Vyhledat
  • IMT

Alexandra Kollontai - O společenské základně ženské otázky (1909)

V rámci šíření marxistické teorie a analýzy je naší prací objevovat a získávat pro náš účel zapomenuté texty a knihy, a vracet jejich obsah po letech zpět do oběhu. Zároveň i tvořit naší organizaci tak, aby zosobňovala marxistickou teorii, tedy koncentrovanou bojovou zkušenost pracující třídy, se kterou oslovujeme studenty a pracující. Některé texty, ačkoliv dříve velmi pravděpodobně existovaly i v českém jazyce, však dnes musíme opět překládat. Tak je tomu i s velmi zásadním textem ruské revolucionářky, členky Ústředního výboru Bolševické strany z roku 1917, členkou rady lidových komisařů (de facto tedy i první ministryní ženského pohlaví na světě), a první ženskou zahraniční velvyslankyní za SSSR - Alexandry Kollontai, která se významně přičinila o skutečné zrovnoprávnění pohlaví v rámci sovětské společnosti. Tento text, který Vám nyní dáváme k dispozici, analyzuje rozpory vnímání boje za práva žen ze strany žen buržoazie a ze strany žen proletariátu. Analyzuje buržoazní kořeny feminismu a jeho limity, tváří v tvář skutečnému, a ve skutečnosti celotřídnímu, boji za osvobození žen od patriarchátu.



Ponechávajíce buržoazním učencům možnost nechat se absorbovat v diskuzích o otázkách nadřazenosti jednoho pohlaví nad druhým, velikosti mozků, a v porovnávání psychologických struktur mužů a žen, následovníci historického materialismu plně akceptují přirozené odlišnosti obou pohlaví, a požadují pouze, aby každý člověk, ať už muž nebo žena, měl skutečnou možnost svého svobodného sebeurčení, a co největší prostor pro rozvoj a aplikaci svých osobních přirozených náklonností. Následovníci historického materialismu odmítají existenci speciální ženské otázky, oddělené od hlavní společenské otázky našich dnů. Za společenským podřízením žen stojí zejména specifické ekonomické faktory, zatímco přirozené kvality hrají v tomto procesu sekundární úlohu. Pouze naprostý zánik těchto faktorů, a pouze evoluce těch sil, které v určitém časovém období byly v minulosti podnětem ke společenskému podřízení žen, jsou schopny zásadním způsobem ovlivnit a změnit jejich společenské postavení. Jinými slovy, žena se může stát skutečně svobodnou a rovnoprávnou pouze ve světě postaveném na nových společenských a výrobních vztazích.





Toto nicméně neznamená, že není možné částečné zlepšení životních podmínek žen v rámci limitů moderního systému. Radikální vyřešení otázek pracujících je možné pouze na základě kompletní rekonstrukce moderních výrobních vztahů. Ale má nás toto odradit od boje za reformy, které by sloužily k uspokojení těch nejurgentnějších potřeb proletariátu? Naopak, každý nový zisk pro pracující třídu reprezentuje krok vpřed, vedoucí lidstvo směrem k říši svobody a společenské rovnosti. Každé právo, které žena vyhraje, jí přináší k cíli plné emancipace.


Sociální demokracie byla první stranou, která zahrnula do svého programu požadavek na zrovnoprávnění postavení žen a mužů. V rámci projevů a ve svém tisku strana vždy a všude požadovala zrušení limitů postihujících ženy. Jen na základě stranického vlivu byly další strany a vlády přinuceny přijít s reformami ve prospěch žen. A v Rusku tato strana není pouze ochránkyní žen z teoretických pozic, ale vždy a všude se drží principů společenské rovnosti žen.


Co v tomto případě brání „bojovníkům za rovnoprávnost“ přijmout podporu této silné a zocelené strany? Pravdou je, že nehledě na to jak „radikální“ tito bojovníci jsou, tak jsou vždy loajálními k jejich vlastní buržoazní třídě.


Politická svoboda je v této době základním předpokladem pro růst moci ruské buržoazie. Bez ní se veškerý blahobyt této třídy jeví jako vybudovaný na písku. Nicméně požadavek na politickou rovnost je pro ženu nutností, která pramení ze samotného života.


Slogan „o přístupu k profesím“ přestal být dostačujícím. Pouze přímá participace na vládě země slibuje zlepšení ekonomické situace žen. Odtud pramení vášnivá snaha žen ze střední buržoazie získat volební právo, a jejich nenávist k současnému byrokratickému zřízení.


Nicméně, v jejich požadavcích za politickou rovnost, jsou naše feministky jako jejich zahraniční sestry. Široké horizonty, zpřístupněné sociálně-demokratickým učením pro ně zůstávají cizími a nepochopitelnými. Feministky vyhledávají rovnost v rámci existující třídní společnosti, a žádným způsobem neútočí na základnu této společnosti. Bojují pro výsady pro sebe samé, aniž by bojovaly s existujícími výsadami a privilegii. Neobviňujeme zároveň představitelky hnutí buržoazních žen z neschopnosti pochopit tuto problematiku. Jejich pohled na svět nevyhnutelně vyplývá z jejich třídní pozice.


