Vyhledat
  • IMT

Marxismus a Anarchismus 1.



Současné období je tím nejbouřlivějším obdobím historie. Globalizace se nyní projevuje jako světová krize kapitalismu. Z pohledu prohlubování krize a zhoršování podmínek se události vyvíjejí velmi rychle. Období spěje k celkovému oživení třídního boje, a ve skutečnosti již tento proces začal.

Nejvýraznějším projevem změny situace je vznik celosvětového protestního hnutí, které odmítá kapitalismus a vše s ním spojené. Stále rostoucí počet lidí reaguje na tragickou nespravedlivost současného pořádku: Proti nezaměstnanosti, která předurčuje miliony lidí k nucené neaktivitě, proti odporné nerovnosti, která koncentruje absurdní bohatství v rukou úzké skupiny a způsobuje chudobu pro drtivou většinu světové populace, proti nekonečnému válčení, rasismu a úbytku veřejných svobod.

Před deseti lety, v roce 2007, vlastnilo jedno procento nejbohatších obyvatel USA 34,6% bohatství země v celkovém jmění. Dalších 19% vlastnilo 50,5% a spodních 80% obyvatel pouze 15%. Co se týče finančního bohatství byla tato čísla ještě více alarmující – 42,7%-50,3%-7%. O pět let mladší data (z roku 2012) ukazují, že krize způsobila mediánový pokles příjmů domácností o 36,1%, avšak pro nejbohatší 1% se propad projevuje pouze v čísle 11,1%. Krize tedy prohlubuje propast mezi absurdně bohatým nejvyšším procentem a námi ostatními – 99%.

Krize z let 2008-09 tedy způsobuje ještě větší nárůst nerovnosti: Další obohacení nejbohatších a více chudoby nejchudším. Bohatí bankéři na této krizi získávají miliardy dolarů z veřejných rozpočtů, zatímco lidé nejsou kvůli zvýšení cen spotřebního zboží schopní platit své hypotéky a nezaměstnaní stojí ve frontách na příděly jídla. Tato situace jednoznačně zapaluje plameny masového rozhořčení.

Za „normálních“ okolností většina lidí neprotestuje. Zůstávají pasivními diváky historického dramatu, které se odehrává před jejich očima, ve kterém sice nehrají žádnou roli, ale které předurčuje jejich život a osud. Ale jednou za čas se lidé vymaňují ze své apatie na základě velkých historických událostí – jakými jsou třeba válka nebo ekonomická krize. Začínají být aktivními, začínají se zajímat o politiku, a snaží se znovu ziskat kontrolu nad svými životy.

Tyto momenty historie mají svá jména: nazýváme je revolucemi. Byla jí Americká revoluce roku 1776, Francouzská revoluce 1789-93, revoluční hnutí v Evropě 1848, Pařížská komuna 1871, Ruské revoluce let 1905 a 1917, Španělská revoluce 1931-1937 a teprve nedávno – i třeba Egyptská nebo Tuniská revoluce.

Události, které se vyvíjejí před našima očima, mají mnoho příznaků raných stádií revoluční situace. Mnoho lidí, kteří doposud měli mizivý nebo žádný zájem o politické dění, dnes můžeme vidět v ulicích protestovat a demonstrovat proti sociálním a politickým pořádkům, které se staly netolerovatelnými.

Existuje staré přísloví, že život nás učí. To je velkou pravdou. Pracující a studenti na Tahrirském náměstí se naučili více za 24 hodin boje, než za dvacet let „běžného“ života. Stejně tak zkušenosti lidí, kteří se podíleli na hnutí Occupy byly ve velké míře stlačeny do krátkého časového úseku. Nebude jim trvat dvacet let se poučit z této lekce. Lidé se učí rychle.

V rámci těchto podmínek se mezi lid vrací myšlenky libertarianismu, anarchismu a socialismu s tím, jak mladí a pracující hledají vysvětlení krize a cestu kupředu. Hrdinské „zlaté časy“ Industrial workers of the world (IWW) (americké revoluční odbory) se znova oživují v myslích mladých lidí, zatímco se snaží budovat odborové organizace na svých mizerně placených pracovištích.

