Vyhledat
  • IMT

25 let kapitalismu v Česku

Ross Walker (překlad T.M.)


17. listopadu 2014 se v České republice a na Slovensku slavilo 25. výročí „sametové revoluce“. Mnoho lidí má z této události pozitivní dojem. Kapitalistický útlak je oslavován jako konec tyranie a začátek svobody a navenek se může jevit, že s tímto všichni souhlasí. Nicméně průzkum Agentury STEM v roce 2013 ukázal, že 33% Čechů upřednostňují starý režim před současným.


Je nutné pochopit význam toho procenta lidí, jejichž počet v ostatních bývalých stalinistických zemích dosahuje vyššího podílu. Nejsou tu od toho, aby oslavovali starý režim, ale aby poskytli objektivní rozvahu o tom, co znovuzavedení kapitalismu opravdu znamená pro pracující třídy, zbídačené masy a mládež, která budou rozhodovat o budoucnosti země.




„Sametová“ odkazuje na poměrný klid, za něhož se předávala moc. Nebyly hlášeny žádné oběti  na životech a nebylo napácháno téměř žádné násilí. V porovnávání s ostatními bouřlivými revolucemi to vypadá, že se tímto názvem honosí oprávněně, avšak idea klidného a spokojeného života pro všechny lidi se nevyplnila.


17. listopadu 1989 se konaly demonstrace na výročí studentů zavražděných nacisty v roce 1939 v Praze. Příkazy zněly: neumožněte jim vykonat tuto demonstraci. Protestující studenti byli napadeni. Koluje se, že jeden z nich byl zabit (později se ukáže, že to byla falešná zpráva), což vyvolalo masové demonstrace po celé zemi během několika dní. Odhaduje se, že v tu dobu stálo až 750.000 lidí na ulicích. Až do konce listopadu Komunistická strana nahrazuje několikrát své vůdce, aby utišila masy. Bezúspěšné. Dvouhodinová generální stávka dne 27. listopadu dotlačila režim ke zdi a o dva dny později komunistická strana přiznává porážku a odstopuje ze své výsadní pozice.


Jedná se samozřejmě o stručný popis událostí. Bylo by zapotřebí delšího článku, kdybychom chtěli zkoumat události na konci listopadu detailně, avšak nám stačí, že víme, s jakou relativní lehkostí režim ve svých posledních dnech padl.


Dobře známý mainstreamový příběh o „pádu komunismu“ se až s velkou vervou snaží vykreslit boj dobra se zlem. Zlí nedemokratičtí komunisté byli nakonec poraženi spravedlivým a demokratickým odhodláním lidí, kteří údajně chtěli obnovit kapitalismus, tedy demokracii (což se často používá jako synonyma). Tento čin je oslavován jako triumf „demokracie“.


Většina lidí chtěla demokratický režim, který by hájil jejich zájmy a tužby. Kapitalismus zanedlouho ukázal, že jim nepřinese to, co očekávali.


Československo bylo založeno v roce 1918 po pádu Rakousko-uherské říše. Formálně demokratický režim republiky byl relativně krátký, roku 1938 byl potlačen a malý stát byl de facto připojen k Hitlerovu Německu s plným souhlasem Francie a Británie. Demokracie v Československu byla rozpuštěna samotnými demokratickými silami, aby vyhovily Hitlerovi. Mnichovská dohoda nabyla platnosti a okupace celého státu se stala skutečnou o několik měsíců později.


Nacistická okupace a druhá světová válka těžce poznamenala Čechy, Slováky, obecně všechny evropské národy. Vše bylo součástí mocenské hry takzvaných „demokratických“ imperialistů. Jejich hlavním cílem (menším bylo omezení německé rozpínavosti) bylo poštvání Hitlera a německého vojska proti Sovětskému svazu, aby potom mohli počkat, až oba dva státy vykrvácí. Ale výsledek tohoto mocenského boje nedopadl tak, jak předpokládali.


