Vyhledat
  • IMT

1938 – Sudetská krize a zrada buržoazie



Důsledky ekonomické krize dolehly na Německo, jako na vůbec první zemi v Evropě. Německo, zbídačené a okleštěné porážkou v První světové válce se přeměnilo na poloprezidentskou republiku, která byla nucena platit vítězným státům Dohody tučné reparace, které brzdily ekonomický rozmach země. Poválečný rozvoj byl téměř okamžitě ukončen s pozastavením amerických půjček, po krachu na New Yorkské burze roku 1929. V důsledku toho došlo ke kolapsu Německé ekonomiky vrcholícího v roce 1932, při celkové nezaměstnanosti okolo 45%. Ovšem přestože bylo Německo pro země Dohody poraženým nepřítelem z doby První světové války, jeho ekonomický kolaps bylo něco, co nebylo ani omylem v zájmu tehdejší světové buržoasie. Ta se totiž bála narůstajícího vlivu Německé Komunistické Strany (KPD), který byl ekonomickou krizí přiživován. Po ochromení Německého trhu ztrátou důvěry investorů, proto západní mocnosti přikročili k odpouštění reparací a dluhů Německu, a v roce 1931 se Německá vláda naopak dočkala finanční podpory ze soukromých Amerických bank a z britské Bank of England. V roce 1932 již bylo 90% německých reparačních plateb zrušeno. Domácí a světoví kapitalisté mezitím, a to i během války, masivně finančně podporovali Hitlerovu NSDAP.

Mezitím co fašistická Hitlerovská hydra v Německu narůstala jakožto zaručený štít světové buržoazie proti komunismu, Hitler sám, jako říšský kancléř a po smrti Hindenburga i říšský prezident, se ve svých zájmech počal buržoazii vymykat kontrole. Po teroru, které jednotky SA a SS rozpoutaly proti svým odpůrcům, zejména komunistům a dělnickým organizacím, začaly Hitlerovy mocenské zájmy překračovat hranice Německé říše. K této říši začal Hitler připojovat všechna území, které považoval historicky za právoplatně Německá. Roku 1935 bylo na základě referenda k říši znovu připojeno Sársko, a v roce 1936 obsadila bez reakce západu Německá armáda demilitarizované západní Porýní. V roce 1938 na základě fašistického puče převzal Hitler kontrolu nad Rakouskem.

Tento vývoj sledovala mladá Československá republika s obavami. Ta již byla sice od roku 1925 jištěna v rámci Locarnských dohod Garančním paktem s Francií, ovšem v roce 1935 stoupající agresivita Německa a německé menšiny v pohraničí přiměla vládu k dalšímu paktu – k vojenskému paktu se Sovětským svazem. Ten však byl vázán na zapojení Francie do případného konfliktu. Dále pak začala modernizace československé armády, výstavba pohraničního opevnění a vypracování obranných plánů pro případ války s Německem. Proti tomuto paktu iniciovaném novým prezidentem Edvardem Benešem se však ostře ohradila domácí buržoazie v čele s agrární stranou, která podobně jako západní buržoazie viděla v Hitlerovi pojistku její moci před komunizací z východu. Již roku 1934 generální ředitel Živnobanky Preiss uvolnil po svém návratu z Německa, kde byl ohromen tamními fašisty, nemalé prostředky na činnost nové polofašistické strany Národní sjednocení vedené Karlem Kramářem. Členové této strany se zdravili zvednutou pravicí a užívali symboly podobné těm, které užívali němečtí fašisté.



Německá menšina v pohraničí představovala pro Československou vládu problém už od vzniku samostatného státu. Ta se sice skládala z různých sociálních vrstev, nicméně celkově panoval odpor ke statutu menšiny v tomto nově vzniklém státě. Po poválečném uklidnění poměrů se požadavky německé menšiny omezovaly na požadavek národní autonomie, ovšem příchod hospodářské krize vše změnil. Ta dolehla nejintenzivněji právě na oblast Sudet a následná nezaměstnanost radikalizovala tamní obyvatelstvo pod vedením Henleinovy Sudeten Deutsche Partei (SDP) proti československé vládě a místním německým sociálním demokratům. Místní obyvatelstvo bylo pohrůžkami nuceno ke vstupu do SDP a k participování na manifestacích. A byl to právě Henlein, který se stal užitečným v rámci Hitlerovy snahy rozšířit Německem kontrolované území na východ.

V letech 1937-1938 se SDP v rámci doporučení z Německa snažila provokovat Československou vládu fašistickým terorem v Sudetech, s cílem udržovat stálé napětí. V rámci tohoto napětí byli Henleinovci instruováni k předkládání stále větších nároků vládě a prezidentu Benešovi, ovšem bez reálného zájmu o dohodu. Německé armádní velení disponovalo od roku 1937 vojenským plánem (Fall Grun) na obsazení Československa, a v rámci něj mělo Německo zájem o mezinárodní vyobrazení Československa jako utlačovatele německé menšiny, převažující v pohraničních regionech nad českým obyvatelstvem. Toto mělo posloužit jako casus belli k válce.

Zatímco českoslovenští pracující projevovali touto dobou zájem o obranu mladého československého státu v rámci mezinárodního spojenectví s Anglií, Francií a zejména SSSR – u buržoazie (a zejména té velké) tomu bylo jinak. Ta si podobně jako Henleinovci přála likvidaci Československo-sovětského paktu a KSČ, a rovněž jí přišel více po chuti příchod Wehrmachtu než Rudé armády, po kterém by následovalo znárodňování jejich bank a fabrik. Jestliže však KSČ s českými pracujícími zastávala stanovisko rozhodné obrany republiky a utvoření nové vlády k tomuto účelu, potom Anglie ani Francie neměli zájem o válku s Německem, na kterou ani nebyli materiálně připraveni. V rámci politiky tkzv. „Appeasementu“ bylo tedy z Britsko-Francouzské strany neustále ustupováno Hitlerovým požadavkům vůči Československu, a zároveň vyvíjen tlak na Československou vládu k ústupkům. Podle vlastních slov britského premiéra Chamberlaina nebylo možno opět zatáhnout svět do války, kvůli neznámé zemi v srdci Evropy. Největší exploze československé masové nespokojenosti propukly 21.9.1938, kdy Československá vláda přistoupila na Britsko-Francouzská ultimáta vůči Německu. Po celé zemi začaly probíhat spontánní masové demonstrace, ze kterých propagandisticky profitovala KSČ, a to i díky tomu, že ten samý den se sovětský ministr zahraničí Litvinov na půdě Společnosti národů vyjádřil kriticky k takovému nátlaku na Československou vládu, přičemž prezident Beneš den předtím obdržel od představitelů sovětské moci telegram, ve kterém ho ujišťovali o své ochotě přijít Československu v případě obrany na pomoc. Demonstrace potvrdila následně generální stávka, která svrhla Hodžovu vládu, kterou nahradila vláda generála Syrového. Následná armádní mobilizace byla poté přijata pracujícími s nadšením. O to větší znechucení v nich vyvolala následná Mnichovská dohoda mezi Itálií, Německem, Francií a Velkou Británií, kde bylo bez účasti československých zástupců rozhodnuto o podstoupení pohraničního území Československa Německu. Toto vyvolalo vlnu kritiky nejen v ČSR, nicméně i v samotné Británii, kde proti tomuto rozhodnutí vystupovala Labour party.


#19182018

3 zobrazení