Anarchističtí spisovatelé jako Proudhon, Kropotkin, Bakunin či Durruti si znovu získávají popularitu mezi novými vrstvami mládeže. Autoři jako Howard Zinn, Michael Albert a Noam Chomsky, kteří vysvětlují zlo kapitalismu a imperialismu jsou nyní se zápalem čteni novou generací.

Vzhledem k tomu, jak otevírají lidem oči ohledně nedemokratické a vykořisťovatelské povahy kapitalistické společnosti, je rostoucí zájem o tyto myšlenky velmi pozitivním. Anarchismus přitahuje mnoho lidí na základě jeho jednoduchosti: odmítá všechno a všechny v rámci statutu quo. Při hlubším zkoumání však existuje v těchto myšlenkách všudypřítomný nedostatek vysvětlení skutečné podstaty a hloubka analýzy.

Co je však nejdůležitější, chybí nabídnutí životaschopného řešení krize kapitalismu. Po přečtení anarchistických materiálů se čtenář musí nevyhnutelně ptát: „…ale čím máme kapitalismus nahradit, a jak změny můžeme docílit v podmínkách které v současnosti existují?“


Tvrzení autora tohoto článku se zakládá na tom, že pouze marxistické myšlenky nám mohou poskytnout teoretického průvodce aktivitami, které skutečně mohou využít energie hnutí k revoluční transformaci společnosti. Nikoliv stalinismus – tato byrokratická, nedemokratická a totalitářská karikatura socialismu. A nikoliv neživý, mechanický a deterministický „marxismus“ akademického světa – ale skutečný marxismus: nejmodernější, nejdynamičtější a všestranný nástroj sociální analýzy, který byl kdy lidstvem vytvořen. Pouze tyto myšlenky nám mohou poskytnout nejen analýzu, ale i revolučně socialistické řešení krize, které v současnosti čelí ve světě pracující třída.

Publikace této části textu je významným krokem vpřed v teoretickém vyzbrojování nové generace třídních bojovníků v USA. Otázka „Marxismus nebo anarchismus?“ je zde diskutována po dlouhou dobu. Není žádnou náhodou, že se při navrácení otázky třídního boje na povrch vrací zpět i tyto staré debaty. Mnoho lidí kteří právě procitli k politickému životu mají dojem, že jsou zapojeni v něčem naprosto novém a originálním. Ale jak píše bible – nic nového pod sluncem. A i když to tito lidé nevědí, mnoho z těchto debat bylo již v minulosti dávno řešeno.

Existuje mnoho mylných představ o historii, vzniku a skutečném obsahu jak marxistických, tak i anarchistických myšlenek. Můžeme a měli bychom se však poučit z kolektivní zkušenosti naší třídy. Z toho co se ukázalo být funkčním a co nikoliv. Tato sbírka spisů bude dlouhou cestou směrem k objasnění marxistické perspektivy a limitů anarchismu. Cestou k objasnění potřeby strany, teorie, programu, perspektiv, organizace, vnitřní demokracie a odpovědnosti.

Limity spontánnosti

Miliony lidí, které vyšli do řeckých a španělských ulic a náměstí aby oponovali politice škrtů a úspor, nevěří politikům a vůdcům odborů. A kdo se jim může divit? Jak ve Španělsku tak i Řecku se vlády které tyto škrty prováděly nazývaly socialistickými. Masy v ně nejdříve vložily svojí důvěru a později zjistily, že byly zrazeny. Proto tito lidé došli k závěru, že aby bránili vlastní zájmy, tak nemohou vkládat důvěru do politiků, ale musí sami podniknout nějakou akci.

Toto chování je příkladem správného revolučního instinktu. Ti, kteří se vysmívají takovému hnutí skrze jeho nahodilou spontánnost ukazují svou neznalost podstaty revoluce, která je důvodem přímého zásahu mas do politiky. Tato spontánnost je obrovskou silou – ovšem v určitém okamžiku se stává zásadní slabinou hnutí.


