Vyhledat
  • IMT

1989: Za studenty! Za socialismus!

Aktualizace: 11. lis 2019


V průběhu 80. let se byrokracie ve východním bloku dostala do slepé uličky. Nespokojenost pracujících a zejména mladých lidí narůstala, a otevřela cestu k novému dialektickému historickému obratu - k obratu směrem zpět ke kapitalismu. Ten však nebyl něčím od počátku daným. Kapitalistický obrat byl důsledkem vítězství buržoazních tendencí, na základě pokoření aktivizovaných vrstev studentů a pracujících, požadujících stát jejich a pro ně. Jen málokdo si v roce 1989 přál z ČR vytvořit stát úzké skupiny nejbohatších oligarchů.


Deformovaná a zbyrokratizovaná nadstavba dělnického státu v podobě jeho vlády, jejích institucí a vládnoucí strany způsobovala mezi pracujícími stále více se prohlubující zklamání z průběhu událostí po revoluci roku 1948.


Odpor pracujících k poměrům v rámci režimů východního bloku stále silněji rezonoval koncem osmdesátých let v každém z jeho států. Od dob porážky Pražského jara byl však výrazně posílen o jeden významný faktor - o skutečnost, že vládnoucí byrokracie již nebyla schopná dále efektivně rozvíjet výrobní prostředky, rozvoj hrubého domácího produktu začal zaostávat za zeměmi OECD, a že se tím pádem počaly rozplývat i původně Chruščevovské sny o ekonomickém dohnání a předehnání Spojených států, které se ještě před tkzv. "Obdobím stagnace", jak to nazýval Gorbačov, dařilo ekonomicky dohánět. Po krku centrálně plánovaných ekonomik východního bloku se natahovaly tisícovky rukou zkorumpovaných prospěchářských byrokratů, kteří je škrtili. A Andrej Babiš, podobně jako významná část jeho tehdejší rodiny byl jedním z nich.


Paušálně se dnes šíří tvrzení, podle kterého v roce 1989 byrokracie kolem tehdejšího prezidenta Husáka bránila komunismus, zatímco lidé v ulicích chtěli buržoazní republiku, jakou tu máme dnes. Na tom se shodnou jak stalinisté, tak i dnešní pravice. Ta pouze s tou úpravou, že lidé chtěli to, co tu máme dnes, kromě Babiše a Zemana.


Ve skutečnosti to ale bylo spíše naopak. Důvod, proč převrat roku 1989 byl "sametový" tkvěl v tom, že prakticky nikdo nebránil starý pořádek. Byrokracie, vědoma si nemožnosti takto pokračovat dále, kdy zbyrokratizovaná ekonomika čím dále tím více zaostávala za západem, měla zájem se z vládnoucí kasty stát regulérní vládnoucí třídou v rámci nového ekonomicko-politického systému. A mnohdy se jí to podařilo. Ti stejní byrokraté, co dříve se stranickou legitimací hlásali o boji za socialismus velmi rychle přešli na soukromé podnikání. Příkladem za všechny je právě Babiš.


Zároveň pracující v ulicích, demoralizovaní totalitářskou vládou, a uvědomující si ekonomický rozvrat, požadovali hlavně radikální změnu. Celkově nijak nespecifikovanou. Hlavně změnu. Někteří při volání po této změně chtěli novou obnovu hodnot socialismu, jiní, zejména mladší, vnímali odpor ke "komunismu", jelikož za komunisty se po roce 1968 označovali v ČSFR zejména ti nejprohnilejší byrokraté, co zůstali ve straně po čistkách v tomto období. Nedá se ale absolutně říci, že požadavkem protestujících byl kapitalismus.


To, jakým směrem se bude Československo ubírat, se rozhodlo až po roce 1989, v souboji mezi pracujícími a pro-buržoazními tendencemi. Původní stalinistická byrokracie v tomto procesu neměla často problém se postavit na stranu obnovené buržoazie. Podniky byly stále ve státním vlastnictví, a lidé se v ulicích bouřili proti novým a novým privatizacím, nárůstu nezaměstnanosti, a ztrátě životních jistot. Bouřili se často ti stejní lidé, co protestovali už v roce 1989 proti poměrům totalitářské karikatury socialismu. Kapitalismus nebyl něčím, co chtěli. Ale v roce 1989 ani v následném období neexistovalo schopné vedení pracujících, které by provedlo masy procesem politické revoluce vůči vládnoucí byrokratické klice, za další rozvoj směrem k socialismu pod demokratickou vládou pracujících.