Boj za ekonomickou nezávislost


Nejdříve si musíme položit základní otázku, zda je možné budovat jedno jednotné hnutí žen, ve společnosti postavené na třídních rozporech. Skutečnost, že ženy, které jsou součástí hnutí za osvobození, nejsou jednolitou homogenní masou, musí být zřejmá každému nezaujatému pozorovateli.


Svět žen je rozdělen, stejně jako je rozdělen svět mužů, do dvou táborů. Zájmy a tužby jedné skupiny žen jí přivádějí blíže buržoazní třídě, zatímco zbylá skupina je propojena se zájmy proletariátu, přičemž její zájmy za osvobození zahrnují plné řešení ženské otázky. A i když obě skupiny následují ústřední slogan o „osvobození žen“, jejich cíle a zájmy jsou odlišné. Každá z těchto skupin má instinktivně nastaven svůj startovní bod v rámci zájmů své vlastní třídy, což dodává specifické třídní zabarvení nastavovaným cílům a úkolům.


Jakkoli se jeví požadavky feministek radikálními, tak člověk v první řadě nesmí ztratit ze zřetele skutečnost, že feministky nemohou, vzhledem ke své třídní pozici, bojovat za celkovou transformaci ekonomické a sociální struktury společnosti, bez které osvobození žen nemůže být naplněno.


Pokud se, za určitých podmínek, zdají být krátkodobé cíle žen z obou společenských tříd shodné, pak se konečné cíle těchto dvou táborů, které z dlouhodobého hlediska určují směřování hnutí a formu užívané taktiky, ostře liší. Zatímco je pro feministky dosažení rovných práv s muži v rámci existujících podmínek současného kapitalistického světa koncem jejich boje, tak pro proletářské ženy je toto pouhým nástrojem pokroku v boji proti ekonomickému otroctví pracující třídy. Feministky vidí muže jako hlavní nepřátele. Jako ty, kteří si neprávem přivlastnili všechny práva a privilegia sami pro sebe, zatímco na ženy zbyly pouze okovy a povinnosti. Pro ně je vítězství dovršeno, když jsou výsady dříve výlučně užívané mužským pohlavím přiznány oběma pohlavím „spravedlivě“. Postoj proletářské ženy se liší. Nevidí muže jakožto nepřítele a utlačitele. Naopak smýšlí o mužích jako o svých soudruzích, se kterými snáší každodenní dřinu, a bojuje společně s nimi za lepší budoucnost. Žena, a její mužský soudruh, jsou zotročeni těmi stejnými společenskými podmínkami. Ty stejné nenáviděné okovy kapitalismu utlačují jejich vůli, a upírají jim radosti a slasti života. Je pravdou, že určité specifické aspekty současného systému leží na ženách s dvojí váhou, stejně jako je pravdou, že podmínky námezdní práce někdy staví pracující ženy do pozice konkurentů a rivalů pro muže. Přesto v těchto nepříznivých situacích pracující třída ví, kdo je na vině.


Pracující žena nenávidí o nic méně, než její neprivilegovaný bratr, to nenasytné monstrum s pozlaceným bachorem, které se zajímá jen o vysávání veškeré mízy ze svých obětí, aby mohlo nadále růst na účet milionů lidských životů, a které se vrhá se stejnou chamtivostí na muže, ženy i děti. Tisíce vláken jí pojí s pracujícím mužem. Naopak aspirace buržoazní ženy se jí jeví odcizené a nepochopitelné. Nepřinášejí potěšení proletářskému srdci. Nejsou pro proletářskou ženu příslibem lepší budoucnosti, ke kterému se obracejí oči veškerého vykořisťovaného lidství.


Konečný cíl proletářské ženy jí samozřejmě neodrazuje od snahy zlepšit její společenské postavení i v rámci podmínek současného buržoazního systému, ale realizaci těchto jejích tužeb neustále brání překážky vycházející ze samotné podstaty kapitalismu. Žena může dosáhnout stejných práv a plné svobody jen ve světě socialismu, harmonie a spravedlnosti. Feministky nechtějí a nejsou ani schopny tomuto porozumět. Myslí si, že když bude rovnost formálně uznána v listinách zákonů, tak získají možnost si získat pohodlné místo ve starém světě útlaku, otroctví, poddanství, slz a utrpení. A toto je do určitého času pravdou. Pro většinu proletářských žen, by za těchto podmínek, znamenala rovná práva s muži jen rovný poddíl nerovnosti, ale „několika vyvoleným“, pro buržoazním ženám, by rovná práva otevřela dveře novým a dosud nevídaným právům a privilegiím, kterých dosud požívali jen samotní muži buržoazní třídy. Ale každý nový ústupek získaný buržoazní ženou by jí jen poskytl další zbraň k vykořisťování její mladší sestry, a následně by navýšil rozdíl mezi ženami obou proti sobě stojících sociálních táborů. Jejich zájmy by byly v konfliktu o to více, a jejich aspirace samozřejmě o to více v kontradikci.