Ti, kdož kritizují protestní hnutí pro jeho nedostatek jasného programu, ukazují svou neznalost toho, co revoluce skutečně je. Tento typ přístupu se hodí pouze pro pedanta nebo snoba, ale nikoliv pro revolucionáře. Revoluce svou podstatou zasahuje společnost v celé její hloubce, a povolává dokonce i ty nejvíce zaostalé a „apolitické“ vrstvy k přímé aktivitě. Požadovat od mas plné pochopení toho co je zapotřebí dělat znamená požadovat nemožné.

Samozřejmě, masové hnutí bude nutně trpět zmatky v jeho počátečním rozvoji. Masy mohou překonat tyto nedostatky pouze skrze jejich přímé zkušenosti z boje. Ale pokud chceme uspět, je absolutně nezbytné překonat toto počáteční zmatení a naivitu, abychom dále rostli, dospívali a vyvozovali správné závěry.

Tito „anarchističtí“ vůdcové – ano, anarchisté také mají své vůdce nebo osoby které na vedení aspirují – kteří věří, že toto zmatení, špatná struktura organizovanosti a absence ideových definic jsou potřebné a správné, hrají zhoubnou roli. Je to jako snaha udržet dítě stále dítětem, tak aby se nikdy nenaučilo mluvit, chodit a myslet samo za sebe.


Mnohokráte v historii válečnictví byla velká armáda, složená sice z odvážných, ovšem z netrénovaných a špatně organizovaných vojáků, poražena malou armádou disciplinovaných a dobře vycvičených profesionálních vojáků, kteří byli vedeni zkušenými a schopnými veliteli. Okupovat náměstí znamená mobilizovat masy k akci.

Ale pouze toto nestačí. Vládnoucí třída z počátku možná nebude schopná ihned vykázat protestující silou, ale může si dovolit vyčkat dokud hnutí nezačne upadat, a pak udeřit s plnou rozhodností, aby odklidila tyto „narušovatele“.

Je samozřejmostí, že marxisté budou vždy v první linii každé bitvy o zlepšení životních podmínek pracujících. Budeme bojovat za každé vítězství, jakkoliv malé, protože boj za socialismus by nebyl vůbec možný bez každodenního boje za sociální pokroky v rámci kapitalismu. Jen skrze řady částečných bojů ofenzivního a defensivního charakteru mohou masy objevit vlastní sílu, a získat si sebedůvěru potřebnou k boji až do úplného vítězství. Existují jisté okolnosti, při kterých stávky a masové demonstrace mohou přinutit vládnoucí třídu k ústupkům. Ale v současných podmínkách tomu tak není.

Abychom uspěli, tak musíme posouvat hnutí na vyšší úroveň. Tohoto můžeme dosáhnout pouze jeho pevným spojením s hnutím dělníků v továrnách a odbory. Téma generální stávky se již dostalo do popředí ve své embryonální formě. Ale dokonce ani generální stávka sama o sobě nemůže vyřešit společenské problémy. Tato musí být spojena s nutností generální stávky na dobu neurčitou, která by přímo pokládala otázku ohledně státní moci.

Zmatení a váhaví vůdci mohou produkovat pouze porážky a demoralizaci. Boj pracujících a studentů může být daleko snažším, pokud je budou vést odvážní a dobře předvídaví lidé. Ale takoví vůdcové nepadají z nebes. V průběhu bojů masy postupně otestují každou tendenci a vůdce. Brzy objeví rozdíly mezi těmito náhodnými postavami, které se objevují v raných fázích revolučního hnutí, a mnoho z nich dopadne jako pěna která se objeví na hřebeni vlny, a která zmizí když vlna narazí na břeh.

Tato spontánní hnutí jsou důsledkem dekád byrokratické a reformistické degenerace tradičních stran a odborových organizací. Částečně představují zdravou reakci, jak to Lenin napsal ve Státě a Revoluci, když se zmiňoval o anarchistech. Hnutí jako Indignados ve Španělsku rostou, protože si většina pracujících a studentů myslí, že nejsou nikým reprezentováni. Nejsou to anarchisté. Jsou zobrazením zmatení a nedostatku jasného programu. Ale kde by se však také k jasným ideím mohli dostat?