Masové vzpoury proti nacistické okupaci po celé Evropě, oběti a resistence národů Sovětského svazu a špatně plánované hospodářství byly hlavními faktory, které podkopaly německou sílu a obrátily výsledky bitev ve prospěch Sovětského svazu. Velká Británie, Spojené stát a jejich spojenci, kteří odmítali žádost otevřít druhou frontu, aby ulehčili SSSR, se náhle dali do pohybu a zasáhli také, aby zastavili Rudou armádu dříve, než se dostane dále do západní Evropy.


Zálohy Rudé armády se v jedné zemi za druhou setkávali s vojskem spojenců, kteří bránili buržoazii. Vládnoucí třídy okupované Evropy byly stále izolovanější a nenáviděnější, protože spolupracovali s nacistickými okupanty. Většina buržoazie uprchla s okupační armádou. Na druhé straně záloha Rudé armády byla s nadšením uvítána dělnickou třídou, která se postavila nacistům.


V roce 1948, Ted Grant napsal text s názvem Československo: související otázky, kde uvedl:

„Dělníci nemohou jinak než podporovat tyto změny: znárodnění důležitých podniků, které od masového hnutí v roce 1945 zůstaly v soukromých rukou, 70% všech tiskáren, celý chemický průmysl, celý chladírenský průmysl a veškeré budovy, v nichž je zaměstnáno nad 50 osob, všechny velké hotely a veškerý velkoobchod. V žádném odvětví obchodu nebo průmyslu není povoleno soukromé vlastnictví firem zaměstnávajících víc než 50 zaměstnanců. “


Velká morální autorita Sovětského svazu díky porážce nacistů a jejich úspěchů ve zvyšování životní úrovně populace jenom sílila, což vedlo mnoho dělníků k tomu, aby volili komunistickou stranu.  V březnu 1948 se vyšplhal počet členů na 2,4 milionu, což je obrovské číslo v zemi, kde žije 15 milionů obyvatel. Znárodnění se mohlo uskutečnit pouze s aktivní podporou dělnické třídy. Avšak přechod k plánovanému hospodářství na konci čtyřicátých let nebyl v žádném případě klasickou socialistickou revolucí. Nemotornost tohoto procesu rozšíří v budoucnosti disidentské skupiny a poskytne munici západní protikomunistické propagandě. I za těchto okolností to většina populace považuje za výhodné. Západní imperialisté, kteří museli čelit radikalizaci a revolučním hnutím doma, nemohli v takové pozici účinně zasáhnout. Rozpory této deformované revoluce byly zdůrazněny Tedem Grantem dále ve stejném článku:


„Po užití nátlaku dělníků k odstranění kapitalistické třídy se stalinisté postupně zbaví všech elementů dělnické kontroly. Rychlost s jakou se to stane, bude záležet na odporu československé dělnické třídy, jejíž kulturní úroveň v důsledku industrializace země dalece přesahuje kulturní úroveň ruského dělnictva. Stalinisté si nemohou v Československu dovolit dělnickou demokracii, protože by to mělo nevyhnutelné důsledky na režim v Sovětském Svazu.“


Pětileté plány zahrnující rozsáhlou industrializaci se těšily úspěchu a vytvořily podmínky, které by mohly nabídnout pracující třídě a obyvatelstvu na venkově stabilní zaměstnanost a bezprecedentní přístup ke zdravotní péči, vzdělávání, bydlení, atd.


Stejně jako v SSSR se státní úředníci stavěli k lidem nezodpovědně a užívali si privilegovaného životního stylu v pozici nad dělníky. Tato výkonná byrokracie omezila vše, co ji napadalo. Nejednalo se pouze o buržoazní disidenty, ale také o poctivé komunisty, kteří se snažili o demokratičtější plánované hospodářství, a dokonce se mezi nimi našli i veteráni, kteří bojovali proti Francovi ve španělské občanské válce.


