Vyhledat
  • IMT

Pražské jaro 1968 a krize stalinismu


V letech šedesátých se nejen v Československu výrazným způsobem začaly projevovat dopady nefunkčnosti byrokratického vedení státu. Jejich výsledkem byla ekonomická krize, která se rychle přelila v krizi společenskou a politickou. V Československu krize stalinismu (byrokratismu) v tomto období vrcholila událostmi, zvanými jako "Pražské jaro". Jaká však byla pozice československých pracujících a studentů té doby? Jak stalinisté, tak i buržoazie se shodují na tom, že se z jejich strany jednalo o odboj proti socialismu. Obě strany přitom tato tvrzení šíří z různých příčin. Zatímco stalinisté dodnes šíří toto tvrzení pro legitimizaci potlačení odboje, světová buržoazie využila tohoto momentu pro šíření propagandy o bestialitě komunismu, a nemožnosti kombinovat socialismus a demokracii. A to ve stejné době, kdy Americké vojenské jednotky masakrovaly obyvatelstvo Vietnamu, při masivním užití chemických zbraní. Ve skutečnosti však v tehdejším Československu neexistovalo žádné hnutí usilující o návrat kapitalismu. Lidé si ho z První republiky stále dobře pamatovali.


Československou situaci 60tých let je možno pochopit jen při důkladném prostudování světového dění té doby. Po smrti Stalina a nástupu Chruščova na post prvního tajemníka KSSS oficiálně přišlo v Sovětském svazu a jeho satelitech období takzvané "destalinizace". V rámci tohoto období sice formálně došlo k odmítnutí kultu osobnosti, nicméně se neudály žádné změny, které by směřovaly k navrácení moci do rukou pracujících. V prostoru východního bloku rovněž vznikalo soupeření mezi jednotlivými byrokraciemi, kde měl dominantní úlohu Sovětský svaz, namísto mezinárodní socialistické spolupráce. Každá byrokratická klika měla zájem udržet si moc ve vlastním státě, a pokud možno jí dále rozšířit za své hranice. A to i třeba na úkor jiné byrokratické kliky. To způsobovalo například konflikty mezi Rumunskem a Sovětským svazem ohledně nároků na oblast Besarábie, či to způsobilo více známý Čínsko-Sovětský konflikt ohledně hranic na východě. Jen považte - dvě země, které sebe samy nazývají socialistickými spolu soupeří o teritorium, snažíce se rozšířit své impérium na úkor druhé, dohadujíce se v případě Rusko-Čínského konfliktu o hranice dohodnuté mezi dynastií Čching a Romanovci po Opiových válkách v 19. století!

Souboje o moc jednotlivých byrokracií se ve východním bloku projevovaly i na politicko-ekonomické půdě. Vzájemná nespolupráce a faktická tvorba stalinistických "socialismů" v jedné zemi napříč východním blokem vytvořila téměř v každé zemi východního bloku jiný typ "socialismu", od Gomulkovského Polska, přes Kádárův "gulášový socialismus" v Maďarsku, Titovskou Jugoslávii až po Ceauceského Rumunsko. Budování nezávislých ekonomik znesnadňovalo využití komparativních výhod ve vzájemném obchodování zemí. To se projevovalo například v pohybu pracovních sil. Na konci 60. let měla Jugoslávie obrovský přebytek pracovní síly, což vedlo k nárůstu nezaměstnanosti. V rámci tohoto trendu byli Jugoslávští pracující vysíláni pracovat do západních kapitalistických podniků, zatímco hned sousední Bulharsko či DDR ve stejné době trpěli naopak na nedostatek pracovních sil, což brzdilo jejich ekonomiky.

V Československu se ekonomická impotence byrokratů projevovala v 50. a 60. letech zejména v neúměrném protěžování těžkého průmyslu na úkor spotřebního. Tato situace vedla k tolik známým nedostatkům spotřebního zboží na domácím trhu, a zároveň k nadprodukci právě v průmyslu těžkém. Aby továrny splnily určený plán, vyráběly spotřební zboží nevalné kvality soustředíce se na kvantitu, které bylo tím pádem nekonkurenceschopné na světových trzích. Přesto bylo stále pro československého spotřebitele cenově velmi drahé.

Zhoršující se ekonomické podmínky v kombinaci s oslabováním pozice východního bloku ve světě a škrcení svobody ze strany byrokracie vytvořily v Československu, stejně jako v celém východním bloku, podhoubí pro společenský neklid.