Nová hnutí vycházejí z hloubky krize kapitalistického systému. Na druhé straně tato nová hnutí sama o sobě nepochopila vážnost situace. I přes všechnu jejich energii a elán mají tato hnutí své limity, které se rychle projeví. Obsazování náměstí a parků, i když mají schopnost zaujmout veřejnost, v konečném důsledku nevedou nikam. Je zapotřebí radikálnějších opatření, která by vedla k zásadní transformaci společnosti.

Pokud takové hnutí nebude posunuto a na vyšší úroveň, tak se v určitém stadiu rozdrolí, a zanechá za sebou zklamané a demoralizované lidi. Na základě vlastních zkušeností čím dále tím více aktivistů objevuje potřebu pevného revolučního programu. Tvrzením autora tohoto textu jest, že tímto programem může být pouze marxismus.

Potřebujeme vedení?

Argument že nepotřebujeme strany a vůdce je od základu špatný. Ve skutečnosti není ani logický. V politice i jinde platí, že nepostačuje odmítnout něco co nemáme rádi. Je potřeba vědět, co místo toho chceme.

Pokud nás tlačí boty, není řešením chodit bos. Řešením je obout si takové boty které nám padnou. Pokud je naše jídlo špatné, řešením není žít bez jídla, ale získat si kvalitní, zdravé a chutné jídlo. Pokud nejsem spokojen se svým doktorem, tak si najdu jiného. Proč by toto mělo být jiné se stranami a vedením?

Současné vedení pracujících je na velmi špatné úrovni. V tomto s anarchisty souhlasíme. Ale řešením není, že nepotřebujeme žádné vedení. Řešením je, že musíme bojovat za nahrazení současného vedení takovým vedením, které skutečně reprezentuje zájmy a pokrok třídy pracujících. Usilujeme o revoluční změnu společnosti. Objektivní podmínky pro takovou změnu jsou více než zralé. Pevně věříme, že je třída pracujících schopna se takového úkolu zhostit. Jak bychom potom mohli zpochybňovat, že jsou pracující schopní činit změny uvnitř jejich vlastních organizací pro jejich přetvoření na nástroje boje ke změně společnosti? Pokud by nebyli schopní ani tohoto, jak by potom mohli svrhnout celý kapitalismus?

Mnoho mladých lidí jsou při pohledu na existující organizace pracující třídy, speciálně na odbory, odpuzováni jejich byrokratickými strukturami a chováním jejich vůdců, kteří se neustále bratříčkují s bankéři a kapitalisty. Vypadají jen jako další součást establishmentu. Ve Spojených státech dokonce zatím ani masová strana pracujících není. Takže se není čemu divit, že mnoho lidí zavrhuje všechny strany a dokonce i politiku jako takovou.


Nicméně zde se jedná o rozpor v pojmech. Hnutí Occupy je samo o sobě hluboce politické. Odmítáním existujících politických stran ze sebe automaticky tvoří alternativu. Ale o jakou alternativu se jedná? Nestačí jen říci: „Jsme proti současnému systému, protože je nespravedlivý, utlačovatelský a nelidský.“ Je nezbytně nutné prosazovat i alternativní systém který by byl spravedlivý, rovnostářský a humánní.“

Ačkoliv jsou stále velmi slabé, anarchistické trendy jsou nyní světově na vzestupu jakožto důsledek krachu reformních vůdců masových organizací pracujících. Byl to právě tento dalekosáhlý oportunismus těchto reformních vůdců, který poskytl živnou půdu ultralevicovým a anarchistickým náladám mezi různými vrstvami mladých. Jak Lenin jednou pravil – „Ultralevičáctví je cenou, kterou platí hnutí za oportunismus.“

Na první pohled se tyto myšlenky zdají atraktivní: „Jen se podívejte na vedení masových organizací! Je to jen sebranka byrokratů a kariéristů, kteří nás neustále zrazují.Nepotřebujeme vůdce! Nepotřebujeme organizace!“ Naneštěstí však ničeho bez organizace nemůžeme dosáhnout. Odbory jsou možná na hony vzdáleny ideálu, ale jsou vším co pracující mají aby zabránili kapitalistům podkopávat jim půdu pod nohami.Šéfové rozumí nebezpečí, které pro ně představují odbory. To je ten důvod, proč se neustále snaží odbory podkopávat, omezovat jejich pravomoci, a co nejvíce je rozkládat.

