jako obchodní delegát do Maroka.

Andrej Babiš sám dodnes své působení v StB zpochybňuje, navzdory svým neúspěchům u soudu. Existuje sice několik faktorů hrajících v jeho prospěch (nepřesnosti v dochovaných dokumentech, oblíbenost osočování ze spolupráce s minulým režimem v rámci konkurenčního boje politiků a jeho svědci z řad bývalých agentů mluvících v Babišův prospěch), ovšem daleko více věcí mluví v oligarchův neprospěch. Kromě toho, že soudní znalci nenašli žádný náznak falsifikace v dokumentech usvědčujících Andreje Babiše z agentství, zmínky o jeho agentské činnosti se objevují hned v několika na sobě vzájemně nezávislých dokumentech.

Dvojí pohled na stranickou základnu KSČ

Pro někoho by se mohlo na první pohled zdát podivné, že člověk, který spolupracoval s minulým režimem a měl plná ústa socialismu, se stal téměř ihned po událostech roku 1989 podnikatelem a později největším oligarchou Slovenska. Nicméně ve skutečnosti není na tomto faktu nic zvláštního ani neobvyklého. Mnoho ze současných nejbohatších kapitalistů bývalého východního bloku mívalo ještě před pár lety stranickou legitimaci komunistické strany ve své kapse. Nicméně, ačkoliv o něm hovořili, neměli tito lidé se socialismem ani s komunismem nic společného. Ve skutečnosti byli jen příslušníky parazitické kasty, žijící v luxusu vytvořeném z mozolů pracující třídy. Dnešní titulování Babiše jako komunisty ze strany liberálů je nejen absurdní demagogií a ohýbáním tohoto pojmu, vzhledem k jeho současnému třídnímu postavení, ale zároveň i urážkou všem skutečným třídním bojovníkům a důkazem toho, že liberálové nejsou součástí levice, ale pouhou frakcí našich nepřátel. Jak se během jednoho ze svých projevů na téma perspektiv světové revoluce zmínil Alan Woods, politický editor marxist.com -

"Nenávidím liberály. Nenávidím je možná více, než nenávidím ostatní reakcionáře. Protože liberálové jsou pouhými reakcionáři v převleku."

Zároveň by autor tohoto textu rád podotkl, že pointa textu netkví v tom, dívat se skrze prsty na kohokoliv jen pro tu skutečnost, že byl v minulém režimu členem KSČ. V KSČ bylo dříve mnoho poctivých a rozumných lidí, ještě z období před rokem 1948, otců od rodin a dalších, kteří často nesouhlasili s byrokratizací strany a režimu, ale rozhodně nechtěli zpět poměry První republiky. Mnoho straníků se vzbouřilo svému byrokratickému vedení ve jménu demokratického socialismu při událostech Pražského jara. A právě Pražské jaro způsobilo masivní čistku ve stranických kádrech, kdy ve straně zůstala ta nejvíce prohnilá byrokratická vrstva, vládnoucí bez jakéhokoliv souhlasu pracujících mas. Statisíce členů bylo pro revoltu vyloučeno, a další odešli sami navzdory vědomí, že budou vystaveni systémové šikaně.

Hlavní otázkou tedy je- Proč dotyční v KSČ působili, a co si od svého působení v této straně slibovali. Zda vítězství socialismu, či oportunistické posílení vlastních ambicí v rámci společnosti deformovaného dělnického státu. Skutečnost, že Babiš nedávno v Berlíně při pokládání věnců k Berlínské zdi uvedl, že KSČM měla být po roce 1989 zakázána, a označil minulý režim jako temné období při kterém se střílelo na lidi, nenechá žádného myslícího člověka na pochybách, z jakých důvodů Babiš v KSČ aktivně působil.

Jak Babiš s Rakickým "udělali" Agrofert

V období převratu v roce 1989 si Babiš užíval pohodlného a luxusního života podnikového delegáta v Marockém Rabatu, a původně neměl žádnou motivaci se do Československa vracet. Podobně luxusního života si užíval i Anton Rakický, ředitel 32. obchodní skupiny Petrimexu, ke které Babiš náležel. Rakický, coby člověk který Babiše „vytáhl“ až do funkce podnikového delegáta, byl podobně jako Štefan Babiš dalekosáhle vyšetřován tehdejší StB, pro podezření z tunelování státního podniku ve kterém působil. Konkrétně pro podezření, že prodával ve velkém a nevýhodně produkty Petrimexu na západ, čímž mimojiné způsobil nedostatek síry na domácím trhu. Stejně jako Andrej Babiš, tak i Rakický byl členem KSČ a zároveň důvěrníkem StB. Právě pro své kontakty dokázal Rakický obvinění proti němu dostat pod kontrolu, a podezření z jeho nekalých obchodů tedy bylo zameteno pod koberec.