Nový režim nemohl dovolit žádnou formu dělnické demokracie, která vyvstala z mezinárodní revoluce a z tradic ruské revoluce v roce 1917, ale držel se byrokraticky plánovaného hospodářství po vzoru stalinského Ruska. Historie Československa v letech 1948 a 1989 se nachází ve velmi ostrých rozporech mezi úspěchem plánované hromadné výroby a byrokratické neúčinnosti, protože plánovaná ekonomika nebyla předmětem demokratické kontroly pracujících, zejména v mezích tak malého státu.

V tržní ekonomice se zákon nabídky a poptávky chová jako hrubé měřítko výroby. V demokraticky plánovaném hospodářství by měřítko bylo přímé zapojení producentů a spotřebitelů, pracujících mas v zemi. S mnohem rovnější dělbou práce a odstraněním nezaměstnanosti by se průměrný pracovní den mohl snížit do té míry, aby umožňoval dostatek volného času pro dělníky k tomu, aby se účastnili vedení jejich pracovišť a společenství a spolupracovali, aby demokraticky vedli ekonomiku a společnost jako celek. Nicméně bez tohoto hromadného přičinění bylo to, co se spustilo v Československu, jen slepé plánování ekonomiky. Přebytky některých výrobků a nedostatečná nabídka druhých vedlo k obrovské neefektivnosti a plýtvání.


Nevyhnutelné sociální a politické odmítnutí tohoto nedostatku demokracie dělníků a pokusy dobýt politickou kontrolu nad životem obyčejného lidu, vyvrcholily v roce 1968 s Pražským jarem a jeho následnými represemi. To by mohlo být platformou pro sociální kontrarevoluci nebo politickou revoluci, která by uskutečnila opravdovou demokracii pracujících, nebo se též mohly pouze obměnit špičky byrokracie. Byrokracie SSSR však nechtěla ani jedno z těchto hnutí, chtěla byrokraticky vedené Československo s jejich věrnými loutkami, které mohou zasáhnout a využít ohromnou sílu SSSR předtím, než nějaké hnutí stačí vyhrát.  Tato tragická událost je stále zakořeněná ve vědomí českého lidu a hrála velkou roli při programování lidu k protikomunistické a protiruské náladě v roce 1989.


V důsledku embarga a omezení nového režimu v roce 1948 československé obchody s kapitalistickými zeměmi prudce poklesly. Na několik let to bylo úspěšně kompenzováno prudkým nárůstem obchodu s plánovanými ekonomikami ve východním bloku, který vzrostl ze 40 % v roce 1948 na 70 % o deset let později. Nicméně na konci sedmdesátých let byrokratická integrace mezi těmito ekonomikami naráží na limity a tlaku z kapitalistického světa bylo stále těžší odolat. Kapitalistický hospodářský pokles v průmyslově rozvinutých zemích vedl k poklesu poptávky po československém vývozu. Sovětský svaz také trpí pod nátlaky světové ekonomiky. Nemůže si dovolit poskytovat energii Československu za rozumnou cenu, jako tomu bylo dříve. Ekonomika malého státu se pořád dostává pod větší a větší tlak, takže je třeba, aby se sžila se světovým kapitalistickým trhem.


Masy jsou schopny tolerovat totalitní stát tak dlouho, jak dlouho jim dává přiměřenou kvalitu života a naději na lepší budoucnost. Nicméně rostoucí nedostatek základního zboží, zvyšování cen a všeobecného nedostatku demokracie, nakonec ovlivní všeobecné vědomí. V takových podmínkách se neefektivní represe státu staly ostřejší, více zřejmé a nesnesitelnější a bylo jen otázkou času, kdy lidé začnou jednat. Toto se odrazilo ve zvýšení počtu protestů a demonstrací koncem roku 1988 a 1989.

Režim si byl plně vědom, že i malá demonstrace, která by ani neměla nepřátelský postoj k režimu, by se mohla stát základnou pro vyjádření nespokojenosti, a proto provedl represivní zásah. Represe není znamením síly, ale známkou slabosti a jen silněji podpořily další hnutí a poskytovali argumenty buržoazii. Hnutí byla také povzbuzena událostmi ve východním Německu, které se odehrály o pár dnů dříve.