Toto můžeme například v USA pozorovat na protiodborovém zákoně „Taft-Hartley“, který několikrát zakázal právo pracujících na stávku. Republikánský guvernér státu Wisconsin v USA představil protiodborové zákony, které odzbrojují pracující tváří v tvář divokým škrtům. V Ohiu byl podobný pokus zamítnut referendem lidí, kteří si byli vědomi nutnosti bránit odbory.

„Ale vůdci odborů jsou byrokraté! Vždycky se snaží kšeftovat se šéfy!“ Možná. Ale jakou alternativu nabízíte? Máme se obejít bez odborů? To by degradovalo pracující na společenství izolovaných jednotek vydaných na milost a nemilost šéfům. Marx upozornil mnoho let nazpět, že bez organizace je pracující třída pouze surovinou k vykořisťování. Našim úkolem tedy není odbory odvrhnout, ale proměnit je v militantní, bojovné a sebevědomé organizace třídního boje.


Vedení organizací pracujících je pod tlakem buržoazie více než během kteréhokoliv jiného období historie. Opustili myšlenky, které vznik těchto organizací podmiňovaly, a odcizili se třídě, kterou by měli reprezentovat. Reprezentují minulost, nikoliv současnost či budoucnost. Masy je však přimějí k odchodu, či je odsunou stranou během bouřlivého období, do kterého nyní směřujeme.

Bez asistence reformistů, stalinistů a zrádcovských vůdců odborů by nebylo možné udržet ani na chvíli stabilitu kapitalistického systému. Toto je důležitou myšlenkou, kterou bychom měli neustále zdůrazňovat. Odboroví vůdci a reformistické strany mají v mnoha zemích ve svých rukách obrovskou sílu – mnohem větší než ve kterémkoliv jiném období historie.

Ve své podstatě je odborová byrokracie tou nejkonzervativnější silou ve společnosti. Používá své autority k podpoře kapitalistického systému. Toto je důvodem proč Trockij řekl, že krize humanity byla omezena na krizi vedení proletariátu. Osud lidskosti závisí na vyřešení tohoto problému. Ale anarchismus není schopen tento problém vyřešit, jelikož si ani nedokáže připustit jeho existenci.

Je třeba bojovat za odstranění byrokratů a kariéristů z jejich pozic, očistit organizace pracujících od buržoazních elementů, a nahradit je muži a ženami, kteří budou skutečně připraveni bojovat za pracující třídu. Obhajovat absencionismus a odmítat bojovat za změnu vedení znamená obhajovat pokračování byrokratické moci, a tedy i pokračování kapitalistického otroctví. Jak vysvětlil Trocký – „Odmítat bojovat za politickou a odborovou moc znamená přenechávat tuto moc těm, kteří jí v současnosti vlastní.“

Jeden velký svaz?

Průmysloví dělníci světa (IWW) udělali skvělý kus práce před První světovou válkou v organizování dříve neorganizovaných součástí pracující třídy – dělníků na farmách, nevyučených pracujících, pracujících v docích, dřevorubců a imigrantů. Slogan „Jeden velký svaz“ sloužil jako inspirace k mobilizaci proti konzervativnímu řemeslnému odborářství starého AFL (American Federation of Labour).

„Wobblies“, jak se jim říkalo, vedli řadu důležitých stávek počínaje Goldfieldem v Nevadě 1906, přes kovohutnické stávky 1909 v McKees Rocks v Pensylvanii, textilní stávkou v roce 1912 a hedvábnou v roce 1913. Často museli čelit tvrdým represáliím, bití a lynčování. Známý „IWW bard“ Joe Hill (Joel Hägglund), který psal inspirující verše a písně, byl obviněn z vraždy, a byl popraven v roce 1915 státem Utah i při nedostatku věrohodných důkazů.