Kde se tedy nachází tato hlavní „ženská otázka“? Kde se nachází jednota cílů a aspirací, o které mají feministé tolik co říci? Střízlivý pohled na realitu nám ukazuje, že taková jednota neexistuje, a ani nemůže existovat. Marně se feministé snaží sami sebe ujistit, že „ženská otázka“ nemá nic společného s příslušností k politické straně, a že „její řešení je možné pouze za participace všech stran a všech žen“. Jak jeden z radikálních německých feministů prohlásil – logika faktů nás vede k odmítnutí této uklidňující iluze feministů.


Podmínky a formy produkce postupně v rámci historie uvrhly ženu do poroby, a do pozice utiskované a závislé, přičemž většina z těchto forem útlaku existuje dodnes.


Bylo zapotřebí kolosálního otřesu celé sociální a ekonomické struktury, aby ženy mohly začít získávat zpět svůj význam a nezávislost, kterou dříve ztratily. Problémy, které se zdály za dřívějších podmínek příliš komplikované pro ty nejtalentovanější myslitele, byly nyní vyřešeny neživými, ale za to všemocnými podmínkami výroby. Ty stejné síly, které po tisíciletí zotročovaly ženu, se nyní, na vyšším stádiu vývoje, stávají prostředkem k jejich svobodě a nezávislosti.


Ženská otázka si získala svou důležitost pro ženy z buržoazních tříd okolo poloviny devatenáctého století – značný čas poté, co se proletářské ženy staly součástí dělnického hnutí. Pod vlivem enormních úspěchů kapitalismu byly střední třídy společnosti zasaženy vlnou nejistoty. Ekonomické změny způsobily nestabilitu finanční situace malé a střední buržoazie, a buržoazní ženy byly zasaženy dilematem hrozivých rozměrů – buď přijmout chudobu, či získat právo na práci. Ženy a dcery těchto společenských skupin začaly klepat na dveře univerzit, uměleckých ateliérů, redakcí, kanceláří, zaplavujíce profese, které jim byly zpřístupněny. Touha buržoazních žen získat přístup k vědě, a vyšším přínosům kultuře, nebyla výsledkem náhlé, zrající potřeby, ale pramenila ze stejné otázky boje o chléb.


Buržoazní ženy se v jejich situaci od první chvíle setkaly se silným odporem mužů. Byla započata tuhá bitva mezi muži, oddanými jejich „útulným malým zaměstnáním“, a ženami, které byly novickami v souboji o zajištění přísunu chleba. Tento boj se stal základem „feminismu“ – pokusu buržoazních žen držet pohromadě, a postavit svou společnou sílu do souboje s nepřítelem, s mužem. Jakmile vstoupily do arény práce, začaly tyto ženy samy sebe hrdě nazývat „předvojem hnutí žen“. Zapomněly však, že v otázce souboje o ekonomickou nezávislost kráčely, stejně jako v jiných odvětvích, ve šlépějích svých mladších sester, sbírajíce plody úsilí z jejich mozolnatých rukou.


Je tedy skutečně možné mluvit o feministech jakožto o průkopnících na cestě k práci žen, když v každé zemi statisíce proletářských žen zaplavily továrny a dílny, přejímajíce odvětví průmyslu za odvětvím, dříve než se hnutí buržoazních žen vůbec zrodilo? Jen díky skutečnosti, že práce proletářských žen získala uznání na světovém trhu, získaly i buržoazní ženy možnost získat nezávislé postavení ve společnosti, na nějž jsou feministé tak pyšní.


Považujeme celkově za obtížné vypíchnout byť jen jedinou skutečnost v historii boje proletářských žen za zlepšení jejich materiálních podmínek, kdy celkově feministické hnutí nějakým způsobem tomuto boji významněji pomohlo. Čehokoliv proletářské ženy dosáhly v otázkách zlepšení jejich životních podmínek je výsledkem snahy pracující třídy jako celku, a zejména jich samých. Historie boje pracujících žen za lepší pracovní podmínky a důstojnější život je historií boje proletariátu za jeho osvobození.


Co, když ne strach z nebezpečné exploze proletářské nespokojenosti, nutí vlastníky továren ke zvýšení ceny práce, redukci pracovní doby, a zavádění lepších pracovních podmínek? Co, když ne strach z „nepokojů pracujících“ vede vlády k zavádění zákonů omezujících vykořisťování práce kapitálem?


V celém světě neexistuje žádná strana, která by vystoupila v obraně žen, tak jako vystoupila sociální demokracie. Pracující žena je v první řadě a především členkou pracující třídy, přičemž čím lepší bude pozice a celkové bohatství každého člena proletářské rodiny, tím větší bude dlouhodobý prospěch celé pracující třídy.