Hnutí, které svrhla režim, byla většinou složena z obyčejných dělníků, studentů a mládeže, kteří již nemohli unést situaci a byli nuceni se vydat do ulic, ne z protikomunistických disidentů. Tento fakt se nám vyjasní, když srovnáme počet takzvaných disidentů dříve v roce 1989, který se odhaduje na méně než 5000 – oproti stovky tisíc obyčejných lidí zapojených v tomto hnutí. Ve skutečnosti se však průzkum provedený v prosinci 1989 Centrem pro výzkum veřejného mínění „jakým způsobem by se naše společnost vyvíjet?“ dobere k výsledku, že pouze 3 % Čechů a Slováků chce kapitalismus. 41 % ještě prohlásí, že chce socialismus a 51% chce „něco mezi“. Jen velmi malé množství lidí, kteří byli zapojeni do revoluce, výslovně vyzívali k návratu ke kapitalismu.


I v roce 1948 Ted Grant varoval:


„Z dlouhodobého hlediska nebudou českoslovenští dělníci tolerovat tyranii úřednictva. Zkušenosti nám ukázali, že stalinismus není komunismus. Dělníci poznají, že musí svrhnout byrokracii s jejím policejním aparátem a ustanovit jejich vlastní přímou kontrolu nad průmyslem a státem, dělnickou demokracii, jak uváděl Karel Marx. A jak bylo předvedeno na modelu Pařížské komuny a uvedeno do praxe Velkou říjnovou socialistickou revolucí.“


Aby byla revoluce úspěšná a vytvořila fungující dělnický stát, je třeba odvážného a uvědomělého vedení, které je schopné konat. Této síly je potřeba, aby se vytvořila schopná agitace a organizace, která rozšiřuje vědomí dělnické třídy a mládeže a připravovali je, na jejich budoucí úkoly. To, co bylo potřeba, bylo vedení mas k revoluci, která by měla politickou povahu. Znárodněná plánovaná ekonomika se již ujala, měla by se tedy dát pod kontrolu pracujícím. Byl by to obtížný úkol, ale ne nemožný. Koneckonců bolševikům se podařilo vybudovat tak úspěšnou revoluční stranu uprostřed represivních podmínek carského Ruska.


Bohužel, žádná taková organizace neexistovala a navzdory odhodlání a sebeobětování lidu, nebylo to, co následovalo, revoluce, ale jen velmi divoká společenská kontrarevoluce. V roce 1991 vláda oznámila zavedení tržní ekonomiky, která zahrnovala 390% nárůst cen energií. Václav Klaus, tehdejší ministr financí, plánoval prodat 100.000 státních podniků. Čechům byly nabízeny privatizační kupony v zoufalé snaze, aby se stát zbavil majetku.


V roce 1993 Václav Klaus protlačil nedemokratické rozdělení Československa, z kterého netěžil nikdo jiný než vládnoucí třídy, zejména němečtí imperialisté. Klaus, nyní již premiérem nové České republiky s mottem „jakýkoli soukromý vlastník je lepší než stát“ a s 80 % ekonomiky v soukromých rukách. Klaus zobrazil českou zemi jako ideální investiční zónu pro imperialisty a nezabýval se investicemi státního majetkového fondu a pohybem aktiv z centrálního státních orgánů do místní samosprávy. Deník The Economist v té době Českou Republiku kritizoval:


„Pozoruhodně nízká míra nezaměstnanosti, pod 5 procent, naznačuje, že se jí dosud nepodařilo provést většinu základní průmyslové restrukturalizace, kterou tato země potřebuje.“

Tento citát z The Economist v roce 1995 zcela jasně ukazuje zájmy kapitálu a dělnické třídy. The Financial Times stejný rok cituje slova Václava Broma, českého obchodníka:


„Mnoho zahraničních firem přišlo do České republiky s jediným cílem: aby se účastnili našich obchodů, dělaly byznys, zrušily V & V (výzkum a vývoj) a přenesly výsledky práce k sobě a nás používali jen jako levnou pracovní sílu.“


V současné době je ekonomika stále závislá na levné pracovní síle. Více než 400.000 lidí žije pod hranicí chudoby. Chudoba je definována tak, že někdo žije s méně než 9 420 Kč na měsíc. Země se v tomto roce (2014) dostalo kritiky deníku Social Watch:


„Vysoký počet nezaměstnaných, dosahující 630 000 registrovaných na úřadu práce na začátku roku 2014, jde ruku v ruce s dlouhotrvajícím poklesem reálné mzdy. Došlo k poklesu mzdy o 1,3 % v porovnání s rokem 2013. Počet nejistých pracovních míst se také zvyšuje.“


S hospodářskou chudobou máme také sociální a morální chudobu.  Celá státní správa, i samospráva je prolezlá korupcí a korupčnické kauzy se objevují každý týden. Parazitní zdravotní pojišťovny požadují veřejné dotace a lidé musí platit za zdraví. Ti, kteří na to nemají, jsou odsouzeni na smrt. V roce 2013 Helsinský výbor vyjádřil obavy nad zhoršujícími se lidskými právy v naší zemi, zdůrazňoval i nedostatek dostupné zdravotní péče a pronásledování Romů. Na rok 2013 přibyl téměř dvojnásobek sebevražd oproti roku 2012. Zjednodušeně řečeno, kapitalismus tlačí zemi směrem k barbarství.


Dominantní ideologie společnosti je ideologie vládnoucí třídy. S jejím státním aparátem, soukromým vlastnictvím sdělovacích prostředků, vzdělávacími a náboženskými institucemi jako účinnými nástroji, je schopna si vládnoucí třída zajistit dominantní postavení po většinu času. Antikomunistický postoj je v bývalém Československu velmi rozšířeným jevem a často má hysterický nádech. V době prezidentských voleb v roce 2013 billboardy očerňující „ex komunisty“ byly vidět po celém městě. Praha má i muzeum „komunismu“, které očerňuje bolševismus a ruskou revoluci, protože ji záměrně a cynicky míchá se zločiny stalinismu.


Obelhávání mas v České republice a na Slovensku už nemůže trvat dlouho! Média budou i nadále dusit vědomí mas antikomunistickou hysterií, ale realita kapitalismu už proniká přes tyto lži a cynismus a následná změna v uvědomění bude přímo výbušná. Češi si neprošli poválečným boomem kapitalistické ekonomiky.


Mnohokrát čeští a slovenští pracující ukázali svůj radikální, ba revoluční instinkt. Od dob našich prarodičů, kteří hrdinně bojovali proti nacistům, přes masová hnutí let 1945, 1948, 1968, a dokonce i roku 1989, už to by mělo sloužit krátkozraké vládnoucí třídě jako odstrašující příklad toho, že pracující se nenechají vydírat navždy. Dokonce jsme mohli v nedávných letech vidět mohutné akce pracujících proti na nich páchaným zločinům – počínaje třeba stávkou hlasatelů v rádiích (v roce 2002) po stotisícovou demonstraci odborů na Václavském náměstí (v roce 2012). Na revoluční tradici nezapomínají horníci z OKD, kteří hrdinně bránili a okupovali doly ve Slezsku proti útlaku ze strany managementu. V těchto a mnoha dalších příkladech se skrývá nezměrný potenciál.


33% Čechů by vrátilo starý režim. Pokud 33 % lidí podporuje myšlenku vrátit zpět byrokraticky plánovanou ekonomiku, pak kolik lidí by podporovalo demokraticky plánované hospodářství jako součást mezinárodní socialistické federace? Najde-li se taková strana s nápady a vírou v již osvědčený revoluční potenciál českých dělníků, která by se stala hybnou silou společnosti, pak by dělníky mohla vést k vítězství, které si zaslouží.

14 zobrazení