Na ustavujícím shromáždění IWW řekl Bill Haywood, pozdější generální tajemník Western Federation of Miners, toto: „Toto je kontinentální kongres pracující třídy. Jsme tu proto, abychom spojili pracující této země do dělnického hnutí, které bude mít za cíl osvobození pracující třídy od otrokářských řetězů kapitalismu.“ (Proceedings of the First Convention of the Industrial Workers of the World)

IWW bylo revoluční organizací, která postavila svou práci na těch nejúpornějších a nejvíce neúprosných formách třídního boje. Nikdy se nejednalo o anarchistickou organizaci, ale zároveň jí vždy chyběla jednotná a pevná ideologie. Dá se říci, že jejich ideologie byla zvláštní směskou anarchosyndikalismu a marxismu. Tyto rozpory se brzy projevily v raných debatách. Daniel de Leon, průkopník amerického marxismu, byl zakládajícím členem IWW v roce 1905. Ovšem nesouhlasil s vůdci IWW ohledně jejich opozice k politické aktivitě.

Zatímco De Leon usiloval o podporu pro politickou aktivitu skrze Socialisitckou stranu pracujících (Socialist Labour Party), ostatní vůdcové jakožto i „Big Bill“ Haywood prosazovali přímé akce. Haywoodova frakce převládala, a výsledkem toho bylo, že v ustavující listině bylo uvedeno přímé odmítnutí se přidružit k jakékoliv politické straně. Na protest proti tomuto De Leonovi přívrženci opustili IWW. Bylo to chybou, jelikož život sám přesvědčil Billa Haywooda změnit své stanovisko.

Ve skutečnosti si IWW vypůjčili velmi mnoho z marxismu. Dva hlavní pilíře v jejich platformě, doktrína třídního boje a skutečnost, že emancipace pracujících je úkolem přímo pracujících samých, pocházejí přímo od Marxe. Pravdou bylo, že IWW byli více než jen odbory. Byly to jednak militantní industriální odbory a jednak revoluční organizace – revoluční strana ve svém embryonálním stádiu. Toto bylo brzy demonstrováno bouřlivými událostmi okolo První světové války a Ruské revoluce.

IWW byla až do základů internacionalistickou organizací. Byli proti První světové válce stejně jako ruští Bolševici. Noviny IWW, „Industrial Worker“, napsaly ještě před vstupem USA do války: „Američtí kapitalisté, budeme bojovat proti vám, ne pro vás! Neexistuje na celém světě žádná síla, která by přinutila pracující bojovat, když toto odmítnou.“ Organizace vydala rezoluci proti válce na svém sjezdu v listopadu 1916. Hlavně z tohoto důvodu projevoval Lenin o IWW živoucí zájem.


Válka a Ruská revoluce ukázaly, že politická aktivita není jen otázkou parlamentu a hlasování, ale nejvyšším vyjádřením třídního boje. IWW nemohly ignorovat politiku. Americký vstup do války v roce 1917, který rozpoutal zuřivou vlnu státních represí proti IWW a každému, kdo oponoval válce, ukázal potřebu centralizovaného boje pracující třídy. A revoluce Bolševiků ukázala, jak mohou být staré státní struktury překonány a nahrazeny demokratickou vládou pracujících samotných.

Když ruští pracující převzali státní moc do svých rukou, a užili této síly k vyvlastnění kapitalistů, mělo toto silný účinek na kádry IWW. Někteří z jejich nejvýznačnějších vůdců jako byl Bill Haywood, James Cannon a John Reed začali přehodnocovat svoje staré domněnky. Když pochopili potřebu revoluční politické organizace, přešli na stranu Bolševiků.