Tváří v tvář rostoucím sociálním obtížím musí upřímný bojovník za naší věc zastavit své smutné zmatení. Nemůže nevidět, jak málo celkové hnutí žen udělalo pro proletářské ženy, jak neschopně působí v otázce vylepšení pracovních a životních podmínek pracující třídy. Budoucnost lidstva musí vypadat temně, ponuře a nejistě pro ty ženy, které bojují za rovnoprávnost, ale které nepřijaly proletářský pohled na svět, či v sobě nevyvinuly pevnou víru v přicházející lepší sociální systém. Zatímco současný kapitalistický svět zůstává nezměněn, tak jim osvobození musí připadat nekompletní. Jaké zoufalství musí zachvacovat ty přemýšlivější a citlivější z těchto žen. Pouze pracující třída je schopna udržovat si svou morálku v současném světě zkreslených sociálních vztahů. S pevnými a vypočítanými kroky konstantně postupuje směrem ke svým cílům. Začleňuje pracující ženy do svých pozic. Proletářská žena odvážně vstupuje na trnitou cestu pracující třídy. Její nohy se podlamují, její tělo je vystaveno ranám. Po cestě se nacházejí nebezpečné překážky a dravá zvířata číhají na dosah ruky.


Ale pouze vydáním se na tuto cestu je žena schopná dosáhnout tohoto vzdáleného, avšak přitažlivého cíle – jejího skutečného osvobození v novém světě pracujících. Během tohoto obtížného pochodu ke světlé budoucnosti se proletářská žena, dosud ponižována a zotročována učí odhazovat svou otrockou mentalitu, která jí byla vnucena, a krok za krokem se mění v nezávislou proletářku, nezávislou osobnost, svobodnou v rámci svých vztahů. Je to ona, bojujíce v řadách proletariátu, která vybojovává pro ženy právo na práci. Je to ona „mladší sestra“, která připravuje půdu pro „svobodnou“ a „rovnoprávnou“ ženu budoucnosti.


Z jakého důvodu by tedy měla pracující žena vyhledávat spojenectví s buržoazními feministy? Kdo by měl ve skutečnosti prospěch z takovéto aliance? Jistě ne pracující žena. Pracující žena je svým vlastním spasitelem. Její budoucnost je v jejích vlastních rukou. Pracující žena brání své třídní zájmy a nenechává se zmást velkolepými řečmi o „sdíleném světě všech žen“. Pracující žena nesmí zapomenout a nezapomíná, že zatímco je cílem buržoazní ženy uchránit své vlastní blaho v části společnosti nám protikladné, je naším cílem vybudovat, namísto starého, zastaralého světa, zářící chrám práce, soudružské solidarity, a radostné svobody.




Manželství a problém rodiny


Zaměřme se na jiný aspekt ženské otázky, na otázku rodiny. Důležitost řešení tohoto složitého a urgentního problému je pro celkovou emancipaci žen velmi dobře známá. Pouhý boj za politická a akademická práva a za rovnocenné mzdy není souhrnem celého boje za rovnoprávnost. Aby skutečně došlo k emancipaci, musí ženy odhodit břímě současného modelu rodiny, který slouží jako prostředek útlaku a je společenským přežitkem. Pro ženy není vyřešením otázky rodiny o nic méně důležité než zisk politické a hospodářské nezávislosti.


V současné rodině, struktuře přijímané jak tradicemi, tak zákonem, je žena utlačována nikoliv pouze jako osoba, nýbrž je taktéž pod útlakem v roli manželky a matky. Ve většině zemí civilizovaného světa je žena více či méně závislá na jejím manželovi, předává mu svá majetková práva a taktéž přijímá jeho morální a fyzickou dominanci vůči ní.


Tam kde končí otroctví žen v zákoně, začíná síla nazývaná veřejné mínění. Toto veřejné mínění tvoří a je podpořeno buržoazií se zájmem zachovat “svatou instituci rodiny a vlastnictví”. Další zbraní je pokrytectví „dvojí morálky“. Buržoazní společnost drtí ženu svým brutálním ekonomickým sevřením, platíc jí za její práci velmi bídnou mzdu. Žena je zbavena jakéhokoliv občanského práva umožňující bránit její zájmy a na místo toho je jí nabídnuta alternativa v podobě rodinného závazku nebo obyčejné prostituce, tedy obchodu na venek opovrhovaným a zakázaným ale široce akceptovaným v soukromí. Je skutečně nezbytné zdůraznit stinnou stránku současného manželského života a utrpení, jímž si žena v manželství musí projít? Již mnoho bylo k tomuto tématu uvedeno. Současná literatura nám poskytuje plno depresivních obrázků a znázorňuje mnoho pastí manželského a rodinného života. Kolik psychologického nátlaku je obsaženo? Kolik životů bylo zmrzačeno? Je velmi důležité zdůraznit, že moderní instituce rodiny více či méně utlačuje ženy všech tříd a všech vrstev společnosti. Zvyky a tradice oklešťují mladou matku bez ohledu na to, ze které společenské třídy pochází, zákon řadí ženy buržoazie, proletariátu a rolnictva pod poručnictví jejich manželů.