Roku 1919 byl sepsán v Sovětském Rusku Program strany Bolševiků, jehož hlavním autorem byl Vladimír Iljič Lenin. Tento dokument mimojiné prosazoval toto-

1.) Svobodné a demokratické volby s právem odvolatelnosti

2.) Žádný funkcionář nesmí dostávat mzdu vyšší, než je mzda vyučeného dělníka

3.) Místo ozbrojené armády – ozbrojený lid

4.) Žádný prostor pro permanentní byrokracii! – Každý jednotlivec nechť má možnost zastávat ty nejvyšší funkce.


V roce 1968 si lidé po celém světě uvědomovali obrovskou propast, kterou stalinistická byrokracie mezi realitou a těmito myšlenkami ve své praxi vytvořila. V SSSR v 60. letech vznikalo mnoho ilegálních samizdatových kroužků, které kupříkladu sepisovaly a překládaly myšlenky Lenina a zaznamenávaly k nim svá stanoviska. Mezi sovětskými literáty té doby byl nejvýznamnějším hlasem odporu Alexandr Solženicyn.

Solženicyn sám zároveň události Pražského jara v Československu nepřímo nastartoval. V červnu roku 1967 se v Praze konal IV. sjezd Československých spisovatelů, na kterém byl proti vůli stranické byrokracie přečten Solženicynův dopis, namířený proti cenzuře a čistkám mezi spisovateli v SSSR, který na sovětském sjezdu spisovatelů předtím přečten nebyl. Na sjezdu se rovněž spisovatelé usnesli, že jejich práce nebude bezvýhradně sloužit propagandě byrokratů. Na toto zareagoval přítomný tajemník ÚV KSČ pro kulturu Jiří Hendrych bouřlivým projevem, ve kterém vylíčil, že mu došla se spisovateli trpělivost a ostentativně kongres opustil.

Z inteligence se nespokojenost rychle přelila i mezi studentstvo. Pro marxisty není žádnou novinkou, že ve vyspělých společnostech slouží právě zejména inteligence a studentstvo jako barometr společenského napětí. Dne 31.10.1967 se v Praze konala demonstrace vedená studenty ze Strahovských kolejí pojmenovaná dvojznačným názvem "Chceme světlo!". Průvodu se zúčastnilo směrem od budov kolejí asi 2000 studentů, motivovaných mimojiné výpadky elektřiny v jejich ubikacích. Strahovské koleje byly toho času špatně vytápěné, a studenti používali díly z žehliček pro své zahřátí. To ovšem bylo příliš na elektroinstalaci v areálu. Demonstrace ovšem zase byla příliš pro stranickou byrokracii, a tak byly vyslány oddíly Veřejné Bezpečnosti, které demonstraci brutálně rozprášily. Členové VB následně pokračovali v násilí přímo v budovách kolejí a někteří studenti byli přinuceni ukončit své studium. Policejní brutalitu se stranické byrokracii nepodařilo udržet pod pokličkou, a tak došlo k odsouzení zákroku napříč společností, v čele s inteligencí. To mělo za následek celospolečenskou diskuzi a oslabení stranického vedení v čele s prezidentem a I. tajemníkem ÚV KSČ Novotným.

Uvolněnou pozici v rámci strany tak vyplnili takzvaní "reformní komunisté" v čele s Alexanderem Dubčekem, který se stal v lednu 1968 I. tajemníkem ÚV KSČ po Novotném, čímž došlo k rozdělení těchto funkcí, které dřív byly vykonávány spolu s prezidentstvím. Pozici Dubčeka je však velmi důležité umět správně pochopit. V čem byl Dubček odlišný od ostatních stranických byrokratů? Proč si získal takovou podporu obyvatelstva? Stál skutečně spolu s masami ve snaze vybudovat demokratický socialismus?

Nikoliv. Dubček byl jen jiným typem byrokrata. Jeho zájmem nebylo dosažení politické revoluce, ve smyslu dobytí politické moci proletariátem místo byrokracie. Byl jen typem byrokrata, který viděl jako nutnost v období společenského tlaku proti cenzuře a totalitarismu jako takového, poskytovat československé společnosti jisté ústupky, aby vláda byrokracie zůstala zachována. Dubček byl vůdcem byrokratické frakce uvnitř KSČ, která si získala podporu obyvatelstva na základě těchto reforem proti cenzuře, a zároveň na základě aplikování libermanistických reforem, které byly zavedeny již při nové pětiletce v SSSR roku 1968. Libermanismus spočívající v předání větší kontroly nad produkcí samotným továrnám však v byrokratických a totalitních podmínkách po krátkém období oživení ekonomiky způsobil obrovský nárůst korupce, který byl jedním z důvodů následného rozpadu Sovětského svazu. Dubček si tak svými reformami získal podporu byrokracie v továrnách, zatímco Novotného konzervativní křídlo se proti němu snažilo neúspěšně poštvat samotné pracující.

