Vyhledat
  • IMT

Úvod do marxistické filosofie



Oproti tomu co mnoho komentujících zleva i zprava tvrdí, marxismus neredukuje životní procesy společnosti na pouhou ekonomii, a není ani souborem dogmat, která se musí mechanicky aplikovat za každých daných podmínek. Marxismus je ve svých kořenech filosofií, cestou k pochopení celého vesmíru. Tím že použili ty nejpokrokovější myšlenky své doby, především dialektiku Georga Hegela a materialismus Ludwiga Feuerbacha ve filosofickém kontextu, vytvořili Marx a Engels kompletní teoretický systém, který poprvé postavil socialismus na pevný vědecký základ.

Materialismus versus Idealismus

Feuerbach dosáhl významného pokroku v oblasti filosofie, když objevil, že bytí určuje vědomí. Filosofický materialismus je v opozici vůči idealismu v tom, že vidí materiální realitu jakožto nadřazenou lidskému vědomí. Idealismus oproti tomu tvrdí, že myšlenka či duch jsou nezávislými či nadřazenými vůči materiálnímu světu. Feuerbachova materialistická kritika náboženství byla důležitým krokem k vědeckému socialismu a významným ovlivněním pro mladého Marxe, i když kvůli své rigiditě a ahistorálnosti způsobila, že byl Feuerbach donucen dojít k idealistickým závěrům ohledně toho, co je podstatou humanity. Marx v tomto ohledu oproti Feuerbachovi učinil krok kupředu, když tvrdil, že je to společenské bytí, které určuje vědomí. Kde mohl Feuerbach ocenit existenci a myšlení bytosti pouze jakožto individuality, Marx rozuměl, že pouze porozuměním historického vývoje společnosti můžeme přijít na skutečnou podstatu vědomí.

„Lidská podstata není nějaké abstraktum vlastní jednotlivému individuu. Ve své skutečnosti je to souhrn společenských vztahů.“ - Marx, Teze o Feuerbachovi

Hegelův významný přínos filosofii tkví v jeho rozvoji dialektického myšlení, jehož kořeny můžeme vysledovat již ve spisech starověkých Řeckých filosofů. Jakožto objektivní idealista (přičemž oponoval subjektivním idealistům jakými byl třeba Immanuel Kant) Hegel přivedl studium myšlení do oblasti dějin, čímž ukončil filosofickou rutinu ve které se nacházel německý idealismus od Kantových dob. S Hegelem se studium individuálního vědomí dostalo do kontextu s vrcholícím historickým ideovým vývojem, kulminujícím v absolutní idee. Nicméně zde Marx poprvé vysvětlil, že duchovní historie lidstva je výsledkem vývoje společenských vztahů.

Uvědomělé bytosti jsou ve své podstatě těmi, které se stali vědomými sebe samotných – ovšem pouze tato definice by byla sama o sobě nepostačující. Marx dokázal, že subjekt (vědomí) musí být ze své definice rovnocenný objektu a determinovaný objektem – k tomuto zjištění nás přivede pouze surová materialistická definice. Vědomí může být vysvětleno jakožto kombinace praktických zkušeností a existence na jedné straně, a logiky a uvažování na straně druhé. Vědomí je produktem dialektické kombinace zkušeností a dedukce, a ne něčím, co existuje nezávisle na času, prostoru, historii a společnosti.

„Je lidské myšlení suverénní? Než odpovíme ano nebo ne, musíme zkoumat, co je to lidské myšlení. Je to myšlení jednotlivého člověka? Ne, ale existuje jen jako jednotlivé myšlení mnoha miliard minulých, přítomných a budoucích lidí.“ – Engels, Anti-Duhring

Naše vědomí je produktem společnosti, historie a přírody. Vědomí však není pro marxisty nepopsaným listem – tabulou rasou. K formování lidského myšlení je zapotřebí daleko více než jen naše osobní zkušenosti se světem. Ze striktně empiricistického pohledu není možné poznat pravdu o proběhlých historických událostech, jelikož jsme jim nebyli přítomní. Zde jsme konfrontováni s kontradikcí nekonečné lidské kapacity myšlení, a extrémně omezeného rozsahu individuálního vnímání.

Engels vysvětlil, že žádná takzvaná pravda není absolutní či neměnná. Dialektika nám tvrdí, že pravda je relativní a musí být spojena se svým materiálním kontextem. Co je pravdou dnes, nebude pravdou zítra, a pravdivost záleží v tom, co je možné ve vztahu k ní pozorovat.

Nicméně je třeba zároveň pochopit, že nic není považováno marxisty za absolutně relativní. I když se vše mění a vše je měněno vším, tak na druhé straně si každá věc, aby mohla existovat, musí udržovat určitou konzistenci či formu, i proti vnějším tlakům po určité časové období. Jinými slovy si objekty či systémy drží svůj tvar, svou vnitřní konzervaci, v rámci určitých limitů. Věci nemohou být relativizovány až za hranici existence, jak k tomu inklinují postmodernisté, jako kdyby byl každý vývoj libovolný a náhodný.

Marxisté jsou často obviňováni z relativismu, když přijde na filosofické aspekty jakými jsou morálka, ovšem toto není pravdou. Ocenění dialektického myšlení na jedné straně a neupřímnost a pokrytectví buržoazního způsobu myšlení na straně druhé neznamená, že naprosto opovrhujeme zavedenými a existujícími myšlenkami. Jak zdůrazňoval Lenin – Pravda je vždy konkrétní. Sledování aktuální situace okolo nás pomáhá marxistům načrtávat správné praktické a filosofické závěry, stejně jako ocenění historické úlohy proletářského hnutí v kontextu společenského rozdělení na ekonomické třídy.

Budoucnost marxistické filosofie

Marxismus či dělnické hnutí by neměli být chápáni jakožto něco vzdáleného a izolovaného objektivním sílám společnosti, ovlivňující společenská hnutí zvenčí. Vytváříme svět okolo nás stejně tak, jako jsme podřízeni jeho slepým a nekontrolovatelným silám. Je tedy naší povinností vybudovat světové socialistické hnutí s jeho silou a vědomostmi ke zničení kapitalismu, a vedení proletariátu směrem k vítězství.

Tato předmluva a sbírka krátkých textů nám doufejme poslouží jakožto vhodný úvod do toho, co stále zůstává těmi nejpokrokovějšími myšlenkami, které lidstvo kdy vytvořilo. Jen díky osvojení si těchto myšlenek získá revoluční hnutí nezbytný náhled a porozumění, aby dokázalo uskutečnit socialistickou revoluci, a začít psát novou kapitolu lidských dějin, kapitolu socialismu a emancipace lidského druhu.

Původní text: Nigel Warren


38 zobrazení