O provázanosti osob Babiše a Rakického se redaktor Reflexu Tomáš Pergler, autor knihy Babiš-Příběh oligarchy vyjádřil v jednom z rozhovorů publikovaném v tomto magazínu takto-

„Rakický byl hodně mazaný bonviván s fantazií. Zatímco Babiš měl pověst spíš pracovitého kluka, kterého někam pošlete a on to spolehlivě udělá. Tohle spojení bylo velmi produktivní nejen v komunismu, ale hlavně v devadesátých letech, když společně přechytračili ostatní lidi z vedení a ovládli Agrofert.“

Odmysleme si v tomto případě nesprávné Perglerovo označení minulého režimu za „komunismus“ a zamysleme se nad obsahem této citace, která má zásadní vliv na to, jakým způsobem budeme na Babišovo podnikání dále nahlížet. Základní otázkou v této věci je, kam se zakutálely peníze, které Rakický, velmi pravděpodobně s Babišovou pomocí, vytunelovali na úkor Petrimexu? A zda a kdy tyto peníze vstupují opět na scénu.

Po šesti letech v Rabatu se Babiš vrací v roce 1991 do Bratislavy, aby přijal Rakického nabídku stát se ředitelem 32. obchodní skupiny, zatímco Rakický sám se mezitím stal ředitelem celého podniku. Již o rok později, s plánovaným rozdělením federace na Česko a Slovensko Babiš přichází s nápadem, vybudovat českou pobočku Petrimexu. A tak vznikl na přelomu let 1992 a 1993 pod Babišovou taktovkou Agrofert, jakožto dceřiný podnik Petrimexu.

Babišovi však zjevně pozice ředitele v rámci dceřiné společnosti nestačila. Chtěl mít více. Roku 1995 se tak Agrofert mění ze společnosti s ručením omezeným v akciovou společnost, a navyšuje čtyřnásobně své základní jmění, aniž by o tom dozorčí rada Petrimexu byla informována, a proto se stává pouhým 25%ním vlastníkem Agrofertu. Hlavní roli v tomto procesu hrálo pětičlenné představenstvo Petrimexu, v hlavní roli s trojicí Babiš-Rakický-Trenčianská. Toto trio údajně podniklo schůzi představenstva Petrimexu, kde se o navýšení jmění Agrofertu rozhodlo, a zároveň i o vzdání se majoritního podílu v Agrofertu. Nicméně vůbec o uskutečnění této schůze představenstva panují vážné pochyby. Zejména proto, že jeden z jeho údajných aktérů – Elena Trenčianská – pobývala ve stejnou dobu v Británii na služební cestě. Zápis o této schůzi představenstva je tedy velmi pravděpodobně falsifikátem. Jakmile se dozorčí rada Petrimexu o Babišově čachru dozvěděla, a zjistila tak z čista jasna, že už jim Agrofert nepatří, hnala celou záležitost k soudu. Nicméně Babiš vyšel z tohoto soudu vítězně, oficiálně z důvodu pozdní reakce Petrimexu.

Část akcií v tomto procesu (10%) získala Spolana, 25% zůstalo Petrimexu a zbylých 65% odkoupila neznámá švýcarská společnost Ost Finanz und Investment (O.F.I.), jejíž podíl v Agrofertu následně získává přímo Babiš, a stává se tak multimilionářem s firmou, vlastnící dřívější kontakty a odběratele Petrimexu. Původ O.F.I. společnosti je však zastřen tajemstvím. O.F.I. byla nově vytvořenou firmou, co sama o sobě nevlastnila ani svou vlastní kancelář a neměla žádné zaměstnance. Neví se, kdo za ní stál, ani kdo jí vlastnil. Její oficiální sídlo bylo uvedeno v domě, kde uvedly své sídlo i desítky dalších firem. Jak by tedy tato společnost mohla investovat necelé tři miliony Kč pro koupi akciového podílu v Agrofertu? Velmi pravděpodobným vysvětlením v této kauze je to, že se právě zde objevují na scéně peníze, které se Babišovi s Rakickým povedlo zakutálet na neznámá místa v době, kdy tunelovali Petrimex. Petrimex následně Babišovi známí přivedli účelově ke krachu, a Agrofertu tak mizí významný konkurent na středoevropském trhu. O.F.I. tak velmi pravděpodobně byla firma založená přímo z vůle Babiše pro účel zmocnění se Agrofertu na úkor Petrimexu.

Oficiálním Babišovým argumentem je tvrzení, že O.F.I. vlastnili jeho bývalí spolužáci z Ženevského Lycea. Ovšem na této škole studoval Babiš pouze několik měsíců v roce 1970. Otázkou tedy je, jak by si po čtvrtstoletí bývalí spolužáci Babiše vůbec pamatovali, natož aby do podniku kde byl ředitelem investovali peníze? Později Babiš levně odkupuje i akcie Spolany a začíná éra jeho politického lobbingu.

Pokračování v další části

#ČR

34 zobrazení