Skutečně jsme neobjevili alespoň tento aspekt ženské otázky, u kterého by se mohly ženy všech tříd sjednotit? Mohou vůbec společně bojovat proti podmínkám jejich útlaku? Je možné, aby utrpení, kterým si všechny ženy procházejí, nějak zásadně přerušilo antagonismy třídního boje a umožnilo společné řešení pro ženy odlišných tříd? Je možné, aby společný základ této otázky vytvořil možnost spolupráce mezi ženami buržoazie a proletariátu? Feministické hnutí usilovně bojuje o volnější formy manželství a o “právo na mateřství”, přidávají se k obraně prostitutek, těm nejperzekuovanějším lidským bytostem vůbec. Podívejme se, jak feministická literatura usilovně bojuje za volnější formy vzájemných vztahů a s entusiasmem klade požadavky na morální zrovnoprávnění všech pohlaví. Není pravdou, že zatímco se ekonomická emancipace buržoazních žen opožďuje za milionovou armádou proletářských žen, které průkopnicky razí novou cestu v boji za vyřešení otázky rodiny, získává vavříny právě feministické hnutí?


Zde v Rusku, ženy střední třídy, tato armáda nezávislých přijímaček mezd, vržená na trh práce prvně během 60. let 19. století, už dávno narazily na mnoho zmatených aspektů otázky manželství. S odvahou a nadšením vyměnily tradiční rodinu přijímanou církví za volnější formy vztahů, které jsou v souladu se zájmy této společenské skupiny. Ale subjektivní řešení této otázky ženami jakožto individui nic nemění na všeobecné situaci a nemění celkový obraz rodinného života. Jestli nějaká síla skutečně boří současný model rodiny, není to nadměrná snaha silnějších individuí, ale neživá síla výrobních vztahů na kterých raší základy nového života.


Heroický boj všech žen jakožto individuí v buržoazním světě, těch žen, které odhazují rukavice a žádají od společnosti “právo na lásku” bez rozkazů a okovů, jdou příkladem celému světu a všem ženám umdlévajícím v okovech rodiny. Tento boj je oslavován rozsáhleji emancipovaným feministickým hnutím v zahraničí a taktéž progresivními aktivisty za rovná práva u nás. Otázka manželství je jinak řečeno vyřešena v jejich subjektivním pohledu bez zohlednění společenské základny, je vyřešena nezávisle na hospodářských změnách společenského vývoje. Izolovaná heroická snaha individuí pro ně naprosto stačí. Nechte ženy nechat se odvázat a otázka manželství je vyřešena.


Ale méně sebevědomé ženy kroutí hlavami v nedůvěře. „Hlavním hrdinkám novel moudrých autorů vše vychází s nezávislostí, altruistickými přáteli a výjimečným šarmem. Ale co ty které jsou bez kapitálu, s nedostatečnou mzdou, bez přátel a šarmu?“ Otázka mateřství je řešena ženami, které usilují o svobodu. Je „svobodná láska“ skutečně možná? Může být praktikována jako běžný fenomén a být akceptována jako norma spíše, než individuální výjimka v rámci ekonomické struktury naší společnosti? Je možné ignorovat faktor soukromého vlastnictví v současné struktuře manželství? Je možné v současném individualistickém světě ignorovat formální ustanovení manželství, aniž by bylo jednáno proti zájmům žen? Manželský sňatek je jedinou zárukou, že se všechny obtíže mateřství nesesunou na ženu samotnou. Nestane se to, co se již stalo dělníkům taktéž dělnicím? Zánik cechovnictví bez ustanovení nových zákonů řídících chování mistrů dal kapitálu absolutní moc nad dělníky. Lákavý slogan “svobodu práci a kapitálu” se stal heslem pro holé vykořisťování práce kapitálem. “Svobodná láska” ustanovena do současné třídní společnosti by místo osvobození žen od těžkostí rodinného života ženy zatížila novým břemenem, a to samoživitelstvím vlastních dětí bez jakékoliv pomoci.


Pouze obrovská vlna fundamentálních změn společenských vztahů, přenášející úlohu rodiny na společnost a stát může vytvořit prostor pro alespoň částečné uplatnění principu “svobodné lásky”. Ale můžeme skutečně od moderního třídního státu, bez ohledu na jeho demokratičnost očekávat, že převezme povinnosti k matkám a dětem, kteří jsou v současné době v poručnictví rodiny? Pouze radikální přeměna všech výrobních vztahů by mohla vytvořit společenský předpoklad k ochraně žen od negativních důsledků “svobodné lásky”. Nejsme si snad vědomi zkaženosti a hyenismu, které se v současných podmínkách skrývají za tímto heslem? Představme si všechny gentlemany vlastnící a spravující průmysl, kteří nutí ženy své pracovní síly a úřednictva uspokojovat jejich sexuální rozmary s užitím vyhrožování ohledně propuštění k dosažení svých cílů. Nepraktikují taktéž určitou formu volné lásky? Když si představíme všechny tyto “pány domácností”, kteří znásilňují jejich služebnice a propouští je těhotné na ulici - nepraktikují taktéž formu volné lásky?


