Vyhledat
  • IMT

Únorová revoluce, nikoliv puč


Po definitivní porážce téměř všech zbytků hitlerovského Wehrmachtu v Čechách (definitivně evropské boje skončily až 20. května 1945 na ostrově Texel v Nizozemsku) docházelo k neustálému prohlubování sympatií Čechů a Slováků ke komunismu.


Prvním důvodem byl stále přetrvávající pocit zrady z dění v roce 1938-1939 a vědomí zrádné pozice buržoazie v rámci tohoto dění.

Druhým důvodem byla skutečnost, že většinu Československého území osvobodila Rudá Armáda, která zároveň přispěchala přes Krušné hory na pomoc Pražskému povstání. V něm zajisté sehrála významnou roli i první divize Ruské osvobozenecké armády generála Buňačenka, nicméně zde je třeba si uvědomit, že Vlasovova ROA byla kolaborantským útvarem, který měl až do doby svého definitivního roztříštění ryze nacionalistický a antikomunistický charakter. Vlasovova spolupráce s Němci proti Rudé armádě byla více než aktivní, když se podílel na tvorbě antikomunistických propagandistických letáků, které německá letadla shazovala nad zejména obklíčenými postaveními Rudé armády, vyzývajících k tomu, aby sovětští vojáci obrátili své zbraně proti Sovětskému svazu. Vojáci ROA však byli většinou řadoví zajatí vojáci Rudé armády, kteří měli na výběr buď smrt v německém zajetí, či spolupráci s Němci. Právě pro skutečnost, že kolaborovali jen pro své přežití, se pro Němce stali velmi nespolehlivými. Nicméně na začátku povstání v Praze byli přijati povstalci v těžké situaci kladně. Povstalci v čele s Českou národní radou však neměli pochopení pro Buňačenkův antikomunismus a nacionalismus. Buňačenko sám předpokládal dobytí Prahy americkou armádou, která již tou dobou osvobodila Plzeň, zatímco Rudá armáda byla ještě daleko. Před Pražským povstáním se sešel Buňačenko s Vlasovem v Severních Čechách, kde se Buňačenko vyjádřil ve smyslu, že je třeba pomoci Čechům od Němců, aby jim pomohli v budoucnu od komunistů. O nemožnosti amerického postupu dále a demarkační linii se dozvěděl až během povstání 6. května večer od amerických parlamentářů, jednajících o kapitulaci německých vojsk, což mělo na morálku Buňačenka a jeho mužů zdrcující vliv. Mezi ROA a povstalci začali vznikat konflikty, které 8. května vyústili k odmítnutí další spolupráce ze strany České národní rady (ČNR). ČNR si dobře uvědomovala možné důsledky spolupráce s vlasovci, kteří byli v SSSR považováni za zrádce. Buňačenko sám na toto reagoval slovy:

"V tomhle městě už nezůstanu ani hodinu! Nestojíte nás ani za jedinou kapku krve. Jděte si k bolševikům. Však oni vám ukážou!"

Druhá světová válka po sobě zanechala značnou ekonomickou devastaci. Československo sice nepoškodily ani tolik válečné operace, ale hlavní škody byly způsobeny nuceným vydáním měnového zlata, inflací, zabavováním majetku a podobně. Škody byly roku 1945 stanoveny na 486 miliard korun. Následkem zbídačeného stavu hospodářství nastala plošná podvýživa obyvatelstva, v roce 1945 se kalorický příjem na jednu osobu pohyboval okolo 40 % doporučené denní dávky. Nedostatek jídla byl řešen příděly. Po osvobození Rudou armádou Rusové zabavili mnoho ze špičkové československé techniky, celkově odvezli majetek v hodnotě 25 milionů dolarů. Nevyčíslitelné zůstávaly ztráty 360 tisíců lidských životů, stovky tisíců vězňů, nemocných a raněných.

Aby mohlo dojít k přestavbě válkou zničené ekonomiky, přistoupila československá vláda k zavedení hospodářského plánování. Stojí za připomenutí, že v období první republiky československá vláda nikdy nepřistoupila k plánované ekonomice, ani pod tlakem hospodářské krize. Teprve po druhé světové válce byl vypracován první hospodářský plán, aby se tak otevřela cesta pro poválečnou obnovu. První dvouletý plán byl zaveden roku 1947. Již za rok dosáhl československý průmysl 103,3 % předválečné výroby. Toto velice rychlé zotavení z ran války svědčí o mimořádné efektivitě plánování ekonomiky a o tom, že plánovaná ekonomika dokáže efektivněji rozvíjet průmysl než ekonomika volného trhu.

I toto přistoupení k ekonomickému plánování pracujícím dokázalo, jak zbytečnou úlohu hraje ve společnosti buržoazie. Všechny funkce buržoa byly nahrazeny státními zaměstnanci, kteří na rozvoj ekonomiky dohlíželi. A nejen, že se buržoa stal zbytečným - stal se i zcela viditelně ze své ziskově individualistické pozice v nesouladu se zájmy pracujících. Pracující si rovněž moc dobře pamatovali chování buržoazie z první a druhé republiky a protektorátu a to i ve vztahu ke Třetí říši, kdy význační podnikatelé, jako třeba J.A. Baťa podstrojovali fašistům. Proti teoriím o tom, jak měl Baťa údajně "zachraňovat" své židovské zaměstnance jejich odesíláním do zahraničních filiálek, pražský historik Vít Strobach z Univerzity Karlovy staví teorii o tom, že v Baťově době bylo úplně běžné, že byli zaměstnanci odesíláni do zahraničí, přičemž bylo současně posláno Baťou z republiky daleko více nežidovských zaměstnanců. Strobach zároveň upozorňuje, že v období Mnichovské dohody bylo navíc mnoho židovských zaměstnanců z podniku cíleně propuštěno, aby neutrpěla pověst podniku na trhu. Definitivní hřebíček do rakve obhájcům Bati však zatlouká dobový plakát, který nabízí k uniformám Hlinkově gardy slušivé boty. Hlinkova garda přitom proslula svou kolaborací a perzekucí Čechů, židů a komunistů.