Před rokem 1989 se narůstající odpor pracujících vůči byrokratickým poměrům a vnitřní rozpory celkově ve východním bloku nebezpečně kumulovaly jako pára v přetlakovaném parním kotli, což počalo vážně ohrožovat samotnou existenci byrokratického státu a byrokratického způsobu vládnutí. Od poloviny 80. let již neměla byrokracie jinou možnost, než se pokusit tuto pomyslnou páru z kotle upouštět na základě ekonomických a celospolečenských reforem pod generálním tajemníkem ÚV KSSS Gorbačovem. Ty však jako takové ani zdaleka nepostačovaly, a nesměřovaly k navázání na tradici Rudého Října 1917. Jejich charakter byl antisocialistický ve své podstatě. Místo v zahlazování narůstajících majetkových a mocenských nůžek v sovětské společnosti tkvěl v rozvoji soukromého ekonomického sektoru, a to v naprosto odlišných podmínkách než v jakých byla roku 1921 zaváděna Nová Ekonomická Politika (NEP). Dále rovněž Gorbačovova doktrína "Perestrojka" směřovala k prohlubování obchodních styků se západem, místo velmi potřebného propojování východních ekonomik, izolovaných od sebe navzájem růzností byrokratických zájmů. Dále pak politika tkzv. "Glasnosti" tj. omezení cenzury a zvýšení svobody projevu měla spíše místo revolucionizování pracujících mas ten účel, aby podpořila Gorbačovovy reformy navzdory konzervativně-byrokratickému křídlu KSSS.

V roce 1989 byl již výše zmíněný tlak tak silný, že počal vyvolávat exploze, které smetly vládu byrokracie a existenci degenerovaných dělnických států, jakými země východního bloku byly. Toho roku byla nejdříve smetena vláda PZPR (Polská sjednocená dělnická strana) v Polsku a později na podzim i vláda MSZMP (Maďarská socialistická dělnická strana) v Maďarsku. Je však nutné zdůraznit, že samotný pád moci těchto zbyrokratizovaných stran ještě ani zdaleka neznamenal příchod kapitalismu. K tomu bylo zapotřebí dalšího vývoje v podobě pacifikování aktivizovaných mas. Bezprostředně během těchto událostí ještě nebylo možné určit, jak se budou poměry v těchto státech dále vyvíjet.

Když 9.listopadu 1989 padla Berlínská zeď jakožto symbol starých byrokratických pořádků, tak to napětí v tehdejší Československé společnosti o to více posílilo. Hromosvodem tohoto napětí se nakonec stala povolená manifestace studentů 17.11. na pražském Albertově, k padesátému výročí uzavření československých vysokých škol nacisty. Té se nakonec zúčastnily desítky tisíc studentů. Ačkoliv původně nebyla tato manifestace jakkoliv organizovaná za účelem politické změny (dokonce se na její organizaci podílela pražská pobočka SSM) skandovala se spontánně hesla proti vedoucím vládním představitelům země. V pozdních večerních hodinách se po oficiálním ukončení manifestace vydala část studentů v počtu několika tisíc na neohlášený pochod směrem na Václavské náměstí, ovšem policejní kordony jim přehradily cestu v prostoru Národní třídy, a došlo k násilnému policejnímu zásahu proti přítomným demonstrantům. Jednalo se zajisté o zákrok tvrdý a neoprávněný, při kterém byl zraněn každý desátý účastník demonstrace, a my jakožto marxisté v tomto ohledu stojíme pevně na straně nespokojených studentů proti byrokratickému aparátu. Ovšem je zároveň důležité upozornit na skutečnost, jak dnes maloburžoazně liberální propaganda přehání rozsah tohoto násilí, zatímco u podobného či většího násilí vůči protestujícím proti kapitalismu (například násilí proti hnutí "žlutých vest" ve Francii) zůstávají jejich ústa zavřená.