Nemluvíme však o takovém druhu „svobody“, který obhajuje zastánce svobodného manželství. Naopak, požadujeme přijetí jednotné morálky rovnocenně pro všechna pohlaví. Odmítáme dnešní způsoby, a za morální považujeme pouze volné svazky založeny na skutečné oboustranné náklonnosti. Ale drazí přátelé, nemyslíte si, že Váš ideál „svobodného manželství“, aplikován v podmínkách současné společnosti, může přinést spíše stejné výsledky, jako praxe zkreslené sexuální svobody? Pouze když jsou ženy osvobozeny od materiálních přítěží, které v současnosti tvoří dvoustranou závislost na kapitálu a na manželovi, může princip svobodné lásky vejít v praxi bez dalších obtíží. Tak jako ženy pracují a získávají materiální nezávislost, se určité možnosti svobodné lásky zdají možné, zvláště pro lépe placené ženy inteligence. Ale závislost žen na kapitálu zůstává a tato závislost se prohlubuje u stále více proletářských žen, jež jsou nuceny prodávat svou pracovní sílu. Je slogan “svobodné lásky” schopný napravit mizernou existenci těchto žen, které vydělají pouze na to aby se udržely na živu? A mimochodem, není již svobodná láska praktikována v dělnických kruzích a to v míře, kdy buržoazie opakovaně upozorňovala a vedla kampaně proti zkaženosti a nemorálnosti proletariátu? Mělo by být řečeno, že feministické nadšení pro nové formy soužití mimo manželství, které berou v potaz ženy buržoazie, mluví o svobodné lásce, ale když pracující třída diskutuje tyto vztahy, jedná se o nezdravou sexuální praxi. Toto shrnuje jejich postoj.


Ale pro ženy proletariátu, všechny formy vztahů současnosti, ať jsou posvěceny církví nebo ne, obsahují rovnocenně tvrdé následky. Jádro rodinné a manželské otázky leží pro proletářskou ženu a matku nikoliv v podobě svaté nebo sekulární vnější formy jejich vztahů, ale v doprovodných společenských a hospodářských podmínkách, jež definují komplikované postavení pracujících žen. Samozřejmě je taktéž velmi důležité, zda-li jejich manžel má právo ovládat jejich příjmy, či má zákonné právo ji přinutit ke společnému soužití, a nebo ji může násilím vzít děti atd. Ovšem neexistuje občanské právo, které by určovalo postavení ženy v rodině ani právo, které by nějak řešilo složitosti celé otázky. Otázka vztahů by pro většinu žen přestala být tak bolestivá, pouze pokud by ji sama společnost zbavila všech starostí o domácnost, a převzala odpovědnost za mladší generaci, chránila její mateřství, a dala dítěti matku alespoň na prvních několik měsíců po porodu.


V opozici vůči legálnímu a posvátnému církevnímu sňatku feministické hnutí bojuje proti fetiši. Proletářské ženy na druhou stranu bojují válku proti faktorům, které stojí za současnou formou manželství a rodiny. Ve snaze dosáhnout radikální změny životních podmínek vědí, že tím taktéž pomáhají změnit vztah mezi pohlavími. Zde leží jeden ze základních rozdílů buržoazního a proletářského přístupu k obtížím otázky rodiny.


Feministické hnutí a sociální reformisté z buržoazních kruhů naivně věří v možnost vzniku nových forem rodiny a nových typů manželských vztahů na úkor současných žalostných podmínek třídní společnosti a vážou se v uzlech při hledání těchto nových forem. Pokud život sám tyto formy dosud nevytvořil, poté se jim zdá, že je nutné si je vymyslet bez ohledu na cenu. Věří, že musí existovat moderní forma vztahů pohlaví, dostatečně schopná k vyřešení komplexní rodinné otázky v rámci současného společenského systému. Ideologové buržoazního světa, žurnalisté, spisovatelé, básníci a prominentní postavy ženského boje za emancipaci předkládají jeden po druhém jejich rodinný všelék, jejich “novou formu rodiny”.


Jak utopicky zní tyto představy. Jak ubohé jsou tyto slátaniny, když vezmeme v potaz ponurou realitu moderní rodiny. Než tyto formule svobodných vztahů a volné lásky mohou vejít v praxi, je nezbytně nutné, aby nejprve byly učiněny radikální změny všech společenských vztahů. Navíc veškeré morální a sexuální normy společně s celou psychologií lidstva by si museli projít dalším vývojem. Je současný člověk schopen se vypořádat s principem svobodné lásky? Co závist, která nahlodává i ty nejlepší lidské duše? Co hluboce zakořeněný smysl pro soukromý majetek co si nárokuje vlastnictví nikoliv pouze těla ale i duše jiného člověka? Co neschopnost respektu k individualitě druhého? Co návyk podřízení se milovanému nebo si milovaného podřídit? Co hořký a zoufalý pocit opuštění a osamělosti, když milovaný přestane milovat a odejde? Kde může osamělá osoba, duševně naprosto nezávislá, najít útěchu? Kolektiv se svými radostmi, zklamáním a touhami je nejlepším místem pro emoční a intelektuální sílu jedince. Ale je moderní člověk schopen práce v kolektivu tak, aby cítil společně ovlivňující se vlivy? Je kolektiv opravdu schopen v současnosti nahradit drobná individuální potěšení? Bez jedinečné a “té pravé” druhé duše je i socialista osamělý v současném světě rozporů. Pouze u pracující třídy pozorujeme zárodky budoucích harmonických společenských vztahů mezi lidmi. Otázka rodiny je složitá tak jako život sám a náš společenský systém je neschopný ji řešit.