Zájem mas o komunismus se projevil už v prvních poválečných parlamentních volbách, kde mezi kandidáty lidové fronty KSČ zvítězila na celé čáře se ziskem 43,25% v zemích českých, 34,46% v zemích moravských, a 30,48% na Slovensku. Nová Gottwaldova vláda získala zároveň největší podporu v Sudetech, kde mezitím došlo k odsunu německého obyvatelstva. Tyto masivní odsuny byly zajisté ponurou epizodou našich dějin a byly provázeny brutalitou ze strany českého obyvatelstva organizovaného v Revolučních gardách, které zahrnovaly místní domobranu vzniklou bezprostředně po kapitulaci Německa. Odsun Němců je přitom diskutabilní v tom ohledu, že na jedné straně bylo české občanství potvrzeno jen těm Němcům, kteří působili jako antifašisté a zároveň velká část sudetsko-německého obyvatelstva skutečně Hitlera minimálně v určitých etapách dějin podporovala, nicméně poznat mezi těmito lidmi kdo byl a nebyl kolaborant, bylo velmi obtížné, jelikož již v období Mnichovské dohody bylo prakticky nemožné žít v oblasti Sudet a být otevřeně antifašistou, nemluvě o tom, že mnoho lidí vstoupilo do Sudetoněmecké strany z donucení. Celkově se odsun týkal téměř 3 milionů Němců v Československu.

Buržoazie si po válce a po vítězství Gottwalda roku 1946 ve volbách velice rychle uvědomila svou zoufalou situaci. Na druhou stranu ani KSČ i přes upevňování si svého postavení neměla ve vládě většinu, a musela se při hlasováních spoléhat na vrtkavou Sociálně demokratickou stranu. Existovalo navíc vážné riziko, že s dalšími volbami moc KSČ v zemi spíše ochabne, než že posílí. A to i kvůli neutěšené situaci v domácí ekonomice postižené roku 1947 katastrofálním suchem, kdy na několika místech republiky hrozil dokonce hladomor. Následná mimořádná dodávka obilí ze Sovětského Svazu byla pro Gottwaldovu vládu, ale i pro Stalina významným gestem pro upevnění moci stalinské byrokracie.

V únoru roku 1948 se pokusila opozice Gottwaldovu vládu definitivně rozbít. Pod záminkou nesrovnalostí okolo odvolání osmi obvodních velitelů Sborů národní bezpečnosti v Praze ministrem vnitra Noskem (KSČ) následně podalo demisi 12 ministrů z buržoazních stran s cílem ustanovit úřednickou vládu s co nejmenším vlivem KSČ. Nepočítali však s Gottwaldovou protireakcí. KSČ měla na své straně nejen Sovětský Svaz, ale i miliony pracujících doma. Gottwald odpověděl návrhem prezidentu Benešovi o doplnění vlády ministry za KSČ. Tento návrh se rychle změnil v přímý požadavek, když na jeho podporu začaly vznikat po celé zemi a ve všech oblastech života dělnické akční výbory (obdoby sovětů). Byla vyhlášena hodinová generální stávka na 24. února s podporou milionů pracujících, Prahou procházely statisícové demonstrace komunistů, byly zřízeny dělnické Lidové milice a stalinisté získali pro svůj zájem i značný vliv v armádě.


Byla to právě tato obrovská podpora pracujících, která buržoazii ukázala, že jakýkoliv odpor je marný. Jen tato podpora zabránila v únoru 1948 krveprolití, či přímo občanské válce. Revoluci roku 1948 tedy rozhodně nelze vnímat jako puč nějaké izolované skupinky stalinistů, ale jen jako obrovskou revoluční masovou mobilizaci, která byla dokonce silnější než během událostí roku 1989, které již buržoazní historikové revolucí (a nikoliv pučem) nazývají. KSČ se podařilo naplno probudit a aktivizovat masy v boji za jejich zájmy proti buržoazii. Koneckonců stalinské byrokracii pro získání mocenského monopolu ani nic jiného nezbývalo. V okamžiku dobytí politické moci KSČ však začali aktivizovaní pracující překážet. Akční výbory byly následně podřízeny nové Gottwaldově vládě a separovány na ty, které byly vytvořeny dělníky a rolníky a které ustanovila přímo strana. Alexej Čepička, ministr spravedlnosti v nové Gottwaldově vládě, prohlásil:

„Akční výbory nejsou druhou mocí. Je jejich posláním získávat v zájmu obrany státu lidovou podporu pro akce vlády.“

Ekonomické báze socialismu bylo Únorovou revolucí dosaženo. Z politického hlediska však došlo k zaškrcení demokratických dělnických akčních výborů a převedení jejich moci na stát a vládu. V kulturně a ekonomicky rozvinuté zemi, jakou bylo Československo roku 1948, však nebyl důvod, proč by nemohla centralizovaná vláda dělnických rad fungovat. Vláda dělnických rad a výborů je přitom daleko demokratičtější a flexibilnější než vláda jakéhokoliv parlamentu a vlády. Překonání následného odporu pracujících a uchopení moci přímo vládními byrokraty z KSČ bylo však životně důležité, pro zachování vlády stalinské byrokracie v naší zemi.

#19182018

72 zobrazení