Nejlepší kádry v rámci IWW se přidaly k Americké Komunistické straně (American Communist Party). V dubnu roku 1921 řekl Haywood na interview s Maxem Eastmanem (publikováno v The Liberator): „Mám pocit, že jsem tam vždy patřil,´řekl.´Pamatuješ jsi, že jsem říkal, že vše co potřebujeme je 50 000 pravých členů IWW, a pak okolo milionu členů k jejich podpoře? Není toto podobná myšlenka? Minimálně jsem si vždy uvědomoval, že základní věcí je mít organizaci těch, kteří vědí.“

Skutečnost, že stalinská degenerace Ruské revoluce později poškodila vývoj této komunistické strany neubírá nic na příkladnosti odvahy těchto průkopníků, kteří započali práci na úkolu budování revolučního předvoje v USA, tváří v tvář těm nejtvrdším represím.

Ti, kteří odmítli přejít k marxismu vedli IWW do slepé uličky, ze které se toto hnutí již nikdy nevrátilo. Sterilní antipolitická dogmata odsoudila hnutí k izolaci od velkých revolučních událostí, které probíhaly na světové scéně. V období patnáctého výročí vzniku IWW v roce 1920 bylo toto hnutí již v hlubokém úpadku. V roce 2005, během stého výročí vzniku, mělo IWW okolo 5000 členů, v poměru s 13cti miliony členy odborů AFL/CIO.

Myšlenka „Jednoho velkého svazu“ stále rezonuje mnohými lidmi. Zvláště mladí pracující jsou dnes pochopitelně frustrovaní nekonečným dělením a vzájemnými boji mezi jednotlivými odbory, nebo okolo sebe nemají odbory vůbec. Nicméně navzdory hrdinským snahám dnešního IWW organizovat se v hrstce kaváren a fast foodech, takovéto hnutí o jednotlivcích nikdy nedosáhne takovýchto cílů. K tomu je zapotřebí velkých zdrojů těch největších svazů. Ke změně politického kurzu současného vedení pracujících je zapotřebí politicky bojovat uvnitř odborů AFL-CIO a Change to Win, a nestát na okraji. Navíc jediný způsob jak je možno skutečně dosáhnout takovéhoto cíle je vstoupit do politiky a podporovat zákony, které by garantovaly každému pracujícímu jeho odborová práva, mzdy a jistoty.

Toto by položilo základy k realizaci „Jednoho velkého svazu“, kde by stovky milionů pracujících byly organizovány v masové a jednotné odborové federaci.

Dokonce i ve svém úpadku hrálo IWW klíčovou úlohu v inspiraci vývoje moderního průmyslového odborářství, což vyústilo v tvorbu CIO ve třicátých letech. Toto bylo obrovským úspěchem. Ale i když je v jejich řadách mnoho schopných militantů, je dnes IWW pouhým stínem své dřívější slávy.


Historie IWW je hlubokou studnou inspirace pro mladé dnes. Plně si uvědomujeme jeho průkopnickou úlohu v prvních letech existence, a z celého srdce přijímáme jeho militantní třídní uvědomění a revoluční tradice. Uvedomujeme si, že jeho „anarchosyndikalistické“ tendence byly pouze povrchním projevem – vnější schránkou embryonického bolševismu. Hrdě považujeme IWW za důležitou část našeho historického dědictví.

Žádní vůdci?

Na první pohled to vypadá jako atraktivní myšlenka. Pokud se všichni vůdcové zaprodávají, k čemu je vůbec potřebujeme? Přesto tento pohled neprokazuje sebemenší známky kritické analýzy. Dokonce i během půlhodinové stávky ve fabrice existuje její vedení. Někdo prostě musí jít do kanceláře šéfa prosazovat dělnické požadavky. Koho si pracující vyberou pro tento úkol? Nechají to náhodě a budou tahat papírky se jmény z klobouku?

Ne, je to příliš vážná zodpovědnost než aby ta byla poskytnuta náhodnému člověku. Pracující si zvolí člověka, o kterém ví, že bude bránit jejich zájmy: Někoho, kdo bude mít potřebné zkušenosti, inteligenci a odvahu reprezentovat lidi, kteří si jeho nebo ji zvolili. Existují přirození vůdci pracující třídy, a jsou přítomni na každém pracovišti. Zpochybňovat toto znamená zpochybňovat životní fakta, která jsou známa každému pracujícímu.