Toto násilí však v tehdejší politické situaci logicky nemohlo zůstat bez odezvy. Šíření zprávy o policejním násilí a fámy o zabitém studentovi aktivizovaly celou společnost. Ovšem v situaci jaká byla tato, zásadní důležitosti nabývá otázka vedení. Dva dny po tomto zásahu (19.11.) se skupiny opozice sjednotily do Občanského fóra. Většinou se přitom jednalo o dlouhodobé disidenty a původní chartisty pestrých politických přesvědčení, kteří nebyli přímo propojeni se samotnými studenty z Národní třídy. Díky své autoritě, známosti a aktivitě však dokázali získat rozhodující vliv při následném prosazování politické změny.

Studenti mezitím zareagovali vyhlášením stávky, která se rozšířila i na Slovensko. Od doby, co se hnutí stalo skutečně masovým a začali se do něj zapojovat i pracující, kteří 27.11.1989 zareagovali generální stávkou, mohla vládnoucí byrokracie pouze ustupovat.

Zároveň je nutné zmínit, že již jen velmi staří lidé si tehdy pamatovali podmínky kapitalistické první republiky a tedy již neexistovala celospolečenská zkušenost s kapitalismem jako tomu bylo v roce 1968. Lidé tehdy žili ve světové společnosti, kdy ekonomický rozvoj východního bloku výrazně pokulhával za vývojem na západě, přičemž nedostatky ve spotřebitelském průmyslu byly díky neefektivitě byrokratického plánování téměř trvalé, a tak nebylo těžké současnou generaci, která pod názvem "socialismus" zažila pouze obušky, cenzuru, okupaci a ekonomický úpadek, demagogicky přesvědčit o progresivitě západního uspořádání. Přesto se v žádném případě nedá tvrdit, že boj tehdejších studentů a pracujících byl bojem za kapitalismus, i když samozřejmě různé vrstvy pracujících a studentů byly více progresivní než jiné. Motivem projevů občanské nespokojenosti byla vůle po radikální změně vůči starým prohnilým poměrům. Důkazem je i fotka ze shromáždění v Jičíně, kdy během generální stávky 27.11. pracující manifestovali s heslem "Za studenty Za socialismus".

Kapitalismus byl něčím, co přišlo do Československa zadními vrátky. Po vystoupení několika levicových stran v čele se sociálními demokraty z Občanského fóra v něm začalo dominovat jeho pravé křídlo pod vedením Václava Klause, které po uchopení moci z Občanského fóra vyloučilo i zbylé levicové skupiny jakými byla Obroda a Levá Alternativa. Bylo to právě tehdy, kdy pravice získala v zemi zásadní vliv, kdy započalo i období antikomunistické demagogické masáže ze strany sdělovacích prostředků. Nedlouho poté v roce 1993, již po rozpadu Občanského Fóra bylo toto projektováno zákonem "o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu", ve kterém byla mimo jiné KSČ bez ohledu na její historii (či spíše z buržoazního pohledu na její historii) legislativně označena "za stranu zločinnou a zavrženíhodnou". Vystoupení sociálních demokratů z Občanského Fóra a budování nezávislé třídní pozice se však nedá označit za chybu a sociálním demokratům to nikterak neuškodilo. Dnes můžeme naopak pozorovat kontrast s chováním současné ČSSD, která kryje vládu Andreje Babiše - nejbohatšího oligarchy Slovenska, a druhého nejbohatšího v Česku, zatímco je úbytek jejích voličů masový. Později došlo i k rozštěpení centristického a Klausovského křídla, ze kterého vznikla ODS.

ODS ve volební alianci s Křesťanskými demokraty byla i jasným vítězem parlamentních voleb roku 1992, ovšem ve srovnání s výsledkem Občanského Fóra před dvěma lety byl její volební výsledek téměř o polovinu hubenější, zatímco druhý Levý blok stagnoval a znovuobnovená ČSSD výrazně posílila. Zároveň se objevily i další levicové politické subjekty na obranu zájmů pracujících, jako byla strana Důchodců za životní jistoty, která získala v těchto volbách více než tři procenta hlasů.

Studenti a pracující mezitím začínali čím dále tím více zjišťovat, že byli opět podvedeni. Svojí aktivitou v roce 1989 usilovali o svůj demokratický stát, ovšem místo toho se octli ve státě čím dále tím více pro bohaté elity, částečně vzniklé během divokých restitucí a privatizací, ať už klasických či kuponových.