Dubček sám se dostal do funkce I. tajemníka ÚV KSČ jako kompromisní kandidát mezi "konzervativním" a "liberálním" křídlem strany, tedy se ani nejednalo o toho "nejradikálnějšího" mezi reformisty. Zásadní otázka by měla znít - Proč Dubček našel odvahu mluvit o cenzuře a dalších křivdách pouze v období let 1967-1968, když již dříve jako dlouholetý straník na relativně vysokých postech aktivně budoval byrokratickou pozici stranického vedení ? Pravá Dubčekova povaha se ukázala v následném vývoji roku 1968, a počátcích normalizace roku 1969.

Rok 1968 byl ve znamení obrovské masové mobilizace, kdy se o politické dění začali zajímat i dříve pasivní lidé. Tato politická diskuze napříč společností a rovněž napříč KSČ vytvořila společenský tlak, který způsobil dočasné zrušení cenzury koncem června. Toto uvolnění poměrů dalo možnost šíření dokumentu "Dva tisíce slov", který podepsaly stovky tisíc lidí, a který bránil československé reformní kroky před snahami byrokratů ze SSSR o jejich potlačení. Tvůrci tohoto dokumentu pocházeli zejména z řad inteligence, nicméně byl podepisován i pracujícími v továrnách a skladech.

Toto dění však byrokracii v SSSR samozřejmě silně znepokojovalo. Jak již bylo napsáno dříve, jeho pozice byla v té době silně oslabená předchozím politickým vývojem. Roku 1968 byla byrokracie v SSSR v takové situaci, ve které si již nemohla dovolit další oslabování své moci ve světě. Nemohl se již opakovat vývoj z Polska roku 1956, kdy se na čas napjatá situace vyřešila Gomulkovskými reformami. Sovětská byrokracie tedy stála před nelehkým rozhodnutím. Buď nechat vývoj v Československu bez povšimnutí, a přímo riskovat ztrátu politického vlivu v něm, či dokonce politickou revoluci, která by mohla sloužit jako maják všem dalším ultačovaným pracujícím východního bloku a celého světa, nebo zakročit, a sjednat si pořádek silou za cenu toho, že pro udržení byrokratického pořádku bude již navždy potřeba viditelného použití útlaku a hrubé síly.

Sovětská vláda se nejdříve snažila vyvíjet tlak na Československou vládu, aby "problémy" vyřešila sama. V červenci byl sepsán byrokraty z východního bloku takzvaný "Varšavský dopis", který upozorňoval KSČ na existenci a vliv údajně reakčních tendencí v zemi. Dubčekova klika v odpovědi na tento dopis potvrdila existenci tkzv. "extrémistických tendencí, které brání dosažení vytyčených cílů strany". Zároveň Brežněva v dopise KSČ pod Dubčekem varovalo, že intervenování do těchto záležitostí může zásadním způsobem vychýlit misky vah v neprospěch byrokracie. Dubček si tedy moc dobře uvědomoval sílu pracujících mas a bál se vyprovokování konfliktu. Když pracující masy jednotně povstanou a řeknou byrokracii své jasné ne, potom neexistuje síla, která by je dokázala porazit.

V následném vývoji však byli jednotky vojsk Varšavské smlouvy rozprostřeny okolo Československých hranic, po cvičení s názvem "Šumava". Začátkem srpna rovněž Českoslovenští představitelé tehdejší dubčekistické KSČ podepsali tkzv. "Bratislavskou smlouvu", ve které se zavázali k neotřesitelné loajalitě SSSR a tvrdému boji proti všem údajně proti-socialistickým živlům. Sám Dubček pět dní před srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy na mítinku v Praze s Rumunským prezidentem Ceaucescem odmítl petice obyvatelstva ke zrušení Lidových milicí se slovy, že je třeba zajistit pořádek v zemi. Zároveň vyslovil obavy z pokračování lidových shromáždění, které dle jeho názoru měly negativní vliv na demokratizační proces.

Když tedy 21.8. přijely sovětské tanky, nebylo to proto, že by Brežněv pochyboval o věrnosti Dubčeka vůči byrokratické klice v Sovětském svazu. Bylo to proto, že se Brežněv obával neschopnosti Dubčeka byrokratickou a totalitářskou nadvládu v zemi pro zájmy byrokracie v SSSR udržet. Důkazem toho například je, že v době před invazí místo k podpoře politické revoluce neustále vyzýval obyvatelstvo ke všeobecnému klidu.