I když v USA nebylo v nedávné době mnoho úspěšných masových stávek (2012), mnoho pracujících zde zkušenosti se stávkami má. Ale kolik pracujících získalo zkušenosti z období revoluční generální stávky nebo masového povstání? Velmi málo, a proto nemohou být schopni vyvozovat správné závěry a být ponaučeni z těchto lekcí. Toto je pouze možné z hlediska znalosti teorie, a dřívější zkušenosti naší třídy.

Ve zvířecím světě se nahromaděná zkušenost předchozích generací přenáší mechanismy genetického přenosu. Zvířata instinktivně vědí, jak reagovat v daných situacích. Ale lidská společnost je odlišná od zvířecích kolektivů. U lidí hraje důležitější roli kultura a vzdělání než genetika. Jak jsou přenášeny zkušenosti předchozích generací na generace nové? Pro toto neexistuje žádný automatický mechanismus. Přenos musí být zajištěn skrze mechanismus vzdělávání. A to zabírá čas.

Co platí o společnosti obecně, platí rovněž o třídě pracujících a o boji za socialismus. Revoluční strana je mechanismus, kde jsou zkušenosti z minulosti přenášeny nové generaci ve zobecněné formě (teorie). To je ekvivalentem genetické informace. Pokud je genetická informace správná a úplná, tak povede ke vzniku zdravé lidské bytosti. Pokud bude poškozena, bude poškozen i lidský plod.

Stejné je to s teorií. Teorie, která správně shrnuje zkušenosti z minulosti, může být velmi užitečná pro novou generaci, aby se vyhnula minulým chybám. Ale mylná teorie pouze způsobuje zmatení, dezorientaci, či hůře. Pokud mluvíme skutečně vážně o revoluci, musíme k ní i vážně přistupovat, a to nikoliv povrchně a amatérsky. Otázky strategie a taktiky musí zaujímat čelní místo v úvahách marxistů. Bez taktiky jsou všechny řeči o budování revolučního hnutí prázdnými slovy: jako nůž bez ostří.

Koncepce revoluční strategie vychází z vlivu vojenské terminologie. Existuje mnoho paralel mezi třídním bojem a válkou mezi národy. Za účelem svržení buržoazie musí pracující třída a její předvoj ovládat silnou, centralizovanou a disciplinovanou organizaci. Její vedoucí kádry musí mít potřebné vědomosti o tom, kdy zaútočit a kdy ustupovat, kdy iniciovat bitvu a kdy se jí snažit vyhnout.

Takováto schopnost předpokládá, s připojením zkušenosti, opatrné a detailní studium předcházejících bitev, vítězství a porážek. Jinými slovy – předpokládá znalost teorie. Lajdácký či odmítavý postoj k teorii je nepřípustný, protože teorie je ve své části generalizací historické zkušenosti třídy pracujících ve všech zemích světa.

Není však možné improvizovat, a vytvářet nové idee na základě našich životních zkušeností z třídního boje? Ano, samozřejmě, že je to možné. Předpokládá to ale cenu, kterou bude třeba zaplatit. Při revoluci se události vyvíjejí velmi rychle. Není při ní žádný čas improvizovat, a pohybovat se jako slepý muž v šeré místnosti. Každou chybu, které se dopustíme, zaplatíme, a ty nás mohou stát velmi draho.

Popíráním významu organizace a vedení anarchisté usilují o zachování hnutí v jeho embryonálním stádiu – v neorganizovaném a amatérském. Ale třídní boj není dětskou hrou, a nesmí se tedy k němu přistupovat dětinsky. Americký filosof George Santayana jednou velmi moudře pravil: „Ti, kdož se nepoučí z historie, jsou nucení si jí zopakovat.“ Historie revolučních hnutí nám poskytuje bohatství příkladů, které si zasluhují opatrné studium, pokud nechceme zopakovat tragické chyby a porážky z minulosti.

Původní autor textu Alan Woods (Socialist Appeal, Britská sekce IMT) – 2012

Český překlad a zpracování (mh) (zh) 2018

#anarchismus #teorie

5 zobrazení