Havlem a dalšími slibovaný blahobyt se rovněž nedostavoval, a namísto toho se od roku 1989 výrazně prohluboval ekonomický úpadek, projektovaný například v úpadku HDP, výskytu a strmém nárůstu nezaměstnanosti a bezdomovectví, a pádivé inflaci, způsobující razantní nárůst cen zboží pro běžné obyvatele. To vše za situace, kdy původní vůdci sametových události slibovali zachování a zlepšování životních podmínek pracujícího lidu. Podívejme se například na některé výroky Václava Havla během sametových událostí:

„Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, že pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.“

- Z balkonu Melantrichu 1989

„Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení včetně dalších dokumentů, a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od NEekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v této chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.“

-Na tiskové konferenci po přijetí zákona o volbách na dotaz novinářů (1990)

V roce 1991 zdražování a inflace vyrostly na 56,6%. A zatímco míra nezaměstnanosti koncem roku 1990 dosahovala ještě 0,7%, koncem roku 1991 to již bylo 4,1%. Počet nezaměstnaných se tak za jediný rok více než zpětinásobil. Kromě všeobecné drahoty a rostoucí nejistoty ohledně zaměstnání začal v 90. letech i útok na sociální benefity obyvatelstva v rámci takzvané politiky „Utahování opasků“, jak jí nazývali politici ze strany ODS pod jejím tehdejším předsedou Václavem Klausem. A zatímco hovořili o nutnosti uskromnění se v případě rodin s dětmi, důchodců, nemocných a dalších, sami jezdili v drahých autech a měli své rostoucí platy a jisté funkce. Mezi vrstvou nových kapitalistů navíc začala bujet kriminalita v podobě organizovaného zločinu. Kriminalita jako taková od roku 1989 do roku 1999 dosáhla čtyřnásobku. Pád východního bloku tak byl katastrofou pro lid v něm žijícím.


A právě tyto útoky na základní sociální jistoty a diferenciace společnosti byly tím, co vyvolávalo v obyvatelstvu již zmiňovanou vlnu odporu. Vyvstávala však zásadní otázka - Kudy vede cesta ke změně? Mnoho zejména starších lidí a dlouholetých straníků za KSČ zůstalo věrnými nástupnické KSČM, ovšem pro mladé lidi se tato strana jevila z pochopitelných příčin jako strana zatuchlá pachem byrokracie minulých dob a slepou uličkou celkově. A tak to bylo právě v těchto dobách, kdy svou masovou renesanci zažilo anarchistické a ultralevé hnutí. To přilákalo zejména mladé lidi, vnímající křivdy režimu po Sametové revoluci, a nevidící svou budoucnost ve staronové kapitalistické společnosti. Zároveň od počátku 90.let masově rostla podpora ČSSD, v čele s Milošem Zemanem, který se do této strany dostal poměrně náhodou. Byl to však právě Zeman, který tehdy se stranickým autobusem "Zemákem" objížděl republiku, a hovořil ke zrazeným pracujícím ve smyslu, že je třeba se bránit útokům pravice na sociální jistoty obyvatel - za což si získal masovou podporu. Za vše hovoří jeho vyjádření k pojmenování autobusu ČSSD na "Zemáka"-

„ČSSD vždy byla stranou oslovující spíše lidi, kteří konzumují základní potraviny – brambory, mléko a obilí, než ty, kteří se živí kaviárem a šampaňským.“

Anarchistické bouře v ulicích Českých měst a představy sociálně demokratických reformistů, že postupnými změnami lze učinit kapitalismus něčím pozitivním a snesitelným však po období svých vzestupů neslavily úspěch. Nezaměstnanost v ČR dále narůstala i za vlády ČSSD od roku 1998, a když v roce 2003 opouštěl Václav Havel svou prezidentskou kancelář, měřila se již v desítkách procent. Vláda ČSSD se zároveň projevovala pokračujícími privatizacemi, zatímco tuto stranu lobbovali pochybní podnikatelé jako právě Andrej Babiš, a strana jako taková podepsala Opoziční smlouvu se svým rivalem a nepřítelem pracujících - Klausovskou ODS. Na ožehavé otázky tehdejší doby mohla existovat pouze marxistická odpověď, ovšem prakticky nikdo se neukázal dostatečně schopným a odvážným na to, jí tehdy v této zemi prosazovat.

Události z přelomu let 80. a 90. tak československým pracujícím a studentům jejich stát opět nepřinesly. Ti však jednoznačně projevili nezkrotnou vůli o něj nadále bojovat.


106 zobrazení