Nespokojení pracující a inteligence však byli na vpád vojsk Varšavské smlouvy naprosto nepřipravení. V ulicích čelili tankům bez revolučního vedení a pouze holými rukami, a nápisy na zdech. Jedním z nejčastějších nápisů byl přitom "Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!", dnes opomíjený různými buržoazními demagogy, snažícími se vylíčit nepokoje jako odboj proti komunismu. Hlavní motivací pro odboj bylo zároveň dobytí "socialismu s lidskou tváří". Buržoazní demagogové se rovněž dnes snaží vylíčit komunisty, jakožto přirozené nepřátele revoltujících mas v Československu 1968. Nic nemůže být dále od pravdy. Stalinistická byrokracie nemá s komunismem, socialismem a bolševismem nic společného a je s těmito pojmy v naprosté kontradikci. Protestů v ulicích se ve velké míře účastnili právě řadoví členové KSČ, kteří věřili v možnost ozdravení strany. V počátcích normalizace bylo z KSČ za projevy nespokojenosti vyloučeno na stovky tisíc členů společně s těmi, co KSČ kvůli tomuto dění sami opustili. Byla to naopak světová buržoazie, která si velmi oddychla při potlačení těchto protestů. Revoluce totiž neuznává hranice. A co když by si vzali třeba pracující ze sousedního Západního Německa či Rakouska z československých pracujících příklad, ve snaze porazit vlastní vládu a docílit dělnického státu?

Při existenci bolševického revolučního vedení při invazi by situace rozhodně nebyla tak bezvýchodná. Z vojenského hlediska je sice samozřejmě nemožné si myslet, že by českoslovenští pracující, či dokonce československá armáda dokázala při invazi hranice ubránit. Nicméně podobné situaci čelili již ruští Bolševici v roce 1918, při invazi dvacítky zahraničních armád, snažících se utopit revoluci v krvi. A přesto tehdy Bolševici zvítězili. Jak? Uvědomovali si, že invazní vojáci jsou pracující v uniformách, vyslaní svými buržoazními pány bojovat proti dělnickému státu - tedy proti svým vlastním zájmům. Obratnou agitací se podařilo Bolševikům přimět tyto dělníky v uniformách, aby obrátili zbraně proti vlastním generálům, což mělo za následek stažení těchto vojsk, které byly nakažené "bolševickým parazitem", jak buržoazie tehdy komentovala. A situace roku 1968 byla velmi podobná. Invazní vojáci záměrně ani nebyli informováni svými generály, na koho to vlastně útočí, kde jsou, a proč. Existuje mnoho očitých svědectví, kdy invazní vojáci psychicky nezvládali skutečnost, že útočí proti československým pracujícím, o což neměli zájem. Tato demoralizace způsobila, že drtivá většina invazních vojsk musela být ihned z Československa odvolána.


Během invaze byli reformní zástupci KSČ včetně Dubčeka zatčeni a odvlečeni do Moskvy, odkud byli propuštěni po podepsání dokumentu odsuzujícího vývoj během celého období Pražského jara, a přijetí "bratrské" invazní pomoci ze strany SSSR a vojsk Varšavské smlouvy. Dubčekova funkce však zůstala nedotčena, a po svém návratu do ČSSR začal s odvoláváním reformních straníků KSČ z jejich funkcí. Po federalizaci Československa bylo v dubnu 1969 zvoleno nové vedení strany, kde Dubčekovu funkci I. tajemníka ÚV KSČ převzal Gustáv Husák. Posledním hřebíčkem do rakve Dubčekových zastánců je fakt, že jako následný předseda Federálního shromáždění Dubček podepsal 22.8.1969 takzvaný "pendrekový zákon", který umožňoval v rámci normalizace užití policejní brutality proti všem protestujícím.

Politická revoluce pracujících tak byla potlačena. Celou Evropou, včetně Polska, Madarska a DDR následně otřásaly protesty proti této invazi. Kupříkladu v Polsku desítky tisíc pracujících zaútočily na vládní budovy za pokřiků "Ať žije Československo" a za zpěvu internacionály. Jako zásadní se v tomto vývoji projevila absence revolučního vedení, které by nespokojené masy provedlo procesem skutečné destalinizace, za skutečně socialistické Československo.

Nálada mezi obyvatelstvem následně propadla do těžkého cynicismu. Strana zavedla těžké čistky proti dříve revoltujícím straníků, a stranu rovněž mnoho lidí opustilo samo od sebe, za což následně v Československu čelili perzekuci, třeba co se týče možnosti získání zaměstnání. Mnoho lidí z řad inteligence opustilo zemi.

Průběh událostí dal pracujícím možnost uvědomit si své okovy, které se jim však nepodařilo rozbít - což je vedlo k politické rezignaci. Vědomí existence těchto okovů však v pracujících zůstalo po celé následující období, které se projevilo v průběhu událostí roku 1989 - kdy se do vedení změny bohužel za užití lží dostala opět buržoazní třída.


#19182018

92 zobrazení