Byly vyřčeny i jiné návrhy. Několik progresivistů a sociálních myslitelů předkládá manželský svazek pouze jako metodu plození potomstva. Manželství ve své podstatě, jak říkají, nemá žádnou hodnotu pro ženu jako takovou, mateřství je její životní smysl, svatý cíl a jediný úkol. Vzhledem k práci lidí jako Ruth Bray nebo Ellen Key teď nabylo buržoazní chápání ženy, pouze z její biologické stránky (vnímání spíše samice, než skutečného člověka) formu statusu pokrokové myšlenky. Zahraniční literatura začala s velkým entuziasmem podporovat tento ideál, a i zde v Rusku se před politickou bouří roku 1905 dočkala otázka mateřství zájmu denního tisku. Heslo “právo k mateřství” se nedočkalo silné odezvy v širších kruzích ženské populace. A přesto, bez ohledu na fakt, že návrhy a připomínky feministického hnutí ve spojitosti s touto otázkou byly vždy utopického rázu, celkový problém byl příliš důležitý a typický na to, než aby ženy nezaujal.


“Právo k mateřství” je otázka, která se nedotýká pouze žen buržoazie ale dotýká se taktéž a ještě ve větším rozsahu žen proletariátu. Právo býti matkou, toto jsou zlatá slova jdoucí přímo “k srdci každé ženy”, která ho nutí bít rychleji. Právo k uživení vlastního dítěte vlastním mateřským mlékem a být přítomna u jeho prvotních náznaků probouzejícího se vědomí, právo k péči o jeho malé tělo, a ochraně jeho něžné duše proti utrpení okolního světa. Která matka by tyto požadavky nepodporovala?


Vypadá to, jako bychom opět narazili na problém, jež může sloužit jako prostředek sjednocení žen různých společenských tříd. Zdálo by se, že jsme našli jakýsi most mezi ženami dvou nepřátelských světů. Podívejme se ale blíže na to, co progresivní buržoazní ženy chápou pod heslem “právo na mateřství”. Jedině tak budeme moci skutečně vidět, jestli ve skutečnosti proletářské ženy mohou souhlasit s řešeními otázky mateřství nabízenými buržoazními bojovníky za rovná práva. V očích jeho nejpřesvědčenějších zastánců představuje mateřství téměř svatou kvalitativní hodnotu. Snažíce se zbavit falešných předsudků, které doprovází ženy v mateřství, pokud jejich činnost nebyla řádně posvěcena zákonem, se bojovníci za právo k mateřství přiklonili jinam. Mateřství se pro ně stalo jediným životním cílem každé ženy.


Oddanost Elleny Key k mateřským povinnostem a rodině ji nutí k ujištění se, že izolovaná jednotka rodiny bude existovat i po socialistické přeměně společnosti. Jedinou změnu vidí v tom, že všechen element materiálních výhod bude ze svazku manželství jednoduše odstraněn, zatímco ten bude uzavřen podle vzájemných sympatií, bez rituálů nebo formalit, a tím se manželství a láska skutečně stanou synonymy. Ale izolovaná jednotka rodiny je produktem moderního individualistického světa, se svým tlakem a osamělostí, se svým nekonečným závodem s konkurencí. Rodina je výsledkem monstrozity kapitalistického systému. A přesto Key doufá v přetrvání rodiny v socialistické společnosti! Je pravdou, že krevní příbuzenství v současnosti často slouží člověku jako jediná podpora v časech neštěstí, jíž se člověku dostane. Ale bude morálně a společensky nutné i v budoucnu? Key na tuto otázku neodpovídá. Je příliš zaměřena na její model „ideální rodiny“ – na tuto egoistickou jednotku maloburžoazie, na kterou ti, co jsou věrní buržoazní společnosti, hledí s takovou úctou.


Ale není to pouze Ellen Key, která se ztrácí ve světě společenských rozporů. Pravděpodobně neexistuje jiná otázka na kterou by jsme mezi socialisty našli tak rozdílné odpovědi jako právě otázka manželství a rodiny. Kdybychom se snažili uspořádat dotazník ohledně tohoto problému, jeho výsledky by byly přinejmenším velmi zajímavé. Skutečně se forma rodiny rozpadne? Nebo existují důvody k úvahám, že současné neduhy spjaté s existencí rodiny jsou pouze přechodným jevem? Najde současná forma rodiny své opodstatnění i v budoucnu nebo bude jednou pro vždy pohřbena i s celým kapitalismem? Těmto otázkám se může dostat mnoho rozličných odpovědí.


S přechodem úkolu vzdělávání z rodiny na společnost, bude řemen svazující moderní izolovanou rodinu uvolněn, proces rozpadu nabere na ještě větší rychlosti a siluety budoucích vztahů se začnou postupně zjevovat. Co můžeme říci o těchto nejasných siluetách, skrytých tak jak jsou, současnými vlivy?


Musíme opakovat, že dnešní forma manželství z povinnosti bude nahrazena vztahy volně milujících jednotlivců? Ideál svobodné lásky, produkt hladové představivosti hnutí za ženskou emancipaci, nepochybně do jisté míry koresponduje s normami vztahů mezi pohlavími, které budoucí společnost přinese. Každopádně společenské vlivy na tuto otázku jsou tak komplexní a jejich intereakce tak rozmanité, že je nemožné přesně předurčit jak budou vypadat vztahy budoucnosti, až dojde k radikální změně celé společenské základny. Ale zvolna dospívající vývoj vztahů mezi pohlavími nám předkládá zcela jasné důkazy ohledně manželství a vnucené izolované rodině, a jejich předurčení k zániku.


Boj za politická práva


Odpověď feministického hnutí na naši kritiku zní: “Pokud jsou podle Vás naše argumenty pro obranu politických práv žen chybné, znamená to tedy, že je tím důležitost samotného požadavku, který je stejně naléhavý pro feministy, tak i pro představitele pracující třídy, snížena? Nemohou ženy dvou společenských táborů překonat hranice třídních antagonismů v zájmu společného cíle? Určitě jsou schopni vést společný boj proti nepřátelským silám, které je obklopují!” Rozdíl mezi buržoazií a proletariátem přetrvává i nadále, ale v tomto případě existuje v myslích feministů představa, že mezi společenskými třídami není rozdílu.


Feministé se k těmto argumentům stále s hořkostí a zmatkem vracejí, a vnímají odmítnutí zástupců dělnické třídy spojit se s nimi v boji za politická práva žen jako předsudečnou partyzánskou loajalitu. Je tomu však opravdu tak?


Skutečně existuje jednotná myšlenka ženské emancipace nebo je třídní boj natolik palčivým problémem, že naprosto zamezuje vzniku nadtřídního ženského hnutí? Na tuto otázku je důležité najít odpověď ještě předtím, než můžeme diskutovat otázku taktiky boje proletářských žen za jejich práva.


Feministé se hlásí k reformismu, a pouze některé z nich si umí v dálné budoucnosti socialismus alespoň představit. Ti nejlepší z nich naivně věří, že jakmile získají přístup k zastupitelským křeslům, budou schopny vyřešit tíživé problémy, jež jsou dle jejich pohledu způsobeny mužem a jeho přirozeným egoismem. Ať už jsou záměry jednotlivých skupin feministů s proletariátem jakkoliv dobré, vždy, když je položena otázka třídního boje, opouští tito lidé bojiště s hrůzou v očích. Nechtějí se vměšovat do cizích záležitostí, a preferují zůstat v mezích pro ně pohodlného buržoazního liberalismu.


Nikoliv. Ať už se budou buržoazní feministé jakkoliv snaží potlačit skutečný cíl jejich politických přání, ať už budou jakkoliv ujišťovat své mladší sestry, že účast feministů v politickém životě slibuje nesmírné výhody pro ženy pracující třídy, buržoazní duch bude vždy v celém feministickém hnutí nadále přetrvávat, a dávat třídní zabarvení i požadavku na rovná politická práva s muži, což by se mohlo zdát jako obecný požadavek všech žen. Různé cíle a chápání toho, jak se mají uplatňovat politická práva, vytvářejí nepřekonatelnou propast mezi buržoazními a proletářskými ženami.


Toto samo o sobě není v rozporu se skutečností, že bezprostřední cíle obou skupin žen se do jisté míry shodují, kdy zástupci všech tříd, kteří získali přístup k politické moci, usilují především o přezkoumání občanských zákoníků, který v každém země ve větší či menší míře diskriminuje ženy. Všechny ženy usilují o reformy zlepšující jejich pracovní podmínky, vyjadřují nesouhlas se zákony legalizující prostituci atd. Shoda těchto okamžitých úkolů má však čistě formální povahu, třídní zájmy odsuzují úsilí těchto dvou skupin jako protikladné.


Třídní instinkt, bez ohledu na feministickou rétoriku, se vždy ukáže významnějším než noblesní “nadtřídní” politika. I dokud si budou buržoazní ženy a jejich proletářské sestry rovny v nerovnosti, tak mohou buržoazní feministé s naprostou dobromyslností vyvíjet velké úsilí na obranu obecných zájmů všech žen. Ovšem jakmile dojde k překonání bariér a buržoazní ženy se dostanou k účasti na politickém životě, z včerejších ochránkyň práv “všech žen” se stanou entuziastičtí obránci jejich třídních privilegií bez ohledu na práva jejich proletářských sester. Tedy dokud feministky hovoří k pracujícím ženám o nutnosti společného boje za obecná práva, ženy pracující třídy jsou přirozeně nedůvěřivé.


Florián O., Mirko H.







64 zobrazení